Školák Kája Mařík/Díl II./I. Do hájovny přijede Ládíček z Příbramě

Školák Kája Mařík II. Felix Háj
	I. Do hájovny přijede Ládíček z Příbramě	II. Sobota před Skaleckou poutí a nedělní cesta dětí na Skalku

Údaje o textu
Titulek:	I. Do hájovny přijede Ládíček z Příbramě
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Dvanácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Kája Mařík

Lesní cestou k hajnovně Maříkových utíká Zdeňa s Kájou, jen se jim hlavičky třesou. Oba jsou bosi. Kája má vyrudlou bundičku, kterou každé ráno pohladí a říká: „To je má zlatá prázdninová ‚budnička‘!“

Oba jsou ožehlí, prostovlasí. Na čele naskakují jim drobné krůpěje potu. Kája první vrazí do dveří: „Maminko, maminko, strejček Stehlíkovic nám nese psaní a nechtěl mi je dát. Řek’, že nese taky ‚repecis‘ a že psaní je z Příbramě.“

Zdeňa potakala hlavičkou: „Ju, na repecis!“

„A to jste musili tak letět, divoši? Přinese je, tatínek recepis podpíše, dám mu něco zakousnout a zas půjde. Z Příbramě – to bude odpověď od paní profesorové Černé ohledně Ládíčka. A ne abyste teď pili!“

Děti si usedly k lesní cestě.

„Naše maminka nic nemá takovou radost jako my. To bych přece rád věděl, co je to ten ‚repecis‘. Poslouchej, Zdeňo, aby tak v něm byl ten Lávíček! Ale to ne! Maminka řekla ‚tatínek to podpíše‘, a potom, do kabely by se Lávíček nevešel a ještě k tomu s repecisem. Budem čekat, aby nám nic neušlo.“

„Mně se zdá, Kájo, že je to papírek. Náš tatínek taky někdy podpisuje.“

„Ju, papírek!“ ohrnul Kája červené rtíky.

Čekali hodně dlouho, než se jim kmitla poselákova čepice v záhybu cesty. Aniž by slova řekli, rozběhli se mu vstříc.

„Strejčku, honem poběžte! Kdo dřív, ju?“ vybízel Kája.

Poselák se rozesmál a sedl si na pařez, utíraje zpocené čelo šátkem. V širokém úsměvu bylo mu vidět jen poslední dva zuby.

Zdeňa se podivila a zeptala se: „Vám, strejčku, teprve rostou zuby? Jéje. Marjánka šafářovic je maličká a má jich víc. To jste asi nastyd’, že vám přestaly růst, ne?“

„I ty veverko zvědavá,“ smál se stařík, „počkej, až ti bude sedmdesát jako mně, taky ti vypadají.“

Zdeňa si honem sáhla do hubičky: „Ještě se neviklají.“

Kája netrpělivě přešlapoval: „Strejčku, já mám takové brnění v nohou, když sedím. Vy ne?“

„Já ne, chlapče! Já zas, když chodím.“

„Tak už musíme jít, strejčku, nic platno, abysme tu nezatměli,“ pobízel Kája.

„I ty filištíne,“ znova se smál Stehlík, „ještě do poledne hodina. Ale půjdem teda, půjdem.“

„Já bych vám nes’ tu kabelu, ju?“ nabízel se Kája.

„A to jo, chlapečku, tu máš, bude mi míň horko. Ale neuteč mi!“

Než to dořekl, chytl Kája kabelu a se Zdeňou tryskem to hnali k hajnovně. Stehlík se usmíval: „Taky jsem tak běhával, taky, ale to už je moc dávno,“ a pomalým krokem šel za dětmi.

