Školák Kája Mařík/Díl I./XLI. Poutníci jedou na Sv. Horu

Údaje o textu
Titulek: XLI. Poutníci jedou na Sv. Horu
Autor: Felix Háj
Zdroj: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík
skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence: PD old 70

Růžové závoje červánků rozbíhaly se po obloze, když u Maříků vstávali. Maminka balila buchty s tvarohem, do láhve kávy nalila, do hrnečku kousek másla upěchovala, půl bochníku chleba nachystala a přitom pořád vykládala tatínkovi, co a jak zaříditi, protože se vrátí až zítra k večeru.

Kája měl z maminky ohromnou radost. Šla za ženu k nosítkám k sv. Anně. Měla černé šaty pečlivě vyžehlené, bílý šátek s modrým pruhem a byla dnes ještě víc hezká než jindy.

„Maminko,“ usmíval se blaženě, „až u nás bude Zdeňa pánovic vařit a žít trávu, že jí taky půjčíte tyhle krásné šaty a ten šátek ,za ženu‘ na Sv. Horu?“

Maminka asi přeslechla, protože nic neříkala. Jen se honem obrátila k tatínkovi a řekla: „Skoro mám strach, aby se nám ten náš chlapec někde neztratil. Měla bych mu na krček pod bundičku na šňůrku uvázat cedulku, jak se jmenuje a odkud je a s kterým procesím jde. Budeš vidět, že se ztratí!“

„Jéje, maminko, to ne!“ bránil se Kája. „To bych byl jako ten ztracenej syn, jak jste mi o něm povídala, když jste to v neděli večer dočtla. Jeho machoca vstrčila ho do vlaku s cedulkou na krku, protože se ho chtěla zbavit. To máte z toho čtení! Vy nejste machoca, ani se mne nechcete zbavit, a kdybysem se ztratil, však to umím povědět: Školák Kája Mařík, prvňák z Lážova z hájovny, co naše maminka je ,za ženu‘ a co od nás z vyhlídky je vidět na vaše věže.“

Tatínek se usmál: „Raději se neztrať! Bude tam více procesí, a ty se drž našeho!“

Konečně vyšli. Péťa chtěl také, ale Kája mu řekl: „Jen hezky hlídej!“ a on se vrátil.

Šli do Lážova, protože maminka musila k nosítkám. Nemohli si nadejít kratší cestou. Družičky se už řadily, bylo jich od školy až ke kostelu, ale některé se vrátí z Malé sv. Hory.

Mezi těmi prvními byla Zdeňa. Rozběhla se ke Kájovi: „Nezapomeň! Víš, co jsi řek’, že přineseš Marjánce Šafářovic!“ A zase šla do řady. Věděla, že před Kájou dnes jít nemůže.

Bylo oblečených šest ministrantů a strejček kostelníkovic už měl na nose brejle špagátkem svázané a hledal ve zpěvníku písničku. Bude předříkávat. Velké družičky nesly sochu Panny Marie, menší stuhy.

Kája měl oči jen pro maminku. A teprve když viděl, že už je u nosítek, na nichž byla socha sv. Anny, si oddechl. Tam maminku neztratí.

V 7 hodin vyšli. Vyprovodit je šli skoro všichni z Lážova, kteří na pout nemohli.

Panečku, lážovské procesí bylo známé! Korouhve poletovaly jako ptáci s velkými červenými křídly, a což když začali muzikanti: „Zdrávas, dcero Boha Otce!“ Strejček kostelníkovic předříkával a po každém verši vjel rukou do kapsy, ale tabatěrku nevylovil. Nejspíš ji vzala Apolénka na cestu. Ta mohla šňupat celou cestu, protože šla dřív. Mohla lépe na nohy a nesla mešní roucha do kaple. Taky asi šňupala, protože jen do kaple vešli, už se odtamtud ozývalo kýchání.

Žebřiňáky stály pěkně za sebou, sem tam vystřídané kočárem nebo bryčkou, koně netrpělivě pohrabávali nohama.

Po mši sv. měl pan farář promluvu. Začal slovy: „Proste, a bude vám dáno.“ Zdůrazňoval všemocnou přímluvu P. Marie, která je útočištěm všech hříšníků. Když ti, jejichž duše je plna hříchů, bojí se předstoupit před Hospodina s prosbami, mohou se utíkati k Panně Marii.

Kájovi utkvěla v mysli jen první slova: Proste, a bude vám dáno. Hned se rozmýšlel, oč bude prositi. O zdraví tatínkovi a mamince a pánovům a všem známým. Hlavně pak o to, aby tam mohl koupit nějaké to mazání pro Marjánku, aby mohla běhat. Peníze měl. Ráno se k němu přitočila slečna řídících a dala mu koruny. Ani sám dobře neví, kolik. Vzácná paní také. A teta šafářka a teta pekařka, a všecky řekly: „Něco si kup a nezapomeň se za nás pomodlit!“ Tak vida! Také ženské, ale ty jsou jiné než ufňukané holky. Snad Terina a ty ostatní také z toho vyrostou, a až budou velké, budou dávat malým klukům na pouť. Maminka sice říká, že nemá nikdy od nikoho brát peníze, ale tyhle vrátit nemohl, protože každá mu je dala do dlaně, zašeptala a už byla pryč. Říkal to mamince, a ona na to: „Ne, abys to zbůhdarma utratil! Koupíš jim po pěkném obrázku a pomodlíš se za ně!“

