Školák Kája Mařík/Díl I./XLII. Ztratil se na Sv. Hoře

Školák Kája Mařík Felix Háj
XLI. Poutníci jedou na Sv. Horu	XLII. Ztratil se na Sv. Hoře	XLIII. Kája kupuje

Údaje o textu
Titulek:	XLII. Ztratil se na Sv. Hoře
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Pravda, Kája když dospěl, ve světě se neztratil, ale ztratil se hned, jak na Sv. Horu přišli.

To bylo tak: Musili čekat, než byli uvedeni, protože několik procesí stálo před nimi. Kája najednou slyšel bubnování a trumpety. Ať vystupoval na špičky sebevíc, nic neviděl, jen slyšel. Ale byl mrštný a čilý, a protlačil se až tam, odkud znělo to, co se mu líbilo.

Panečku, Kája div dýchat nepřestal nad tím, co viděl: Vozíček jako nic a na něm buben. Za ním, kdo to byl? Jako chlapec vypadal, ale měl dlouhé „filajové“ šaty v pase přepásané, a bubnoval. A ten, který táhl vozík, byl také takový. A ještě tři po stranách — zrovínka takoví. Panečku, to nebudou kluci. Kdepak! To budou asi páni, kteří dost nevyrostli, ale umějí to! Ten seká do bubnu, tam ti na trubku vyhrávají, to je krása! Vida, jestlipak by tohle dokázaly holky?!

„Bože náš,“ myslil si, „lepší než panem Štulcem nebo panem Fichtlem kdyby se moh’ učit takovýmto pánem!“

Jako magnetem přitahován chodil za nimi. Poslouchal přivítání družiček a hned si vzpomněl: „Já taky budu říkat, ale než na nás dojde řada!“

Doprovodil už třetí procesí. Když se čtvrtým šel za hochy-ministranty a muzikanty, ani už se za sebe nepodíval, ale přece slyšel: „Není tu! Ztratil se! A má přivítání. Ztratil se! Kde je?“

Čísi ruka dotkla se jeho ramene: „Je to Kája, je! Ovšem, to by nebyl Kája, aby se neztratil hned, jak jsme došli. Umíš?“

„Umím,“ řekl panu faráři, neboť on to byl, který ho našel.

V Kájovi hrklo. Hledali ho, maminka asi měla strach, ale už stáli na prostranství před svatohorským chrámem. Už dohráli, už udělali poutníci půlkruh, už ozvalo se ulehčené: „Je tu! Ten se neztratí! Chodí denně přes Myšov do Lážova do školy, ten zná cesty!“

„Je tam! Kája už je na místě. Neztratil se!“

Cizí tváře viděl Kája před sebou. Jen ta jedna známá, vlídná usměvavá — jejich pana faráře. Ten kývl hlavou a Kája začal jasným, silným hláskem: „Já jsem se neztratil. Já jsem šel tam za těmi pány ve filajových šatech. Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!

Z Lážova vyšli jsme dnes časně zrána,
aby nám všem byla ta milost přána
pokleknout, sklonit se před Matkou Boží,
jež naše modlitby až k Bohu složí.

Panenko Maria! My k Tobě přišli,
z hrudi nám převroucí modlitby vyšly
za všecky nešťastné, které zem nosí,
těžkými slzami oči se rosí:

Oroduj, Maria, oroduj za ně,
kéž milost nejvyšší, kéž padne na ně!
Za všechny nemocné, kteří se mučí,
kéž prosba Královny pokoře učí!

Za všechny zbloudilé, kteří jsou v tísni,
kéž Pán Bůh naučí jediné písni:
Tisíckrát zdravena Maria Panna,
byla to přec vždycky jen Ona sama,

která nás chránila, když život pálil,
aby se nepřítel od domů vzdálil.
Z Lážova vyšli jsme k Matičce Boží,
kéž ona slyší nás, k Bohu ať složí,
co naše srdečka ve rty nám vloží!

