Vybrané povídky (Maupassant)/Šílenec
| Vybrané povídky (Maupassant) | ||
| Šperky | Šílenec | Zázrak |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Šílenec |
| Autor: | Guy de Maupassant |
| Původní titulek: | Un fou |
| Zdroj: | MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 144–153. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel Projsa |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Zemřel jakožto předseda sborového soudu a úředník zachovalý, jehož bezúhonné jméno v pověsti bylo u všech soudů po celé Francii. Advokáti, radové a prokurátoři s výrazem hluboké úcty nízko klanívali se před širokou bledou a hubenou jeho tváří, kterou oživovaly dvě jiskrné vpadlé oči.
Ztrávil život svůj stíháním zločinu a poskytováním ochrany slabým. Taškáři a vrahové neměli nikdy nepřítele strašnějšího, neboť podobalo se, že dovede luštiti v hloubí jejich duše skryté jejich myšlénky a mžiknutím dopátrati se umí veškerých tajemství jejich záměrů.
Zemřel u věku dvaaosmdesáti let, obklopen holdem a provázen lítostí všeho lidu. Vojáci v červených spodkách doprovodili jej až ke hrobu a pánové v bílých nákrčnících rakev jeho zasypali slovy bol vyjadřujícími a slzami, jež zdály se býti upřímnými.
Nuže, zdeť podivný papír, jejž ohromený notář našel ve psacím jeho stole, kamž ve zvyku měl vkládati akta týkající se velikých zločinců.
Obálka nesla název:
― 20. června 1851. Přicházím ze sezení. Dal jsem odsouditi Blondela k smrti! Proč jen muž ten povraždil svých pět dětí? Proč? Začasté setkati se lze s lidmi, jimž hubiti život jest rozkoší. Ano, ano, musí to býti rozkoš a snad největší ze všech, neboť — zdaliž usmrcování nepodobá se nejvíce tvoření? Robiti a ničiti! Tato dvě slova obsahují historii světa, celou historii vesmíru a všeho, co jest. Proč jest zabíjení tak opojné?
― 25. června. Povážiti, že jest tu bytost, která žije, která chodí, která běhá… Bytost? Co je bytost? Ona věc oživená, jež chová v sobě schopnost pohybu a vůli řídící tento pohyb! Ve spojení není věc ta s ničím. Nohy její nesouvisí s půdou. Je to špetka života, jež hýbe se na zemi, a tuto špetku života, pocházející kdož ví odkud, možno zmařiti, kdy libo. Pak nic, nic více. Setlí to a jest po všem.
― 26. června. Proč vlastně zabíjeti jest zločinem? Ano, proč? Je to naopak zákon přírodní. Každý tvor má za úkol zabíjeti: zabíjí, aby žil, a zabíjí, aby zabíjel. — Zabíjeti spočívá v naší povaze a dlužno tedy zabíjeti! Zvíře usmrcuje neustále, každý den a každý okamžik svého života. Člověk zabíjí ustavičně, aby se vyživil, a jelikož třeba mu zabíjeti také z rozkoše, vynalezl lov! Dítě usmrcuje hmyz, který nachází, malé ptáky a všecka drobná zvířata, jež padnou mu do ruky. Než vše to nestačí neodolatelné potřebě vraždění, již v sobě chováme. Nestačí nikterak zabíjeti zvířata a jest nám potřebí zabíjeti také lidi. Druhdy ukájena bývala potřeba tato lidskými oběťmi. Dnes nezbytnost společenského života z vraždy učinila zločin. Soudí a tresce se vrah! Jelikož však nemůžeme žíti, aniž bychom poddávali se přirozenému a nepřekonatelnému tomuto pudu, čas od času potěšujeme se válkami, v nichž jeden celý národ rdousí národ druhý. Pak nastává krvavý kvas, na němž spíjí se armády a z něhož rozjařují se ještě muži, ženy a děti, když na večer při lampě čtou nadšené zprávy o krveprolití.
