Články ze Slovana/Revoluce

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (35)	Revoluce	Pozorovatel politický (36)

Údaje o textu
Titulek:	Revoluce
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

I.

H B. Čím více se na nás sypou ze všech stran protivenství osudu a našich starých nepřátel, čím více jako mlhy se rozprchávají mnohé naše krásné naděje, objevivší se jako spanilý, ale rychle vadnoucí květ na naši starodávné slovanské lípě: tím více se musí upevniti srdečný svazek všech stejně smýšlejících synů velikého, ale nešťastného národu, tím úžeji se musí sestoupiti statečný kruh věrných bojovníků, na jejichžto praporu stkvi se bílý starý český lev s heslem: „Svoboda Slovanů“. Počet náš - to vidíme - znamenitě se ztenčil a mnohý soudruh náš z roku 1848, na jejichžto horlivost a upřímnost mnozí toho času by byli skály stavěli, zrádně opustiv svoje, slouží nyní za bídnou mzdu cizím proti nám. Nemajíce nyní moc v rukou, musíme snášeti cizí moc, která se nad námi provádí velmi často bez ohledu na dané zákony. - Jdeme nazpět - to pozoruje každý z nás - a poznenáhla ubývá vždy pod nohama našima práva a svobody, staré bývalé nešvary vystupují poznenáhla pod rozličným zakuklením zase z hrobů do života, aniž můžeme toho zameziti.

Takový stav věcí naplňuje ovšem každého z nás nemilými city, bázlivější očekávají úplný návrat starého času, rozvážlivější přemítají na mysli příčiny toho všeho a ohlížejí po prostředcích proti tomu, zuřivější povahy litují jenom, že jsme prý nepoužili času a mocí zbraně nepojistili svou svobodu. Přirozená jest ovšem mnohému ta myšlénka, že, poněvadž nyní strana nám protivná mocí zbraně provozuje nad námi libovládu, také my bychom byli svého času mocí zbraně nad ní zvítězili; přirozené jest také mnohému rozjímání následující: „My Slované rakouští nepovstali jsme r. 1848 proti vládě se zbraní, nýbrž hájili jsme Rakousko a nyní se nám vede zle, kdybychom tedy byli tak jako Maďaři a Němci a Vlaši zbraně se chopili, bylo by nám nyní dobře!“ Avšak to všechno jest jen zdánlivé, více okamžité mrzutosti výpar, nežli úsudek po dobrém a chladném rozvážení.

Hlavní pravidlo při všech činech politických musí býti chladná, vší náruživosti prázdná rozvaha. Rozčilení jest dobrý pomocník, nástroj k provedení každe důležitější věci, ale vždy skoro jest neštěstí tam, kde říditi chce.

Příklady na to máme všude okolo sebe: náruživost, nadšení, dodává sice síly a vytrvalosti, ale zaslepuje a proto obyčejně přemoženo býva od chladné mysli, která dobře vidí okolo sebe prostředky a použiti umí každé od náruživosti nepozorované okolnosti. S chladnou myslí musíme také považovati i příčiny našeho nynějšího stavu a pro středky k lepšímu.

Není ku př. žádné pochybnosti, že bychom byli ku konci r. 1848, když Windischgrrätz skoro s celým vojskem proti Vídni odtáhnul a v Čechách jenom několik tisíc vojska zůstalo, velmi snadně a skoro jistě byli mohli provésti povstání proti rakouské vládě a zmocniti se celých Čech. Proto také asi mnohý pomlouval politiku tehdejších českých poslanců na sněmě říšském, že odšedše z Vídně a zavrhnuvše povstání Vídeňčanů, svým krajanům jen k pokoji radili. „Co z toho následovalo - řekne mnohý - jen reakce, vláda pokořila Vídeň, nabyla síly a utlačila práva národů.“ Pravda ovšem, že po přemožení Vídně -a po přemožení Maďarů následovala reakce …, ale co z toho vyplývá? Nic jiného než že Vídeň velice chybila se svou revoluci říjnovou.

