Školák Kája Mařík/Díl II./II. Sobota před Skaleckou poutí a nedělní cesta dětí na Skalku

Školák Kája Mařík II. Felix Háj
I. Do hájovny přijede Ládíček z Příbramě	II. Sobota před Skaleckou poutí a nedělní cesta dětí na Skalku	III. Na Skalce u „Pranet“, u „Koníčků“, na „Káči“, kupování, shledání

Údaje o textu
Titulek:	II. Sobota před Skaleckou poutí a nedělní cesta dětí na Skalku
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Dvanácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Kája Mařík

V sobotu před poutí bylo rušno v myslivně i hájovně a děti nestačily přebíhat. U Maříků pekla maminka v peci tvarohové koláčky, vykládané třešněmi, povidlové s rozstrouhanými ořechy, makové, jablkové s moučkou. Pekla i dvě bábovky. Čistě oškubaná husa ležela na pekáči. Tři kuřata vedle sebe byla na prkénku. Kája se Zdeňou byli už třikrát u Štulců.

V myslivně dělala paní koláčky do šátečků jako skládané, rybízem, meruňkami, zavařeninou plněné. Pekla preclíčky, všelijaké dorty a dobroty na mísy skládala, a pořád stál buď na stole nebo na lavici nějaký kastrůlek nebo hrneček, a paní volala: „Děti, pojďte lízat!“

V komoře na pekáčích byly k pečení připraveny kachny, na plotně v ovázaném kastrolu v páře vařila se paštika, ve sklepě stydla kuřata v rosolu. Jen jedno bylo stejné v myslivně a hájovně. Než se pekly koláče, dal se do pece chléb, a ten vyrovnán v lesklých bochnících na stole v komoře voněl nejvíc životodárnou nejzdravější vůní.

Zdeňa si nesmírně libovala ve vylizování hrnce po máku, jak hajná jí jej nabídla. Kája zase div špičkou nosíku nevylízal sklenku od zavařeného rybízu v myslivně. Nejdřív poskokem přebíhali z myslivny do hájovny a zpět, ale čím dál k večeru, tím chodili pomaleji. Když Kája už od všeho u „pánů“ okusil, když Zdeňa už šestý makový s rozinkami u Maříků dojedla, šli už jen tak krokem. Kája si sáhl na bříško a řekl: „Už budu hnedle jako Baba. (Baba byl veliký vrch za Lážovem.) Zdeňo, já už nebudu nic jíst až do smrti.“

Zdeňa odpovídala: „Bolí tě bříško, ne? To jsem ráda. Mne také začíná, jen aby to nebyla škrkavka!“

„Kdepak škrkavka! Ta ani neví, že je zítra pouť! To bude ten mák. A u mně to bude Týna. Ta pořád říkala: ‚Jen jez, Kájo! Čí je pouť? Naše!‘ Ju, pouť je naše, ale bříško je moje! Víš co, Zdeňo ? Rozběhnem se, kdo dřív u myslivny! Třeba to přejde.“

A přešlo. Jak doběhli k myslivně, už je nic nebolelo. Jen pan lesní, který je slyšel, usmál se pod vousy a řekl tiše: „Pan doktor přece jen má pravdu, když říká, že mu v Kájovi vyrůstá konkurent. Ale Kája se zařídí asi jen na dětské ústrojí. Já bych takhle nemohl utíkat, kdyby mne bolelo bříško.“

A když se Kája večer pomodlil, jak se už do postýlky skulil, za chvíli ještě jednou si klekl a nahlas pověděl: „Pane Bože, Hospodine, pouť je moc dobrá věc, jen kdyby byla častěji. Pomodlím se za to Otčenáš.“

O pouti to byla maminka, která vstala dříve než Kája. Polibovala si nad kusem hovězího, které včera tatínek přinesl z města. Roztopila v kamnech a řekla: „Pánu Bohu poručeno. Snad se paní profesorové bude u nás líbit, třebas neumím po pansku vařit.“

Dotkla se zlehka Kájova čela: „Kájo, za chvíli už budou jezdit fůry na Skalku. Vstávej, ať nic nepromeškáš!“

