Vybrané povídky (Maupassant)/Mouřeninka

Vybrané povídky (Maupassant)
Matka Sauvage-ová	Mouřeninka	Řád

Údaje o textu
Titulek:	Mouřeninka
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Boitelle
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 204–215. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

Otec Boitelle (Antonín) byl v celém kraji specialistou nešvarné práce. Pokaždé, kdykoli bylo kde k vyčištění hnojiště neb jáma, k vyklizení stoka či díra jaká vůbec, posláno bylo jen pro něho.

Dostavoval se s cídičskými svými nástroji ve svých umazaných dřevácích a dával se do díla, bez přestání stýskaje si na své zaměstnání. Tázal-li se kdo, proč provozuje toto odporné řemeslo, odpovídal s resignací:

Věru, jen k vůli svým dětem, které musím živiti. Vynáší více nežli co jiného!

Měl v skutku čtrnáct dětí. Ptal-li se kdo, co s nimi jest, pokračoval s tváří lhostejnou:

― Doma zbývá jich už jen osm. Jeden je ve službě a pět provdaných.

Chtěl-li kdo věděti, byly-li dobře ženaty a vdány, dokládal živě:

― Nebránil jsem jim, nebránil jsem jim v ničem. Oženili a vdaly se, jak chtěli. Nedobře stavět se na odpor chuti, to vždycky končívá špatně. Provádím-li tuto špinavou živnost, tím vinni jsou pouze moji rodiče, poněvadž bránili mi v mém vkusu. Nebýti toho, býval bych se stal dělníkem jako jiní.

Nuže povíme, v čem překáželi mu rodiče jeho v jeho vkusu.

Byl tehdáž vojákem při pluku posádkou ležícím v Havru, ne hloupějším ani bystřejším jiných, ač poněkud prostým. V prázdné chvíli bylo největším jeho potěšením procházeti se nábřežím, kde krámy zařízeny mají obchodníci s ptáky. Brzo samoten a brzo s kterýmsi krajanem vykračoval si podél klecí, v nichž papouškové se zelenými křídly a žlutými hlavami z Brasilie, papouškové se šedivými křídly a červenými hlavami ze Senegambie, dlouzí arasové, napohled vypěstění ve sklennících, se svým pestrým peřím, chocholem a chvostem, již s pečlivou zevrubností zbarveni býti se zdají uměleckým štětcem božím, a malí, docela malí těkaví ptáčci, červení, žlutí, modří a strakatí, kteří mísí se hlasy svými v šum pobřežní a vnáší v ruch lidí, chodců a vozů, pronikavý, vřeskný a ohlušující hluk vzdáleného fantastického lesa.

Boitelle zastavoval se, oči otevřeny, ústa otevřena, všecek blažen a uchvácen a cenil zuby na uvězněná kakadu, která bílými či žlutými chocholkami svými zdravili skvělou červeň jeho kalhot a blyskavou mosaz jeho pasu. Nahodil-li se mu výřečný opeřenec, kladl mu otázky a byl-li pták právě ochoten odpovídati a dal-li se s ním v hovor, vesele a spokojeně disputoval s ním až do večera. Dívat se na opice rovněž budilo v něm nesmírnou radost a nedovedl představiti si většího přepychu pro muže bohatého, než-li chovat si tato zvířata na způsob koček a psů. Vkus ten a zálibu ve všem exotickém měl v krvi, jak mívají jiní náklonnost k honbě, lékařství či kněžství. Nebyl s to zdržeti se a kdykoliv otevřela se vrata kasáren, opět a stále vracel se na nábřeží, jakoby váben a lákán neodolatelnou jakous mocí.

Stanuv kdysi téměř u vytržení pod velkým arasem, jenž čepýřil své peří a chýle a vzpřímuje se, zdál se dvorské poklony sekati z vlasti papoušků, spatřil, jak otevřely se dvéře malé kavárny sousedící s krámem ptáčníkovým a jak objevila se v nich mladá mouřeninka v červeném šátku na hlavě a přes práh vymetala ze sálu zátky, písek a zbytky doutníků.

Pozornost Boitellova ihned rozdělila se mezi ptáka a ženu a sám nebyl by býval s to říci, na kterou z obou bytostí díval se s větším potěšením a obdivem.

Vyhodivši z místnosti do ulice smetí, černoška pozvedla oči a zůstala neméně oslněna uniformou vojínovou. Stanula přímo, tváří obrácena k němu, s koštětem v ruce jako ve zbrani, co zatím aras dále pokračoval ve svých úklonách. Po několika okamžicích uveden byl vojín pozorností tou do rozpaků a vzdálil se krokem volným, aby nezdálo se, že má se k ústupu.

