Články ze Slovana/Náboženství

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (48)	Náboženství	Pozorovatel politický (49)

Údaje o textu
Titulek:	Náboženství
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B. Každý ví, že máme obyčej mnohem častěji než jiné politické časopisy všímati si náboženských záležitostí - a od tohoto obyčeje nehodláme také upustiti, ačkoli se přiznati musíme, že nám z toho mnohem více nepříjemností povstalo, nežli z našich čistě politických článků. Poněvadž si velmi pilně všímáme veřejného smýšlení, není nás také tajno, že leckterý jinak s námi v politických a národních věcech stejně smýšlející, přece se na nás časem svým pro některý církevních věcí se týkající článek rozhoršil. „Kdyby jen nechal na pokoji kněžstvo! kněžstvo bude uraženo a opustí naši národní stranu, seslábneme!“ atd. takové bývají, jak doslýcháme, řeči mnohých vlastenců, kteří snad zcela tak smýšlejí o všech těch věcech jako my, jenom že nechtí, aby se to veřejně řeklo.

My však máme o prospěchu a mohutnosti politických a národních stran docela jiné ponětí, jsouce přesvědčeni, že budoucnost strany nezávisí od přistoupení neb odstoupení jednotlivých osob v té neb jiné době, nýbrž že základ svůj má jedině v pravdivosti a důslednosti svých zásad, svého přesvědčení. Každý vynálezce nové nepochybné pravdy, a kdyby se jí celý svět posmíval, může jen lhostejně na to hleděti, neboť časem svým přece celý svět bude tuto pravdu věřiti, bude se jí držeti jako nyní on sám. Jenom ta strana může míti naději na budoucnost, která se stále důsledně drží zásad pravdivých a třeba jednotlivé osoby této strany za oběť padly mocnějším nepřátelům v době utlačenosti, přece časem svým pravdivé, spravedlivé to národu a člověčenstvu užitečné učení jejich vejde do života co vítěz nad nepravdou a nespravedlností. Toto přesvědčení dodává jednotlivým lidem, o nichžto praví písmo, že nejsou živi pouhým chlebem, zmužilosti, aby, opřeni o zásady pravé a spravedlivé, vzdorovali mocnějším nepřátelům, nedbajíce mnoho na jejich libovolnou pomstu, starajíce se více o své učení než o své osoby.

Není moudré, není muže důstojné, ba ani není opravdivě prospěšné upouštěti v dobách nepříznivých, v dobách pronásledování od části svého přesvědčení, což ovšem nazývají mnozí chytráci přizpůsobiti se, podrobiti se okolnostem: takové podrobení se okolnostem arci může jednotlivým osobám něco do kapsy vynésti, nikdy ale nemůže celé straně prospěti, nýbrž trhá ji jen, oslabuje.

Kdo jednou svobodu a právo člověčenstva postavil na svou korouhev co heslo, kdo se dal do boje proti všeliké libovolnosti, proti všelikému utiskování, ten nesmí snad jenom v jistých věcech chtíti svobodu a právo, a v jiných dopouštěti libovůli a utiskování: neboť jedna nepravda ze sebe rodi tisíce jiných a jedna libovůle zruší na tisíce práv. Tak také pravda, svoboda a právo v politickém a národním životě neobstojí bez pravdy, svobody a práva v náboženském, a obzvláště v našich okolnostech musí každý, kdo chce přispěti k poražení světského absolutismu, bojovati napřed proti církevnímu. Církevní absolutismus jest poduška světského, jeden s druhým stojí, jeden s druhým klesá, a kdo dovede otřásati sloupem libovůle a absolutie církevní, zboří jistě i politickou. - Komu to všechno již z věci samé není patrno, toho jistě zkušenost historická poučiti může, neboť pozorujeme všude, že absolutismus světský nikdy sám sebe nepovažuje za utvrzena, pokud nezavedl a nepojistil také absolutismus církevní.

Budeme zde tedy jednati o náboženství, o předmětu, o kterém se ve světě již nesčíslněkráte jednalo ne bez vášní, a o kterém se také ještě s velikou zuřivostí stran jednati bude: avšak tentokráte umínili jsme si jednati tak, aby nemohl býti nikdo pohoršen buďsi on pravoveřící jakékoli církve, neboť budeme zcela chladně uváděti neomylné pravdy, které dle našeho přesvedčení každý musí uznati a nikdo nemůže vyvrátiti - -

