Vybrané povídky (Maupassant)/Řád
| Vybrané povídky (Maupassant) | ||
| Mouřeninka | Řád | Před smírčím soudem |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Řád |
| Autor: | Guy de Maupassant |
| Původní titulek: | Décoré! |
| Zdroj: | MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 216–224. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel Projsa |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Lidé rodí se s převládajícím některým pudem, s náklonností či prostě s touhou procitající, jakmile počínají mluviti a mysleti.
Pan Sacrement od dětství svého v hlavě měl jedinou pouze myšlénku, a to dosíci udělení řádu. Za malička nosil zinkový kříž čestné legie, jak jiné děti nosí plechové šavle, a vypínaje drobnou svoji hruď zdobenou červenou stužkou a kovovou hvězdou hrdě na ulici vodil se s matkou svou za ruku.
Po trudných studiích uvízl na bakalářství a nevěda, co dále počíti, oženil se s hezkou dívkou, neboť měl jmění.
Žili v Paříži, jak žijí bohatí měšťané, chodili do společností, aniž vtírali se vyšším kruhům, a spokojovali se známostí jednoho poslance, jenž se státi mohl ministrem, a přátelstvím dvou divisijních generálů.
Leč myšlénka, jež v prvých dnech života vplížila se v hlavu pana Sacrementa, neopouštěla ho více a rmoutil se, že práva neměl, ukázati se s malou barevnou stužkou na svém kabátě.
Dekorovaní lidé, jež vídal na boulevardu, přiváděli jej v nervosní rozechvění. Díval se na ně úkosem a s podrážděnou žárlivostí. Mnohdy za dlouhých prázdných chvil odpoledních jal se je počítati a míníval: „Nu, kolik pak jich potkám od chrámu svaté Magdaleny k ulici Drouotově?“
A kráčel zvolna, prohlížel šatstvo a zkušeným zrakem z dálky již rozeznával malý červený bod. Když octl se na konci své procházky, vždycky žasl nad výslednými čísly: „Osm důstojníků a sedmnáct rytířů! Ku podivu! Zpozdilé dost, takovým způsobem mrhat řády! Zvědav jsem, zdá potkám jich právě tolik na cestě zpáteční!“
A volně zamířil zpět, všecek nedůtkliv, pakli hustší dav chodců vadil mu v jeho pátrání a příčinou byl, že jednoho z nich propásl.
Znal čtvrti, kde vyskytovalo se jich nejvíce. V ohledu tom zvlášť oplýval Palais-Royal, třída Operní nevyrovnala se ulici de la Paix, pravá strana boulevardu hojněji byla navštěvována nežli strana levá.
Zdálo se také, že přednosti těší se některé kavárny a některá divadla. Kdykoli pan Sacrement spatřil skupinu starých bělovlasých pánů stojících prostřed chodníku a překážejících pasáži, pokaždé mínil u sebe: „Důstojníci čestné legie!“ A měl chuť je pozdraviti.
Důstojníci, jak často si povšimnul, jinou měli chůzi nežli prostí rytíři a rovněž vzezření jejich bylo jinaké; jinak nosí hlavu; zřejmo dalo se poznati, že požívají oficiálně značnější hodnosti a větší vážnosti.
Mnohdy zmocňovalo se pana Sacrementa také podráždění proti všem lidem vyznamenaným řády a ve chvílích takových nevražil na ně záští socialistickou.
Když pak domů se vrátil, pobouřen shlédnutím tolika křížů, jak býti jen může ubohý hladovec po obchůzce kol potravních krámů, prohlašoval se hlučně: „Kdo že zbaví nás konečně této hanebné vlády?“ Žena jeho překvapeně se ho tázala: „Co se ti zase přihodilo?“
Odpovídal: „Přihodilo se mi, že popuzen jsem nespravedlivostí, jaká se všade páše! Ah, ti komunisti měli přece pravdu!“
Po obědě však opět odcházel a obhlédnout spěchal výkladní skříně dekoračních skladů. Řadou probíral všecky odznaky rozmanitých tvarů a různých barev. Přával si míti je všecky a při veřejných obřadech v prostranném sále plném udiveného lidu v čele kráčeti slavnostnímu průvodu s hrudí zářící, pokrytou závěskami vyřaděnými jednou nad druhou podle významu a vážně se bráti s kloboukem pod paží skvěle jak hvězda prostřed žasnoucího šepotu a uctivého ruchu.
