Školák Kája Mařík/Díl I./XVI. Kája učí Zdeňu kotrmelcům a zaklejvání

Školák Kája Mařík Felix Háj
XV. Kája otužuje Zdeňu	XVI. Kája učí Zdeňu kotrmelcům a zaklejvání	XVII. Pan lesní vyplácí kluky

Údaje o textu
Titulek:	XVI. Kája učí Zdeňu kotrmelcům a zaklejvání
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Pan lesní bral brokovnici a podotkl: „Bude nejlepší, když Kája aspoň ve čtvrtek a v neděli, kdy má čas, bude sem chodit na oběd! Zdeňa se naučí jíst všecko bez vybírání a vrnění. Jdu se za nimi podívat.“

Jak dlouhými kroky vzal to k dubčí, slyšel už z dálky výskání dětí. Nepospíchal. Dětem je patrně velmi dobře. Šel zvolna. Výskání dětí zaniklo.

Šel dlouho, až udiveně zdvihl hlavu: „Co to?“ Na borovici visí Zdenin kožíšek. A tamhle dál svetr a ještě dál vesta.

„Můj Bože,“ lekl se, „co se to tu stalo?“ Zrychlil kroky. Na konci dubčí usmíval se na něj smrček s dceřinou čapkou, šálou a kamašemi.

„Aby se tak byl mýlil, když se mu zdálo, že slyší děti výskat, a tam to bylo třeba úzkostlivé volání o pomoc. Vždyť se nedávno vrátil starý pytlák Kajda z kriminálu. Aby tak –“

A pan lesní doběhl k hájovně skoro bez dechu. Pořád hlavu zdvíhal, že snad najednou zakývá se na stromě bezduché už tělo jeho dcerky. Ale jak chtěl vrazit do vrátek, slyšel teď docela zřetelně Káju.

„Lidi, copak se to nenaučíš? Vždyť už půjdeš hnedle do školy! No tak! Hodně se opři o ruce, vyhoď nohy vzhůru a přeletíš na druhou stranu jako nic! No tak vidíš. Já udělám tři za sebou. Heleď!“

A za chvíli slyšel Zdeňu: „No jo, tys kluk. Ale viď, Kájo, ten byl, co se mi prve poved’?“

„No,“ řekl Kája zdrženlivě. „Byl, ale ještě ne tak zrovna. Znova!“

Pan lesní obešel hájovnu a skulinou podíval se na mlátek. Oddechl zhluboka. Jak se na Zdeňu podíval, když se k novému kotrmelci chystala, k tomu, který se jí zvlášť povedl, stěží se smíchu ubránil, slyše Kájova slova.

„Ten už byl! Však já tě to všecko naučím!“

Viděl ještě, jak Zdeňa z kapsičky vytáhla zbylou kůrku černého chleba, zakousla se do ní a řekla: „Máš tam ještě trochu mléka?“ A tiše postranní cestou se vracel. Úsměv ležel mu na dlouhých vousech a šibalství pohrávalo v očích. Jak otevřel dveře kuchyně, podívala se po něm paní zdiveně.

„Co tak brzy, tatínku? Snad se něco nestalo? Snad Zdeňa?“

„Nic, maminko, ale dobře jste ji oblékly, viď?“

„Dobře, tatínku! Teplou košilku, teplé tričko v celku, vlněné šaty, pletenou vestu, takový i svetr a kožíšek, a šálu a kamaše, a čepici přes ouška. Jenom rukavice tu zapomněla. Jestli, chudinka, ozábne! Já je za ní pošlu, ne?“

„Tak jste ji pěkně nasadily? No, asi až moc, protože na borovici visí kožíšek, na smrčku svetr, na doubku vesta a v dubčí na posledním smrčku čapka, šála a kamaše.“

Paní zbledla a sepjala ruce: „Tatínku, mluv, co se stalo se Zdeňou? Ona tam také někde visí,“ a úzkostlivý pláč roztřásl jejím tělem.

