Články ze Slovana/Pozorovatel politický (29)
| Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský | ||
| Hlas ze Slovenska o centralisaci a foederaci | Pozorovatel politický | Čím dál, tím hůř |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pozorovatel politický |
| Autor: | Karel Havlíček Borovský |
| Zdroj: | citanka.cz |
| Vydáno: | Slovan, 1850 - 1851 |
| Licence: |  PD old 70 |
H. B. Dne 12. t m. zapovězeno jest od vojenských mocností v Praze vycházení našich novin „Union“: „Vojenské velitelství prý - jak v krátkém a lakonickém rozkazu ve vládních novinách stojí - shledalo vycházezjící zde od pana Dra. Gáblera redigovaný časopis „Union“ pro jeho v nejnovějším čase přinešené vášnivé, na vládu sočivé, úvodní články na čas obleženosti zapověděti". Punktum, písek na to! Nadarmo bys hledal, milý čtenáři, tyto vášnivé články v Unii, ale což z toho, něco se musí přece říci, když se chce nepohodlnému, liberálnímu, proticentralistickému, a k tomu ještě slovansky smýšlejícímu časopisu žila zatnout! Krátký to a pohodlný důkaz, že Unie nemá pravdu! Nač se hádat, raději zacpat ústa! O není nad svobodu tisku, kde se vydaří! A není nad úpřímně konstituční vládu, která slovy hladí, ale skutky škrabe! Někdo by myslil, že vojenský soud jen tak maně, jak mu napadne aneb jak se rozlobí, zakáže nějaké noviny: ale zatím jest v tom ve všem dobrý plán a vojenský soud hraje při tom jenom roli kleští absolutních, kterými konstituční kovářové ve Vídni „upevňují a kalí svobodu“, aby se sami nespálili. Oni tam ve Vidni zůstanou čistě konstituční jako sklo a jen vojenský soud na jejich pokynutí zaškrtí pokaždé ty noviny, kterých hlas právě nepříjemný jest „dobrým a pravým pastýřům ovec!“ A jak dlouho nechali Unii se třepetati ve svých spárech; viděli hned na počátku celý její směr, od kterého se nikdy ani v obsahu ani ve formě neuchýlila, ale čekali až se trochu vzmůže, až to bude stát za to, aby ji dorazili! My Slované a zvláště žurnalisté v Rakousích konáme práci velmi podobnou známému Sysiphovi, namáháme se a kulíme do kopce kámen, nechají nás vždy o několik kroků přijíti ku předu a pak nás vždy zase nazpět dolů srazí. Jak bychom za to neměli býti povděčni?!
Teď již tedy padl náš poslední časopis v Praze a kromě Večerního Listu, který však jen populární jest, nemáme tam ani jednoho zastavatele ve veřejném mínění. Tak se poznenáhla jedno oko po druhém připlítá k veliké síti a ruka ptáčníkova poznenáhla zatahuje vždy víc a více, až konečně síť sklapne a ptáci budou chyceni. Na jak dlouho, to se ovšem později zase ukáže. Pamětihodné jest, že Deutsche Zeitung v Praze, která zastupuje záležitosti Němců v Čechách, ačkoli byla vždy ze všech Pražských po čas obležení nejradikálnější, přece ještě ani toho nejmenšího protivenství nezakusila od vojenského soudu. To má dvě příčiny: předně, že tato Deutsche Zeitung při vší své radikálnosti jest přece - kdo by to uvěřil! - vydávaná od pražských sedmašedesátníků, kteří se všemi vojenskými i civilními autoritami dobře známi jsou, za drubé ale považuje jistě vláda Deutsche Zeitung za výborný prostředek k našemu seslabení. A abychom všechno, co na srdci máme, zkrátka vyslovili: Máme německou vládu!
- Moravské noviny píší: Hurban tedy jest opět v právě svém, ve faře své a potěšena církev chválami zvelebuje moc hospodinovu a spravedlivost vlády císařské atd. Tak jen pochlebujte, jen se plazte, chvalte již proto, že vás nevinně nemrskají. Dost smutné, že Hurban, který pro vládu rakouskou ve vojně uherské kolikráte život nasadil, místo odměny ještě byl vyšetřován! Čekali jsme pořád, že vláda aspoň něčím svou vděčnost jemu prokáže, ale teď rozumíme, že k tomuto poděkování a k té odměně přišla velmi lacino. Vyzdvihla totiž p. Hurbana z jeho fary, přijala od toho nejmizernějšího člověka žaloby proti p. Hurbanovi a když jej nyní, jak ovšem každý napřed věděl, za nevinného uznali a faru mu zase vrátili, najdou se přece hned s málem spokojení pochlebníci, kteří velebí dobrotu vlády!