Mezitím kabela už ležela na stole. Maminka hubovala, ale jen tak na oko, a řekla: „To z toho máte! Zas musíte čekat! Strejček má v kapse klíček!“

„Táák,“ vzdychl Kája zklamaně. „To jsou vymejšlenosti na tom světě!“

Zdeňa s jedné, Kája s druhé strany sedli si ke stolu a čekali. Už nepůjdou naproti. Což kdyby někdo zatím tu kabelu ukrad’ i s repecisem? Stehlík se konečně přišoural. Maminka už mu nachystala hrnek mléka a namazaný krajíc chleba. Otevřel malým klíčkem tašku a vyňal bílý list, k němuž přidal úzký proužek papíru. Podal to hajné a s chutí se dal do jídla.

„A kde pak je ten repecis?“ ptal se Kája.

„Tohle je recepis,“ zahýbala maminka proužkem papíru.

Tvářičky Kájovy se protáhly. „Je to jako nic,“ bručel, „a já myslil, kdo ví co to není. Tak, maminko, honem čtěte, prosím vás!“

Maminka četla a po chvíli řekla: „Píše paní profesorová Černá, že přijede s Ládíčkem na Skaleckou pouť a že ho tu nechá.“

„Tak lufťáky budete mít, no, jen aby byli pořádní. Někdy se to nazlobí až hrůza. Zaplať Pán Bůh a zas půjdu,“ loučil se Stehlík s hajnou.

Děti už byly u myslivny a obě zároveň křičely: „Přijede Lávíček na Skaleckou pouť! To je dobře! Nám už někdy bylo smutno, že je nás málo!“

A Kája dodával: „Nepřijet Lávíček, byl bych musil poprosit tetu Dvořákovic, aby k nám nebo sem přinesla většího kluka, aby už byl tak k hraní. Ale spíš sem, protože my jsme jen hajnejch a děti taky máme ještě ve světě, ale takhle už jí nebudu nic říkat.“

Pan lesní se smál za novinami, které si připravil k prohlédnutí, a řekl paní: „Vidíš, maminko, to je dobře, že ten Ládíček přijede.“

Paní vešla do kuchyně a řekla Týně: „Ubohý Ládíček! Jak ho budou vychovávat tihle dva divoši, do týdne se zchvátí a umře.“

„Anebo bude dělat do týdne kotrmelce a vyjedí nám myslivnu,“ řekla Týna.

Do Skalecké pouti bylo zrovna týden. Kája se Zdeňou pořád hlavičky u sebe, pořád šeptali a radili se, jak uvítat Lávíčka.

„Já bych řek’ strejčkovi kostelníkovic, jestli by mi půjčil ten roh, co na něj starej Pazneht vytrubuje o půlnoční dvanáctou! A ty bys mohla k tomu zpívat.“

„Anebo, Kájo, kdyby mně půjčil tatínek flintu a tobě druhou, abysme stříleli.“

„S tím si dej pokoj! Jak bys o tom začala, už bude tatínek koukat po almaře a řekne: Ta rákoska už má zase hlad! To já znám. Počkej! Tatínek Teriny Pachlovic je u hasičů a vytrubuje, když hoří. Třeba by Terina si mohla trubku jako vypůjčit, já bych vytroubil slávu a zas bych ji vrátil. Mohla by si na ni počkat.“

„Ju, Terina ti něco půjčí! Za to, že se jí pořád směješ!“

„Malý strachy, Zdeňo! To neznáš holky! Slíbím jí křemínky tamhle od potoka. Nikde jinde takové nejsou. Na škrábky, víš, a to budeš koukat! Musím si tam dojít. A třeba hned. Pojď, nasbíráme pěkné a plnou kapsu!“

Sbírali oblé, hladké, bělavé křemínky, a Kája, když měl kapsu plnou, řekl: „Počkáš na mne za městem, já se vrátím hnedlínko.“

Zdeňa spokojeně kývla hlavičkou, ale když už kus cesty uběhli – (oni zřídkakdy šli pomalu, obyčejně běželi a Kája říkával: „Já ani za to nemůžu, ale nožičky mi samy odskakují od země“) – když byli v polovině cesty, vzpomněla si Zdeňa: „Což kdybych jí dala k těm škrábkům tu velkou pannu?“

„Ty bys ji dala?“ divil se Kája.