„Nevisí, maminko! Dělá v hájovně na mlátku na pytlech kotrmelce a láduje se chlebem, jako by nejedla týden!“

„Vždyť nastydne a umře. Co jí to napadlo tak se vysvléknout?“

„Jí ne, ale Káju. Pořád jsme ji balili a ona byla pořád jako bez života. Otužení jí chybělo a tomu ji naučí Kája. Jsem jist, že než ji přivede, narazí ji do všeho, co jste na ni navlekly.“

Kája mezitím vyslovil Zdeně svoje uznaní: „Já si tě přece vychovám podle svého!“

Slýchal ta slova často doma, když maminka ho také chtěla balit do šátků a tatínek chtěl, aby už z mládí se otužoval. Ale maminka už dávno poznala, že tatínek to dobře myslí.

„Doma se s tím, Zdeňo, zatím nechlub! Až budeš umět víc, teprve můžeš. Třebas by tvoje maminka řekla, že to není hra pro holky! Snad by potom chtěla, abych si s tebou hrál jen u vás v pokoji třeba s pannama. To já bych raději jedl třebas třikrát za sebou krupkovou kaši. Vy ji nevaříte, viď? Já jím všecko a také bych tu kaši jed’, ale náš tatínek ji vždycky chce s česnekem. Já to potom pořád ze sebe dýchám. A přece bych ji jed’ tři dni za sebou, než si hrát s pannama. Kdyby to aspoň lezlo, ale kam to položíš, tam to leží. Kam to postavíš, tam to stojí, třeba na hlavě. Při tom bych nefungoval. Kdyby to věděli kluci, víckrát by mne nevzali do jam hrát si na loupežníky. Chodíme tam v pondělí, když jdeme v deset domů. Už se mi chtěli smát, že si s tebou hraju, ale já jsem jim pověděl, že z tebe udělám kluka a vychovám tě. To je ale jinší! Já jsem slíbil klukům štipec prachu na střílení, víš? Ale náš tatínek prach zamyká i před maminkou!

Heleď, nemohla bys říct Týně, aby ti ho krapet odsypala?“

„To víš, Kájo! A co bych říkala Týně? Já ho trochu naberu. Vím, kde je a zejtra ho máš!“

„Tak ju. Ale doma ani muk, Zdeňo! Zaklej se na to!“

„Jak se to zaklejvá?“

Kája nevěděl. Jen slyšel jednou, že kluci povídali: „ ‚Zaklej se na to!‘ Co by to mohlo být? Víš, to ono bude jako čarování. Jako tenkrát v městě, jak tu byl ten kouzelník, padali mu z rukávu králíci. Vyhodil slepičí vajíčko a na zem spadlo kuře. Měl pořád v ruce černou hůlku a točil jí. Chtěl jsem to doma také zkusit. Naviksoval jsem si rákosku, vypůjčil si z posady vajíčko, vyhodil, ale nevylítlo kuře, toto! Rozplesklo se vajíčko po zemi a maminka zrovna přišla. Než jsem jí vysvětlil, že se učím čarovat, už mi jezdila rákoska po zádech. Pane, tenkrát jsem jich nahrabal! Ten kouzelník také pořád při tom něco bručel. Počkej! S tím zaklením to uděláme takhle! Já budu točit proutkem a ty budeš po mně říkat, co ti napovím.“

Ulomil proutek, vyvalil oči, točil jím a říkal: „Jestli doma řeknu o tom prachu pro Káju, ať se ze mne do rána udělá šťovka!“

Zdeňa to odříkala, ale trochu přece se polekala, když Kája dodal:

„Tak, už jsi zakletá! Už to nesmíš říct, protože by z tebe v postýlce zůstala šťovka. A toho prachu vezmi radši víc!“

Šli chvíli tiše. Zdeňa se ozvala tak trochu plačtivě: „Kájo, mám ještě hubičku?“

„No máš.“

„Já myslila, že už se ze mne dělá šťovka, tak mne studí nos.“

„Nebuď hloupá! Dokud toho nepovíš, nic se nestane.“

Poznámkou o studeném nosu – neboť za této řeči už se vraceli k myslivně – upozorněn byl Kája na své vychovatelské povinnosti. Rozběhl se pro součástky Zdenina výstroje. Všecko bylo na svém místě. Nasadil ji do všeho a za chvíli byli v myslivně.

Kája odevzdal Zdeňu s poznámkou: „Prosím, vzácná paní, všecko v pořádku. Já musím trapem domů. Moc dlouho jsem byl pryč a mám doma práci.“

Nepočkal ani na svačinu.

„Rač dát Pán Bůh šťastnou dobrou noc a rádo se stalo!“