Leč přicházel opět a opět. Skorem každého dne ubíral se mimo „Café des Colonies“ a začasté spatřil okny mladou sklepnici černé pleti, kteráž obsluhovala pivem a pálenkou plavce z přístavu. Mnohdy, shlednuvši jej, vycházela sama přede dvéře a brzo, aniž byli by spolu promluvili slova, usmívali se na sebe jako známí. A Boitelle cítil, jak srdce podivně zachvívá se mu v hrudi, kdykoli uzřel mezi rudými rty černé dívčice zablesknouti dvojí skvělou řadu bílých zubů. Konečně jednoho dne vešel a všecek ustrnul, seznav, že mluví francouzsky jako kdo jiný. Láhev limonády, z níž přijala sklenku na zavdání, utkvěla v paměti vojínově lahodnou vzpomínkou. A znenáhla stalo se mu zvykem ochutnávati v malé přístavní své kavárně veškery tekuté sladkosti, s něž byl jeho měšec.

Bylo mu štěstím a blahem, na něž myslíval stále, dívati se na černou ruku mladé dívky, ana likér či víno nalévala do jeho kalíšku, co zatím mezi rty jejími zazářila řada běloskvoucích zubů. Během dvou měsíců téměř každodenního styku úplně a důvěrně se spřátelili a když probral se z prvého udivení, vida, že názory této černošky byly jiné názorů kterékoli dívky venkovské, že ctíti znala spořivost, práci, náboženství a slušnost, Boitelle pojal k ní náklonnost a zamiloval si ji posléze tou měrou, že dospěl na konec k myšlénce, s ní se oženiti,

Neváhal a svěřil se jí s tímto záměrem a mladá černoška poskočila radostí do tance. Měla ostatně malé jmění, jež zanechala jí obchodnice s ustřicemi, jež ujala se jí, když vysazena byla na nábřeží havre-ské jakýms anglickým kapitánem. Kapitán tento našel ji as šestiletou, skrčenou mezi balíky bavlny ve skladišti své lodi několik hodin po odplutí svém z Nového Yorku. Zakotviv v Havru, odevzdal ji v opatrování jakési prodavačce ustřic, jež smilovala se nad malou černou bytostí; známo mu nebylo ani kým, ani jak skryta byla na jeho korábu. Po smrti pěstounky své mladá černoška stala se sklepnicí v „Café des Colonies“.

Antonín Boitelle doložil:

― Dojde k tomu. ovšem, nebudou-li rodiče nic namítati. Vůli jejich protiviti se nemohu, pamatuj si a také nechci. Zmíním se jim o tom při první příležitosti, až přijedu domů.

Následující týden obdržel skutečně na čtyřiadvacet hodin dovolenou, i vydal se ke své rodině, jež v nájmu měla malou usedlůstku v Tourtevillu nedaleho Yvetotu.

Vyčkal konec oběda a chvíle, kdy káva s rumem k upřímnější sdílnosti ladí mysle, a uvědomil rodiče své, že seznámil se s dívkou, odpovídající jeho vkusu a všem jeho požadavkům, že s těží našla by se na celé zemi druhá, jež by tak úplně k němu se hodila.

Staří stali se při řeči té ihned pozorlivými a přáli si bližšího vysvětlení. Syn neskrýval se jim jinak s ničím kromě s barvou její pleti.

Byla služka, nemajetná, ale statná, šetrná, hodná, počestná a rozšafná. Všecky věci ty lepší mají cenu nežli peníze v rukou špatné hospodyně. Má ostatně nějaký halíř, pozůstalý jí po ženě, kteráž ji byla vychovala, nevelké jmění a skrovné věno patnácti set franků uložených ve spořitelně. Získáni tímto výkladem a důvěřujíce jinak jeho úsudku, rodiče znenáhla se poddávali, když octl se u choulostivého odstavce. Poněkud nuceně se usmívaje pravil:

― Vaditi mohla by vám pouze jedna věc; není ani dost málo bílá…

Nechápali a nucen byl vysvětlovati obšírně se všemožnou opatrností, aby neodstrašil je, že náleží ke tmavému plemeni, jež znali jen z vypodobení na obrázcích epinalských.

Pojednou stali se nepokojnými, zmatenými, úzkostlivými, jako bývalo by se jednalo o spojení s ďáblicí.

Matka pravila: ― Černá? A jak to, černá? Všude?

Odpověděl: ― Arci, všude, jako ty jsi všude bílá!

Otec prohodil: ― Černá? Právě tak jako saze?

Syn odvětil: ― Snad trochu méně! Černá, ale ne tak černá, že by se to protivilo. Klerika pana faráře je dost černá, ale není ošklivější nežli jeho komže, která jest bílá.

Otec mínil: ― Jsou ještě černější nežli ona v tam té zemi?

