Články ze Slovana/Slovan se loučí s Vídeňským Denníkem

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (62)	Slovan se loučí s Vídeňským Denníkem	K vědomosti panu místodržícímu

Údaje o textu
Titulek:	Slovan se loučí s Vídeňským Denníkem
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

„Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duši však zabíti nemohou.“

- H. B. Vídeňský Denník po dlouhém mlčení, po dlouhém pokání za svou předešlou reakcionářskou přemrštěnost, chopil se opět slova proti nám ve starém způsobu, a přinesl článek, který bychom nejvhodněji nazvali jeho nadhrobním nápisem pro Slovana. Jest to odpověď na naše poznamenání, jimžto jsme uvedli výstrahu p. místodržícího ve Slovanu.

Článek Vídeňského Denníka dělí se na dvě částky: první jedná o Národních Novinách, druhá o Slovanu, nebo vlastně jen o redaktoru obou časopisův.

V první části praví Víd. Den. mezi jiným „že ten przní čest národu, kdo se vychloubá, že by on byl mohl národ vzbouřiti neb bouři v něm překaziti“. Nechme jen čest národu na straně, Vídeňskému Denníku alespoň to nesmírně špatně sluší, když on mluví o cti národu, a ostatně máme my každý, totiž Slovan a Víd. Den., zcela jiné ponětí o cti vůbec a o cti národní zvláště. Jestli by byly mohly Národní Noviny r. 1848 způsobiti neb zdržeti povstání, o tom není a nebyla řeč, to jest otázka nyní zcela Ihostejná, a nevychloubal jsem se také, že jsem já povstání zdržel: nýbrž vychloubal jsem se a cnlubím se posud, že jsem v největší rozčilenosti mysli, v době, kde vláda dokázaným způsobem neměla moc zameziti i nejbezuzdnější svobodu tisku, že jsem, pravím, v této době z vlastního pudu, neohlížeje se na tupení z mnohých stran, zachoval slušnou mírnost. Jen o to se mi jednalo, že to pravda jest, a pravdou to zůstane, ano byli jsme toho času mírnější v Praze nežli sám p. Bach, nynější mínistr vnitřních záležitostí ve Vídni, který převzal nyní roli našeho hlavního a nejvyššího napomínatele k mírnosti! Ironie osudu.

„Jakmile - prý, praví Víd. Den. dále - pravice na sněmu říšském v Kroměříži vystoupila ze svého důstojného postavení, již i redaktora Nár. Nov. opouštěla pevnost v mírných zásadách.“ Tuto béře již Víd. Denník slovo mírnost, zcela v nynějším Vídeňskovládním smyslu, podle kterého jest každý mírný, kdo vládu chválí, a každý nemírný, kdo s ní není spokojen a opovažuje se míti své vlastní zásady. Důstojné postavení sněmu zase jest u Víd. Den., když sněm ve všem pány ministry poslouchá a když věří na pouhou suvrenitu z Boží Milosti, neboť jak známo pravice nepohodla se strany suvrenity s tehdejším ministrem, ačkoli neměla o této suvrenitě jiné zásady než ty, které sám p. Bach dříve veřejně ve sněmu ve Vídni pronesl. Ovšem ale že od října 1848 a od výhry vojska nad Vídeňskými povstalci znamenitě se změnil význam suvrenity! Ovšem že jsme, vidouce již směr patrný ministerstva Schwarzenbergova, museli se chovati zcela opposičně: tím jsme ale dokonce „nenastoupili šlépěje těch, proti kterým jsme dříve bojovali“ jak praví Víd. Den. Neboť ti, proti kterým jsme bojovali a které jsme přepjatci nazývali, dělali opposici proti liberálnímu ministerstvu Dobblhofovu, kterého jsme se my zastávali: my ale jsme v opposici proti ministerstvu Schwarzenbergovu, o kterém nyní každý ví, jaké jest. V tom tedy jest přece maličký rozdíl.

