Články ze Slovana/Proti centralisaci

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (17)	Proti centralisaci	Pozorovatel politický (18)

Údaje o textu
Titulek:	Proti centralisaci
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B. Roznáší se zpráva - a nemáme příčin pochybovati o její pravdivosti, - že budoucí zřízení Haliče již ustanoveno jest v ministerské radě a že celá země rozdělena bude na tři kraje, jeden polský, jeden rusínský a jeden míchaný, že dále se v Haliči ani žádné sněmy zemské držeti nebudou, nýbrž jen sněmíky krajské.

Kdybychom již ze všeho jiného nepozorovali, kam vlastně směřuje konečně nynější ministerstvo, musila by nám tato událost především oči otevřiti. Zavedení skutečného departementalního systému s hrubou centralisací, komandování všech národů z Vídně skrze telegrafy a zničeuí všelikého čistě národního života ve všech tak nazvaných korunních zemích, poznenáhlé, ale jisté zavádění němčiny všude, kde se jen pod nějakou zdánlivou příčinu uvésti dá - to jest účel celé správy, která se nyní vede ve Vídni. Cokoli se při tom národům mluví o rovnoprávnosti a samostatnosti jednotlivých zemí s potřebnou silnou střední vládou, o rozkvětu a zvelebování všech rovněoprávněných národností - jsou právě jen slova, proti kterých zjevnému smyslu vidíme noviny ministerské každodenně nejhrubším způsobem brojiti. Pořád se nám maluje rovnoprávnost, rozkvět naší národnosti, kdykoli ale neco chceme, čím bychom mohli opravdu rovnoprávnost docílit, neb národ svůj platně zvelebit, nikdy prý to není na čase, neb jest to Übergriff, radikálnost, ultračešství atd. Nás při všem tom jenom nejvíce bolí to, že si nás vládni strana představuje zrovna tak hloupé, abychom neprohlíželi celou tuto praktiku. Slovo rovnoprávnost přijde vůbec za nynější vlády v Rakousích jen k všeobecnému posměchu. Máme rovnoprávnost a přece ku př. jeden člověk má právo přehlasovati čtyry jiné rovně oprávněné v obci, a na sta jiných též rovně oprávněných ve sněmu.

Máme rovnoprávnost národní a přece - abychom se jen o maličkosti zmínili - celý úřední list zemských novin je takový skoro, jako byl před březnem r. 1848, veřejná ohlášení, která se na útraty českých stran, v české krajině úředně dějí, jsou skoro napořád německá, aniž si toho povšimnou vládní orgány, které přec velmi dobře vědí, kolik dní jistý český redaktor v Praze byl bez pasu a bez ohlášení, a nelenují si strany toho několik úředních spisů sem tam rozesílati. Když chceme vidět, vidíme i komára na střeše seděti, když nechceme, nevidíme ani velblouda, třeba do nás vrazil. Máme rovnoprávnost národní a přece se u soudů vyšších jenom německy jedná, čím strana česká zbavena jest všelikých výhod apellace, protože zase jen na pouhé milosti p. referenta závisí. O každé sousto té, beztoho jen hubené rovnoprávnosti, musíme se s největší částí nových úřadů svých v pravém smyslu hrdlovati, a otužiti se při tom proti všelikým ultra, přemrštěncům, fanatikům, rusomanům, proletářům atd., kteří se na nás za to sypají, že nechceme být Němci. Slabý člověk to beztoho ani nevydrží a trpí raději, než by takové nesnáze podstoupil; avšak i nejsilnější konečně se z toho omrzí a zatna zuby, trpí všechno s resignací, čekaje na dobu, kde by se mohl za to alespoň pomstít. Takový asi jest nynější stav všech národností rakouských, vyjmouc Němce. Přece však vláda buď špatně zpravená, buď snad síly národů neněmeckých za příliš nepatrné považujíc, nevidí tak špatný stav smýšlení, zakořenující se vždy víc a více. Hlasy proti tomu se ozývající, považují se však již dle zakořenělého zlého obyčeje za přemrštěné, neb dokonce za tajné nepřátele Rakouska.

Když se však za našich zištných, a ve zlém smyslu jen průmyslných časů přece ještě ukazuje nějaká vznešenější snaha, láska k národu, mysl, vážící sobě dědictví předků a chovající k němu nějakou zbožnou úctu: měla by si moudrá vláda takových šlechetnějsích živlů jenom vážiti a kořistiti z nich opět v dobrém smyslu, nikoli však pronásledovati a hanobiti je. Kterak může potřebná důvěra národu k vládě povstati, když národové vidí jen samou neupřímnost, když pozorují, že je vláda jen za nějakou obtíž považuje, a že vědomě pracuje k cíli, aby všechny čilejší síly těchto národů časem svým se zničily, a jakási nešťastná jednotvářnost zavedena byla.