Kája se ani neprotáhl a hned byl s postýlky dole. Když se potichu modlil, řekla maminka: „Ne, abys chtěl milého Pána Boha ošidit! Je dnes pouť, to musíš přidat!“

A jen to řekla, už to bylo, Kája začínal zrovna „Anděle Boží“, ale jak řekla maminka „pouť“, škubl sebou, už se nedomodlil, jen si zčerstva pomyslil: „Beztoho dnes není žádný andělíček doma, jsou už asi na Skalce.“ Pokřižoval se, umyl, oblekl, posnídal, přikusuje rohové, trochu z formy vyšlé, ale přece výborné koláče. A za chvíli stál u cesty, kudy začali jezditi poutníci i kramáři.

„Panečku, ta se dnes vyvede! Nebíčko jako vymyté, větřík se ani nehne, to tam bude lidu!“ A rovnou se rozběhl přes Lážov ke Skalce.

Flašinetáři rovnali si „inštrument“, harmonikáři natřásali čepice, aby do nich mimojdoucí mohli trousit krejcárky. A tamhle starý Šejnoha zavazoval si ruku už kolikátým hadrem. Ale ten nebyl hodný. Tatínek říká, že je to „šizuňk“, že nechce pracovat, ale lehko chce být živ.

Na Skalce už asi rozkládají kolem kostelíka obrázky jen tak, na plachtě na zemi. Hned vedle jistě už asi mají cukráři postavené boudy – a blízko kláštera, jestlipak tam zas bude ta bába s papouškem, který vytahuje „pranety“? A tam blíže k včelínu stává střelnice. Terče má vyznačené, kdo se trefí, tomu kolovrátek zahraje. A děda párkář a ten s těma opejkanýma jitrničkama zdali tam bude? A což ten „po šestáku házet kroužky“?

Kája byl spokojen. Procesí už tam chodila včera. To se asi zpovídá už od svítání.

Rozběhl se zase domů a cestou si opakoval, co mu maminka nařídila. Bude dávat pozor, aby na Skalce našel paní profesorovou s Lávíčkem. To slovo „profesová“ se mu pranic nelíbilo. Profesová! To nic není! Vzácná paní – to už je jinačí. Nebude to jen tak ji najít. Tam není k hnutí, ale on je najde jako nic.

A potom! Kájovi se dech zúžil, když si vzpomněl, kdo ještě přijede: Sestra Cilka a bratr Václav. Když mu to maminka včera řekla, nemohl to pochopit. Když rodiče o nich mluvili, nerozuměl ještě a oba už několik let doma nebyli. Věděl jen, že Václav je strojníkem ve Vídni a tam také že slouží Cilka. Jistě oba toužili po domově jako tatínek s maminkou po nich. Cesta však byla dlouhá a drahá. Nechávali si to, jak se v nedělních půldnech uradili, když se sešli, až něco našetří a budou moci něco domů přivézti.

Václav vychodil průmyslovou školu, také něco stál, Cilka se učila šít, musí šetřiti, aby vrátili aspoň částečně rodičům, co je stáli…

Když mu to maminka řekla, že přijedou, zarazil se trochu:

„Jéje, to budeme míti plnou seknici dětí! Ale Cilka snad už je z peřiny venku, ne? To víte, maminko, mám vás moc rád, ale abych ji kolíbal, to ne! A Václav, umí-li pak kotrmelce?“ (Škoda, že nebyli doma, když vychovával Zdeňu. Moh’ to vzíti všecko najednou, myslil si.)

