Šlechetnosť, ozdoba dítek/Dukát a krejcar

Šlechetnosť, ozdoba dítek Václav Špaček
Kdo má čisté svědomí, nebojí se	Dukát a krejcar	Sám se potrestal

Údaje o textu
Titulek:	Dukát a krejcar
Autor:	Václav Špaček
Zdroj:	ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek I. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1883. s. 45–50. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Antonín a Ladislav nechodili ještě do školy, šlo jim na šestý rok. Otec Antonínův byl chudý dělník a pracoval často v domě Ladislavových rodičů, kteří byli bohati, majíce veliký statek. Jeho výdělek sotva že stačoval k výživě četné rodiny.

Že bylo doma více malých dítek, brával otec Antonína s sebou do práce. Tak spřátelil se Antonín s Ladislavem; ale Ladislav ho často zarmoutil svou řečí, protože vynášel se nad něho, zakládaje si na tom, že jsou rodiče jeho bohatí.

Otec dělával Antonínovi rozličné hračky, aby chlapec mohl si hrávati na dvoře. Jednou udělal mu celé polní nářadí: pluh, vozík i brány. To bylo něco pro Antonína. Hned udělal si políčko, vláčel, oral a konal vůbec všecky polní práce na své roli, kterou si udělal v písku.

V tom přišel k němu Ladislav. „Kdo ti dal to nářadí?“ tázal se.

„Tatínek mi je udělal,“ odpověděl Antonín.

„To já mám jiné hračky,“ chlubil se Ladislav. „Mám krásného koně a pěkný vůz, i šavli a pušku. Dobře že jsem ty věci u tebe uviděl, otec mi koupí zajisté podobné na trhu — však né tak sprosté — ale pěkně obarvené.“

Antonín zaslzel. Ladislav haněl mu hračky, které mu otec udělal a kterých on si velice vážil; vždyť líbily se všem dítkám.

„Ty můžeš míti lepší hračky, Ladislávku, nebo tvůj otec je bohat,“ řekl Antonín. „Ale já mám ze svých hraček větší radosť, nežli z obarvených, tatínek říká, že nebarvené jsou lepší.“

„Hahaha!“ smál se Ladislav, „nebarvené že jsou lepší? Tebe musí těšiti nebarvené, protože nemáš obarvených.“

„Nechci jich, tatínek říkává, že na nich bývá někdy jedovatá barva,“ pravil Antonín.

Ladislav se zasmál a odběhl od Antonína.

„Kam pak běžíš, Ladislávku?“ zvolal tu někdo, a Ladislav hned poznal hlas svého dědečka.

Dědeček seděl pod košatou lípou na lávce a vyslechl celý hovor chlapcův, aniž by toho byli tušili. Rmoutilo ho, že ve mladém srdci jeho vnuka rodí se pýcha, hlavní hřích.

„Tatínek není doma, je na poli u dělníků,“ pokračoval dědeček. „Pojď tedy ke mně, budu ti povídati pěknou povídku; bude se ti zajisté líbiti.“

Ladislav posadil se hned vedle dědečka, který uměl vypravovati velmi pěkně.

„Budu ti povídať o dvou penízích,“ počal dědeček. „Oba vyšly z téže dílny, ale velmi od sebe se lišily. Jeden byl měděný; z počátku sice trochu se leskl, ale jeho lesk brzy zmizel, a cena jeho byla nepatrná: byl to krejcar. Druhý byl zlatý: leskl se až zrak přecházel. Jeho lesk byl trvalý, a cena jeho byla mnohokráte větší: byl to dukát. On si také na těchto vlastnostech velmi zakládal a zřejmě opovrhoval ubohým krejcarem.

‚Odejdi ode mne,‘ pravil k němu hned, když poprvé se sešli, ‚my se k sobě nehodíme.‘

Myslím, že by také tobě, Ladislávku, líbil se více lesklý dukát nežli špinavý krejcar, a tak bylo u všech lidí: každý přál si míti dukát, a krejcaru mnohý ani si nevšimnul. Tak ovšem oba peníze brzo se rozešly.

Dukát procházel pouze rukama boháčův, a velmi se tím honosil. Konečně dostal se do krámu, kde se rozličné peníze kupují, prodávají a vyměňují; dostal se tedy k penězoměnci. Ten jej položil na pěknou misku do výkladní skříně; bylo zde více dukátův, ale ten, o kterém ti povídám, ten byl na vrchu. Mnozí lidé zastavovali se před skříní, pohlížejíce žádostivě na krásné peníze. Každý nejdřív uzřel dukát nejsvrchnější; tím se peníz těšil a brzy zpyšněl.