K vyznamenání, bohužel, naprosto neměl žádného titulu. Uvažoval u sebe: „Čestné legie skutečně příliš těžko lze dosíci, nezaujímá-li kdo nějaký veřejný úřad. Což, kdybych vynasnažil se, abych zvolen byl důstojníkem Akademie?“
V ohledu tom nevěděl však, čeho se chopiti, a zmínil se posléze o věci své ženě.
― Důstojníkem Akademie? opáčila tato zmámeně. Co jsi vlastně vykonal?
Prudce se osopil: „Rozuměj pak, co chci říci! Ptám se právě, co třeba vykonati. Někdy jsi nechápavá!“
Usmála se a odvětila: „Ano, máš pravdu, ale vím to snad já?“
Mihlo se mu na mysli: „Což, kdybys zmínila se o tom poslanci Rosselinovi? Ten mohl by mi dáti výbornou radu. Pokud na mne, jak pochopitelno, nerad bych ve vyjednávání to přímo s ním se pustil. Záležitost je dosti choulostivá a dosti obtížná, kdežto s tvé strany bude vše jaksi přirozené.“
Paní Sacrementová zachovala se, jakž bylo jí uloženo. Pan Rosselin slíbil, že promluví v příčině té s ministrem. Od chvíle té Sacrement při každé příležitosti nepřestával naň doléhati. Poslanec odpověděl mu posléze, že třeba jest zhotoviti žádost a uvésti v ní důvody.
Důvody! Osudná nehoda. Nebyl ani bakalářem!
Přes to dal se do díla a psát počal brožuru jednající o „Právu lidu na vzdělání“. Nebyl s to dokončiti ji pro nedostatek myšlének.
Pátral po snazších předmětech a pokusil se o několik prací za sebou. Nejprve sestavil rozpravu o „Vyučování dětí názorem“. Navrhoval, aby v chudých čtvrtích zřídila se pro malé děti jakási bezplatná divadla. Rodiče měli voditi je tam od nejútlejšího jich věku, a tam dostávat mělo se jim pomocí kouzelné svítilny pojmů o veškerých vědomostech lidských. Být měly to skutečné školy. Zrak učiti měl mozek a obrazy zůstati měly vštípeny v paměti a takřka zřejmou činiti vědu.
Co prostšího nežli tímto spůsobem vyučovati všeobecným dějinám, zeměpisu, přírodovědě, rostlinoznalstvi, živočichozpytu, anatomii a tak dále?
Dal vytisknouti svůj spis a poslal po jednom exempláři každému poslanci, po deseti každému ministru, padesát předsedovi republiky, rovněž po deseti každému pařížskému listu a po pěti všem listům venkovským.
Pak probral „Otázku pouličních knihoven“ a chtěl, aby stát voziti dal na malých ručních dvoukolkách, podobných vozíkům prodavačů pomorančů, ulicemi knihy. Každý občan nárok měl mít na vypůjčení deseti svazků měsíčně za jeden sou předplatného.
― Lid, mínil pan Sacrement, obírá se pouze zábavami. Jelikož nehledá poučení on, musí poučení hledat jeho!
Nikdež k pojednáním těm nejevila se nijaká pozornost. Přes to podal svoji žádost. Odpovědělo se mu, že byl zaznamenán a že zbývá opatřiti si informace. Spoléhal na zdárný výsledek. Čekal, ale nic ho nedocházelo.
Konečně odhodlal se k osobní intervenci. Zakročil o audienci u ministra vyučování a byl přijat kabinetním sekretářem, mladým ještě a vážným již mužem, jenž jako na pianě měl se k řadě malých bílých knoflíků, jimiž svolával sluhy, dveřníky a podřízené úřadníky. Ten sdělil uchazeči, že záležitost jeho je na dobré cestě, a odporučil mu, aby pokračoval ve svých pozoruhodných pracích.
A pan Sacrement dal se do dalšího díla.
Zdálo se, že poslanec pan Rosselin na dále velice zajímal se o šťastný jeho úspěch, neboť dával mu dokonce množství prakticky výtečných rad. Sám ostatně měl kříž čestné legie, aniž známo bylo, z jaké příčiny udělen mu byl tento řád.
Označil Sacrementovi, kolikerý odbor nových studií uvedl jej do společnosti učenců, kteří výhradně zaměstnávali se zásadnými otázkami vědeckými za tím jediným účelem, aby dosáhli vyznamenání, a představil jej i v ministerstvu.
