Články ze Slovana/Pozorovatel politický (41)
| Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský | ||
| K našemu čtenářstvu | Pozorovatel politický | Svobodná výroba a svobodný obchod |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pozorovatel politický |
| Autor: | Karel Havlíček Borovský |
| Zdroj: | citanka.cz |
| Vydáno: | Slovan, 1850 - 1851 |
| Licence: |  PD old 70 |
- Za takových časů, v jakých žijeme nyní, jest svoboda tisku ovšein jen zdánlivá. Hlavní rozdíl mezi svobodou tisku a censurou jest ten, že za censury se jen to veřejně tiskem říci smí, co se vládě panující líbí. Svoboda tisku ale záleží v tom, „že má každý právo ústně, písemně, v tisku a vyobrazením své smýšlení svobodně vysloviti“, jak to zaručuje a slibuje § 5. našich oktrojovaných práv základnich, jejichžto užívání nám z vlastní vůle Císařovy slíbeno a zaručeno jest. Zdravý rozum již to sebou nese, že nikomu vyslovení smýšlení ku př. tiskem pranic platno není, když se toto smýšlení nemohou jiní dovědíti. Hlavní tedy váha svobody tisku a hlavní její rozdíl od censury záleží jenom v tom, že při censuře vláda nedopustí projeviti tiskem žádné smýšlení, které se jí nelíbí a že při svobodě tisku možná jest projeviti každé mínění, že nesmí býti nikomu zamezeno projeviti jakékoli věci veřejně tiskem a že jen trestán může býti za to tenkrát, když se mu dokázalo řádným neodvislým soudem, že se provinil proti některému zákonu. -Vlády ale, kterým svoboda tisku nikdy nebyla po chuti, přinuceni byvše konečně censuru zrušiti, dovedly si brzy i po zrušení censury nahraditi v plné míře všechny užitky, které mivávaly z censury. Poháněti někoho pro přestupek tiskový před porotní soud, (který, jak jsme se nyní přesvědčili, pravé zločince a přestupníky jak náleží odsuzuje,) to nebyla nikdy silná stránka špatných vlád, poněvadž mohly napřed věděti, že porota, znajíc sama chyby vlády, neodsoudí toho, který tyto chyby spravedlivě pokáral. Proto si vyhledávaly podobné vlády vždy jiné prostředky, kterými by mohly svobodu tisku zjevně platící potají a úskočně udusiti. Časopisy, jakožto na veřejné mínění nejmocněji působící čásť tisku, obracely na sebe vždy nejvíce takovou otčimskou péči špatných vlád. Vymyslily nejrozmanitějších prostředků, kterými by se vydávání časopisů obtížiti a zameziti dalo. Kauce veliké, obležení ve hlavních městech, nedovoleni opposičním časopisům rozesílání poštou (v Prusích), podporování velikými penězi časopisů servilních a reakcionářských, aby rychlostí zpráv, lácí atd. mohly předčiti nad liberálním časopisectvem: všech těchto prostředků a mnoho jiných naužívalo se až do sytosti. Všechno ale to nepomohlo, přece se navzdor tomu všemu vydařil tu i tam některý neodvislý liberálni časopis, který sám na svých nohou stál a vládě nepochleboval, nýbrž nemilé pravdy do očí mluviti se neostýchal, dobře se uhradiv na všechny strany všelikými paragrafy zákonů. Jaká pomoc proti takovému nemilému napomínateli? Chovati se tak, jak on radí nechceme, a dokázati mu, že nemá pravdu, nemůžeme. Músíme jej tedy udusiti a jiného prostředku k tomu nezbývá, nežli konfiskace. Vládě ponecháno jest právo časopis, který by něco pro všeobecnost nebezpečného obsahoval, konfiskovati. Ale časopis neobsahuje nic pro všeobecnost škodlivého. Nic naplat, konfiskuje se přece, záminka se k tomu vždy najde a ačkoli již napřed se může věděti, že soud nenajde v něm to, co udáno při konfiskaci, přece již jsme docílíli toho, co jsme chtěli. Jen když se poštěstilo několik čísel vždy o nějaký čas (totiž pokud trvá soudní jednání) zdržeti. Co jest po časopisu, který se dostane teprva nějaký čas po vytištění do rukou? Tak se tedy docílí při svobodě tisku všeho dobrého censury a to s ušetřením censorů Každý redaktor musí býti sám censorem, nechce li, aby se mu číslo po čísle konfiskovalo!