Především uznáváme jenom dvojí náboženství totiž pravé a nepravé, pravdivé a falešné. Pravým náboženstvim jmenujeme to, které ten, kdo je veřejně před světem vyznává, také skutečně v srdci svém potají věří: nepravé náboženství čili falešné jest každé, které se jen před světem ukazuje, ale v srdci nevěři. Jsme přesvědčeni, že mnohem důležitější a užitečnější jest tento rozdíl činiti v náboženství, nežli jak se to posud děje podle církví. Já alespoň bych neřekl nikdy, že katolík, jenž sice pokřtěn jest a všechny obyčeje katolické církve veřejně koná, v srdci svém ale katolickému učení nevěří, má pravou víru: ovšem ale řeknu, že ku př. mahomedán, jenž opravdu a upřimně věří svému náboženství, pravověřící jest. Jistě jsou si vyznavači nejrozmanitějších a nejrozdílnějších vír, kteří opravdu a upřímně každý své náboženství v srdci věří, mnohem bližší mezi sebou, nežli dva vyznavači jedné církve, z kterých jeden upřímně věří a druhý jest pokrytec.

Pro pravé náboženství nastane teprva tenkrát nejpříznivější doba, až bude největší tolerance (snášelivost), až náboženství zcela odtrženo bude od veřejnych státních záležitostí a stane se v každém ohledu záležitostí jen privátní (osobní). Pokud se světské moci míchají do záležitostí božích, pokud to nese na světě světské užitky, když se kdo k jistému náboženství přiznává: potud také pravé náboženství vždy bude ujmu trpěti, neboť pokrytci, kteří sami nic nevěří, budou ve jménu náboženství pronásledovati poctivé lidi, kteří něčemu věří.

Nelekáme se té důslednosti, kterou si jistě mnohý pospíší z této mé zásady proti mně jako meč jedem kalený vytasiti; vytýkáte mi, že jen jedna víra může býti pravá a samospasitelná a že jako katolík jsem povinen věřiti, že jenom jedině katolická víra jest pravá a spasitelná, že tedy zde vystupuji proti katolické dogmatice. Kdybych chtěl, mohl bych se všelikými sofistickými obraty z tohoto obvinení vytáčeti, jako to mnozi jiní činí, počítající se mezi velini horlivé katolíky, kteří mají o každé věci vždy kolik výkladů pohotově a dovedou každému každé učení katolické v tom smyslu vyložiti, který jemu nejmilejší jest.

Vyznávám, ale zcela zřejmě, že kdyby mne to stálo ztracení pověsti pravého katolíka, přece mi ani srdce ani rozum nedovolují věřiti, že by jen jedno, kterékoli náboženství mohlo býti pravé a samospasitelné a že by tedy vyznavačové všech ostatních museli býti - jako to mnozí myslí aneb aspoň říkají - věčně zatraceni! Srovnává se to s rozumným a poctivým ponětím o dokonalosti Boží, aby jen čásť lidstva a to bez jich zásluhy za tu náhodu, že právě co katolíci narozeni byli, nechal k spasení přijíti, a velikou nesrovnale větší většinu všech ostatnich svých tvorů též bez jejich viny (neboť se z nich větší čásť ani po čas svého života nedoví, že jest jaká katolická církev na světě!) nechal upadnout do věčného zatracení?! Mohl by zatratiti Bůh ty nesčíslné miliony, kteří žili na světě ještě dříve než nastalo katolické náboženství a kteří tedy ani nemohli státi se katolíky?

Ovšem se zdá snad mnohému divno a nepochopitelno, kterak by mohlo býti více náboženství pravých a pravdivých, vždyť jest prý jen jedna pravda atd. Ale to jest všechno jen omylem. Jsou totiž dvojí pravdy na světě: jedny, které se mohou nezvratně dokázati a které musí uznati každý obdařený rozumem, z takových ovšem jen vždy jedna může býti pravá. Ku př. jest nepochybné, že Plzeň od Prahy k západu leží, a nemůže býti pravda, že leží také od Prahy k východu atd. Takové pravdy jsou předmětem vědy. Kromě takových pravd jsou ale i jiné, které nelze nevývratným způsobem dokázati, bez kterých ale přece svět nikdy nebude a které se věří. Skoro ze samých takovýchto pravd sestaveno jest náboženství. Pa-trno jest samo sebou, že takováto pravda jen potud jest a může býti pravdou, pokud jí někdo veří, a že jest pravdou jen pro toho, kdo jí věří. Patrno tedy, že v tom ohledu může býti více pravd,1 každá taková jest pro toho, kdo jí věří, jistotou, ten ale, kdo jí sám nevěří, musí alespoň ji za pravdu onoho uznati, kdo jí věří a dle toho se chovati. Křesťanství jest tedy křesťanovi pravdou, muhamedánu muhamedánství, katolíku katolictví, evangelíku evangelictví, budhistovi budhaismus, lamaitovi lamaismus: před Bohem ale (osměluji se doufati!) jsou všechny stejně pravdou, totiž potud, pokud je kdo upřímně dle svého nejlepšího přesvědčení věří a dle nich se zachovává.

