Články ze Slovana/Mistr Jan Hus

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (18)	Mistr Jan Hus	Pozorovatel politický (19)

Údaje o textu
Titulek:	Mistr Jan Hus
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850–1851
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

H B. Obyčejně pozorujeme u všech potlačených národů, že velmi málo znají své vlastní dějiny a ony muže, kteří ve věcích minulých se svatou horlivostí hájili práva své vlasti a přičiňovali se o vznik svého lidu. Jest to skoro již přirozená vlastnost veškeré činnosti politické, že se téměř jenom podle zdaru považuje: ten samý čin, to samé snažení, které svět, jestli se podaří za největší ctnost a slávu prohlašuje, odměňujíc je největšími dary a hodnostmi, ten samý čin, to samé snažení jest zase největším zločinem, jestli se nepodaří, a vede v tom pádu třeba až k šibenici. Na rovině tam stojí proti sobě dvě vojska, jedno volá „ať žije král!“ druhé volá „ať žije republika!“, obě vojska volají Boha na pomoc pro svou spravedlivou věc. Bitva se skončí, poražená strana opustila bojiště a rozprchla se, vítězná strana zasedla již na soudnou stolici a počala hned do žalářů a na šibenice odsuzovati múže ze strany poražené co „úhlavní zrádce a buřiče“, kteřížto úhlavní zrádcové a buřičové, kdyby sami byli vyhráli, by rovněž zas seděli na soudních stolicich a odsuzovali by své nynější soudce též co úhlavní zrádce a buřiče do žalářů a k šibenicím.

Tuto úvahu musili jsme předeslat slovům některým, ježto chceme věnovat muži, kterého pokládáme - dle našeho mínění - za jednu z prvních hvězd na obzoru českého národa, kterého alespoň, pokud nám popřáno bylo, okem od předsudků protřelejším hleděti na dějiny naše, přede všemi ostatními nejvíce milujeme. Známo jest, že až posud strana jezovitská v církvi všelikým způsobem hleděla pokaliti u našeho lidu jméno a památku muže toho, a podařilo se jí skutečně tak dalece, že mistr Jan Hus, jenž umřel pro svůj národ a pro svobodu, a kterého ctí vzdělaní mužové všech národů, právě u svého vlastního lidu, pro který tak mnoho učinil a přetrpěl v nevážnosti byl, že se jméno jeho od nevědomé sprostoty jen s jakousi ošklivostí vyslovovalo. Tak daleko byl zakořeněn onen chytře rozšířený předsudek, že si až posud málo kdo troufal s úctou příslušící zasluhám a obětem tohoto mučedlníka o něm mluviti, boje se staré nepřítelkyně jeho, až posud panující hierarchie.

Není účel tohoto našeho článku, podati životopis mistra Jana Husa, dokonce by se také mýlil ten, jenžto by očekával, že budeme veškeré církevní učení Husovo zastávati, a snad dokazovati, že se od katolické dogmatiky v ničem neuchýlil, a že se zde pouštěti budeme v rozbírání otázky, zasloužil-li právem jméno kacíře, čili nezasloužil: samé to věci, na které my z našeho stanoviska ani zřetel nemáme, spokojujíce se strany toho jen neomylnou pravdou, že jest v každém ohledu menší vina uchýliti se v něčem od dogmatiky katolické, nežli páliti a mučiti svého, byť i chybujícího v učení bližního!

Zdá se nám však, že až posud mistr Jan Hus příliš obmezeně a jednostranně považován byl jen se stanoviska katolicko-dogmatického a že se zanedbávalo považovati jej se stanoviska národního, politického, literárního, na kterémžto stanovisku se hlavně my nyní postavime. Až posud byl obyčej náš při vyslovení jména Hus jenom mysliti na rozepře církevní, na půtky hierarchické: my však chceme ukázati, že pro nás Čechy byl Jan Hus důležitější ještě v jiných ohledech, než právě v církevním, a že jeho zásluhy o vlast v národním, politickém a literárním ohledu, jsou v každém ohledu veliké a zasluhující především naší veliké úcty a vděčnosti. Mýlil by se ostatně velice, kdo by myslil, že osud Husův a jeho ohavné usnircení pocházelo hlavně z příčin náboženských, přesvědčíme se, že mnohem více tu jiné a jmenovitě národní a politické příčiny působily.

