Články ze Slovana/Spicilegium z Vídeňského Denníka
| Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský | ||
| Pozorovatel politický (47) | Spicilegium z Vídeňského Denníka | Pozorovatel politický (48) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Spicilegium z Vídeňského Denníka |
| Autor: | Karel Havlíček Borovský |
| Zdroj: | citanka.cz |
| Vydáno: | Slovan, 1850 - 1851 |
| Licence: |  PD old 70 |
H. B. Půjdou-li věci u nás stejným krokem dále jako posud, bude muset nepochybně každý Čech, jenž nemiluje byt v pevnostech a káznicích, zrovna tak smýšleti jako Vídeňský Denník. Opatrnost, milující dobré přípravy na všemožné pády, káže nám tedy již zavčas připravovati se k takovému patentírovanému smýšlení; pročež také, chtějíce posloužiti obecenstvu a usnadniti tuto přípravu, sbíráme jednotlivá kvítečka voňavá, která vypučí časem tu a tam v kypré půdě tohoto Rakušana. Mnohá z těchto kvítek snesl Vídeňský Denník sám z nejrozmanitějších končin celého světa s pilností a vytrvalostí neobyčejnou; jak kdekoli na jihu, na severu, na východě neb západě vykvete nějaké nové poupě „dobrého smyšlení,“ již se hned objeví v oulu Denníkově.
V čísle 91. Vid. Denníku silně voní španělský kvítek, kus řeči „proslulého řečníka Donosa Kortes, markýze de Valdegamas“, kterou držel ve Španelské sněmovně a z nížto nejpěknější kousek takto doslovně zní:
„Všeliká pravá civilisace vzniká z křesťanství; což jest pravdou v té míře, že se všechna civilisace toliko v pásmu křesťanském shledává; mimo toto pásmo není civilisace, jest sama surovost, a před křesťanstvím nebylo na světě ani jednoho národu civilisovaného. Ani jednoho, pánové; neboť národ řecký a římský nebyli civilisovaní, byliť vzdelaní, což jest ovšem něco jiného. Vzdělanost jest povrchním leskem civilisace. Křesťanství civilisuje svět; - onoť jej civilisovalo způsobem trojím: tím, že vrchnost vyhlásilo za nedotknutenou, poslušnost za posvátnou, sebezapírání a obětovnost, či lépe mluvíc, lásku za božskou. Takto křesťanství národy civilisovalo. Nyní ale - a v tom záleží rozluštění veliké úlohy této - nyní ale idey nedotknuté svrchovanosti, posvátného poslušenství a zbožné obětovnosti vymizely za našich dnů ze společnosti občanské, nacházejí se ve chrámech kde se vzývá Bůh spravedlivý a slitovný a v táborech vojenských, kde se vzývá Bůh mocný, Bůh války v podobenstvích slávy. Poněvadž církev a vojsko jediné ochraňují nedotknutelnou svrchovanost, posvátné poslušenství a zbožnou lásku, protož také jsou dnešního dne zástupci vzdělanosti evropské. Nevím, pánové, zdaliž jste sobě kdy tak jako já povšimnuli podobnosti a téměř stejnosti dvou osob na pohled mezi sebou nejrůznějších a nejrozdílnějších, totiž podobnosti mezi knězem a vojákem: ani kněz, ani voják není sobě živ, není živ rodině své; oba slávu pokládají v zapírání sebe, v obětování se. Úřadem vojákovým jest, aby hájil neodvislost občanské společnosti; knězi náleží hájiti neodvislost společnosti náboženské. Kněz povinen jest umříti, život položiti za ovce své dle příkladu pastýře dobrého; voják povinen jest jako dobrý bratr život svůj položiti za bratry. Pohlédnete li na přísné živobytí kněžské, spatříte ve kněžství pravou službu vojenskou a tak skutečně jest; povážíte-li posvátnost služby vojenské, ve vojenství spatříte pravé kněžství. Což by bylo ze světa, z civilisace, z Evropy, kdyby nebylo kněží a vojáků.“