- Místo dosavadních bankonotových pětek a desítek vyjdou prý brzo nové, menší, snad asi v té velikosti jako nynější dvojky a jednotky. Což ale na plat, oblékati je do jiného roucha, a kdybyste jim dali každý rok nové uniformy třeba i s hvězdičkami, přece je nikdo nebude držet za zlato a stříbro.
- Pan Ebersberg, známý to vydavatel bídně reakcionářského časopisu „Zuschauer“ ve Vídni, který již nabyl jisté smutné pověstnosti, praví v jednom svém posledním čísle až nepochopitelně upřímně o šlechtě takto: „Co jest šlechta? Šlechta jest prostředníkem mezi panovníkem a národem, tak asi jako pes mezi myslivcem a zajícem“. Děkujeme tedy srdečně p. Ebersbergovi za toto ponaučení.
- Tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až ucho upadne! Toto přísloví vyplnilo se právě škaredým způsobem nyní na ubohém Oesterr. Correspondentu. Ve vládních Wiener Zeitung stál najednou jako z čista jasna článeček asi tohoto smyslu: „Kterak prý obecenstvo až posud v znamenitém jest omylu strany poměrů Oesterr. Correspondenta, pročež se tedy vyjadřuje, že vláda dokonce ani nejmenšího vlivu nemá na tento časopis a že také dokonce se ohrazuje proti všeliké i morální odpovědnosti za to, co Correspondent píše.“ - Tak se děje starému věrnému bosákovi, když vyslouží, oslepne a ohluchne, vyvedou ho za vrata a dají mu štěpinkou ránu přes nos a jeho životní běh je dokonán! Ubohý Correspondente! ty můžeš o sobě říci, že jsi padl co oběť své cnosti, své upřímnosti! - Ale příteli, což nevíš, že svět nyní žádnou upřímnost nesnese? Neměl jsi tedy také celé své reakcionářské srdce tak do kořán otvírat, neměl jsi tak bez obalu říkat, co ti poručili prováděti tvoji pánové, neměl jsi tak zcela zpříma a tak cvalem páditi k vykázanému cíli, nýbrž měl jsi jíti oklikami pozorně. Ta přílišná upřímnost byla jediné tvoje neštěstí, proto se tě muselo odříci raději ministerstvo, ačkoli na tebe platí, neboť kdož by jinak ještě věřiti mohl na konstitučnost vlády. Přijmi tedy, milý brachu! od redakce liberálního časopisu toto kollegialní ponaučení: Reakce a libovláda se nedá bezpečně zavésti najednou, nýbrž jen poznenahla a ten, který ji zavádí, musí si vždy alespoň jednu uzounkou branku otevřenou nechat, aby se mohl v pádu potřeby, kdyby totiž náhodou přišla povodeň, zase ke konstituci vrátit. - O tomto zlatém pravidlu pro všechny reakcionáře jsi posud jak se zdá nevěděl, a proto jsi se musel dočkat té ostudy, že se tě pánové tvoji veřejně před světem odřekli. -
- Známo, že Maďaři nejen proti Slovanům, nýbrž i proti Rumunům nejhanebnější užívají zbraně, jen aby je mohli udržeti ve své poddanosti. Žadné osočování, žadné falešné udávání a hyzdění ve veřejném mínění nezdá se jim býti špatným prostředkem, jen když se ukazuje, že by tím něčeho docíliti mohli. Jakožto nový důkaz čteme v Reichszeitungu mezi inseraty následující, nepochybně zákonními kroky vynucené vyjádření od redakce reakcionářského časopisu Vídeňského der Volksbothe: „Vyjádření strany vůdce Rumunského Janku. Vyznávam tuto, že jsem se od jednoho osobně mi neznámého dopisovatele ošiditi dal, onen nectný článek ve Volksbotu č. 25 od 29. ledna 1850 str. 99 proti panu Janku, muži zachovalému a ctnému, uveřejniti. Prohlašuji celý ten článek jak jest, za lež a spisovatele jeho hraběte Bethlena Lajoše, kterého jsem vyzval, když věc k soudu přišla, aby svůj článek dokázal, a který to učiniti nemohl, za zlomyslného na cti utrhače a dávám tímto panu Janku veřejné napravení.