Jéje, myslil si Kája, jak řekne maminka „zbůhdarma“ — je zle. Mamince všechno, co se nemůže nosit nebo co dlouho nevydrží, je „zbůhdarma“. Jako mu dal vzácný pán k svátku celou pětikorunu, a maminka řekla: Ukaž, schovám ti ji, a bylo po radosti. A když se ho vzácný pán ptal, co si koupil, řekl: Prosím, maminka mi ji schovala. On pak řekl: Ale já chtěl, aby sis něco koupil. Tu máš korunu a kup si něco! Tak on si koupil dvě barvičky, a maminka řekla: To jsou zbůhdarma vyhozené peníze. Za chvíli to vybarvíš a nebudeš mít nic. Sešit sis měl koupit! On jich nevybarvil, protože malovaly jen chvilku a potom ne a ne. Tak je schoval k vembloudům.

Mezitím pan farář domluvil. Lidé vytahovali z kapes šátky, protřepávali je a utírali si oči. Kája se lekl: Vida, místo aby poslouchal, myslil kdo ví na co. Jak vyšli, přitočil se ke Zdeně a pošeptal jí: „Pan farář říkal: Proste, a bude vám dáno. Tak se nic neboj, já něco přivezu pro Marjánku!“

Ti, kteří šli pěšky až na Svatou Horu, se řadili a už začali zpívat, ostatní hledali svoje vozy a nasedali. Kája byl s místem docela spokojen. Obezřetně si sedl kousek dál od maminky, aby nebyl tak na ráně, kdyby se něco šustlo. Jediné, co mu poněkud kalilo náladu, byla Nanynka Fichtlovic, kterou její maminka s sebou vzala. Bylo jí teprve pět let, a jak Otakar, Fichtlovic čeledín, trochu popohnal koně, už začala ječet: „Otataje, drs ty toně!“ Kája na ni vyvalil oči, ale ona ječela ještě víc. Dostala kus buchty, tak se do ní dala, ale jak ji snědla, začala znova: „Otataje, drs ty toně!“

Kája prohlásil zcela vážně: „A tohle není žádná pout! To se má modlit a zpívat, a ne jíst a brečet. No jo, holka!“

Teď to byla jeho maminka, která na něj vyvalila oči, a on byl rád, že sedí dál. Jedna do zad by ho neminula. Vtom začal kovář, mladý Pokorný, „Máti Páně“, a panečku, to byla jiná! Všichni zpívali, pak se modlili a zas zpívali, a Nanynka usnula. Tak dojeli k „Nové hospodě“, kde byla zastávka.

Kája pošeptal panímámě Fichtlovic: „Panímámo, nechte tu holku tady, když tak krásně spí. Darmo by zas brečela na voze.“

Ale ta řekla: „Chudinka malá, co by si tu sama počala?“

„Zase jedna chudinka,“ myslil si Kája, a šel k mamince, která už vybalovala chléb a mazala máslem. Protože to bylo v hospodě, řekla maminka: „Nemůžeme tu sedět jen tak. Dáme si jednu citronovku.“ A jak šel kolem hostinský, řekla: „Prosila bych jednu citronovku.“

A on odpověděl: „Prosím,“ a už tu byl zpátky a nesl na „tácu“ lahvičku a dvě sklenky. Ten tác byl zrovínka takový, jako měl v ruce pan farář, když dával popelec. Jak maminka řekla „děkuju“, řekl Kája: „Rádo se stalo, a pane hostinský, nevzal jste tenhle tácek u nás v kostele?“

Pan hostinský se moc smál, ale maminka se začervenala. Zmáčkla Kájovi ucho a řekla: „Promiňte, pane hostinský, Kája je prostořeký.“

Hostinský se však smál, pohladil ho po hlavě a při tom povídal: „Vždyť já vím, že to tak nemyslil, ale čiperný je.“

Maminka se zlobila: „Kájo, jen hanbu mi děláš. Jestli ještě cekneš, tak tě vyložím z vozu na cestu a dělej si co chceš.“

„Jéje, maminko, já bych se chyt’ vzadu, nebo bych za vámi utíkal. Já jen myslil…“

„Nic nemáš myslit,“ okřikla ho maminka.

„Ale pan řídící říká: Myslete, děti, myslete!“ namítal Kája.

Maminka otevřela láhev, zašustilo to tam, až se Kája lekl. Přidržela chvíli zátku, a pak nalila do obou skleniček a řekla: „Napij se!“

Kája vzal sklenku a upil. Oči mu zasvítily: „Maminko, ta je! Kdyby taková byla v naší studánce!“ Myslil si: „Ta naše maminka všecko na světě umí. Kdybych to byl otvíral já, jistě by to bylo všecko vylítlo do vzduchu a všecka ta dobrota by byla pryč.“ Pil statečně a nezapomněl podotknout: „Ta jede rovnou do ledvin. To bude Zdeňa koukat, až jí budu povídat!“

Maminka platila, pan hostinský s úsměvem se ještě podíval na Káju a řekl: „Jsi chlapík, Kájo, ty se ve světě neztratíš!“