Staří Římané a Řeci nebyli tedy civilisovaní a proč? Proto že nedrželi vrchnost za nedotknutelnou, poslušnost za posvátnou, sebezapírání a obetovnost, či lépe prý mluvíc, lásku za božskou! O ty statečný hidalgo Done Donose Kortesi de Valdegamas y Mancha! Psi ale starých Římanů a Řeků byli jistě civilisovaní, neboť tito psové měli dozajista všechny ty tři svrchu uvedené vlastnosti, které žádáš k civilisaci! O vy výborní křesťané! nic jiného, nic lepšího jste nenašli v křešťanství, jen tu poslušnost a obětovnost, jen tu neobmezenou úctu k vrchnostem! Za našich dnů jsou tedy nejcivilisovanější národové Kytajci, Lamaité, Mongolové, Negři, neboť u nich kvetou nejvíce ony tři vlastnosti a nejméně civilisovaní jsou obyvatelé Sev. Amerického Soustátí, pak Belgičané, Švýcaři, Angličané atd.! O pane de Valdegamas! takový jest již svět, že každá vrchnost chce držána býti za nedotknutelnou, ale své poddané drží za velmi dotknutelné; takový jest již svět, že každý, kdo poroučí, chce, aby poslušnost byla posvátnou; takový jest jiz svět, ze leckdo by rád, aby jiní sebe zapírali a obětovali pro něho. Tak chytří (neb jestli chceš civilisovaní) byli již mnozí lidé před počátkem křesťanského náboženství! - A ta podobnost mezi knězem a vojákem! Jenom kněží a vojáci drží civilisaci, drží svět, drží Evropu! My všichni ostatní bouráme civilisaci, svět a Evropu a - Vídeňský Denník! Krasné to komplimenty! Štěstí ještě, že nám všem, kteří kněžími a vojáky nejsme, pan de Valdegamas a jeho Vídeňský Sancho Panza ještě v čas pověděli, jací jsme zlosynové, abychom se ještě mohli dáti na pokání a vstoupiti všichni buď do stavu kněžského neb na vojnu!
Ku konci dávají ještě pan de Valdegamas a Vídeňský Denník naučení Anglicku, že musí ke katolictví přistoupiti, chce-li se udržet: neboť prý „radikálním lékem proti revoluci a proti socialismu jest jediné katolictví, poněvadž jediné učení katolické naprosto čelí proti učení revolučnímu a socialistskému.“
Francouzsko ale tak dalece již ztratilo všechnu lásku u těchto pánů, že ani již Francouze nechtí uznávati za národ, pravíce: „Francouzsko druhdy bývalo národem velikým; nyní již národem není: staloť se ústřednim klubem v Evropě.“
Ubohé Angličany! ubohé Francouzsko! co z vás bude bez rady a bez pomoci Vídeňského Denníka a Dona Donosa Kortese de Valdegamas!
V tom samém císle 91. Víd. Den. uvádí nam jeden dopisovatel z Moravy celou řadu mužů schopných na Moravě, kteří by mohli jako liguriani missie odbývati -rozumí se ovšem vždy jen pod řízením některého Otce Liguriána. Píšeť takto: „Pisatel článku tohoto sám bez dlouhého přemýšlení jmenovati může církevní spisovatele: „Mluvnictvi a zjevení“, spolu také „Výkladův k epištolám Kutnohorským“ - spisovatele „Vědy, národnosti a církve“ - spisovatele „Zrcadla Maličkých“ a dopisovatele do církevního časopisu „Cyrill a Method“ - dopisovatele do církevních časopisů z Ivančic. Známe tři redaktory „Hlasu kat. jed.“ - spisovatele „Dějův sv. kat. církve“ a vydavatele „Bibliotheky kazatelské v Brně“ - jakož i jeho spolupracovníka na vinici Páně - - - a což by se jich ještě napočitati dalo v diecesi naší!" - Moravo, Moravo, Moravičko milá! kterak ti závidíme tvou „civilisaci!“ Moravo, Moravo, Moravičko moje! o jaké to děti rodí půda tvoje! Tolik schopných mužů kteří by mohli pod vůdcovstvím liguriánů odbývati missie!