„Proč ne? Hrát si s ní ani nesmím, ani nechci. Maminka řekla, že ji vyhodí do střepů, že mám radši lítání po lese a lezení po stromech, tak co?“

„To ju, Zdeňo! Pojď, skočíme k vám pro ni!“

Obrátili se a kalupem zpět. Zdeňa chytla pannu, Týna se ptala: „Vy si budete hrát s pannou? Jéje, co řekne Kája?“

„Ale nic, on mne pro ni poslal. Ta je pro Terinku. Mami, smím tu pannu dát?“

„Jen dej, Zdeňo, ale zastav se aspoň chvíli doma, vždyť už tě člověk přes den ani nevidí a večer bys usnula v stoje.“

Panna byla vskutku hezká. Jak se položila, zavřela oči a měla opravdové vlásky a takové krásné hedvábné šaty.

Obě děti se daly zas na cestu do města.

„Ty zůstaneš u první chalupy,“ rozhodl Kája. „A pannu dáš za sebe. Přijdu sem s Terinou.“

Od Pachlů byli všichni v poli. Jen Terina byla doma. Kája vešel, a když neviděl nikoho dospělého, řek’ jen zběžně: „Pěkně vítám!“ A zrak jeho bloudil po stěnách. Nikde nic.

„Co chceš?“ řekla Terina.

„Já se jen tak přišel kouknout, co děláš. Já mám krásné škrábky!“

„Ukaž!“ řekla Terina. A Kája vyložil na stůl několik hrstiček křemínků.

„Jéje, ty jsou krásné! S těma by se to hrálo,“ obdivovala Terina.

„No, já bych ti je dal a třeba ještě něco lepšího přidala by Zdeňa. Sedí tamhle u první chalupy, ale to víš, něco za něco. Vás tatínek má trumpetu, viď?“

„Má. A jakou! Jen se třpytí! Má ji tamhle v šuplíku!“

„Heleď, já bych ji potřeboval na chvíli o pouti, až budem vítat Lávíčka. Jestli bys ji mohla přinést, to bys koukala, co bys dostala. Pojď, ukáži ti!“

Terinka vyvalovala oči. Shrábla rychle křemínky, otřepala si zástěrku a řekla: „To půjde.“

Jak je Zdeňa viděla, nenechala pannu za sebou, ale postavila ji vedle sebe. Terinka ani nedýchala. To byla krása!“

„Vidíš,“ ponoukal ji Kája, „může být tvoje. O pouti ještě nikdy nehořelo, nebude zas. Tatínek ani nebude nic vědět. Uvítáme Lávíčka a zas ji odneseš.“

Zdeňa položila loutku, která zavřela oči.

„Jako živá,“ řekla Terina. Pokušení bylo příliš mocné, boj krátký. „Až budeš chtít trumpetu, přiběhni pro mne, půjčím ti ji a počkám, až bude po všem. Do pokojíčku málokdy tatínek přijde. Schovám ji do zástěry a nikdo nebude nic vědět.“ Vztahovala ruce po panně.

„Počkej,“ řekl Kája, „to nejde jen tak, zaklej se na to!“

Terina řekla: „Na mou duši, že ji přinesu!“

„Ju, to je jiná! Tak si ji vezmi a nezapomeň!“

Přeblažená Terina chytla pannu a než se ostatní vrátili z pole, měla ji pečlivě uloženou v bedničce ve stodole v koutě.