Dejme tomu, že by skutečně tehdejší čeští a slovanští poslancové na sněmu říšském byli se chopili revoluce, dejme tomu, že by následkem toho také celé Čechy byly povstaly proti vládě a dejme tomu, že by byli povstalci zvítězili. Jaké asi byly by následky? -

Předně jest jisto, že by při povstání Čechů celé Německo velmi ochotně bylo rakouské vládě přispělo ku pomoci proti slovanským rebellům. Důkaz toho máme na nepatrné šrůtce červnové r. 1848. Jak tu celé liberální a revoluční Německo velebilo knížete Windischgrätze po bombardovaní Prahy! jaká tu radost, že slovanská Praha, původkyně slovanského sjezdu, poražena byla od německého generala! Jaké tu děkovací adresy ze všech německých končin! jaké tu plesání po všech německých novinách! Tak také by pruská vláda, přivolána ku pomoci od rakouské, ochotně byla vyslala své německé vojsko proti nám povstalým a Němci, žádostiví podmaniti sobě nejdůležitější slovanskou provincii - Čechy, odkud se nejmocnější odpor zdvihnul proti germanisaci - se srdečnou ochotou by byli podnikli křižácké tažení proti nám tak jako odpravovalo Německo, chlubící se kulturou a duševní převahou, křižácká tažení proti našim praotcům Husitům, bojovníkům náboženské, politické a socialní svobody. A kdyby ani Německo nepřemohlo nas - což možno a již jednou zkušeno jest - aneb kdyby pro jíné politické pletky nebyla možná intervence německa v Čechach, kdož by o tom pochybovati mohl, že by náš slovanský, bohatý strýc, cár ruský, tak ochotně nebyl vyslal připravené nesmírné armády své proti nám, jako je vyslal proti Maďarům? A byli bychom my oddolali této moci? Což jiného by to bylo než radostný pohled pro staré nepřátele Slovanstva, kdyby viděli Slovanstvo zuříti ve vlastních útrobách svých, kdyby ruský Slovan co nástroj despotie hubil Slovana českého, co bojovníka pro svou svobodu! Nikoli, takový radostný pohled nemohli, nesměli jsme dopřáti svým nepřátelům.

Ostatně nahliží jístě každý, komu okolnosti naše povědomy jsou, že by takovou porážkou český národ jestli ne na vždy, jistě zase alespoň na tak dlouho do hrobu položen byl jako po bitvě na Bílé Hoře. Všechno naše národní snažení jest teprva nové, není nic zakořeněno v životě a tedy by touto bouří jako písek odvanuto bylo bez památky a beze stopy. Porovnejme to ku př. s Maďary. Kterak jim jiz na věky uškodilo jejich nepodařené povstání můžeme říci, kterak zničilo jejich nadějnou budoucnost, a okolnosti jejich přece stály v jiném květu a v jiné síle než naše.

Každý tedy, kdo lituje, že jsme r. 1848 neb 1849 neučinili povstání, jeví tím jenom převahu pouhého neurčitého citu nad chladným rozumem. On v mrzutosti. že jsme mnoho nedosáhli z toho, nač jsme si naději dělali, co jsme již téměř v rukou míti se domnívali, myslí takto:

„Neučinili jsme povstání a na pokojné zákonní cestě nezdařily se všechny zámysly naše: kdybychom se tedy byli uchopili zbraně, byli bychom všeho dosáhli.“ Mylnost takového uzavírání bije do očí. Jest to asi tak, jako by někdo řekl: „Pěšky jsem tam doraziti nemohl, ale kdybych byl letěl, byl bych jistě dolítnul!“ ovšem příteli, ale k lítání jest především zapotřebí dobrých křídel a kdo nemá křídel neb má špatná křídla, pro toho bude vždy nejlépe jen choditi.

Já vůbec jsem veliký nepřítel revoluc se zbraní a držím hlavně na revoluce ve hlavách a v srdcích. Ne snad proto jsem nepřítel těchto revoluc, jako bych neuznával právo národu se zbraní se obořiti proti násilí a bezpráví, se zbraní si dobyti svou svobodu. Také se neštítím povstání se zbraní z nějakého snad nedostatku zmužilosti, neboť jistě nahlíží každý, že člověk, který pod libovolnou a násilnickou vládou stojí v prvních řadách zákonního odporu a zjevné nepřízni proti teto vládě, který již konečně své jméno jako heslo a terč všem protivníkům, bujným na svou okamžitou moc vydal, že, pravím, k tomu neméně odvahy jest zapotřebí, jako k násilnému povstání. Naopak vidíme, ze skoro při všech nezdařených revolucích obyčejně vůdcové a původcové jejich mají dobrou příležitost ještě v pravý čas se odstraniti a někde v cizí zemi všem následkům nemilým pro osoby své se vyhnouti, jako toho právě v našich dobách na Vlaších, Maďařích, Němcích atd. příklady máme. Revoluce se zbraní nejsou nikdy tak nebezpečné pro osoby původců svých, jako pro národy, jest to hra v loterii s budoucuostí národu a nezávidím nikomu tu odvahu, která jej každou chvíli k podobné loterii hotového najde.