„Ti už jsou velcí, Kájo. Cilka, myslím, se bude vdávat, a Venouš si bude zařizovat samostatnou dílnu.“

„A jé,“ řekl Kája, „to nic není!“

Teď, když běžel domů, vrazil divoce do dveří a zastihl maminku v pláči. To, co chtěl zčerstva pověděti, zůstalo mu v pootevřených rtíkách, a on se honem zeptal: „Proč pláčete, maminko?“

„Radostí, Kájo, že nám dal Pán Bůh dočkati chvíle, kdy děti přijdou ze světa zase jednou domů a že jsme je dobře vychovali.“

„Jéje, radostí! To já bych se byl včera naplakal! Já měl pořád radost. Moje ledviny už byly uplakané, kdyby radostí plakaly, co měly včera dobrých věcí! Teď se skočím podívat do myslivny, jestli nezaspali. A jak budu těm velkejm říkat?“

„Cilko a Venouši, přece! Pravda, ty se asi nic na ně nepamatuješ.“

Kája neběžel. Aby řekl pravdu, moc jej to netěšilo. Ty ženské asi budou pořád plakat, maminka už začala teď. A to nebude žádná pouť. Jak to udělají s tím vítáním? Najednou oni nepřijdou, a nakolikrát aby vítali, to by zase nic neužili. Řekne teď Zdeně, že počkají, až bude po obědě, a potom že zahrají.“

Přiloudal se do kuchyně jaksi omrzele. Týna se hned ptala: „Copak se, Kájo, tak škaredíš o pouti?“

„Mám soužení, Týno,“ svěřoval se. „Přijdou ty děti z ‚Nídně‘.“

„Z Vídně, Kájo,“ smála se Týna.

„Říkám přece z ‚Nídně‘; ani to neznám a mám říkat ‚Cilko a Venouši‘, já bych to neřek za nic.“

„Tak ty se netěšíš? To je pěkné! Vždyť je to bratr a sestra!“

„To je to, Týno! Kdyby to byl někdo známý, ale bratr a sestra, když už se budou oba vdávat, to už nic není. Nebo Lávíček! To bude kluk jako já, ale bratr a sestra!?“

Týna se pokusila mu to objasnit: „To máš tak jako u Jeřábků. Mají Jendu, to je páťák, a Fandu, to je prvňačka, to je bratr a sestra.“

Kája se po ní podíval zdrcujícím pohledem: „Kdybych se nebál, že mne seknete, hned bych řek’, že máte taky hloupý holkovský rozum. U Jeřábků mají Jendu a Fanku a žádnýho bratra a sestru!“

„I jo,“ stála Týna na svém. „Máš sestru a bratra, a až se bratr ožení, budeš mít švagrovou, a až se sestra vdá, budeš mít švagra, a až jim teta Dvořákovic přinese malé dětičky, budeš mít synovce a neteře a budeš jejich strejčkem.“

Kája s pootevřenými ústky hltal zajímavou zprávu Týninu a dal se do hlasitého smíchu: „Ju, strejčkem budu, leda až budu mít fousy a budu kouřit fajfku. A jak jste to povídala? Že budu mít škvarkovou, až se Venouš ožení? Jéje, Týno, vy mluvíte jako stará Hromádková, než jí ztvrdne kořalkou jazyk. Strejčkem, ju, já budu strejčkem škvarkové!“

Ale Týna začala kašlat a za pootevřenými dveřmi tutlala smích paní lesní.

„Helejte, Týno, já nemám na to dnes kdy, ale jindy mi to povíte znova. A cože jste povídala, že budu mít, až teta Dvořákovic jim přinese dětičky? Nic nebudu mít. Copak myslíte, že ona poběží až do Nídně z dubčí? Nemohla vyšlápnout ani sem a do Nídně musí být kolik kopců a jakých!“

„Kájo!“ ozvalo se z pokoje.

„Prosím, vzácná paní!“

„Týna ti dá snídani a Zdeňa zatím vstane!“

„Ano, prosím, pěkně vítám, děkuju pěkně! Ale Zdeňa začíná teď moc dlouho spát.“

„Moc dlouho není,“ řekla vzácná paní z pokoje, „je zrovna šest.“

Týna kladla na talíř koláčky a nalila do hrnečku „kakó“.

