Čtyři doby/I

Čtyři doby Božena Němcová
	I	II

I

Skrze gotická, malovaná okna zámecké kaple svítí měsíc. Zážehy různobarevného světla, kladou se na mozaikovou podlahu, polívají krásný list vysokých fíkusů, stojících podél zdí, odrážejí se od stěn, potáhnutých granátovým, stříbrem protkaným aksamitem.

V čele kaple je oltář, pozůstávající z sousoší, rukou umělcovou vytvořeného, z mramoru kararského. Je to Krystus a Maří Magdalena. Krystus, krásná, vznešená postava, sedí zahalen v malebné záhyby roucha, dolů splývajícího. Magdalena, vnadná to krása, klečí k jeho nohoum přitulena, tvář, v níž se jeví neobmezena láska a oddanost, majíc obrácenou k němu. Pohled Krystův je upřen na ni, útrpnost a láska jeví se v jeho tváři, ret jako by šeptal jemná slova.

Dvéře se tichúnko otvíraji, a do nich vstupuje mladinké děvče, jasného čela i obličeje. Ostýchavě ohlíží se kolem sebe, pak sepnouc nábožně ruce, se sklopeným okem kleká před obrazem na zem. – Modlí se! –

Tu se ozve blíže okna, v zahradním křoví, klokot slavíka. Zpívá své družce ukolíbavku. Vždy sladčeji a sladčeji zaznívá píseň jeho. Chvějou se listy fíkusů, chladným mramorem proudí krev. Z útlých ňader děvčete vyvinujou se vzdechy.

Vroucněji a vroucněji se modlí! – To nejsou již slova naučená, modlitby prosby a díků, to jsou slova nejhoroucnějšího zbožňování, jež se vyprýšťují co vřící zdroje z hloubí čisté duše. – K Němu je zrak její obrácen, k Němu zdvíhá sepjaté ruce; blížeji a blížeji k Němu lne a již klečí vedle Magdaleny. Útlé její rámě otáčí se kol sklenuté šíje krásné ženy, čelo, čisté, bílé co lupen z květu vodní růže, opírá se o vlny bohaté vlasu jejího.

„Ty svatá, naplň srdce moje milostí tvou, abych došla milosti Jeho!“ šeptá vroucně, a zdá se jí, jakoby oživilo se bělostné rámě, jakoby ním přitisknuta byla k vnadným ňadrám, k horoucímu srdci milostiplné ženy. Srdce se děvčeti chvěje, roztoužené oko obrací se k tváři Jeho vznešené. Vidí se jí, jakby ret Jeho mile se usmíval a oko s nevýslovnou láskou na ni dlelo. Děvče bledne, a rdí se, objímá kolena Jeho, a pod vroucími polibkami měkne mramor.

Tvář skrývá se do malebných záhybů bílého roucha, skrápějíc ho slzami. Proč pláče děvčátko? – Ona to neví! – Jsou to slze nevědomé, svaté touhy! –