Čas, ve kterém se vyskytl v národě našem tento znamenitý muž, dal by se asi v krátkosti takto popsati. Za císaře Karla IV., krále našeho, velmi pečlivého o zvelebení národa českého, nabyla vlast naše zvláště veliké váhy naproti jiným zemím. Karel IV. hleděl se všech stran vábiti do země užitečné vědomosti, tím a zvláště založením vysokých škol v Praze, stala se Praha středištěm jakýmsi nejen Čech, nýbrž i ostatních okolních zemí. Právě ale tím počal se v zemi české a zvláště v Praze zmáhati velice vliv cizinců, zvláště ale Němců, již dříve do země hojnými privilegiemi vábených, kteří počali velmi na újmu býti vlastním slovanským obyvatelům země naší. Vysoké školy Pražské podávaly zvláště mnohým Němcům příležitosti vtirati se do úřadů, církevních prebend atd. v království Českém, a vytisknouti z nich domácí rozence. To, co až posud vidíme v Čechách, totiž utiskování lidu slovanského skrze německý, nadsazování Němců nad Čechy, dálo se již mnohem dříve v Čechách a jmenovitě po Karlu IV. ve velmi hojné míře. Na vysokých školách zvláště vedli cizinci, hlavně Němci, veliké panování, což domácím tím nemilejší býti musilo, že byli jako odstrčeni sami ve svém domově.

Z druhé strany však způsob tehdejších škol byl takový, že si nejvíce v jakýchsi učených a neužitečných hračkách a marných o slova hádkách libovaly, málo sáhajíc do života skutečného, že jmenovitě tyto školy pranic si poučení a povznesení lidu nehleděly, jsouc jenom výhradně pro jisté stavy, tak že lid sám při všech takových školách vždy stejně nevědomý zůstal.

U nás v Čechách ale již dříve před Husem povstali jednotliví mužové, kteří neužitečnost podobných školních hraček uznávali a o pravé vzdělání lidu pečovali. V osobě Husa ale dosáhlo toto snažení teprva pravé určitosti, v mistru Janu Husovi spojil se odpor proti neslušnému vlivu Němců, touha po vzdělání a zvelebení českého lidu, osvobození jeho od útisků zhejralé a nevzdělané hierarchie v jeden určitý a sebevědomý celek, jakož vůbec tenkrát ani jedno bez druhého obstáti nemohlo.

Nic není nového pod sluncem a věci se ustavičně opakují: tak vidíme v mistru Janu Husovi bojovníka pro liberální a národní věc za jeho časů, a skoro ve stejných okolnostech, jako i my nyní zase bojujeme. Mistr Jan byl hlavní původce toho, že Čechové dostali převahu na vysokých školách v Praze, on přivedl lid k vědomí své národní důstojnosti, mistr Jan Hus jest jeden z hlavních zakladatelů literatury české, on jest ten, jenž porazil v Čechách moc hierarchie a uvedl lid k pravému rozumění křesťanského učení ve hlavních věcech^[1], on jest hlavní bojovník pro svobodu slova a učení, ovšem ne v nynějších formách, poněvadž tenkrát ani tisk vynalezen nebyl, nýbrž ústním rozšiřováním pravd co vůdce na vysokých školách, co kazatel Pražský a cestující kazatel po rozličných krajích země a konečně i co dopisovatel. Pružnost, kterou za těchto časů projevil národ český, a duševní síla, kterou vynikl jako jedním rázem nade všechny ostatní okolní národy, ukazují nám nejlépe velikého ducha mistra Jana Husa, jehož musíme patrně uznat a považovat za původce všech těchto pokroků.