Malý jsem, nic nemám, bez darů přišel,
přec bych rád, Královno, bohatý vyšel,
abych moh’ vyřídit v Lážově jiným,
že slovo Královny zůstane silným,
že na nás pohlédneš, že prosby slyšíš,
že Ty je, Maria, též vyslyšíš.

Hříchy své necháme u stupně trůnu,
a Ty nás, Maria, povedeš vzhůru,
vždyť my jsme z Lážova spěchali k Tobě,
abys nás chránila ve světa zlobě!“

Krásně Kája pověděl. Mladý velebný pán ho pohladil po hlavě a zeptal se: „Jak ti říkají, hošíčku?“

„Já jsem Mařík, prosím, Kája Mařík z hajnovny za Lážovem. My jsme jen hajnejch, ale pánovům je přáno, jsou moc hodní. Vzácná paní vaří ,jarskou‘, jéje, to byste koukal, velebný pane! Ona je řídicovic, a písniček umí! A chtěl jsem prosit, peněz mám dost, jestli bych tu moh’ koupit ňákou mast pro Marjánku tety šafářovic. Ne a ne běhat! Už je asi sto let v peřině.“

Velebný pán se smál. Vtom se ozvali zase muzikanti ve fialových šatech a Kája se ztratil podruhé. Protože už měl hlad, vybral si jednoho kněze — mladého, usměvavého — zatahal ho za rukáv a ptal se upřímně: „Velebný pane, prosím vás, neviděl jste tu někde naši maminku? Já jsem, prosím, Kája Mařík, hajnejch z Lážova, ale zvostáváme až daleko v lese. Znáte, velebný pane, Zdeňu pánovic? Já ji vychovávám podle svého. Neznáte? To je škoda! Marjánku tetovic také ne? Ta je v peřině, a já ji tu chci koupit mast na nožičky, aby běhala. Ale teď zrovínka jsem se ztratil. Už podruhé. Prve mne našel náš pan farář.“

Kněz poslouchal s úsměvem a odpověděl: „Jen když víš, odkud jsi. Pojď, budeme spolu hledat vaše procesí!“

„Prosím vás, velebný pane, kdo jsou ti páni v těch filajových šatech, jak krásně hrajou? Já bych se jimi hned učil, ale náš tatínek říká: ,Na pána tě učit dát nemůžem, na to nemáme.‘ Ale já bych přece prosil. Třeba Zdeňa by se naučila tahat ten vozejček.“

„To jsou ministranti, hošíčku!“

„Jéje, ministranti? Já jsem taky už ministroval. Jednou bych bejval upad’ a strejček kostelníkovic — toho taky neznáte, velebný pane? Ten pořád šňupá. Když ne on, tak jeho Apolénka. Ta mi jednou dala pohlavek, až mi v hlavě škrtla sirka.“

„Poslouchej, hošíku, tys nějaký čipera. Maminka jistě pláče, že jsi se jí ztratil!“

„Ju, pláče! Maminka zrovna bude mít radost, protože ráno řekla tatínkovi: Budeš vidět, že se mi tam ten kluk ztratí! A to ona bude mít radost, že to dobře předpovídala.“

Kněz se mezitím ptal sem tam, až došli k lážovskému procesí. „Už vidím maminku,“ vykřikl Kája. „Vida, našli jsme ji jako nic. Tak pěkně děkuju, rádo se stalo, a přijďte zas brzy, velebný pane!“ Poklonil se a zmizel v davu.

Mladý kněz se ještě dlouho za ním díval a tichý úsměv ležel na jeho rtech. I on byl tu kdysi s maminkou a také se ztratil. Ale v leknutí zapomněl, odkud je, a plakal a plakal. Maminka ho našla a on měl takovou radost!