A mohlo by se mysleti, že povrhuje se těmi, kdo určeni jsou k pořádání takovýchto lidských řeží! Nikoli. Zahrnují je poctami! Oblékají je do zlata a skvělého hávu, na hlavě nosí chocholy, na prsou řády, udělují se jim vyznamenání, odměny a titule všeho druhu. Jsou pyšni, váženi, milováni ženami, oblíbeni u davu a jedině proto, že povoláním jejich prolévati lidskou krev! Ulicemi vláčejí smrtící svoje nástroje, na něž černě oděný chodec pohlíží se závistí. Neboť zabíjet jest velký zákon přírodou vložený v srdce tvorstva! Nic není krásnějšího a čestnějšího nad zabíjení!
― 30. června. Vražditi jest zákon, poněvadž příroda libuje si ve věčném mládí. Zdá se, jako by volala všemi svými bezděčnými úkony: rychle! rychle! rychle! Čím více ničí, tím více se obnovuje.
― 2. července. Bytost — co jest bytost? Vše a nic. Myšlénkou jest reflexem všeho, rozumem a vědou jest miniaturním světem, jehož v sobě chová historii. Zrcadlo věcí a zrcadlo dějů, každý tvor lidský stává se malým vesmírem ve vesmíru.
Ale cestujte; přihlédněte ku množství lidských plemen a člověk není více ničím! více ničím! ničím! Vsedněte do člunu, vzdalte se od pobřeží přeplněného lidmi a brzy nespatříte nic nežli břeh. Drobný tvor zmizel, tak jest malý a nepatrný! Projeďte Evropu v rychlovlaku a dívejte se okénkem. Lidé, lidé a stále lidé, nepočetní a neznámí, kteří hemží se na polích a hemží se v ulicích, zpozdilí sedláci, znající jen právě obraceti půdu; škaredé ženy, znající jen právě vařiti a ploditi. Jděte do Indie a jděte do Cíny a spatříte opět hemžiti se miliony lidských tvorů, kteří se rodí, žijí a umírají, aniž většího zůstavují po sobě sledu nežli mravenec rozšlápnutý na cestě. Jděte do země černochů usídlených v chatrčích z hlíny, do krajin bílých Arabů tábořících pod hnědými stany vlajícími vzduchem a pochopíte, že člověk osamocený a ojedinělý není ničím, docela ničím! Jest snad lidské plémě vším? Co jest jediný a kterýkoli příslušník kmene bloudícího pouští? A lidé ti, kteří jsou moudří, nestarají se o smrt. Člověk není u nich nic. Usmrcují svého nepřítele, jak zvykem odvety. Tak dálo se druhdy od hradu ke hradu a od země k zemi.
Ano, projeďte světem a přihlédněte k množství nepočetných a neznámých lidí! Neznámých? Ah, zdeť jádro záhady! Vražditi je zločinem, poněvadž lidi máme sečtěny! Když se narodí, zapíší se, pokřtí se a dostanou jméno. Ujme se jich zákon! Tak má se věc! Bytost, která není zaznamenána, neplatí, usmrťte ji na stepi nebo na poušti, usmrťte ji v horách nebo na planině, co na ní záleží! Příroda miluje smrt a netresce!
Co především posvátno, jsou občanské registry. Tak jest! Ty chrání člověka. Bytosť jest nedotknutelná, poněvadž zapsána jest v občanských registrech. Česť občanským registrům, této zákonné modle. Na kolena!
Stát může zabíjeti, jelikož má právo měnit občanské registry. Když povražditi dal dvakrát sto tisíc lidí ve válce, vyškrtne je ze svých registrů a vymaže je rukou svých písařů. Jest po všem! My však, kdo nic nejsme s to měniti v listinách úředních, život povinni jsme šetřiti. Občanské registry, velebné božství, jež vládnete v obecních chrámech, pozdravuji vás a klaním se vám! Jste mocnější přírody. Ach, ach!
3. července. Musí to býti zvláštní a lahodná rozkoš, někoho zabíti, míti před sebou živoucí a myslící bytosť, udělat do ní malý otvor, nic více než malý otvor, viděti prouditi onu červenou tekutinu, jež zove se krví a udržuje život, a nemíti pak před sebou nic než kus tuhého, studeného, nehybného a duchaprázdného masa.