A syn zvolal důrazně:

― Zajisté!

Leč staroch potřásl hlavou:

― Musí to býti přece jen šeredné!

Syn namítal:

― O nic šerednější nežli co jiného, přivykne se tomu lehko.

Matka se tázala:

― Nešpiní příliš prádlo taková kůže?

― Ne více nežli vaše, vždyť to jest její barva.

Po mnohých dlouhých úvahách a výkladech bylo usnešeno, že rodiče viděti musí dříve dívku nežli o čem rozhodnou a že syn, jehož služba vojenská za měsíc uplyne, přiveze ji s sebou domů, aby patřičně dalo se posouditi, není-li příliš tmavá, aby vstoupiti mohla do rodiny Boitellovy.

Týden po té odeslal Antonín dopis, jímž oznamoval, že v neděli dne 22. května, kdy propuštěn bude z vojny, přibude s přítelkyní svojí do Tourtevillu. —

Mladá černoška oblékla na cestu k rodičům svého milence svoje nejkrásnější a nejpestřejší šaty, na nichž převládaly barvy žlutá, červená a modrá jako by se byla vystrojila ku dvorní slavnosti.

Na nádraží při odjezdu z Havru obracela k sobě mouřeninka zraky všech a Boitelle hrdým byl, že nabídnouti může rámě osobě, jež poutala tolik valné pozornosti. Na to ve voze třetí třídy, kdež zaujala místo po jeho boku, vzbudila takový úžas mezi venkovany, že cestující ze sousedního kupé stavěli se na lavice, aby prohlédli si ji přes dřevěnou překážku, jež rozdělovala pohybující se boudu. Při spatření její jedno dítě dalo se strachem do křiku a druhé schovalo hlavu ve klíně své matky.

Nicméně vše dařilo se dobře až na stanici, kde sestoupili. Leč když vlak zmírnil svůj chod a blížil se k Yvetotu, Antonín pocítil nevolnost jako ve chvíli přehlídky, nebyl-li jist svou úpravou. Vychýlil se oknem ve dvířkách a z dáli spatřil již svého otce, jenž držel otěž koně zapraženého v kolesce, a svoji matku, stojící za brankou, jež na perroně hradila zvědavé obecenstvo.

Sestoupil první, podal ruku své družce a přímo, jako by provázel generála, zamířil ke své rodině.

Vidouc přicházeti tuto černou a malebnou dámu ve společnosti svého syna, matka zůstala tak strnulou, že nebyla s to otevříti ústa. Otec s těží krotil klusáka, jenž vzpínal se, poplašen lokomotivou a mouřeninkou zároveň. Leč Antonín, uchvácen náhle radostí, že shledal se opět se svými rodiči, přikvapil s náručí rozpřaženou, zlíbal matku i otce nedbaje zděšení koňova, načež obrátiv se ke své průvodkyni, nad níž užasle chodci se pozastavovali, prosil:

― Zde je! Však jsem vám řekl, že na prvý pohled je trochu divná, ale jakmile kdo jí pozná… pravda, co pravda… v celém světě není příjemnější nad ni osoby. Nu, pozdravte ji a nenechte ji tak státi!

Matka Boitellová, všecka vyjevena, pohnula se k neobratné pokloně. Otec sňal svoji čepici a koktal: ― Vítám vás k nám! Pak bez odkladu usedlo se do kolesky, obě ženy vzadu na vycpané polštáře, jež nadhazovaly se při každém drknutí kol, a oba muži napřed na popruhovou lavičku.

Nikdo nepromluvil slova. Antonín roztržitě pohvizdoval si jakýs kasární nápěv, otec práskal do koně a matka úkosem pátravě mhourala po černošce, jejížto čelo a líce blýskaly se na slunci jak vyleštěné botky.

Chtěje prolomiti led, Antonín se otočil:

― Nu, proč nerozprávíte?

― Vždyť jest ještě k tomu čas, odpověděla stařena.

Pokračoval:

― Eh, vypravuj jí příhodu o osmi vejcích naší slepice.

Byl to proslavený šprým rodinný. Ježto však matka, vzrušena rozčilením, mlčela dále, syn ujal se řeči sám a vypověděl vesele pamětihodnou tuto událost. Otec, který znal ji z paměti, rozjařil se při prvých slovech; žena jeho brzy následovala jeho příkladu a rovněž černoška při komickém místě propukla náhle ve smích tak hlučný, pronikavý a hlaholivý, že polekaný kůň dal se na chvíli v cval.

Známost byla učiněna a došlo ke všeobecnému hovoru.