Hned na to v čísle 92 nám ale naproti tomu přináší Vídeňský Denník zase tuto zprávu: „Redakce „Hlasu katolické Jednoty“ v Brně při příležitosti zprávy, že „Blahověst“ zaniknouti má, dokládá, že podob ý osud snad očekává spíše dříve nebo později také „Hlas jednoty katolické“, poněvadž při vší své láci s velkou potkavá se netečností jak v Čechách, tak na Moravě."
Padám s oblak! Kterak to? Taková civilisace na Moravě a přece zároveň tolik bezbožnosti, že lidé nechtějí čísti „Hlas katolické jednoty Brněnské“, hlas to vlastní pana biskupa Brněnského, hlas to všech oněch svrchu uvedených mužů civilisovaných, kteří jsou schopni choditi pod vůdcovstvím liguriánů po missiích a psáti výklady k „Epištolám Kutnohorským?“ O světe převrácený. Nechceš čísti „Hlas katolické jednoty Brněnské“ a „Blahověsta“, kteří tě cvičí v neobmezené poslušnosti, v sebezpíraní, v obětovnosti, zkrátka, kteří tě vedou k civilisaci; a svůdný hlas kutnohorského „Slovana“, té ó věže ďáblovy, nádoby nepravosti, cisterny neposlušnosti, tohoto protivníka vší civilisace, toho čítáš, navzdor všem zákazům v obleženostech, navzdor všem konfiskacím, žalobám, soudům a stíhání! O Jeruzaleme! Jeruzaleme! Tak lamentovali mužové civilisovaní a zarmoucení jejich bylo veliké.
Tu však se ozval hlas od Kutné Hory řkoucí: „Hlase Brněnský! kde jsi?“ A „Hlas Brněnský“ odpověděl: „Tu jsem, pane!“ A onen hlas kutnohorský pravil dále ku „Hlasu Brněnskému“. „Doufej, synu! básnictví tvé tě uzdravilo! Ty jsi napsal v posledním čísle svém r. 1849. tento pentameter: „My nejsme ten dobytek, my synové jsme Boží!“ A proto nezahyneš, neboť jsi našel milosti přede mnou. Učiň, co tobě dím a nezahyneš! A „Hlas Brněnský“ odpověděl řka: „Slyším, pane!“ Tedy hlas kutnohorský mluvil dále řka: „Synu, opásej bedra svá a předstup před stolici knížat světských a rci jim: „Aj, vy jste obehnali hrází velikou kralovství uherské a Halič, také Prahu a celé okolí její zatarasili jste, aby tam neměl přístupu hlas volající na poušti v Kutné Hoře. Změkčete tedy tvrdost srdcí svých, odstraňte hráze a zákopy, které jste učinili a dejte volný přístup hlasu Kutnohorskému všude, kam jej vítr zanese, nenařizujte služebníkům svým, aby jej pronásledovali.““ - Zkrátka tedy prosaicky a zřetelně beze všeho básnictví mluvíc, ať nám mužové „Hlasu Moravského“ vymohou, aby „Slovan“ svobodně mohl jíti do Prahy, do Haliče a do Uher atd. a aby se vláda proti „Slovanu“ vůbec jinak nechovala, než se chová k „Hlasu Brněnskému“ a k „Blahověstu“: a my s vděčností za to zavazujeme se vytrhnouti „Hlas“ a „Blahověsta“ z propasti časného a věčného zahynutí, totiž tisknouti a vydávati je na svůj vlastní náklad! Vy oba „Blahověst“ a „Hlas Brněnský“ vejdete se pod plášť opravdivé (třeba ne poslušné a ponížené) křesťanské lásky „Slovana“, jenž není tak skoupý jako vaši hierarchové, kteří vás své věrné sluhy hladem umírati nechají, jenž také není tak bázlivý jako knížata světská, která svým protivníkům násilně ústa zamykají. Hlas „Slovana“ nebojí se vašich hlasův, on nebojuje sochorem ani pouty ani hrůzou ani peklem, nýbrž jen věčně jasnou a věčně vítězící pravdou.