„Jak velice prý podlehal (redaktor Nár. Nov.) obecnému hlasu - praví dále Víd. Den. - nejjasněji objevilo se tehdá, když po 10 květnu 1849 vystoupiv proti ztřešteným tehdejším buřičům dosti srdnatě, hned v druhém, třetím na to čísle začal obraceti proti vládě“. Co se z toho jeví nejjasněji? Nic jiného než to, že Víd. Den. ani neví, co to jest buřič, čímž dělá jakožto orgán p. hr. Thuna špatnou čest tomuto filologickému ministru: jaké pak vzbouření učinili tito mladíci? kdo o něm co ví? buřič ale bez vzbouření jest jako nůž bez želízka a bez střemchy. Jaká ostatně nedůslednost v našem jednání? Jaké podléhání cizímu hlasu? Oněm mladíkům měli jsme za zlé, že svou nerozvážlivostí vládě dali příležitost k zavedení obleženosti v Praze, a že sami do neštěstí sebe a své rodiny lehkovážně uvalili: a není tomu tak? Vládě jsme vytýkali, že nezákonně s nimi se jedná, že se protiústavně zatýkají, že se nepostavili před přirozený a řádný soud, že užila této příležitosti jen k obmezení svobody tisku, že nebylo zapotřebí obleženosti v Praze pro udržení pokoje atd. a není to všechno pravda? Nevyznala to vláda z části sama nyní v úvodu k nejnovějším tiskovým ordonancím, které zrušili svobodný tisk periodický?

Dále mi vytýká Víd. Den., že prý jsem „jsa častěji vystříhán od vojenského velitelstva (v Praze) vždy po výstraze se zmírniv, brzy ale znovu rozvázav, slova daného nedrže sám toho dovedl, že mi byly Nár. Nov. zapovězeny; jak prý jsem také ve Vídni sliboval mírnost, čeho prý by nebylo bývalo zapotřebí, kdyby bylo předešlé moje jednání takové bývalo, jak je prý nyní světu vylíčiti se snažím; že jsem Nár. Nov. vlastní svévolí připravil do zkázy, že mne vláda šetřila atd.

Takové řeči ovšem se hodí do školy pro chlapce, ne ale mezi muže vědomé sobě práv svých a povinností. Co to jest v konstitučním státu, při svobodě tisku slibovati mírnost? Učinil-li jsem co proti zákonům, proč mne nepostavili před soud a nenechali mne odsoudit dle předpisu zákonů: a neučinil-li jsem nic proti zákonům, proč mně pokoj nedali? Před zákonem nemůže býti řeč o mírnosti neb nemírnosti, nýbrž jen o právu. Ano, byl jsem co redaktor Nár. Nov. dvakrát ve Vídni prositi o povolení k dalšímu vydávaní Národních Novin: ale lituji toho velice, že jsem kdy šel do Vídně prositi a nebyl bych také šel nikdy z vlastního pudu, neboť mám jakožto Čech příliš hluboce vrytou do srdce historii národu svého. Šel jsem tam více na povzbuzení svých přátel, poněvadž oni to za dobré uznali. Poprvé jsem pořídil, po druhé jsem odešel s nepořízenou, obojíkráte ale choval jsem se tam tak, že se za to styděti nepotřebuji, a při lepší příležitosti, při lepší svobode tisku neopomenu o tom šíře promluviti. Že bych byl mohl i po druhé dobře poříditi, vědí ti páni od Víd. Den. tak dobře, jako já: ale nechtěl jsem. Že jsem slovo dané (slib mímosti) nedržel - směšná věc; orgán nynějšího ministerstva bude mne kárati z nedržení slova!! Celá zem ví, kdo nedržel a nedrží slovo. - Že jsem toho sám příčína, že Národní Noviny posud nevycházejí, to jest pravda: ano mohly by až podnes vycházeti, a ještě bych byl za to peníze dostal, a jen tvrdohlavost má byla příčinou, že se to nestalo. Za tvrdohlavost ale nikdo nemůže - celý nepatrný rozdíl byl ten, že jsem já chtěl vydávati Národní Noviny tak jak byly, a kdosi je chtěl zase vydávati sice s titulem Nár. Nov., ale s obsahem Víd. Denníka.

