Školák Kája Mařík/Díl I./XV. Kája otužuje Zdeňu

Údaje o textu
Titulek: XV. Kája otužuje Zdeňu
Autor: Felix Háj
Zdroj: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík
skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence: PD old 70

„Jděte se podívat do dubčí, něco tam kvete!“ řekl pan lesní. „A ty, šohaji, dej na tu naši pápěrku pozor, to ti povídám!“

Služka natáhla Zdeně přes vlněné punčochy a teplé botičky vysoké kamaše. Přes teplé šaty oblékla jí vlněnou pletenou vestu, přes ni pletený kabátek a na vrch navlékla kožíšek. Zdeňa měla už ručky od těla odtažené a připažit za nic nemohla. Ale ani nedutala! Věděla dobře, jak to dopadne! Jenom se zamračila, když jí služka natáhla vlněnou čapku přes ouška a kolem kožišinového límce ještě zavázala šálu.

„Podívejte se, Zdeničko, na Káju, jak je nasazený a ani nemuká,“ podotkla Týna.

Všichni se mimoděk po něm podívali, a Zdeňa řekla: „Ukaž, Kájo!“

Kája vytáhl zpod zašívané vrchní bundičky proužek čisťoučké sice, ale tenoučké košilky. „To je všecko,“ povídal.

„Zdeňa je po nemoci, musí byt oblečena,“ namítla paní, a děti vyšly…

„Prosím tě, tatínku, ten hoch nemá ani trika a je tak zdravý.“

„Myslím tak, maminko, Zdeňu jsme ne trochu, ale hodně zchoulostivěli. Je mi tuze divné, že nekřičela, když jste ji oblékaly. Půjdu se za chvíli za nimi podívat!“

Jak dětem zmizela myslivna s očí, zastavila se Zdeňa.

„Tak vidíš, Zdeňo,“ řekl Kája, „ty tě zas vymustrovaly! Vždyť se nemůžeš ani hnout. Kdybych do tebe strčil, svalíš se jako hrouda. A kdyby na nás vyrazil odněkud pan loupežník, ani bys neutekla. Ruce máš už teď natažené, on by myslil, že se vzdáváš, a propích’ by tě jako housenku.“

Bílá čapka s kučeravých Zdenčiných vlásků zmizela v Kájově kapse. Zmizela tam i šála. Její ručky staly se ohebnější, protože jich netěsnily rukávy kožíšku! Ten už měl Kája přes ruku přehozený a přidal k němu ještě vlněný spodní.

„Co máš ještě na sobě?“

„Teplou košilku a triko v celku, teplé šaty a tuhle vestu.“

Stáhnu ti makaše…

„Tak ještě tu vestu ukaž! A teď si sedni tuhle na ten pařez! Stáhnu ti ‚makaše‘!“

„Kamaše, Kájo!“ smála se Zdeňa.

„To je jedno, ale překáží to v běhání.“

Za minutu byly kamaše v druhé Kájově kapse.

Kája našel vhodný klacek, navlékl na něj kožíšek, svetr a vestu, a zavolal: „Kdo bude dřív u lípy?!“

Rozběhli se pěšinami dolů. Kája tam byl ovšem dřív, ale i Zdeňa se tužila a tvářičky měla červené. Byli u dubčí.

„Heleď, Zdeňo! Sem žádný nepůjde. Já ty tvoje hábky pověsím zatím tuhle na strom.“

„No jo,“ řekla Zdeňa, „půjdeme také k vám, viď?“

„Ju, to půjdeme, ale až se trochu vylítáme.“

Na borovici pověsil kožíšek, na smrček kousek dál svetr, na nízký doubek vestu.

„Aby to tak nebilo do očí, kdyby náhodou šel kolem náš tatínek! Ale vtáhni do sebe vzduch! Cítíš? Jsou tu! Jsou tu někde fialky! Musíme je najít! Proto řekl vzácný pán, že tu něco najdeme.“

A skutečně. Kája našel. Zdeňa trhala a on je vázal v kytičku.

„Ty dáš mamince! A víš proč tu nejdřív kvetou? Proto, že tady rostou malé dětičky, aby měly k čemu vonět.“