„Tak o muziku máme postaráno,“ řekl Kája. „Já budu troubit, a ty při tom budeš zpívat, třeba: ‚Otevřte se, rajské brány!‘ Anebo ne. To bysme třeba dostali, to je svatá písnička, ale budeš zpívat tu, jak ji zpívá Týna, víš? Zpívej!“

„Loučení, loučení, což je to těžká věc,
když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti
s panenkou koníklec!“

hlaholilo z dvou dětských hrdélek a skřivánčími trylky rozběhlo se lesem.

„Umíš to dobře,“ řekl Kája uznale, „ale potom budeš zpívat sama. Já sice nevím, co je to koníklec, protože na koně klec jsem ještě neviděl, ale to bude taky jen taková vymejšlenost.

Ona ta písnička snad ani pro děti není, protože, víš, jak jsme ji tuhle začali, hned řekla vaše maminka: ‚To už neumíte žádnou hezčí‘?“

„Ale mně se moc líbí, že je tam o loučení, protože se Lávíček bude loučit s maminkou. A potom, no potom, až jak uvidíme. Jen když bude slavné vítání.“

A zas ještě pořád dál si povídali, čemu budou Lávíčka učit.

V Lážově vlastně měli mít pouť na sv. Václava, patrona svého kostela. Ale protože už to bylo tak vžité, celé město „drželo“ Skaleckou pouť.

Už to bylo všude znát, že se ten den blíži. Skoro všude čekali hosty, uklízeli, myli, chystali, když v Kájovi hrklo: „Zdeňo, jestlipak přijede ten děda s okurkama, jak jsem ho taky pozval? No, musil bych ho poslati k vám. U nás už nebude místo.“

Zdeňa nechápavě vyvalila oči.

„No, ten děda, co jsem u něj pil ten lák ze sudu na Svaté Hoře, já ho pozval.“

„Jéje, jen ať přijde! S okurkama, jéje, se sudem!“

„Zdeňo, máš ty hloupé holkovské nápady! Copak může přijíti se sudem? Ponese jej na zádech, ne? A lák mu bude šplíchat za krk! Anebo jej bude před sebou kutálet a přivalí jej sem prázdný, viď? No, ty ses nadarmo holkou nenarodila!“

„Jenže ty, Kájo, když si něco spískáš a máš strach, tak se vadíš se mnou, jako bych za to mohla.“

„Já nic nespískal. Já mu jen řek’, aby k nám přijel na Skaleckou pouť.“

„Třeba zapomněl, viď?“

„To víš, že zapomněl. A pojď, já mám takový hrozný hlad!“

Když se paní lesní trochu zlobila, že Zdeňa celé dny lítá s Kájou po lesích, říkal jí pan lesní: „Však já vím o nich pořád. A co se potichu nasměju! Měla jsi je vidět, když přeskakovali potok. Dvakrát se jim to povedlo. Potřetí se Zdeňa málo rozběhla a uvízla nožkama ve vodě až přes kolínka. Při tom se škrábla o kamínek a hnedle by se jí bylo chtělo plakat. Kája přeskočil dobře a jak se na Zdeňu podíval, řekl: No počkej ty doma dostaneš, že ses zmáčela!“

A Zdeňa se dala do smíchu a odpověděla: „Vždyť jsi mi pořád říkal: Jen přeskoč! Neboj se!“

„No ju,“ zamlouval Kája svou řeč, „to jsem řek’, a nevídáno, pro trochu vody! Tuhle si sedni na sluníčko a za chvíli budeš suchá! Nemáš hlad?“

„Mám, a jaký!“

„Tak já ti skočím k nám pro chleba.“

„A to bys, maminko, koukala, jaký krajíc sešupala Zdeňka, než oschla!“

„Chudinka malinká, a doma měla trubičky s krémem,“ politovala ji paní lesní.

„Žádná chudinka, maminko! Zdeňa je jako tuřín. A ten živný chléb jí svědčí stokrát víc než cukroví.“

Paní lesní musila to uznati, že Zdeňa nesmírně získala od doby, kdy Kája, les a slunce vzali ji do svého léčení.