Vláda nynejší praví, že účelem jejím jest vzbuditi u rozličných národů svých vědomí Rakouské, lásku tedy a snad i pýchu na jméno rakouských občanů. Ale cesta, kterou vláda jde, vede zrovna k opáčnému cíli. Kterak může Čech, Slovan vůbec, Maďar, ltalian atd., cítiti nejakou lásku k Rakousku, když patrně vidí, že všechno v Rakousku směřuje jenom k poznenáhlému seslabení jeho národů, když musí považovati Rakousko celé jen za nějaké vězení, ve kterém se chytře a násilně přeměňují všeliké národy poznenáhla v Němce? Rakousko, ve kterém povoleno jest novinám, o nichž každý ví, že na útraty vlády, tedy na útraty národů vycházejí, posmívati se hrubým, jen člověku v livereji slušícím způsobem všemu tomu, co svaté a milé jest těmto narodům, osočovati, v podezření uváděti a tupiti všeliké národní snažení; takové Rakousko mohlo by býti těmto národům milou vlastí, ke které by se s pýchou hlásili před světem? Nikoli, pokud věci stojí tak, neuslyšíte od žádného řádného Slovana, Maďara, Vlacha atd. nazývati se Rakušanem!

Vláda naše ustavičně mluví o jediném silném a mocném Rakousku, ale zapomíná, že sice silné a kvetoucí Rakousko jest pěkná věc, která se bude líbiti leckomu, jen ne tomu, kdo se má nechat spotřebovat za mrvu a material tohoto kvetoucího Rakouska. Rakousko nemá a nebude také nikdy kvésti na útraty národů jednotlivých, k němu náležejících: jenom kdyby tito národové sami kvetli, může býti též i Rakousko kvetoucí. V tom leží celý rozdíl mezi námi a nynější vládou.

Vláda hledá moc Rakouska v slabotě a v spotřebování jednotlivých národů a chce jich k tomu patrně jen co materialu užívati: my myslíme, že moc Rakouska jedině se hledati musí v moci a v květu jednotlivých národů. V podobenství dalo by se to asi následovně vysvětliti: Jeden praví, já jsem mocný, já mám deset služebníků, a ukazuje při tom na jeskyni temnou, ve které jeho deset služebníků se svázanýma rukama a nohama leží. Druhý praví, já jsem mocný, a za ním stojí deset svobodných, jeho milujících, šťastných přátel, hotových vždy k jeho pomoci. Který z techto dvou jest mocnejší? Kdo má oči k vidění, viz!

Mluvme bez pochlebenství a bez obyčejných formulí o oddanosti k Rakousku. Jakých má až posavad Slovan, Maďar, Vlach atd přirozených příčin milovati Rakousko? Co užil až posud v Rakousích dobrého? - Velmi málo, tak že každý mnohem pamětlivější jest nesnází, pronásledování a útísků zažitých než dobrodiní. Buďto byli národové tito mocí zbraně proti své vůli ke služebnosti přivedeni, aneb moci absolutni též ve slepé poslušnosti udržováni. O nějaké tedy přirozené a dědičné náklonnosti a lásce ke státnímu spojení rakouskému nemůže tady býti žádná řeč, což beztoho zkušenost ukázala v r. 1848 a 1849. Kteří národové v těchto dobách podporovali Rakousko, činili to jen proto, že doufali na změny dobré a na lepší budoucnost. Z nějaké přirozené lásky k Rakousku nemohl to jistě žádný učiniti.

Vůbec dle našeho mínění - podporovaného ostatně zkušeností dějepisnou - láska nějaká občanů k jistému státu nikdy se nedá vyváděti z nějakých povinností naučených, nýbrž zakládá se vždy buď na přirozeném citu, jenž slove národnost, dle kterého člověk se svými rodáky milerád zlý i dobrý osud nese, aneb se zakládati může na chladném rozumovém přesvědčení, že právě v tomto státu nejlépe jest žíti našemu národu, že státní spojení, ve kterém žijeme, nejvíce užitku a výhod nám poskytuje. Pochlebníci znají ještě mnoho jiných příčin oddanosti k státu které rozličnými jmény jmenují, na které však ani tito pochlebníci sami potají nevěří, tím méně tedy kdo jiný.

Kde tedy obě tyto příčiny: cit národnosti a přesvědčení o dobrotě státu spolu zároveň působí, tam zajisté náklonnost občanů k státu čili patriotismus velikého stupně a pevné vytrvalosti nabude. Zůstavujeme však pánům ministrům našim, aby si sami mezi dvěma očima každý pomyslili, jak dalece až posud v Rakousích mají místa a platnosti obě ty příčiny, vedoucí k patriotismu! Jakých užitků z toho má až posud rakouský občan, že jest rakouským občanem, o tom snad se nedá mnoho mluviti, a jisto jest, že nám naše rakouské občanství až posud nikdo nezáviděl, ne snad abychom myslili, jen nějaké občany anglické, francouzské, belgické, sardinské, americké - i strany většího počtu tureckých se v toni ohledu vsaditi vždy hotovi jsme. Jestli nás ale cit národnosti až posud k Rakousku poutati mohl, k Rakousku, jehožto vláda své časopisy o našich národnostech bez slova ultra, fanatismu a podobných ani mluviti nenechá, ačkoli jinak officielně vždy „rovnoprávnost“ se ještě trmácí - o tom má celý svět již davno hotový nezměnitelný úsudek.