Vizme ku př. stav Francouzska, z něhožto si mohou milovníci povstání nejlépe vzíti výstrahu. Kdo myslíš, že povstaní násilné jest vždy jistý, specifický prostředek pro dosažení svobody a blaha: ať se podívá na Francouzsko. Kolik tam už udělali revoluc, revoluc smělých, hrdinsky provedených, revoluc podařených, při kterých se zbavili nenáviděné vlády: a mají tam svobodu a blahé ovoce její? „Měli jsme to všechno potlouci - mysli si snad leckdo -a pak bychom byli dosáhli svobody!“ Ejhle, milý příteli, ve Francouzích při veliké revoluci ku konci minulého století učinili tak jak pravíš, radikalněji již se nemůže provésti revoluce, jako ji oni tenkráte provedli, všechny nepřátele svobody buď pobili buď vyhnali ze země, všechny statky jim pobrali a všechno učinili ve svrchované míře, jen si přáti může smysl nejzuřivějšího revolucionáře. A přece proto navrátila se jim zase libovláda nejen pod Napoleonem, (která přece byla ještě rozumná a s dobrou administrací spojena), nýbrž pod Bourbony se vším příslušenstvím reakce, se zkaženým dvorním životem, s hierarchicko jezuitskými praktikami atd. učinili novou revoluci r. 1830, vyhnali Bourbony a posadili na trůn Ludvíka Filipa, měšťanského krále. Ale za krátký čas měli tu přece zase libovládu, celá ústava byla jen na oko a chytře se obcházela, peníze jen vládly celou zemí a Francouzové opět způsobili revoluci v r. 1848, vyhnali Ludvíka Filipa a zavedli republikánskou vládu bez krále. Jak nyní všichni pozorujeme, nedosáhli ani touto revolucí pravé svobody a republikánská vláda tak jest nepřítelkyně práva a svobody jako byly předešlé monarchické. - Tento patrný příklad Francouzska ukazuje nám velmi skvěle, že pouhá revoluce není postačitelný prostředek k dosažení svobody: sice, podaří-li se, změní vládu, ale staré obyčeje navrátí se brzy zase s novými osobami.

To jest přirozená a patrná věc: neboť revoluce jest jenom prostředek ke zbavení se od špatné nenáviděné vlády, ale ona ještě není sama v sobe prostředek k založení a udržení dobré vlády. Tu věc musíme míti především na zřeteli. Revoluce každá jest sama v sobě neštěstí, ale tenkrát, když toto nevyhnutelné neštěstí udělá možnou cestu k budoucímu většímu štěstí, tenkráte musí každý moudrý tuto nehodu snésti trpělivě v naději onoho po ní následujícího blaha, tak asi jako se nepříjemnému rozkousnutí ořecha pro jádro, které obsahuje, rádi podrobujeme.

Také tak nebude nikdo moudrý dělati revoluce pro revoluce samé, nýbrž jen proto, aby na ně následovati mohla dobrá vláda a kde nemám jistotu neb pevnou naději, že by po provedené revoluci se mohla zaříditi a udržeti dobrá vláda, tam jest hřích nad národem raditi neb působiti k revoluci, neboť uvalují se na národ jenom nehody revoluce, aniž mu mohou pojistiti jakých výhod z toho. Neštěstí, ztráty revolucí způsobené trpí národ, ale užitek z toho nemá nikdo jiný než ti, kteří se skrze revoluci k vládě dostali a nyní místo předešlé, revolucí zrušené vlády, zase mohou kořistiti z národu.

Jenom národ zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu, tuto pravdu, které nás učí zkušenost dějepisu, musíme vždy především na zřeteli míti. Národ nevzdělaný, kdyby se celý zkrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie.