Čím více se svět vzdělá, čím dále pokročí člověčenstvo v pravé osvětě, v pravé mravnosti, tím více se bude tato drahocenná pravda uznávati. Čím více člověk pozná rozmanitost duchů lidských, Čím upřímněji každý bude opravdu to ve svém srdci věřiti, co před světem uznává: tím více si bude vážit také cizího přesvědčení. Žádný člověk s citem, buďsi on muhamedán, buďsi evangelík, buďsi třeba pohan neb atheista, nemůže se posmívati sprostičké babičce, která myslí v pevné víře, že za groš ulehčí některé duši v očistci: naopak každý počestný a lidumilovný člověk musí se z takového činu potěšiti, poněvadž jeví lásku a obětavost. Ale každý počestný a lidumilovný člověk, buďsi kterékoli víry a jakéhokoli přesvědčení, musí se opříti proti tomu, když jiní sami nevěříce v platnost takových obětí, podporují a rozšiřují naschvál sprostnost mezi svými spolubratry, aby z jejich sprostnosti, z jejich lásky, z jejich dobroty nakořistili pro sebe špinavého zisku! Veliký jest tedy rozdíl v tom, snášeti a vážiti si cizího náboženského přesvědčení, aneb zase opírati se proti všelikému zneužívání, které se s náboženstvím tropí. Mně zajisté svatá jest víra upřímná každého člověka i v tom pádu, kde ji držeti musím dle svého přesvědčení za pošetilou, neboť umím oceniti ten pokoj duše, tu mnohou utěšenou chvíli, kterých člověk nabývá pevným náboženským přesvědčením, pročež za nedovolené držím bořiti chrámy v srdcích lidských (třeba to i chrámy model byly), pokud se jiné na jejich místo postaviti nemohly. Toho ale nesmějí zneužívati lidé, kteří upřímných ale sprostých a pověrečných náboženských citů u svých spolubratrů pro svůj světský zisk vykořistiti usilují, kterým jest náboženství jenom prostředek k dosažení světských účelů na základě pověry lidské. Proti těm povinnost máme vždy brojiti, jejich úmysle odhalovati a kaziti. Jakož nezasluhuje posměchu a potupy sprostý pohan, který v srdečné oddanosti svým domnělým bohům přináší své nejlepší věci k jídlu; tak zasluhují trestu a zahanbení ti, kteří tvto pokrmy potají místo bohů snědí a lidu namluví, že bohové to učinili! Z toho příkladu dá se posouditi všeliká upřímnost a neupřímnost v náboženství.

Jest docela jisto, že pravá nábožnost na světě velice získá, až bude náboženství zcela odloučeno od všelikých státních a veřejných záležitostí, až se nebudou nikoho v žádné kanceláři ptáti, jakého jest vyznání, až nebude nikdo potřebovat dovolení od úřadu, aby směl dle svého přesvědčení Boha ctíti, až to nebude zcela žádnou zásluhou nebo předností náležeti k té neb jiné církvi, až bude moci každý své upřímné mínění o náboženských věcech vyznati, aniž bude za kacíře, za rouhače atd. považován! Pak se zdvihne jistě pravá nábožnost, neboť přestane všechno pokrytství.

Či myslíte snad, že jest nyní tak mnoho nábožných lidí na světě? myslíte, že to jest tak snadné a lehké býti nábožnými? Odražte od toho počtu nábožných, které nyní vidíme, všechny ty, kteří z této své nábožnosti nějaký zisk táhnou, kteří se tím živí, kteří jen proto jsou nábožní, poněvadž ve své sprostnosti lehkým způsobem za malou modlitbičku, za malou obětičku velikých darův od Boha obdržeti chtějí: a pak teprva máte z těch, kteří ještě zbudou, ten pravý počet opravdivě a nezištně nábožných. Nic protismyslnějšího, nic méně důstojného není než policejním způsobem chtít rozšiřovat pravou nábožnost, víru v Boha!

Poznámky

1 Slovo pravda ovšem se ani nehodí k poznamenání obou pojmův a mělo by se rozličných užívati, jmenovitě by ku př. prvnější nepochybně pro každeho nevyhnutelně přesvědčitelné věci slušelo nazývati: jistota (objektivní pravda) a slovo pravda by se mohlo ponechati len pro subjektivní pravdy onoho druhého způsobu, které se sice nevývratně každému dokázati nedají, kterým ale přece mnozí věří, a pak by slovo pravda souviselo s praviti, a slovo jistota již také dle etymologie se dobře hodí k vyznamenání svého pojmu.