V jiném zase čísle Víd. Den. (90) vypravuje nám kdosi z Brna o rozličných zázracích, které způsobily liguriánské misie na Moravě. Jeden soused smířil se s příbuzenstvem svým, s kterým dříve v nesvornosti žil pro jakési dědictví. Jedné vdově v Jiřicích navrátil zloděj obměkčený missionářskou výmluvností ukradené peníze až na 5 zl. 8 kr. víd. čísla, které slíbil dodati později. Osmero podobných navrácení známo prý jest osadníkům tamějším, avšak je pan dopisovatel ani na zlaté ani na krejcary, neuvádí. Kolik podobných zázraků způsobily již soudy, kolik žandarmerie? A jak by to špatně stálo se světem, kdyby jenom liguriánské missie byly jediný prostředek proti zlodějům!
V tom samém čísle píše také Víd. Den.: „Francouzští novináři mohou se nyní notně pyšniti, poněvadž dva státníky za kolegy své dostanou, z nichžto jeden byl předúnorovým konstitučním ministrem a druhý poúnorovým presidentem z brusu nové republiky. Onen sluje Guizot a bude redaktorem časopisu „Assemblée nationale“ a tento jmenuje se Lamartine a rediguje od 8. dubna časopis „Pays“. Slova „mohou se notně pyšniti“ poukazují nám jenom na velikou neznámost Víd. Den. s okolnostmi francouzskými, kdežto není ani žádná pýcha žurnalisty míti za kolegy bývalé ministry, ani žádné ponížení pro ministra bývalého státi se žurnalistou, nýbrž jsou to věci zcela obyčejné, pořád se opakující, tak jak vláda zemská přechází z jedné politické strany na druhou. My u nás pyšnili bychom se ovšem na to, kdyby tak časem svým někteří z našich ministrů stali se žurnalisty (nic není nemožného pod sluncem!) ale pyšnili bychom se jen na to, že by naše strana, přijdouc k moci, jistě neměla zapotřebí ani konfiskovati ani zapovídati časopisy, redigované od některého z nynějších ministrů!
Ještě v tom samém čísle o několik řádků nižeji vypravuje nám Víd. Den. „kterak prý z Francouz přicházejí pořád ještě deputace do Benátek, aby tam svému legitimnímu králi a pánu, jenž se nyní hrabě Chambordský jmenuje, svou úclu vzdaly.“ Proč ten legitimní král a pán Francouzů nejde do Paříže? Co dělá v Benátkách? .- Ubohý Víd. Denník! Co mu ještě všechno naloží na slabá bedra! Konečně ještě, aby pomohl vyhnaným Bourbonům na trůn francouzský!