Ve Vídni dne 2. listopadu 1850.
Volksbote.
Kdo se ještě pamatuje na p. Paltaufa, též takového osočovatele Slováků: on jistě posud v pokoji svého Kolonistu ve Vídeňském obležení vydavá, ale Unie, která jej před světem odkryla, již zapovězena jest.
- V posledním čísle Reichszeitungu dovídáme se to, co náš pan dopisovatel ze Slovenska ve svém kázání nevěděl, totiž kam se poděli nyní na zimu liguriani. Odpočívají totiž mezi jiným také v Čechách u Maria Schnee (v Litoměřické diecesi) a tam prý se pilně česky učí. Vidíme, kdo se má učit česky a o kom by jsme si toho žádali, ten se neučí: ale liguriani, kterým bychom srdečně přáli, kdyby ani jeden jazyk neuměli, ti se česky učí. Musíme tedy očekávati, že brzy s většími silami počnou pracovati na obracování Čechů.
- V tom samém čísle projevuje Reichszeiturg velikou chuť na nějaké obležení v Kutné Hoře. Mluvíc totiž, že nepravdivý byl jeden dopis z Prahy v Grenzbotech o špatném nakládání s Bakuninem se strany vojenského soudu Hradčanského a že se naopak s panem Bakuninem velmi laskavě prý zachází, praví pak Reichszeitung dále: „Neméně horlí pan Havlíček ve svém ještě pořád v Kutné Hoře vycházejícím Slovanu proti tomuto soudu (vojenskému na Hradčanech) a používá odsouzení jisté (paní) Blumentrittové k pobuřujícím a uštěpačným řečem “ To asi nejvíc mrzí Reichszeitung, že v Kutné Hoře to tak snadno nejde „uznati, že se další vycházení Slovana pro jeho pobuřující a proti vládě čelící směr zapovídá“, nýbrž že by se zde v Kutné Hoře, jak alespoň až posud věci stojí, teprva dříve před soudem Slovanovi dokázati musilo, že něco proti zákonům učil a že by ani potom nemohl být zapovězen, nýbrž jen potrestán vyměřenými tresty. Zapovězení Unie v Praze a toto bolestné „ještě pořád“ v Reichszeitungu přivedlo nás ovšem také na hrobové myšlénky: což je těm pánům ve Vídni, myslili jsme si - o ten nějaký kousek obležení, aneb o něco tomu podobného? Pročež jako člověk opatrný, jenžto neví, za kterým křem na něho náhlá smrt čeká, sestavuji tuto ještě pokud možná svou poslední vůli: „Pokavad mně neb někomu jinému z našich věrných přátel, které jste nyní v roce 1849 a 1850 dobře poznali, možno bude uchytiti se jen té nejmenší nitky, toho posledního konečku svobody a konstituce, budeme se jí držeti všelikými možnými silami. Svobody tisku budeme používati v nejširšícn mezech, ve kterých bude možná, a kdyby utichl všechen veřejný hlas, máte alespoň mezi sebou spisy a časopisy vydané od nás od r. 1848. Ty rozšiřujte mezi sebou a nedejte myšlénce české, myšlénce svobodné uhasnouti. Po vítězství reakce v Čechách, po bitvě na Bílé Hoře chodili po zemi Jezovité, brali lidem svobonomyslné knihy a vůbec knihy české a pálili neb hubili je. To si pamatujte, kdo ví k čemu se to hodí, když to budete na paměti mít. Pro školy a pro vzdělání mládeže čiňte, co možná, nešetřte výloh, nelitujte toho, co dáváte učitelům. Poučujte se vespolek. Buďte opatrni a nevěřte každému křiklounovi, kterého neznáte, neboť přijdou snad mnozí najatí pokušitelové, aby vás zavedli k nějaké nerozvážlivosti a přivedli pak k tím většímu pádu. Jakožto řádný křesťan nemohu tuto svou poslední vůli ukončiti jinak než vyznáním, že věřím na slavné vzkříšení a z mrtvých vstání.“