Považujme jen tyto okolnosti výhradně z českého stanoviska. Nás Čechy se slovem a slibem rovnoprávnosti nikdo nepotěší a neupokojí, neboť jsme v tom ohledu již, jak říkame, jednou zpraženi. Po bitvě na Bílé Hoře a po vítězství Ferdinanda II. a jezovitské strany nad českým povstáním, zaručena jest nám byla místo předešlé ústavy a panující naší české národnosti ve zřízení zemském a odpřísahnuta několikrát rovnoprávnost národní a také jistý způsob konstituce, totiž povolování daní. Jak daleko to ale s tím slibem došlo, víme všichni tuze dobře.

Nyní nám jest národnost a ústava opět zaručena: od té krátké doby však již vychází k této zaručené rovnoprávnosti jedna vysvětlivka po druhé, s kterými tato ubohá rovnoprávnost den ode dne více pelichá. Předně řeklo se, že mezi všemi českými úřady jest jednací řeč německá. Dále řeklo se, že soudy vyšší též po německu jednají i v českých rozepřích, a apellaci Pražské, která byla již počala ve zvláštnim českém senátu jak se sluší a patří věci českých stran projednávat, zamezilo se to. Kasační dvůr t.j. nejvyšší soud jest ve Vídni pro nás, a budeme při něm s českými přemi odevzdáni jako u všech vyšších soudů vůbec do milosti referenta, čím se pro nás všechny vyšší instance místo sborových soudů stanou soudy jednotlivých osob. Poněvadž se u vyšších soudů nebude česky jednati, budou brzy sedat v našich českých soudech mužové, jejichžto celá čeština bude záležeti v nějakém vysvědčení1.

Ve školách nebyl p. ministr Thun, bývalý český vlastenec, až posud nikdy v stavu, kromě některých hraček, zavésti nějakou rovnoprávnost. Jak se při dříve navržené organisaci a centralisaci obcí zamýšlelo od ministerstva vnitřních záležitostí naší rovnoprávnosti posloužiti: toho se snad dovtipil každý z naší polemiky proti tomu. Cítíce od zdaleka nepřítele, doráželi jsme tak dlouho, až konečně pan ministr přece upustil prozatím od svého plánu. Že volební řád českého sněmu tak vědomě sestaven jest, abychom my Čechové, přirozená veliká většina, měli méně poslanců a hlasů na českém sněmu než Němci: to jsme dokázali hned v prvním svazku „Slovana“ až k nepochybnosti, a vládá pohnavši nás proto k soudu, upustila dobrovolně ode všeho, a vydala nam svazek zabavený na důkaz, že si netroufá obstáti proti našim pravdivým výčitkám před soudem. Zařízeno to tedy tak, abychom se ani na českém sněmu nemohli hájiti o svou národnost, jsouce tam v menšině, při čemž však ještě naději míti musíme, že z vyvolených 130 Němců bude alespoň tolik spravedlivých k nám a liberálních, abychom alespoň ve spojení s nimi mohli hájiti své právo.

Z toho všeho jest ale patrno, že u nynější vlády není naše rovnoprávnost v dobrých rukou, a že jestli se již nyní z počátku takové pokusy dějí, dále ještě smělejší se podniknou.

Podle rozdělení Haliče v tři kraje s vyloučením sněmu zemského, podle německé kolonisace Uher od vlády horlivě zamýšlené, podle zřízení vojvodiny srbské atd. atd. atd., vidíme ze všeho, že vláda předně všechny národnosti co možná rozkouskovati a seslabiti, za druhé je všude Němci jak náleží proložiti a prosypati zamýšlí, aby se pak pod firmou rovnoprávnosti němčina všude vedle jiných jazyků uvésti mohla k dalším lepším potřebám. Ku příkladu bude vycházeti (risum teneatis) úřední líst pro Těšínský kraj ve třech jazycích vedle sebe tištěných, německy, polsky, česky a to ještě prý česky s vyhýbáním se prý co možná nově tvořeným našim českým terminům (tedy novou nějakou a obzvláštní češtinou): divno tu je, že v Dolních Rakousích, kde jistě v poměru mnohem více bydlí Čechů než v Těšínsku Němců, nevychází nic českého úředně!? - Avšak tomu všemu všichni dobře rozumíme.

Praví se, že i Uhersko má býti zřízeno s pominutím zemského sněmu a rozděleno jen na několik krajů: tím by bylo ovšem zřízení Rakouska dokonáno - na papíře.

Poznámky

1 V Praze ku př. stal se jeden pád, že kovaný Němec, úředník, jinému kovanému Němci, nižšímu úředníku, dal platné vysvědčení, že umí česky.