Vybrané povídky (Maupassant)/Zázrak
| Vybrané povídky (Maupassant) | ||
| Šílenec | Zázrak | Poleno |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zázrak |
| Autor: | Guy de Maupassant |
| Původní titulek: | Conte de Noël |
| Zdroj: | MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 154–162. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel Projsa |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Doktor Bonenfant pátral ve své paměti a tlumeně jako by pro sebe opakoval: „Vánoční vzpomínku?… vánoční vzpomínku?…“
Posléz náhle zvolal:
― Ano, mám jednu a k tomu velmi zvláštní… historku přímo fantastickou. Viděl jsem zázrak, ano, mé dámy, zázrak v noci štědrovečerní.
Jest vám to divné, že slyšíte mluviti takto mě, člověka, který ničemu nevěří? A přece, viděl jsem zázrak! Viděl jsem jej, viděl na vlastní své oči, jak vůbec možná co viděti…
Byl-li jsem tím nějak překvapen? Ne, věru, že ne, neboť neshoduji-li se s vámi ve vaši pověrčivosti, nepochybuji o víře, která přenáší hory. Mohl bych uvésti dosti příkladů, ale pohoršil bych vás a pak umenšil bych také efekt svého příběhu.
Přiznám se vám předem, nebyl-li jsem přesvědčen a obrácen na jiné názory tím co jsem viděl, že jinak byl jsem velice rozrušen, a vynasnažím se vylíčiti vám věc prostě, jak pověděti by vám ji mohla naivní lehkověrnosť auvergnatská…
Tehdáž byl jsem ještě venkovským lékařem a bydlel jsem v městysi Rollevillu, daleko v zákoutí normandském.
Zima ten rok byla strašlivá. Koncem listopadu po celotýdenních mrazích dostavily se sněhy. Z dálky od severu přivalila se těžká mračna a počalo se chumeliti sypkými vločkami.
Přes jedinou noc byla celá planina sněhem pokryta.
Statky, isolované ve svých čtyrstranných dvorech za hradbami vysokých stromů obalených jíním, zdály se usínati pod lebkým a hustým tímto příkrovem.
Nijaký zvuk neozýval se více nehybnou krajinou. Toliko krkavci v hejnech opisovali dlouhé obloukovité křivky na obloze, marně pídili se po nějaké potravě, hromadně snášeli se na sinavá pole a velkými svými zobany klovali skřehlý sněhový povrch.
Slyšeti nebylo nic nežli tichý šelest a šum bílých těchto vloček, jež padaly a padaly bez přestání.
Tak trvalo to plných osm dní, načež znenáhla chumelenice ustala a do nedozírna potažena byla země povlakem silným na pět stop.
A pak tři neděle nebe za dne jasné jak modrý křišťál a v noci poseté tisíci chvějícími se hvězdami klenulo se nad stejnotvárným, studeným a lesklým prostěradlem sněhovým.
Rovina, houštiny, háje, cesty — vše zdálo se mrtvým a jako usmrceným zimou. Ani lidé, ani zvířata více nevycházeli ze stavení; pouze komíny domů, navlečených v bílé košile, prozrazovaly skrytý život slabými pruhy kouře, jež vhůru stoupaly ledovým vzduchem.
Po chvíli bylo slyšeti praskot stromů, jako by suky jich pod korou pukaly a časem odlomila se silná větev a svismo schýlila se dolů, ježto třeskutým mrazem křehla míza a trhala se dřevěná vláknina.
Příbytky, potroušené různo v polích, zdály se jeden od druhého vzdáleny na sto mil. Každý žil, jak mohl. Samojediný hleděl jsem navštěvovati své nejbližší pacienty, vydávaje se v nebezpečí, že zapadnu kdes v nějaké jámě či rokli.
Brzy spozoroval jsem na svých vycházkách, kterak tajemná tíha spočívala nad celým krajem. Příšerná pochmurnost ta, bylo povšechné mínění, nebyla nic přirozeného. Šla pověsť, že za noci slýchati jest rozmanité divné hlasy, ostrý piskot a ze vzdáli rozléhající se křik.
Křik a piskot ten pocházely bezpochyby od stěhovavých ptáků, kteří za soumraku se sbírali a prchali v hejnech k jihu. Těžko však přiváděti k rozumu lidi potřeštěné. Postrach zmocnil se veškerých myslí a všade vládla obava před nějakou neobyčejnou událostí.