Zdeňa vyvalila očka a zadívala se na Káju: „Ukaž mi ty dětičky!“

„Ju, tobě se řekne: Ukaž! Kdybych já věděl, na kterém místě. A jestli ‚doule‘ při zemi nebo na stromech! Šel jsem tu jednou s tetou Dvořákovic. Ta sem pro ně chodí. A ona pořád zůstávala vzadu. To ona už měla ňáké vyhlídnuté a věděla, že teta šafářka je bude chtít. Říkám ti, že nic nenesla. Ještě povídala cestou: Ty pořád na mne, abych pospíchala. Šafářka má u nás už dvě bandasky od mléka, a já chytla ve spěchu do tašky jen jednu! Nic, jen tu bandasku nesla z domova a druhý den měli u šafářů malou holčičku. Tady ji sebrala, jinde ne. Ale musejí být při zemi, kdepak by teta uměla lézt na strom! Možná, že nějak zticha zahvízdá, jako náš tatínek, když láká ptáky, a ony se od někud vyhrabou. Jéje, ta malá holka šafářovic byla mrňavá! Jako šťovka! Maminka řekla: Odnes tetě tahle tři kuřata, vyřiď, že ji pěkně pozdravuju, a tomu děťátku udělej na čele křížek a řekni: Požehnej Pán Bůh! A zas jdi! Strejček se usmíval a řek’ mi, abych šel do sednice, že teta si zrovna chvíli lehla, že ji ofouk’ od dubčí zlý vítr! Vidíš, zas to dubčí! Byla asi ta malá holka studená a teta od ní nastydla. Já jsem to vyřídil a teta řekla: Copak vaše maminka! A chceš vidět malou Marjánku? Tamhle se podívej! Bylo to zabalené v peřině. Než hubička jí koukala a tu měla jako findu. Znáš findu?“

Velké oči Zdeniny mrkly záporně.

„No, krejcar. Ten znáš, ne? A finda je polovic krejcaru. Díval jsem se na ni chvíli a povídám tetě: Ona už asi nedejchá. Ani se nehne. Ale dejchá, řekla teta, jen se podívej! Ale holka pořád nic. Tak jsem jí dělal křížek a jen tak docela maloučko jsem ji štíp’ do bradičky. Tos měla slyšet, jak začala řvát. Tak jsem se honem vytrousil.“

Za té řeči došly obě děti k široké cestě, která příkře spadala k dolejšímu průseku.

„A teď to vezmem ‚doulu‘ trapem na špagátě, ju?“

Sáhl do kapsy, vypadla bílá Zdenina čapka. Sáhl do druhé, vytáhl šálu a kamaše.

„Vidíš, pro ty tvoje krámy se ani k špagátu nedostanu. A také mi to bude vadit při běhání. A co, tuhle jsme to také nechali v lese a zas jsme to našli.“

Zdeňa se jen usmívala. Proto držela, když ji Týna oblékala. Věděla, že to dlouho na sobě mít nebude.

Kája okrášlil nízký smrček. Na jednu větev natáhl čapku, na druhé dvě po kamaši, na třetí otočil šálu. Ovinul se do motouzu, Zdeně dal opratě. Ta vykřikla „hyjé“ a Kája se rozběhl jako bujné hříbě. Házel hlavičkou, vyhazoval nožkama, trhal tělem, škubal napravo, nalevo, Zdeňa výskala, volala „prrrr“, ale Kája to hnal, až kamínky vyskakovaly, a ona za ním. Kája pískal a volal po ní, až doběhli hájovny.

Tam bylo ticho.

„Ju,“ řekl Kája, „maminka asi šla s nůší, ale nevadí. Sáhl pod plochý kámen u prahu, vytáhl klíč. „Je tu,“ řekl spokojeně. „Ale hned si nesmíme sednout. Když se koníček uběhne a zpotí, musejí ho provádět. Vezmem to pomalej okolo chalupy, aby se v nás pot najednou nezarazil.“

Mírným poklusem uklidňovali rozpěněnou krev, až řekl Kája:

„To stačí. Už si můžeme chvíli sednout.“

Vešli do hájovny.

„My to nemáme jako u vás, protože jsme než hajnejch a vy pánovic! Ale uklizíno máme vždycky. Maminka kolikrát v noci myje podlahu. Mně se to přeci nejlepší líbí u nás. Máš hlad?“

„No, jedla bych něco.“

„Chceš mléko?“

„Kakao nemáte?“

„Kdepak! Ale my máme moc dobré mléko. A což ten chleba k tomu!“

„Tak mi dej! Já už mám žaludek docela prázdný.“

„Já taky, Zdeňo! V ledvinách ještě mám ty trubičky, ale v žaludku také nic.“ Nalil do dvou hrnečků před polednem nadojeného mléka.

Zdeňa řekla uznale: „Máte lepší než my. My máme moc sladké.“

„To ti to asi doma sladí, věř tomu, a to nic není!“

Dopili, snědli každý po kousku chleba, o kterém řekla Zdeňa, že je lepší než trubičky, a šli na dvorek.

Otevřený mlátek zvábil Kájovu pozornost. Byly tam rozprostřené pytle.

„Zdeňo, umíš kotrmelce?“

„Co je to?“ zeptala se.

Kája spráskl ruce: „Jéje, Zdeňo, než já z tebe udělám kluka, to bude doba! Ty ale dočista nic nevíš a neumíš! Jestli chceš, abych s tebou chodil, to se musíš naučit, a potom lézt na stromy a takové všelijaké věci!“

„Ba jo, Kájo, já se tomu naučím, tak ukaž!“