- Od nějakého času pozorujeme ve všech končinách říše rakouské jakousi podivnou a neobyčejnou agitaci; -ze všech stran podávají knížeti Schwarzenbergovi poděkovací adresy - tu za udržení pokoje, tu za jeho politiku a Bůh ví zač ještě, jedno město po druhém pospíchá udělovati našemu prvnímu ministru čestné měšťanské právo. Všichni jsou šťastni, všichni jsou spokojeni! Blažení lidé! „Jak bychom mohli odepřiti ministrpresidentovi Schwarzenbergovi čestné měšťanství?“ -pravil p. velkokupec J. B. Riedl, když se o tu samou věc jednalo v Praze - „vždyť jest ministr, vždyť jest kníže, vždyť jest feldmaršallieutenant!“ Nejkrásnější při celé věci jest, že od c. k. politických úřadů vychází veliké to snažení o poděkovací adresy a čestná měšťanství pro knížete Schvwarzenberga. Jestli to u dvora ve Vidni nevědí, jakým způsobem se všechny ty demonstrace zcela přirozeně dějí, budou se asi velice diviti, odkud se najednou vzal na všech stranách říše zároveň tento neobyčejný enthusiasmus pro ministra Schwarzenberga a po chvíli by snad uveřili, že skutečně není v celém Rakousku jiného lidu než spokojeného a šťastného, kdyby náhodou ažio ustavičně se nezmáhalo při tom. Podivný lid tito sedmašedesátníci! Chlubívají se obyčejně. že jen mezi nimi jest bohatství, že všichni liberální lidé jsou jen žebráci, komunisté atd., nyní ustavičně ujišťují pana Schwarzenberga o své důvěře a spokojenosti, nemohou se vynaděkovati a přece... přece nechtějí svou důvěru ukázati zvučícím způsobem. Zvučící způsob důvěry jest vyndat schované dvacetníky, brát bankonoty zase tak jako stříbro a střibro ne dráž než bankonoty, to by byla ta pravá důvěra v knížete Schwarzenberga, ne ale adresami a podpisy. Takový bankér, dnes podepíše své jméno na adresu, ve které se jeví plná důvěra a spokojenost s vládou knížete Schwarzenberga a kdyby zejtra od něho ta samá vláda chtěla si vypůjčit peníze, dá jí jako nějakému bankrotáři na 100zlatovou obligaci 85 zl., nota bene ještě v bankonotách! To je ta důvěra! Ostatně jest to věru směšné s takovými adresami důvěry, které si vlády samy dávati nechají. Žádal císař Josef II. od sedláků jakých adres důvěry? A na druhé straně, kdyby byli političtí úřadové pro knížete Metternicha v lednu 1848 žádali podobným způsobem adresy důvěry a spokojenosti a poděkování za udržení evropského pokoje, kdož pochybuje, že by se nebylo sešlo ještě více podpisů než snad nyní? Marnost nad mamostmi! Ti sami, kteří by byli v lednu 1848 tuto adresu důvěry byli podepsali, ti sami byli již v březnu 1848 nejhorlivější tupitelé téhož knížete a pospíchali tisknouti, prodávati a kupovati karikatury na něho! Marnost nad marnostmi a všechno marnost!
- President francouzské republiky nechává si také velice záležet na populárnosti. Obyvatelé jedné části města v Paříži blíž sídla presidentova naříkají si totiž, že tam ustavične se potlouká asi 150 údů známé společnosti „Dix Decembre“, kteří po každé, když tam tudy president vyjíždí, jemu slávu provolávají a každého klacky perou, kdo s nimi nekřičí neb kdo volá slávu republice. Policie, rozumí se, trpí jejich kousky. - Jak známo, jest tato společnost jenom naverbovaná luza od Bonapartistů, která pod záminkou jako by dobročinnou společností byla, za plat při veřejných příležitostech nahražuje to, co by Ludvík Napoleon míti mohl, kdyby poctivě vládnul, totiž důvěru a lásku lidu.
- Nedávno jsme se dočtli následující zprávy - nepotřebujeme ani doložiti v jakém časopise - a klademe ji zde na písmenu:
„V jaké lásce a vážnosti má Jeho Eminence kníže kardinal arcibiskup Pražský naši milou mluvu mateřskou, osvědčuje následující krásný zjev. Jeho šlechetného srdce. Ač zahrnut totiž pracemi duchovního úřadu svého nejrozmanitějšími, vzpomněl si milovaný arcipastýř ten na svou první chůvu, která Ho učila prvním zvukům našeho drahého jazyka Českého, nyní však v Netolicích co vdova po polesném se zdržuje. Dav tam Jeho Em. psati, dostal za odpověď, že jeho chůva ještě na živě jest; i ustanovil jí hned stálý roční plat, ačkoli beztoho již pensi má, za tou příčinou, že Ho první učila česky.“
Především již to jest poučitelné, že se pro pana arcibiskupa Pražského zvláštní český pravopis vynalezl, ve kterém se píše: Ho místo ho, kdežto se posud ani o Bohu samém nepsalo Jeho nýbrž jeho. Servus servorum. Pak ale především musí každému myslícímu do oka vraziti, proč si „šlechetné srdce milovaného arcipastýře“ na tuto chůvu, která jej učila „prvním zvukům našeho drahého jazyka Českého“ (nepochybně tedy již brzy po narození) teprva nyní vzpomnělo. Proč právě zrovna nyní tato dobrota arcibiskupa Pražského k chůvě české ve všech časopisech plave, zrovna jako naschvál brzy na to, kdežto zapověděla Jeho Eminence svým kněžím užívati tohoto „drahého jazyka Českého“ i při menších funkcích církevních? „O! v jaké lásce a vážnosti má naši milou mluvu mateřskou!“ O! šťastný národe český, budoucnost tvá jest pojištěna, pan arcibiskup chůvě, která Ho učila první česky, zvětšil pensi a zapověděl knežím užívati češtiny při svých funkcích! - že se přece ještě za našich časů takových opotřebovaných obratů užívá!