Všimněme si Francouzska a vizme příčiny, pro které se tam při všech revolucích nechce ujmouti pravá svoboda. Veliká čásť národu jest ještě hrubě nevzdělána, důkaz toho máme ku př. v tom, že vyvolili za hlavu své republiky Ludvíka Napoleona; omámeni pouze slávou a bleskem jména Napoleon, odevzdali vládu nad sebou dobrovolně do rukou člověka, který jest obyčejný avanturník a po ničem jiném na svetě netouží, než aby zase mohl státi se císařem. Kdyby byli rozuměli věcem, byli by toho času vyvolili Bavaignaca a byli by pojistili republikánskou svobodu a právní vládu beze všeho snažení po reakci. - Na druhé straně zase mezi vzdělanci francouzskými jest taková mravní zkaženost, že nejvetší část z nich jen po osobním zisku, po rozkoších atd. baží a veřejné národní záležitosti jenom za nástroj pro sebe považuje ke svému pozdvižení v moci a v důchodech. Proto jsou samá strana, ne strany podle rozličného přesvědčení, ale strany toužící jen pro sebe po vládě v zemi. -

Kde není národ zachovalý a vzdělaný, tam jest marné svrhovati revolucemi staré vlády, neboť zase se dříve neb později všechno zlé navrátí třeba se osoby a okolnosti změnily a národ nemá z revoluce nic než trochu škody a nepořádku. V takovém pádu musí se napřed odstraniti tyto závady každé pravé svobody a teprva potom jest naděje a vyhlídka na možnost dobré a trvanlivé právní vlády.

Budeme budoucně přehlížeti dějiny zdařilých revoluc a pátrati po příčinach, kterými se jednotlivé narody zbavily špatných vlád a dosáhly svobody a přesvědčíme se, že historie stvrzuje dobře zkušeností zásady naše svrchu pronešené.

II.

H. B. Každý, komu štěstí přeje čísti také Vídeňský Denník, pozoroval zajisté již dávno naši chladnokrevnost, s kterou si nevšímáme všech jeho článků ustavičně proti Slovanu brojících. Skoro ani jedno číslo tohoto časopisu neprojde, ve kterém by se Slovanu nedostalo ponaučení, pohanění a odpor. Vídeňský Denník náleží, jak beztoho známo, mezi planety vlastního světla nemající a když náhodou nemá o Slovanu co psát, vybírá rozumy z Vídeňských německých časopisů, a jako by k nim obsahem byl, dovídáme se z něho všelikou moudrost úvodních článků Lloyda, Reichszeitungu atd.

Poslední čas bylo viděti na Vid. Denníku velikou mrzutost, proto že jsme mu neodpovídali a snažil se patrně všelikým způsobem rozdrážditi nás zase k nějaké polemice. Ale všechno nadarmo, naše chladnokrevnost byla Irkutská a ani tvrzení jeho, že již slovanská bývalá strana na sněmu říšském není žádnou stranou, jakési útrpně-radostné vypravování jeho, že nynější vláda se pranic na zásady a žádosti naší strany neohlíží, kdežto prý má strana maďarsko-staro-konservativní přece ještě vlivu atd., ani to všechno z nás nevynutilo jediného slova odpovědi. Ani když p. V. V. Tomek, bývalý český dějepisec, nyní domácí a hospodářský leibhistorikus u hr. Thuna, počal s celým svým titulem psáti do Vídeň. Denníka politické úvodní články, nedivili jsme se již tomu veřejně, nýbrž pomyslili si jen v duchu: Sic transit gloria mundi.1

Nemohla z nás tedy žádným způsobem vynutiti slova a svésti nás k hádce, uchopil se Víd. Denník v zoufalství posledního prostředku, který ostatne prozrazuje trochu ostrovtipu. On počal totiž Slovana chválit, dobře věda, že nás tak musí přinutiti k odpovědi. Neboť jest jisto, že všelikou hanu a potupu od Víd. Den. rádi a rovnodušně sneseme ještě k tomu se srdečnym potěšením: ale chvála od něho, tu si nemůžeme nechat líbiti, neboť jest to nejhorší nehoda, která by nás jen potkati mohla. Vídeňský Denník chválí ve svém 24. čísle náš článek „Revoluce“ ve 4. svazku letošního Slovana!