Přecházeje dále k nynějšímu Slovanu, praví Víd. Den. velmi deklamatorsky: „A jaké jsou zásady, jež on hlásal ve Slovanu dosavad? On nešetřil náboženství, ba ani nejposvátnější jeho city: nechť si přečte při chladné rozvaze na důvod toho epištolu tu, kde v podobenství mluví o tom, co udělali biskupové atd. se zakladatelem našeho náboženství; on nešetřil zákona: račiž si jen vzpomenouti jak říkával: však my to dovedeme otočiti tak, aby zákonem na nás nemohli přikročiti: on nešetřil povinnosti ke státu: nechť vyhledá si jen ono číslo Slovana, kde za vrch politické dospělosti schvaluje, aby národ každou chvíli mohl revoluci provésti; on nešetřil cizí cti: nechť si vzpomene na nepravdy a uliční posměchy, jež vrhal na muže zcela bezúhonné. A po tomto všem chce mluviti světu o své mírnosti a prorokovati vládě rakouské, že brzy přijde čas, kde ona bude prositi jeho!“ Divíme se, že tuto deklamaci proti Slovanu odbyl Víd. Den. tak příliš zkrátka, a že vynechal tolik důležitých věcí. Mohl ještě říci: On nešetřil manželství, neboť byl nepřítel reversů, chválil civilní sňatek a psal proti coelibatu kněží; on nešetřil vzdělání, neboť chtěl, aby se daly lepší platy učitelům a aby byly vyproštěny školy z poddanstva biskupskeho, on nešetřil Němců, neboť chtěl, aby byla opravdivá rovnoprávnost; on nešetřil jmění občanů, neboť chtěl, aby se nevybíraly daně a nedělaly dluhy bez povolení sněmu; on nešetřil svobody obecní, neboť chtěl, aby byla každá ves sama obcí pro sebe; on nešetřil rakouského císařství, neboť chtěl, aby byla foederace. Ach Bože! co toho jest ještě více, čeho nešetřil Slovan: on nešetřil ani nejsvětějšího, ani ministra Thuna, ani ministra Bacha, ani Vídeňského Denníka!!

S ostatními předhůzkami Víd. Den. byli bychom tak dalece ještě spokojeni, jenom na to si vzpomenouti nemůžeme, kde bychom byli vrhli ve Slovanu nepravdy na muže zcela bezúhonné? Snad Víd. Den. několik takových pádů ze Slovana sebraných má, učinil by nám velmi vděk, kdyby nás na ně připamatoval.

Že nám trochu špatně rozuměl Víd. Den. v některém ohledu, na tom mnoho nezáleží. Tak ku př. nemyslíme, že vláda rakouská bude kdy prositi redaktora Slovana, aby zase vydával časopis, ačkoliv jest na světě a zvláště v Rakousích všechno možné. Praveno bylo tuším ve Slovanu, „že přijde čas, kdežto nás vláda sama bude vyzývati, abychom zase vydávali časopis“, a slovíčko „nás“ vyznamenávalo v tomto pádu tu politickou stranu, kterou Národní Noviny a Slovan zastávali, ne však osobu nynějšího redaktora. Neboť osoby pomíjejí, strany ale a národy trvají dlouho, obyčejně déle než vlády jednotlivé - a opakujeme to ještě jednou, že přijde jistě čas, kdežto tak jak jsme nyní se vším tím, co nyní ve Vídni na nás radikalismem, nemírností, fanatismem atd. jmenují, velmi dobří bychom zase byli rakouské vládě, tak jako jsme jí s tím se vším byli dobří r. 1848. Kdy tento čas přijde, netroufáme si ovšem prorokovati, že ale přijde jistě, a že naše strana, strana liberálních Slovanů až do té doby potrvá, třeba i jednotlivci již nežili: to, myslím, jest nade všechnu pochybnost, a nejen v Čechách, nýbrž i v Chorvátsku a Srbsku se v tomto ohledu stejně smýšlí.