Ale po několika dnech přišel do krámu bohatý lakomec, aby si vyměnil dukáty za jiné peníze. Také známý nám dukátek hrdopýšek dostal se k němu: hnedle zmizel v lakomcově hluboké kapse; když pak lakomec přišel domů, byl ubohý dukát vysypán s jinými do velikého koženého vaku, kde bylo již množství jeho soudruhů stěsnáno, a konečně byl uložen s nimi ve tmavém sklepě do hluboké truhly.

Zde vedlo se všem dukátům velmi smutně: neuzřely denního světla, jen když lakomec je prohlížel, aby popásl své zraky na jejich lesku.

Jednou vedly dukáty spolu smutný hovor, neboť lakomec již dlouho jich nenavštívil. Tu zaslechly neobyčejný lomoz: víko truhly se rozlétlo, četné ruce chopily se vaku a vysypaly dukáty.

Co se stalo? Starý lakomec umřel, a dědicové přišli se dělit o dukáty.

V tom hluku náš pyšný dukát upadl na zemi, a jeden z dědiců hned naň šlápl. Když ostatní odešli, spozoroval, dívaje se pátravě po zemi, náš dukát a zvedl jej.

Dědic ten byl hýřivý mladík; spěchal hned do hostince, kde stkvěle hodoval. Pak uhodil dukátem tak prudce o stůl, že ubohý peníz od stolu odskočil a bolestí hlasitě zazvonil. Hospodský jej uschoval a donesl jej druhého dne ke zlatníkovi. Ten přidělal k penízi ouško, a hospodský zavěsil si jej k řetízku u hodinek.

Opět ležel dukát po celé týdny nečinně ve tmavé skříni a jen v neděli pyšnil se na vestě hospodského. —

Krejcar dostal se nejprvé do kapsy bohatého pána; ten jej daroval s jinými krejcary chudému chlapci, který, přišed ze školy, natrhal fialek a nabízel jich ku koupi; neboť bylo mu živiti nemocnou matku. Hoch pomodlil se za pána a když všecko vyprodal, koupil u pekaře bochníček chleba; těšil se, že se ubohá matka zase jednou nasytí.

Sotva odešel, vešla k pekaři chudá žena a prosila: ‚Slitujte se nade mnou, mám nemocné dítko; schází mi jen krejcar, abych mu mohla koupiti lék.‘

Pekař dal ženě známý nám krejcar, a ta koupila lék, kterým dítko brzo se uzdravilo.

Z lékárny dostal se krejcar k chudému starci, který přinášel rozličné léčivé byliny, nabízeje jich lékárníkovi ku koupi. Tak procházel krejcar stále jen rukama chudých, ale každému prospěl.

Co myslíš, Ladislávku, který peníz byl užitečnější?“ tázal se dědeček, dokončiv povídku.

„Krejcar byl užitečnější,“ vyznal hošík.

„Máš pravdu,“ přisvědčil dědeček, „nebo dukát neprospěl nikomu, ačkoli měl krásný lesk. — Nezapomeň na tu povídku, Ladislávku, snad ti někdy prospěje.“

Ladislav nechápal, jak by mu povídka ta mohla prospěti; přemýšlel o tom často, a proto na ni nezapomněl.

Uplynul rok; oba chlapci chodili již do školy, ale prospívali nerovně: Antonín byl pilen a činil tím rodičům radosť; Ladislav byl nedbalý; myslil že učiti se nemusí, poněvadž otec jeho jest bohat. To rmoutilo velice jeho rodiče.

Když přinesl jednou ze školy zase špatnou zprávu, zavolal jej otec k sobě a hledě naň smutně, tázal se: „Pamatuješ se ještě na povídku o dukátu a krejcaru, kterou ti dědeček vypravoval?“ Ladislav přisvědčil.

„Věz tedy,“ řekl otec přísně, že podobáš se ničemnému lesklému dukátu: pyšníš se pěkným oděvem a jměním svých rodičů jako dukát svým leskem, ale prospěšného nic nekonáš. Antonín je chud, ale prospívá v učení, podobaje se užitečnému krejcaru. Chceš i dále podobati se neužitečnému dukátu?“

Ladislav se zamyslil; nyní porozuměl pohádce dědečkově, která mu prospěla. Stal se pilným jako Antonín, měl stále na mysli užitečný krejcar a chudým nikdy nepohrdal.

Oba otcové dočkali se na svých synech radosti.