Kovárna otce Vatinela nacházela se daleko za humny vesnice Epiventu, na silnici nyní zaváté a pusté; poněvadž pak jednoho dne došla domácím zásoba chleba, rozhodl se kovář odebrati se do vsi. Prodlel několik hodin za hovoru v šesti staveních, jež tvoří střed obce, a vzchopil se posléz k návratu s chlebem, s novinami a s trochem své bázně, jež byla zaujala celou krajinu.
Nazpět k domovu vydal se v samý podvečer.
Co kráčel tak řídkou alejí, zdálo se mu náhle, že vidí na sněhu vejce, ano, vejce, ležící před ním opodál a bílé jako vše vůkol. Shýbl se — bylo to vejce skutečné! Kde se tam vzalo? kde jaká slepice mohla se odvážiti ze svého kurníku a snésti je na tomto místě? Kovář překvapením žasl a nechápal, ale zvedl vejce a odnesl je své ženě.
„Podívej se, ženo, zde máš vejce, které jsem nalezl na cestě.“
Žena potřásla hlavou.
„Vejce na cestě? Za takového počasí! Což jsi opilý?…“
„Ne, nikoliv? Leželo v aleji ještě teplé a jako právě snesené. Tady je. Dal jsem je do kapsy, aby nevychladlo. Sníš je k obědu.“
Vejce spuštěno bylo do železného hrnce, kde vařila se polévka, a kovář jal se vyprávěti, o čem povídalo se v okolí.
Žena, všecka bledá, pozorně naslouchala.
„Opravdu, onehdy v noci slyšela jsem to pískání také, jenom že zdálo se mi, jako by přicházelo z komína.“
Usedli ke stolu, snědli napřed polévku a zatím, co muž mazal si máslem skývu chleba, žena vzala vejce a prohlížela si je nedůvěřivým pohledem.
„Kdyby tak v tom vejci něco bylo?“
„Co by tam mohlo býti?“
„Vím já?“
„Nuže sněz je a nedělej hlouposti.“
Otevřela vejce; bylo jako jiná a úplně čerstvé.
Jala se je váhavě jísti, okoušela, odkládala je na stůl a opět brala do ruky. Muž pravil:
„Nu, jak ti chutná vejce?“
Neodpověděla a po kouscích je dojedla; pak náhle upřela na svého muže vyjevený a zděšený pohled; vztáhla ruce vzhůru, mávla jimi a jsouc všecka v křečích sklesla za strašlivého výkřiku k zemi.
Celou noc svíjela se v prudké horečce, tetelila se hrůznými přízraky a zmítala se v bolestných křečích.
Kovář nebyl s to, udržeti ji v posteli a byl nucen, s obou stran přivázat ji k pelestem.
A bez ustání sténala a sípala pronikavým hlasem: „Je ve mně!… je ve mně!… je ve mně!…“
Nazítří byl jsem povolán k nemocné. Předepsal jsem nejúčinnější tišivé léky, leč beze všeho výsledku; byla šílená…
Neuvěřitelnou rychlostí, navzdor vysokým závějím sněhovým rozlétla se zvláštní zpráva po vsi od stavení ke stavení: kovářka je posedlá ďáblem!… A lidé odevšad sbíhali se ke kovárně, aniž však by se kdo byl odvážil přestoupiti práh domu; jenom z pozdálí naslouchali hroznému křiku, který rozléhal se hlasem tak mocným, že podobalo se, jakoby pocházel od nadlidského tvora.
O příběhu zpraven byl vesnický farář. Byl to starý prostosrdečný kněz. Přichvátal v komži jako k umírajícímu a modlil se s rozpjatýma rukama zaříkávací formule, zatím co čtyři muži na lůžku drželi zuřící a kvílící ženu.
Leč zlý duch nikterak nedal se vymítiti.
A nadešel štědrý den, aniž počasí jakkoli bylo by se změnilo.
Ráno duchovní mě navštívil.
„Mám v úmyslu,“ pravil, „spůsobiti, aby nešťastnice ta přivedena byla na půlnoční mši. Snad učiní Bůh ve prospěch její zázrak v oné chvíli, kdy sám narodil se z ženy.“
Odpověděl jsem faráři:
„Záměr váš schvaluji úplně, pane abbé. Má-li mysl přístupnou náboženským obřadům… a nic jiného není s to ji dojati… může býti zachráněna bez jakéhokoli léku.“
Starý kněz zamručel:
„Nejste věřící, doktore, ale budete mi nápomocen, není-li pravda? Vezmete si na starost dopraviti ji do kostela?“
Slíbil jsem všemožně jemu přispěti.