Víd. Den. jest mezi jiným také tuším vynálezcem té theorie, dle které jsou všichni jen radikalisté, kterým opravdivá rovnoprávnost na srdci leží a kteři nenávidí libovládu. Víd. Den. velmi často mluví o konservativní straně v Čechách a chová se tak, jako by on byl orgánem této strany. Ale kde pak máš, milý Víd. Den, tu svou stranu schovanou, že ji nikde nevidíme u veřejnost vystupovati? Několik professorů pod komandem p. ministra osvěty, několik aspirantů na podobné professury, několik hierarchistů - ejhle, to je tvá celá strana. V Čechách, milý brachu! jakož i všude mezi Slovany rakouskými není a nemůže také býti posud žádná konservativní strana. My ještě nejsme tak daleko, abychom mohli konservovati, my musíme teprva dobývati, a konservativní strana mezi námi připadala by mi tak, jako člověk, který chtěje zbohatnouti ale nemaje posud ničeho, dal by si především několik hodně velikých železných truhel na peníze udělati. Že na naše politické svobody posud žádnou pokladnici nepotřebujeme, ve které bychom si je schovali a chránili, to tuším nebude nikdo upirati, a Vid. Den. sám zdá se ve svém srdci tuto pravdu uznávati, neboť mluví vzdy jenom o rovnoprávnosti a raduje se z toho, že jest již vymožena a pojištěna. Avšak i v tomto ohledu jenom slepý tvrditi může, že v Čechách je naše řeč s němčinou rovně oprávněna: ani v oboru ministerstva osvěty nesmí se to říci. Víd. Den. myslí, že již všechno spravil, když se pustí do professorů pražské právnické fakulty, kteří nechtěli přijmout české vypracování: tu by se mohlo říci mrvu vidíš, ale břevna nepozoruješ! Mrva jest tato nešetrnost professorů na právnické fakultě, proti tomu břevnu, které panuje posud na našich gymnasiích a hlavních školách. Jsou hlavní školy, kdežto učitelstvo již od r. 1848 vítězně vzdoruje všem rozkazům strany uvedeni češtiny co řeči vyučovací, jsou gymnasia (a sice veliká většina) kde se rovnoprávnost zcela jen pro formu odbyde, jako toho v dnešním čísle právě z Litomyšle příklad uvádíme. A to nevidí ani ministerstvo osvěty, ani jeho orgán Víd. Den.! Což teprva díme o Moravě, což díme o ostatních větvích státní správy. A v takových okolnostech chce Víd. Den., aby Čechové byli konservativní, a rovná nás, kteří liberálně-demokratické zásady a skutečnou rovnoprávnost zastáváme, ke Koldovi z Náchoda a sebe tedy nepochybně k Jiřímu Poděbradskému!. Tu přece byl jistě alespoň v Jiříkovém vidění, kdežto mohl nějakou podobnost najíti mezi sebou a dobré paměti králem Jiřím z Poděbradu. Či chtěl snad Víd. Den. svému vznešenému příteli panu ministru osvěty učiniti ten kompliment, že jej přirovnal králi Jiřímu z Poděbrad? Když se již chcete, vy konservativní páni Češi! s někým historickým přirovnávat, proč ne raději s Janem biskupem litomyšlským, s Michalem de Causis, s mistrem Pálčem? -

Ale dosti toho, nastal již čas k loučení, a tato slova byla poslední, která Slovan v čas bytování svého v tomto slzavém údolí promluvil s Víd. Den. Brzy budou naše kosti srovnány k otcům - naše kosti je zase plural, a aby mu dobře bylo rozuměti doložíme, že „naše“ znamená kosti Slovana a Víd. Den. Slovan umře nepřirozenou smrtí v nejlepší síle, Víd. Den. zmrtva narozen jest; ale Slovan i po své smrti více bude míti života než Vid. Den. při svém narození. Slovanu, až skoná, budou zvoniti všude hrany a na tisíce věmých přátel bude ho litovati: tebe, milý Denníku, až uhasne tvůj kahánek, v tichosti zavezou do některé šachty vídeňské a žadný se ani nezeptá, kde jsi pochován.

Divíš se, kterak může býti člověk v krátkosti před svou smrtí v tak dobrém rozmaru? - To dělá, příteli, dobré svědomí a naděje na šťastné z mrtvých vstání.

Česká hlava stěnu prorazí! -
To jest moje naděje a víra,
O kterou se v proudu nesnází
Národ český ještě podepírá.
Čech nezoufá nikdy, v nejtužším pohromy davu,
Spoléhá se na svou staročeskou tvrdou hlavu;
A pokladu toho, jemuž rovna svět nezná,
Měl bych odřeknout se jenom já?