Kteréhos dne, když ke snídani dostavil se ke svému příteli, u něhož od nějaké doby býval hostem, vřele stiskl mu ruku a pravil důvěrně: „Vymohl jsem vám vzácnou přízeň. Výbor pro práce historické složiti míní na vaše bedra veliký úkol. Jedná se o prozkoumání některých knihoven francouzských.“
Sacrement rozčilením nebyl s to jísti ani píti. Osm dní po té odcestoval.
Jezdil od města k městu a všade probíral se katalogy a prohrabával půdami přeplněnými zaprášenými folianty k tajené i netajené zlobě bibliotékářů.
Jednoho večera pak právě když nacházel se v Rouenu, zatoužil po objetí své ženy, již nebyl viděl již týden, a vsedl do vlaku odjíždějícího v devět hodin, jenž k půlnoci dojížděl do Paříže.
Klíč od bytu měl u sebe. Vešel tiše a bez nejmenšího šramotu, chvěje se všecek rozkoší a štěstím, že připraví jí netušené toto překvapení. K mrzutému sklamání jeho ložnice byla zamčena. Volal tedy dveřmi: „Johanko, to jsem já!“
Velice se musela zaleknouti, neboť zaslechl, jak rázem skočila s postele a sama k sobě mluvila jako ve snu. Na to kvapila ke svému toiletnímu pokojíku, otevřela jej a zase zavřela, několikráte přeběhla světnicí na boso a rychle, až ve skříních harašilo sklo. Konečně se tázala: „Jsi ty to skutečně, Alexandře?“
Odpověděl: „Nu ano, jsem to já, otevři přece!“
Dvéře se otevřely, žena jeho padla mu kol krku a vítala jej slovy: „Jaké leknutí! Jaké překvapení! Jaká radost!“
Pak zvolna, jako činíval vše, počal se svlékat a se židle vzal svůj svrchník, jejž zvyklými byl věšeti ve předsíni. Náhle však zůstal všecek ohromen: knoflíková dírka zdobena byla červenou stužkou!
― Ten… ten… tento kabát, koktal s úžasem, tento kabát… má… řádový odznak!
Skokem žena jeho octla se u něho, chopila se šatu a volala zmateně: „Ne… mýlíš se… dej to sem!“
Posud držel za jeden rukáv svrchník, nepopouštěl o píď a stále opakoval jen ve zmámeném zděšení: „Jak?… Proč?… Co to znamená?… Čí je to kabát?… Není můj!… Je na něm stužka čestné legie!…“
Úsilně snažila se vyrvati mu šat z ruky a všecka zjevena odpovídala zajíkavě: „Poslechni!… Slyš!… Dej to sem… Nemohu ti říci… je to tajemství… slyš!…“
Manžel však zbledl a vzkřikl podrážděně: „Chci vědět, jak přišel sem tento kabát! Můj kabát to není!“
Tu zvolala mu v tvář: „Ano, mlč jen, přísahej mi… poslechni… Nu, tedy… obdržel’s řád!“
Poslední slovo tak mocně jej schvátilo, že pustil svrchník a sklesl do nejbližšího křesla.
― Že obdržel jsem… pravíš… že obdržel jsem… řád?
― Ano… je to posavad tajemství… velké tajemství…
Chvatně uzamkla slavný šat do jedné skříně a vrátila se ke svému manželu, bledá a třesoucí se.
Pokračovala pak: „Ano, jest to nový svrchník, který dala jsem ti ušíti. Slíbila jsem však, že ti nic o tom nepovím… úřadně nebude jmenování ohlášeno před měsícem či šesti nedělemi… Napřed vyřízen býti musí tvůj úkol… Měl’s zvěděti o tom až po svém návratu… Vyznamenání to vymohl pro tebe pan Rosselin…
Rozčilením všecek bez sebe blábolil Sacrement: „Rosselin!… Řád!… Vymohl pro mne… řád!… On!… Ah!“
I byl nucen vypíti sklenici vody.
Na podlaze ležel malý bílý lístek, vypadlý z náprsní kapsy svrchníku. Sacrement jej zvedl: byla to navštívenka. Četl: „Theodor Rosselin, člen sněmovny poslanců.“
― Vidíš tedy sám! doložila žena.
Radostí dal se do pláče.
Osm dní po té oznamoval „Officiel“, že pan Sacrement jmenován byl rytířem čestné legie v uznání obzvláštních svých zásluh.