Čtyři doby/IV

Čtyři doby Božena Němcová
III	IV	V

IV

Zahalena v černý závoj, kráčí žena na horu. Cesta je příkrá, drsná, skluzká. Noha její rozedrána do krve, šat pomazán, poslíntán od slin plížící se havětí; – roztrhán od trní a bodláčí. –

Na zemi se nezelení, na nebi se nesvítí. Chmury těžké kolem ženy se hrnou, zastiňujíce jí cestu. Pod nohou vidí propast a divé proudy valící se v ní řeky. K smrti utýraná, umdlená, stojí na rozcestí! – A kde je ruka, která by ji vedla, která by jí ukázala: „Tudy jdi!“ – Nikde. – Ona musí sama a vždy sama kráčet. –

Zoufale dívá se do ječících vln. – „Zdaž by nebylo lépe vrhnout se do chladného proudu, rázem ukojit všechny ty touhy, zléčit palčivé bolesti a rány?“ praví sama k sobě. „K čemu plížit se životem dále? – K čemu? – Kde cíl mé cesty? – Kde jaké ukojení, usjednocení? –

Touha neodolatelná pohání mne sem a tam; hned bych čelo koupat chtěla v požárech paprsků slunečních, hned je ponořit do hlubin moře a na perutích větrů chtěla bych světem kroužit! – Láskou horoucí objímám svět; lásku podávám lidem – a oni – špendlíkem mi srdce rozdírají! – Že se lásce kořím, nazývají hříchem; že svobodu miluju – křižujou mne –, pravdu když mluvím, zle je, a lhu-li, lajou mi! – Jak to nést? – Rámě moje není titánské! – Slabá jsem žena – nemocna, jsem hříšnice! –

V nevědomosti zhřešila jsem proti tobě, lásko svatá! – Trest mne neminul! – Já se kála! – A nyní, plamenem bolesti očištěna, uvědoměna, vrhám se k tvým nohoum, všemohoucí, svatá lásko! Přijmi dítě své v milost svou! Sešli mi hvězdu, která by osvítila dráhu života mého! – Svatá Maří Magdaleno, pros za mne!“

K nebi zdvíhá žena rámě svoje, s hlavy padá jí černý závoj, čelo jí svítí, chmury se rozptylují. –

Kolkolem rozlívá se růžový svit, na nebi třpytí se slunce, měsíc i hvězdy, země odívá se zelenem, květiny dýšou vůní líbeznou, z hory zaznívají harmonické tóny čarovného stromu, jako harfy znění, hlahol zpěvů andělských, klokot slavíka! –

Ladná děva sklání se k ženě, v náruč ji pojímá a unáší k světlému trůnu, kde vznešený vidí žena obraz svůj, v živé kráse! –

A vstříc jí přicházejí krásné postavy s ozářeným čelem, vítajíce ji, nazývajíce ji „Sestrou!“ –

A jedna z nich, ta nejkrásnější, zahalena v prameny zlatoskvoucích vlasů, kleká s ní k nohoum Jeho, plesajíc s nadšenou tváří: To je náš Bůh! – Bůh ten je Láska! Milujte, a budete spasení! –