5. srpna. Já, který strávil jsem život svůj vyšetřováním, odsuzováním, usmrcováním pronesenými slovy a zabíjením guillotinou těch, kteří zabíjeli nožem! Já! já! což kdybych učinil jako všichni vrahové, jež jsem usvědčil? kdo by o tom zvěděl?
10. srpna. Kdo by kdy o tom zvěděl? Mohli by mne podezřívati, mne, mne, zvláště kdybych vyhlídl si někoho, na jehož smrti neměl bych žádný zájem?
15. srpna. Pokušení! Pokušení se ve mne vkradlo, jak vhlodati by se mohl jen červ. A hlodá, pokračuje, a smýká se celým mým tělem, celým mým duchem, jenž nemyslí než na vraždu; cítím je v očích, jež baží viděti krev a viděti umírat; v uších, kdež ozývá se stále cos divného, strašného a zoufalého jako poslední ston dokonávající bytosti; v nohách, jimiž trhá touha jíti, jíti na místo, kde věc mohla by se uskutečniti; v rukách, jež chvějí se dychtivostí po vraždě. Jak býti to musí libé, úchvatné a právě důstojné volného muže povzneseného nad ostatní, velitele svého srdce, jenž pátrá a pídí se po vzácném dojmu a vzrušení.
― 22. srpna. Nemohl jsem více odolati. Usmrtil jsem malé zvířátko, abych to okusil a učinil počátek.
Jan, můj sluha, měl stehlíčka v kleci, visící ve předsíni mezi oknem. Poslal jsem ho kamsi mimo dům a vzal jsem malého ptáčka do ruky. Byl teplý a cítil jsem, jak úzkostlivě srdéčko mu bilo. Odebral jsem se do svého pokoje. Ob chvíli jsem jej stiskl a srdéčko jeho pokaždé zaklepalo prudčeji a silněji. Bylo to kruté a rozkošné. Málem býval bych jej udusil. Avšak nebyl bych viděl krev.
Vzal jsem nůžky, kraťounké nůžky, jimiž rovnají se nehty, a na třikrát volně přestřihl jsem mu krček. Otevřel zobáček a snažil se mně uniknouti, ale držel jsem jej, býval bych udržel vztekem dogu, a spatřil jsem téci krev. Jak krásná, červená, lesklá, jasná je tato krev. Zmocnila se mně žádosť, ji okusiti. Ponořil jsem do ní konec svého jazyku! Chutná dobře. Ale měl jí tak málo, ubohý ten ptáček! Nezbylo mi téměř času, dosyta pokochati se ve svém díle. Musí být skvostným vidět vykrváceti býka! —
A pak vedl jsem si jako vrah, jako skutečný vrah. Opláchl jsem nůžky, umyl jsem si ruce, vodu jsem vylil a mrtvého ptáčka odnesl jsem do zahrady, abych jej pohřbil. Zahrabal jsem ho pod jahodník. Nikdo jej nenalezne. Každého dne sním s keříku toho jednu jahodu. Věru, jak možná užívati života, jen když kdo umí a chce!
Sluha můj plakal; domnívá se, že stehlík jeho mu uletěl. Jakž mohl by podezřívati mne? Ah, ah! —
― 25. srpna. Musím usmrtiti člověka! Musím!
― 30. srpna. Stalo se. Jak jest to snadné!
Procházkou byl jsem ve verneském lesíku. Nezamýšlel jsem nic, nikoli, nic. Pojednou spatřil jsem před sebou na pěšině dítě, malého chlapce, požívajícího skyvku máslem mazaného chleba.
Zastavil se, aby mě pustil napřed, a pravil: „Dobrý den, pane presidente.“
A myšlénka jako blesk kmitla se mi hlavou: což, kdybych ho zabil?
Odpověděl jsem:
― Jsi-li zde sám, milý hochu?
― Ano, pane.
― Sám v lese docela?
― Ano, pane.