Jedva že přibyli domů a ssedli s kolesky a mladá mouřeninka odvedena do světnice, kdež svléknouti si mínila šat, jejž umazat mohla při kuchtění chutného sousta, určeného k zalichocení se starým, Antonín vytáhl rodiče své přede dvéře a tázal se s bušícím srdcem:

― Nu, co jí říkáte?

Otec mlčel. Matka, mnohem rozhodnější, odpověděla:

― Je příliš černá. Ne, opravdu, příliš, že je z ní až úzko.

― Však byste jí zvykla, pravil Antonín.

― Možná, ale ne hned. Vrátili se do jizby a stařena příjemně byla dojata, spatřivši černošku otáčeti se kol plotny. Sukni podkasanou, hospodyně čile na svůj věk taktéž přikročila k dílu.

Oběd byl dobrý, dlouhý a veselý. Když po té do polí vydali se procházkou, Antonín vzal otce svého stranou:

― Nu, tatínku, co říkáte?

Staroch neukvapoval se s ničím.

― Nevím… zeptej se své matky.

Antonín sečkal na svoji matku a zdržel ji pozadu.

― Nu, maminko, co říkáte?

― Milý hochu, opravdu, je příliš černá. Kdyby jen o trochu byla méně, nebránila bych ti, ale takhle je příliš… hotová čertice!

Nepokusil se jí odmlouvati, věda, že stařena jen rozhodněji postavila by se na odpor, ale cítil, kterak v srdci jeho zavířila bouře zármutku. Přemítal, co by měl počiti, co mohl by podniknout, udiven jinak, že pro sebe je nezískala, jak byla si naklonila jej samého. A zvolna ubírali se všichni čtyři mezí prostřed obilím a znenáhla tichli a umlkali. Když kráčeli mimo vesnická stavení, sedláci objevovali se ve dvířkách, výrostci drápali se na zdi a kde kdo hrnul se na silnici, aby podíval se na černošku, kterou mladý Boitelle s sebou byl si přivezl z vojny. Zříti bylo, kterak i z dálky sbíhají se lidé polemi a lukami, jak děje se, kdy v buben se uhodí na znamení neobyčejných událostí.

Polekáni touto zvědavostí, všady vyvolanou vůkol za humny, otec a matka Boitellovi zrychlili krok a oba daleko předešli svého syna a jeho společnici, jež vyptávala se, jaké rodiče o ní mají mínění.

Antonín odpověděl rozpačitě a vyhýbavě, že dlužno ještě vyčkati rozhodnutí.

Leč na návsi došlo k výpadu ze stavení za všeobecného poplachu a zmatku a vůči stále rostoucímu tomuto sběhu staří Boitellovi dali se na útěk a uchýlili se do svého domku, kdežto Antonín, pobouřen rozhořčením, ruku v ruce se svou milenkou, hrdě vyšlapoval si před úžasem zjevenými zraky vesničanů.

Chápal, že bylo všemu konec, že nemá více naděje a že se neožení se svou černoškou; ona rovněž byla si vědoma, že vzdáti se musí každé naděje, a oba, přibližujíce se ke vrátkům, propukli v pláč. Jedva se vrátili, mladá mouřeninka znova svlékla svůj šat, aby vypomohla matce v zaneprázdnění, sledovala ji všady, do sklepa, do stáje, do kurníku a sama napřed chápala se práce, stále opakujíc: „Nechte jen, paní Boitellová, udělám to sama,“ tak že dojata i neuprosna zároveň, stařena večer obrátila se ke svému synovi: „Řádné děvče, nedá se upříti, škoda jen, že je tak černá… opravdu, až příliš. Nezvykla bych jí, řekni jí, aby odjela, je příliš černá!“

A Antonín pravil ku své přítelkyni:

― Maminka nechce, zdáš se jí příliš černou. Musíš odejeti. Vyprovodím tě na železnici. Což na tom? Proto se nermuť! Však promluvím s ní ještě, až budeš pryč.

Odvedl ji na stanici, objal ji, na rozloučenou vyslovil jí dobrou naději, pomohl jí vystoupit do vozu a dlouho pohlížel za vzdalujícím se vlakem s očima zavlhlýma slzami.

Leč, nechť naléhal na staré rodiče své jakkoli, všechny prosby jeho byly marny.

A když vypověděl příběh ten, jejž znal celý kraj, Antonín Boitelle pokaždé dokládal:

Od té doby neměl jsem chuti k ničemu, žádné řemeslo nebylo mi vhod a stal jsem se, co jsem… cídičem stok!

Ten či onen namítl:

― Nu přece jste se však oženil?

― Ano a nemohu říci, že by se mi žena moje byla nelíbila… Vždyť mám s ní čtrnáct dětí! Ale není to přece jen tamta… oh, ne, ani zdání! Věřte, moje mouřeninka, když pouze na mne pohlédla, bylo mi jako v ráji…