Když dne 5. února okolo poledne toto nešťastné číslo Víd. Den. přišlo do Kutné Hory, nejen že jsem měl zkažený oběd, ale ani v noci mi nedalo spáti a ustavičně jsem zpytoval svědomí, nemám-li na sobě nějaky smrtelný hřích, pro který mne takto Bůh tresce. Je to něco strašlivého, být pochválen ve Víd. Den.; kdo to nezkusil, není vstavu uvěřiti: všechny tělesné nemoce, podagra, suchá lámání, kámen, rheuma, rak, zimnice, všechny chirurgické operace, trhání zubu, řezání nohy atd. musí býti pravá rozkoš proti tomu citu, když člověk svýma vlastníma očima čísti musí svou chválu ve Vídeňském Denníku .

První věc, když jsem se zpamatoval, byla přečísti si bedlivě onen svůj článek o revoluci, jest-li snad by byl bez mého vědomí ďábel do něho nenasel koukolu, tak jako v onom podobenství v písmě. Našel jsem ale článek zrovna tak vytištěný jak byl napsán a uslyšíme hned, co se v něm tak velice líbílo redakci Vídeňského Denníka. Praví totiž Víd. Den., že prý v onom článku dokazuji velmi důrazně, jak veliké zlé jest revoluce, jak nemoudré by bylo bývalo v Čechách chopiti se revoluce co prostředku k nabytí svobody, jak klamná bývá vůbec naděje skládaná v revoluci" atd. Krom několika málo dissonancí se prý ten článek Víd. Denn. velmi líbí, neb jest prý psán jako Národní Noviny v nejzasloužilejší době své a také prý mně nejlépe slouží vtip a sloh (!!) kdykoli prý se pohybuji na takovémto rozumném poli, přeje si, aby ten náš článek se neminul s dobrým účinkem na Slovana samého. „Není prý ale dosti na tom, jednou za čas vysloviti přesvědčení o záhubnosti všech revolucí. Jistý způsob psaní kazí tak dalece rozum, chuť, mravní povahu lidu, že si naposledy v ničem rozumném, krásném a počestném nelibuje a to je potom takový stav, ve kterém se revoluce nejzáhubnější lehko ujímají, tak že již potom žádné spasitelné ponaučení nebývá nic platné.“

Amen, doložme k tomu, vždyť rozumíme. Totiž není dost na tom, když jednou za čas dokáži lidem, že pouhou revolucí se ještě nic moudrého nesvede, ty musíš kromě toho tak jako Víd. Denník pořád vládu chválit a k poslušnosti napomínat, musíš lidem dokazovat, že oni všichni nevědí a nerozumí, co by jim bylo k dobrému, nýbrž jen vláda že tomu rozumí. Tak ale jak Slovan píše, musí se časem svým pokazit u Čechů rozum, chuť a mravní povaha, že konečně nebudou ani obležení a vojenské soudy držet za rozumné, krásné a počestné vynálezy. Když pak Lloyd tak rozumné krásné a počestné věci píše, jako to, že se u nás vláda nebude moci nikdy říditi dle většiny sněmu, pokazí se čtením Slovana tak lid český, že rozum, krásu a počestnost těchto věcí ani nahlížeti nebude!

Strany té revoluce ale jsme si přece s Víd. Denn. dobře nerozuměli. Lituji arci toho, že tiskový zákon nedovoluje mi vysvětliti Víd. Denn. hodně zřetelně ten veliký rozdíl, který jest mezi mým a jeho smýšlením o revolucích, ale tolik přece mohu pověděti, že smysl celého mého článku ve sv. 4. byl jiný než on myslí. Já totiž jen myslím, že revoluce sama sebou nepostačuje k dosažení a udržení svobody, nýbrž že ještě jiné věci jsou k tomu potřebné a že bez těchto jiných v mém článku neuvedených věcí jest revoluce marná a škodlivá.

Vezměme ku příkladu za příklad Severní a Střední Ameriku. Oboje udělaly revoluci a zvítězily proti svým předešlým vládám. Přece ale panuje jen v Sev. Americkém Soustátí pravá svoboda, jinde v osvobozené Americe ale jen nepořádek, střídající se despotie stran, chudoba a libovůle. A přece jest tu i tam republika! Poněvadž ale obyvatelstvo v Sev. Americe jest vzdělané a zachovalé, naproti tomu obyvatelstvo v zemích od Španělů kolonisovaných nevědomé, líné, pověrou zkažené, proto mají onino obyvatelé Sev. Americ. Soustátí pravou svobodu a tito nepořádky a despotie navzdor jménu republiky.