„Inu, každý jsme jiný. Tenhle hoch se neztratí.“ Vzdychl při vzpomínce, že jeho už nikdy maminka nebude hledat ani čekat, vždyť se nedočkala ani jeho primice!

Kája šel velice opatrně k mamince! Možná, že něco lupne. Ale maminka chytla ho za ruku a zašeptala: „Tolik jsem se modlila, abys přišel. Od nosítek nemohu jít. Dej už pozor!“

Kájovi se rozsvětlil obličej a zrovna zářil: „Maminka se tolik modlila, aby se vrátil. Vida, má ho přece moc ráda. Někdy říká: nemám tě nic ráda, zlobíš. Ale to jistě tak nemyslí. Modlila se!“ Chtělo se mu vykřiknout, čapku vyhodit, kotrmelec udělat radostí, ale nesměl.

Přecházeli ambity (chodby). Kája nevěděl, kam se dřív podívat.

„Kdybych měl hlavu jako kolo u vozu, ještě by se mi tam všecko nevešlo, co bych si měl pamatovat.“ A což když viděl stříbrný oltář! Ruce sepjal, jen se díval a v duchu si řekl: „To snad ani není možné, aby to všecko bylo ze stříbra. To by musilo stát aspoň padesátku. („Padesátka“ byla u Káji pojem nejvyššího čísla). Jak jen to mohli udělat! Panečku, kdyby o tomhle pokladu věděl pan loupežník, ten by to ukrad! Kdyby tohle viděla Zdeňa! A ten velebný pán, co tam měl požehnání, chodil tam jako nic, a ti ministranti taky.“

Najednou Kája zbystřil sluch. S kůru se ozvala sladká hra varhan a k ní se připojily hlasy ministrantů u oltáře. Zpívali svatoborské „Zdrávas“. To se mu nesmírně líbilo.

Když dozpívali, skoro hlasitě si oddechl a zatáhl vedle stojící paní za sukni: „Teta, to je krása, co?“ A podíval se po ní. Hrklo v něm. To nebyla teta Čížkovic, co tu prve stála. To byla paní v klobouku, a Kájovi se trochu zaleskla očka jakoby slzami, když se jí ptal: „Prosím vás, vzácná paní, neviděla jste tu tetu Čížkovic? Zrovínka teď tu byla a už je pryč. To já jsem se asi zase ztratil!“

Paní ho vzala za ruku a vyvedla ho ven. Laskavě se ho vyptala, odkud je, a řekla: „Neboj se, však my to vaše procesí najdeme.“

Jak to řekla, zase už se Kája smál a povídal: „Naše maminka řekne: Já jsem to věděla! Kdepak s tebou někam. Nevíte, vzácná paní, jestli se už taky neztratila Terina Pachlovic? To bych tuze nerad, aby se neztratila. Ta by se potom nafukovala! Mne už našel jednou náš pan farář a jednou jeden cizí velebný pán. Prve se maminka modlila, abych přišel, ale teď už se jistě zlobí. Taky máte malé dětičky, vzácná paní?“

Ta se usmála a řekla: „Mám, hošíčku, jednu holčičku — Zdeničku — a chlapečka asi jako ty, jenže není tak zdravý jako ty.“

„Zdeničku? A to je náhoda! Pánovic mají také Zdeňu. Už ta vaše umí kotrmelce?“

Paní se tiše rozesmála: „Ještě ne, je jí teprve půl roku, ještě je v peřince.“

„A jéje, tak to je taky jedna chudinka. Já bych v peřině nevydržel za nic. To jste měla říct tetě Dvořákovic, aby vám raději přinesla chlapečka. Do holek nic není! Všude se derou a bojí se i šneka. To s ní budete mít soužení. Já dal jednou pánovic Zdeně do klína brouky a ona mohla hnedle dostat psotník. A ten chlapeček že není docela zdravý? Jéje, pošlete ho k nám, tam se uzdraví. U nás tráví. Tatínek říká, že je tam vzduch samý pozoun. A najdeme už naši maminku?“