Sešeřil se večer, pak dostavila se noc. A kostelní zvon zazněl s věže a zvuk jeho žalostně rozzlehl se smutnou krajinou, pokrytou bílým zmrzlým sněhem.
Černé postavy vycházely ze stavení, pojily se ve skupiny a pomalu obracely se po kovovém hlasu svolávajícího zvonu. Úplněk bledým svitem ozařoval celý obzor a tím chmurnějším zjevem činil rozlehlá hustá role.
Najal jsem čtyři silné muže a vydal jsem se do kovárny.
Posedlá kvílela stále, přivázána jsouc popruhy k loži. Přes zběsilý odpor byla převlečena do čistých šatů a vynesena z domu.
Kostel ve chvíli té byl pln lidí, jasně osvícen a provanut zimavým studenem, zpěváci monotonně pěli své písně; fagot chrčivě provázel zpěv; zvonek ministrantův cinkal a řídil pohyby věřících.
Zavedl jsem ženu a strážce její do farní kuchyně a čekal jsem na chvíli, která by objevila se mi příhodnou.
Rozhodl jsem se pro okamžik, který následuje po přijímání. Všichni vesničané, muži a ženy, chystali se přijati hostii, aby účastni byli milosti boží, a hluboké ticho zavládlo kostelní klenbou, kdežto kněz ukončoval poslední přípravy.
Na pokyn můj dvéře byly otevřeny a čtyři moji lidé vnesli šílenou do chrámové lodi.
Jedva že spatřila světla, shromážděný lid na kolenou, chor v záři svíček a zlacený oltář, vzepřela se takou silou, že málem byla by bývala nám unikla, a vyrazila ze sebe výkřik tak pronikavý, že záchvěv hrůzy prolétl celým kostelem; všecky hlavy pozvedly se vzhůru a mnozí ze zástupu chvatně obraceli se ku dveřím.
V rukou našich neměla více podobu ženy — byla schoulena a skroucena, tvář zkřivenu a zraky strhané.
Pomocníci moji dovlekli ji až před stupně hlavního oltáře a mocí přidrželi ji k zemi na kolena.
Kněz čekal na stišení všeobecného vzruchu. Když posléz spatřil šílenou u klekátka, vzal do rukou monstranci ozdobenou zlatými paprsky s bílou hostií uprostřed a postoupiv o několik kroků vpřed, pozvedl ji oběma rukama nad její hlavou a nastavil ji před vytřeštěné oči ďáblem posedlé.
Sténala nepřetržitě a pohled její strnule upjal se na skvoucí předmět.
A kněz zůstal v postavení svém nepohnutě, tak že podobal se svaté soše.
A trvalo to dlouho, dlouho.
Zdálo se, jako by žena jata byla strachem a upoutána jakýms kouzlem; upřeně zírala na monstranci, úzkostlivě se chvěla a třásla, ale pouze v přestávkách a dále křičela, hlasem však méně již pronikavým a srdcervoucím.
A trvalo to ještě dlouho.
Podobalo se, že není s to, odvrátiti zraky, jež upjaty byly na hostii; posléze toliko vzdychala a tuhé její tělo znenáhla sláblo a chablo…
Veškero shromáždění věřících klečelo na kolenách s čelem schýleným k zemi.
Posedlá konečně pojednou rychle sklopila oči, načež znova je pozvedla a opět sklopila, jako by nebylo lze snésti jí pohled na jejího Boha, a mžikem umlkla úplně. A spatřil jsem náhle, že zraky její zůstaly zavřeny, spala spánkem somnambulickým, hypnotickým, přemožena ustavičným hleděním na monstranci se zlatými paprsky a překonána vítězným Kristem.
Vynesli ji bez vědomí, kdežto kněz opět vrátil se k oltáři.
Úžasem a bázní jatí věřící na poděkování Bohu sborem zapěli „Te Deum“…
A kovářka spala na to čtyřicet hodin nepřetržitě a vzbudila se posléz beze jakékoli vzpomínky na posedlost ďáblem a vymícení zlého ducha…
A to, ctěné dámy, jest onen zázrak, který jsem viděl.
Doktor Bonenfant se zamlčel, načež doložil tlumeně:
― Byl jsem nucen, potvrditi jej písemně.