V jednom članku č. 88. jedná konečně Víd. Den. také o Slovanu. Praví mezi jiným: „Vždyť předce Víd. Denník nemůže mlčeti proti nešvárům, které Slovan tropí v Kutné Hoře na mravní zkázu našeho národu, že k slávě Slovana velmi mnoho prý přispívá to, že tam jest zapovězen, sice prý by bylo již dávno po jeho slávě, kdyby byl dovolen.“ Ti dobří pánové! jaký to tedy snadný prostředek! proč tedy nedovolí Slovana v Praze, aby bylo konec této jeho slávě, proč nedovolí ani redaktoru Slovana přijíti do Prahy, aby také i jeho slávě bylo konec!? Víd. Den. si nepochybně podle sebe myslí takto: „Já Vídeňský Denník jsem všude dovolen a nikde žádný o mne nestojí, snad tedy příčina této mé hubené slávy není žádná jiná, než že nejsem nikde zapovězen.“
Dále praví Víd. Den., „že prý se Slovan s právem neb neprávem sám vydává za orgán veliké prý národní strany,“ tak jako by všeobecně známo nebylo, že jsme se již sami několikráte veřejně a zjevně prohlásili, že zásady v Slovanu projevené jsou jen pouze osobní přesvedčení redaktora a že nemluvíme nikdy ani dle rozkazu ani z plnomocenství jakékoli strany, nýbrž pouze jen na vlastní účet a to sice proto, poněvadž při nynějších terroristických okolnostech žádná organisovaná politická strana se zříditi a působiti nemůže. Když mluvíme ve Slovanu o své straně, myslíme ty, kteří s námi jsou stejného neb podobného smýšlení. Ale jako obyčejně: Finis coronat opus. Vídeňský Denník rozpařiv se konečně, praví, mluvě o národní straně v Praze, takto doslovně: „Při jedněch je rozdíl mezi Slovanem a jimi toliko ve formě, ne v zásadách. Oni se stydí sice znáti se k Slovanu pro nevymáchanost jeho úst, pro nerůdnost jeho způsobů; Slovan prý jim dělá (s odpuštěním) jen ostudu; ale co on chce, chtí oni také. Slovan to tuze zřejmě povídá, co chce; oni ale by rádi trochu tajili, nebo vyslovovali v jemnějších formách. To ale není ještě žádná „mírnější“ liberální strana, nežli Slovan."
Již dávno jsme se nevyrazili tak jako z těchto několik řádků Víd. Den., které jsou již samy nejlepším kazijedem proti sobě. Naši čtenáři, majíce příležitost s námi často duševně obcovati, nenašli jistě ve Slovanu ještě nikdy místa napuštěna tak hustými látkami jako jsou „nevymáchanost úst, nerůdnost způsobů, dělání (s odpuštěním) ostudy“, neboť jsme se jistě o nikom ještě na takový neb podobný způsob nevyjádřili a těší nás tedy, že se v předpokojích ministrů ve Vídni zmáhá tak silná diplomatická fraseologie.
V jiném konečně článku porovnává Víd. Den. sebe sám a svou činnost s tak nazvanou prý národně liberální stranou Velice se Vídeňskému Denníku samotnému na sobě to líbí, že vychází (každý živočich raduje se z živobytí svého) a že také vychází jeho manželka Vesna. Národně liberální straně v Praze vytýká při tom, že ona posud nevydává v Praze žádné noviny. - V tomto druhém punktu se také Slovan docela srovnává s Víd. Den. a diví se skutečně té neobyčejné pohodlnosti našich pánů Pražanů, že posud ani žádný pořádný krok k tomu neučinili. aby v Praze mohly vycházet alespoň české noviny neodvislé, nehledíc při tom pranic na tendenci, jen když by nebyly přímo vládní neb reakcionářské. Kdo chce s vydáváním novin v Praze čekat, až přestane obležení, ten se lehce ještě všeličehož dočká, jen ne novin. Není ovšem žádná radost pod obležením noviny vydávati, zvláště české: ale přece lépe vždy než pod censurou. Že ale Víd. Den. nepřísluší vychloubati se svým vlastním vycházením, kdežto všichni okolnosti jeho vycházení dobře známe, to jest ovšem patrno, ale ještě patrnější jest, že on Víd. Den. nemá právo komukoli vytýkati, proč nevydavá noviny. Orgán vlády, která již tolikero novin nám svou libovůlí pokazila, měl by se alespoň ostýchati vytýkati nám, proč novin nemáme a chlubiti se, že on vychází.