„Najdeme, buď bez starosti!“ stále se usmívala paní. „Znám to tady dobře a vím, kudy poutníci chodívají. Podívej se! Za to, žes tak hovorný a upřímný, vezmi si tuhle hračku! Koupila jsem ji sice našemu Ladíkovi, ale koupím mu jinou. Řekni mamince, to že mi tě Pán Bůh v cestu poslal, jestli byste mohli našeho Ladíka vzít k vám na prázdniny, že bych byla moc ráda. Mám sice na venku příbuzné, ale bez dětí, a tam by Ladík zesmutněl ještě víc.“ Zeptala se ještě něco nějakého pána a pak řekla: „Podívej se, tyhle první červené korouhve jsou od vašeho procesí. Jdi rovně za nimi! Dám ti lístek s adresou, pár slov připíšu, ať mi tatínek dopíše!“ A než se nadál, měl v jedné ruce balíček, v druhé tuhou škartku papíru, něčím potištěnou, a paní zmizela za rohem jako v pohádce.

Kája se rozběhl naznačeným směrem. Poutníci vykonávali pobožnost křížové cesty, když se zase octl u maminky. Už se neusmívala. Jen mu pošeptala: „Už jsem koupila provázek. A jak se domodlíme, přivážu si tě na něj a tak tě budu vodit. Kdybychom tu byli tři dny, tak tu nebude žádný nic jiného dělat než tě vodit k mámě. Že tě není hanba! A modli se!“

„Ju, mamince se to řekne,“ bylo Kájovi do pláče, „modli se!“ když ho chce vodit na špagátku jako vodí medvědář medvěda. Ještě že neřekla maminka, že ho uváže za nohu jako vodí strejček Čížkovic prasátka. Což o to, kdyby to bylo u nich v lese a maminka v legraci ho uvázala na špagátek, to by byla jiná. Ten by ji prohnal! A na konec by vlez’ na strom a maminka by musila za ním. Ale tady, na Sv. Hoře? Ani to nemá maminka říct. Snad je to i hřích.“

Byli u dvanáctého zastavení. Kája věděl, když chodil s maminkou na Skalku, že poslední je čtrnácté, a bylo mu to někdy dlouhé. Dnes by byl tolik rád, kdyby jich bylo padesátka, jen aby maminka nevytáhla špagátek. Ale bylo už i čtrnácté, poutníci se rozcházeli, jen maminka ještě zůstala. Když byli už sami, sáhla do kapsy a Kája věděl, že to jde do tuhého. Vždyť by se nesměl nikde ukázat. Volali by za ním: „To je ten, co ho vodila maminka po Sv. Hoře na špagátku!“

„Maminko, maminko, prosím vás, neuvazujte mne! Já už se neztratím, prosím vás!“

Ale vtom její oči padly na balíček v jeho ruce: „Co to máš?“

„To mi dala jedna vzácná paní v klobouku, a tohle,“ podával mamince navštívenku, „vám posílá. Já jsem řek’, že by jejich Lávíček moh’ třeba k nám přiject.“

Vtom teta Čížkovic volala na maminku. Ta chytla Káju za ruku, na špagátek asi zapomněla.

Na lístku stálo: „Vašeho čiperného chlapce mi snad sama Panna Maria poslala do cesty. Mohli byste vzít našeho Ládíka k vám na prázdniny za nejvýhodnějších podmínek? Prosím, odepište!“

A na druhé straně bylo tištěno: „Profesor Zikmund Černý, Příbram, Pražská ulice číslo 129.“

Kája by byl hrozně rád věděl, co je v balíčku. Ale ten měla maminka a on nesměl ani pípnout, aby si nevzpomněla na špagátek. Jak našli nocleh, hlavička jeho celodenními dojmy umdlená zapadla po krátké modlitbě k maminčině rameni a spal právě tak jako doma v hájovně.