Kája se uvelebil na lavici, pokřižoval se a řekl: „Já jsem sice už snídal, ale třeba by se vzácná paní zlobila, kdybych nejed’. A taky jsem se už proběhl a ty moje ledviny jsou takové mlsné, jak cítějí kakó. Hned mne strkají ke stolu.“

Zase bylo slyšet v pokoji smích a Kája podotkl: „Vzácná paní se dobře vyspala. Je jí přáno, říká naše maminka, že jsou pánovic moc k lidem. Vzácná paní má pouťovou náhodu!“

„Prosím tě –“ smála se Týna.

„No! Slečna řídících říká: Když s tebou mluvím, hned mám lepší náhodu! Ty koláčky jsou moc dobré. Kakó jsem už vypil, Týno!“

„Chtěl bys ještě?“

„Jestli vám trochu zbylo, ale to ne, abych byl nenasyta. Jen si myslím, aby se to třeba nevyvařilo!“

A druhý hrnek stál před Kájou.

„Sedíte ráda, Týno?“

„Moc ne. Kájo. Takhle v neděli odpoledne, ale v týdnu by mi to nedalo. A proč se ptáš?“

„No,“ upíjel a zakusoval Kája, „že vás pan Malina nechá sedět!“

Týna se prudce obrátila. (Malina byl truhlář z Lážova, který se měl po čase oženit s Týnou.) „Kdo to řekl?“ vykřikla na Káju, div se nezajíkl.

„No, teta kovářka to povídala! Čekala na mne tuhle u cesty a řekla: Chodí ještě ten truhlářík z Lážova za Týnou z myslivny? Já řek’: Za kým chodí já nevím, ale v nedělí odpoledne s ním seděla Týna v zahradě pod hruškou na lavičce. Tak jí řekni, že ji nechá sedět, ale ne abys řek’, kdo jí to vzkazuje! Protože mi neřekla, abych se na to zaklejval, proč bych vám to neřek’?“

Týna jen zasykla: „Baba, huba jedovatá! Ale hned zejtra si k ní zajdu! To já vím, nadháněla by Malinovi neteř, kolozubou Barču, ale já jí to povím!“

Kája už neposlouchal. Netušil, jaká mračna se stahují nad jeho hlavou, protože teta kovářka se dozví, kdo Týně vše prozradil. Týna chystala ošatku se zrním, mračila se a šla na dvůr. Přišla Zdeňa už oblečená v bílých šatečkách a děti vyšly do teplého pouťového rána. Kája zapomněl na bratra a sestru. Vzácná paní nasypala mu do obou kapsiček drobné peníze a řekla: „Něco si tam kupte, ale barevné cukroví ne, ať nestůněte! Dej na Zdeňu pozor a vaše hosty k nám odpoledne přiveď!“

„Zdeňo, budem vítat až po obědě, až budou všichni pohromadě. Řeknu na Skalce Terině, že pro ni doběhnu po obědě.“

Zdeňa jen kývla hlavičkou a poposkočila. Měla dnes bílé střevíčky, jako Kája měl zánovní hnědé botičky, a hned si postěžovala: „To nic není, když musí po sobě člověk dávat pozor!“

„To víš, že ne, ale pouť je jen někdy, to se už musí něco vydržet. To by se to běželo boso v tom mechu, viď?“ řekl zálibně. „Víš co? Zatím se můžeme zout a u Lážova se obujem’.“

Zdeňa se usmála: „Ty máš nápad!“ A za chvilku se rozběhli bosi. Kája svázal svoje botičky, hodil si je přes rameno, punčošky, vstrčil do kapsy. Zdeňa nesla v každé ruce jeden střevíček a v druhé Kájově kapsičce octly se její punčošky.

Před Lážovem ovšem zapomněli se obout a tak chodcům města naskytla se hned po ránu řídká podívaná. Zdeňa oblečena jako malá princezna, ale bosa, a Kája, statný a hezký jako páže – také bos. Když přeběhli město a stará lipová alej se na ně usmála, usmál se i Kája: „Vidíš, zapomněli jsme se obout. No, to je jedno, až pod Skalkou. Už se moc těším na Lávíčka. Nemáš taky v Nídni sestru a bratra?“ A když Zdeňa zavrtěla hlavičkou, doložil. „To je dobře! Aspoň k vám žádný cizí dnes nepřijde.“