Chtivost, zabíti ho, zmámila mi smysly jako alkohol. Zvolna jsem se k němu přiblížil, jsa přesvědčen, že chce prchnout. Pak chopil jsem jej za hrdlo… Stiskl jsem jej, stiskl celou svou silou! Zíral na mě zděšenýma očima! Jaké to byly oči! Vypulené, zjevené, zavlhlé, strašlivé! Nikdy nepoznal jsem dojmu tak dravého… ale tak krátkého! Držel mě v zápěstí malýma svýma ručkama a tělo jeho svíjelo se asi tak, jako brk v plameni. Na to více se nehýbal.
Srdce mi bušilo, ah, to srdce ptačí! Vhodil jsem mrtvolu do příkopu a na ni nastlal jsem trávy.
Vrátil jsem se domů a poobědval jsem dobře. Jak jest to snadné! Večer byl jsem velmi vesel, rozjařen a jakobych býval omládl, a pobyl jsem u prefekta na dychánku do pozdní noci. Řeklo se dokonce, že jsem byl duchaplný.
Ale neviděl jsem krev. Jsem kliden.
― 30. srpna. Našla se mrtvola. Pátrá se po vrahu. Ah, ah!
― 1. září. Zatčeni byli dva tuláci. Nedostává se důkazů.
― 2. září. Přišli mě navštívit rodiče. Plakali. Ah, ah!
― 6. října. Nevyšetřilo se nic. Vraždu spáchal nejspíše některý žebravý poběhlík. Ah, ah! Kdybych byl býval viděl téci krev, zdá se mi, že bych nyní byl kliden!
― 10. října. Chtivosť po zabíjení proniká mi až do morku v kostech. Porovnati se to dá jedině se záchvaty lásky, jež zmocňují se vás ve dvaceti letech.
― 20. října. Ještě jeden. Ubíral jsem se po snídaní podél břehu řeky. Spatřil jsem pod vrbou spícího rybáře. Bylo poledne. Těžký rýč jako by zúmyslně byl zaboden opodál na sousedním poli osázeném bramborami.
Došel jsem proň, vrátil jsem se, zvedl jsem jej a jedinou ranou ostřím rozpoltil jsem rybáři hlavu. Oh, ten krvácel! Červená krev, smíšená s mozkem! Vše zvolna stékalo do vody. A vážným krokem jsem se vzdálil. Kdyby mě někdo byl viděl! Ah. ah, byl by to ze mne znamenitý vrah!
― 25. října. Zavraždění rybářovo vzbudilo velký poplach. Z vraždy podezříván jest jeho synovec, který s ním lovil.
― 26. října. Vyšetřující soudce praví, že synovec jest vinen. Ve městě věří tomu každý. Ah, ah!
― 27. října. Synovec hájí se velmi špatně. Odebral prý se, jak praví, do vsi nakoupit chleba a sýra. Zaklíná se, že zabit byl strýc jeho za jeho nepřítomnosti. Kdo by mu uvěřil?
― 28. října. Synovec málem že ke zločinu se nepřiznal… Tak spletena mu byla hlava! Ah, ah! Ta spravedlnost!
― 15. listopadu. Proti synovci vyšetřili se přitěžující okolnosti; měl děditi po svém strýci. Budu předsedati porotnímu soudu.
― 25. ledna. K smrti! k smrti! k smrti! Dal jsem jej odsouditi k smrti! Ah, ah! Veřejný žalobce mluvil jak anděl! Ah, ah! Ještě jeden! Půjdu se podívati na popravu!
― 10. března. Jest po všem. Popraven byl guillotinou dnes ráno. Umřel velmi krásně, velmi krásně! Měl jsem z toho veliké potěšení! Jest skvostná podívaná vidět, jak člověku utíná se hlava! Krev vytryskla proudem, plným proudem! Oh, kdybych byl mohl, byl bych se v ní chtěl koupati. Jaká rozkoš do ní se položiti, smočiti v ní vlasy a obličej a povstati pak celý rudý, celý rudý! Ah, kdyby se vědělo!
Teď vyčkám, mohu čekati. Bylo by stačilo dost málo a mohl jsem býti přistižen.
Rukopis obsahoval ještě mnoho stránek, ale bez pojednání o dalším nějakém zločinu.
Psychiologové, s nimiž o případu bylo rokováno, mají za to, že na světě je mnoho neznámých pomatenců, právě tak úskočných a nebezpečných jako tento ohavný šílenec.