Pošetilý byl by ale každý, kdo by nenahlížel prospěšnost a vznešenost té revoluce, kterou Sev. Amerikánští protí anglické vládě provedli a kdo by chtěl tvrdit, že jí neměli dělat, že si tím uškodili? Na druhé straně ale mohl by leckdo dokázati, že by se ku př. obyvatelům některé jiho- neb středoamerické republiky o nic hůř nebylo vedlo pod Španělskou vládou, jako se jim vede v republice, to jest že se jim po revoluci a v republice vede zrovna tak zle jako za španelské vlády, neb jen formu proměnily a stará nezákonnost zůstala.

Kdo tedy chce dělati revoluce, musí dvě věci napřed povážit: předně má-li pevnou naději vyhrát, za druhé má-li pevnou naději po výhře zavésti lepší svobodu a lepší vládu, než byla ta, proti které revoluci způsobil. Když tedy jest národ utištěn, buď pod vládou cizího národu, buď pod vládou libovolně jednající s osobami a s jměním občanů, nemá ještě zásluhu ten, kdo národ takový k povstání přivede, neboť není nic snadnějšího, než způsobiti revoluci u národu utlačeného; ale ten má zásluhu, kdo přivede onen národ do takového stavu, ve kterém schopen jest cizí libovůle se sprostiti a svobodu pravou si zaříditi. Jakým způsobem se pak toto osvobození stane, to jest věc lhostejná, nejlépe a nejzáslužněji ovšem, když to jde beze všeho boje a bez krve. Jest patrno, že utiskovatelů jest proti velikému počtu utlačených tak málo, že boj mezi nimi by byl asi jako boj mezi kočkou a lvem a že by vlastně veliký počet utiskovaných jen vůli svou důrazně projeviti potřeboval a hned by přestati musela všeliká libovůle a útisky. K tomu ale bylo by zapotřebí takové vzdělanosti a svornosti všech utiskovaných, která se zřidka kde najde, poněvadž jest vždy hlavní péče utiskovatelů udržeti své poddané v nevědomosti, v pověrách, v nesvornosti, zameziti jim všelikou příležitost k srozumění a ke sjednocení. Proto také zřidka kde se svoboda vydobude zcela bez boje hmotného a bez krveprolití: neboť většina lidu zůstane neutrální a nedbá o nic; straně národní a svobodymilovné nepodaří se sebrati takovou moc, aby již při pouhém vystoupeni její upustili utiskovatelé od svého utiskování, nýbrž zapotřebí jest obyčejně ve skutečném hmotném boji poraziti je a přinutiti k upuštění od nespravedlivé vlády. - Tolik tedy pro vysvětlení Víd. Denníku. Lehko jest ovšem tomu mluviti o zákonních cestách, kdo sám ve své moci a libovůli má zákony a plete si z nich dle libosti karabáče a pouta na svobodu a právo: zkušenost celé historie nás učí, že na tom není možno vybojovati na zákonní cestě svobodu, nýbrž jen na revoluční. To by měly uvážiti všechny vlády, které svou libovůlí chtějí ukrývati do forem zákonitosti.

Jednu věc, která se ale přece prý nelíbila Víd Denn. na našem článku, jest začátek a jmenovitě nářek náš na zradu mnohých, kteří náleževše dříve k naší straně, opustili nás v těžkých okolnostech a za bídnou mzdu jiným slouží proti nám. Vídeňský Denník nás vyzývá, abychom prý řekli, kdo jsou ti zrádci, abychom jmenovali jejich osoby a skutky!

Faustinku! Faustinku! co to ode mne žádáš?

Poznámky

1 Jak známo, ustanoven jest p. Tomek od hr. Thuna za professora na universitě Pražské, ale poněvadž centralismus nedopouští, aby byl v Praze proressor českého dějepisu, kterému p. Tomek rozumí, musel se státi professorem rakouského dějepisu a jíti na nějaký čas do Vídně přiučiti se tomu, co bude přednášet. Plat professorský běží již p. T. nyní, ačkoli nepřednáší a kromě toho má po ten čas co bude studovat ve Vídni měsíčně 100 zl. stř. přídavku. Že při svých studiích a dietách má tolik času ještě, aby mohl psáti články do Víd. Den." jest lehce pochopitelno. [Red.]