To co nyní až posud pozorujeme v Praze, totiž že Čechové jak v náboženských tak i politických věcech liberální strana jsou. Němci naopak vždy z větší části reakce se drží, to bylo zrovna tak za času Husova. Tak na vysokých školách byli všichni tři cizí národové proti reformám Husovým, a spolu s jejich odejítím z Prahy, zvítězila hned na vysokých školách liberální myšlénka strany Husovy, a proto žalovali již tenkrát nepřátelé jeho zrovna jako až posud proti nám žalují, že prý totiž svým kázáním plodí nenávist mezi Čechy a Němci. Tedy ta taktika, s kterou se Němci v držení nadvládv a nadpráví svého udržeti chtějí, jest již velmi stará. A když strana Husova se rázně opřela proti nekřesťanskému vyluzování peněz za odpustky, a někteří mladí lidé dále než slušno se ve své horlivosti pustili, dal tři české mladíky odpravit tehdejší staroměstský obecní výbor, který byl toho času německý. Hus sám se vyjadřuje o jedné schůzce toho času na radnici staroměstské proti němu držané, kterou přirovnává dle bible ke shromáždění kněží a mistrů, faryzeů a zákonníků a starších lidu, „že lehko tu bylo Pálči vésti svou při s hrůzou zbraní a pomocí všech prelátů a všech Němců, protivných pravdě Kristově.“ A po odchodu německých professorů a studentů z Prahy, když totiž Čechové na vysokých školách tři hlasy již obdrželi, kázal Hus lidu ve svém chrámě Betlémském: „Dítky, pochválen buď Bůh všemohoucí, žeť jsme zapudili Němce a máme oč jsme se zasadili, a jsme vítězi, a zvláště děkujte panu Mikuláši Lobkovickému, poněvadž jest to vymohl ku prosbám našim u krále.“ Že však to nemluvil Hus jen co slepý nějaký nepřítel Němců, nýbrž proto, že tím poražena jest moc utiskující národ český a nedadoucí vznikat liberálnější myšlénce, to vidíme patrně z odpovědi, jakou dal Hus na předhůzky svého sočení proti Němcům: Nenávist mezi Čechy a Němci jsem nikdy nepopouzel, neboť zajisté jest mi dobrý Němec milejší, než špatný Čech a byť by ten byl vlastní bratr můj.

Že se ostatně celá zášť Němců pro horlivé usilování mistra Jana Husa o zvelebení Čechů a pro jeho liberálnost proti jeho osobě obrátila, vidíme z toho, že si ani netroufal do Říma jíti, aby nebyl někde na cestě od nich přepaden, že též, když r. 1412 na Husa vydána byla hrozná exkomunikace papežova s nařízením, aby jej věřící jali a spálili, aby též chrám Betlémský, jakožto hlavní střediště liberálního kněžstva zbořili, když pak Hus nicméně přece v Praze byl a kázal, jenom Němci chtěli vykonat toto papežské nařízení. V hist. univer. Pražské, vydané od W. W. Tomka, z které tato dáta vyjímáme stojí o tom:

„Němci Pražští chtěli dle rozkazu bully sáhnouti také na Husovu osobu, i sebrali se svolením konšelů hlučně o samém posvícení (2. října) všichni v odění a s meči, samostřely, sudlicemi i jinou zbraní. Tož sběhli se k Betlému, když právě Hus kázal a chtěli jej jmouti; než lid na kázání shromážděný, ač bezbranný, s takovou prudkostí se jim opřel, že se zahanbením spěšně musili ustoupiti. Tedy shromáždili se brzy na to v radnici a uzavřeli bulle zadost učiniti, co se týkalo rozboření kaple Betlémské, česká obec však obořila se a přivoliti nechtěla, načež oni o své vůli toho učiniti nedůvěřovali se.“ Z toho si nejlépe může vybrati každý pravý stav věcí, a jestli nynějsí němečtí spisovatelé pravdu mají, když praví, že Němci u nás byli rozšiřovatelé kultury. Musíme totiz vědět, že právě strana Husova vždy hlavně dbala o poučení lidu, že též Hus hlavně si zakládal na kázání, kdežto toho času u katolíků více na jiné ceremonie se drželo a kázáni se zanedbávalo; jeví se tedy samo, kdo byl rozšiřovatel a kdo utlačovatel vzdělání.

Že však Hus konečně na sněmu Kostnickém upálen jest navzdor císařskému bezpečnost jeho zaručujícímu slovu, toho byli, jak se v tom všeliká svědectví srovnávají, opět hlavní příčina jeho národní nepřátelé, kteří se ze všech stran na sněm sjeli a proti Husovi tam z veliké části falešně svědčili, mezi jiným i tak lživě a nemotorně, že sebe vydával Hus za čtvrtou osobu božskou!!

Již z těchto několika okolností vidí každý, jak velikou roli hrála při náboženských rozepřích těchto národní zášť a každý nepředpojaty a dále hledící vidí v tom pořád se opakující boj našich předků o svou národní bytnost a samostatnost. Jak dalece byl ale Hus zastavatelem a bojovníkem pro svůj národ, jeví se nejlépe z toho, že jsa brzy před udělením Čechům tří hlasů na universitě těžce nemocen, své tehdejší přátele u něho shromáždené prosil, aby, kdyby on umřel, věrně stáli o spravedlivost a osvobození svého národa. Že to nebyla jen pouhá slova, dokázal pak později při smrti své, že ještě vždy jen na svou vlast myslil až do poslední své hodinky, jak se to ukazuje z jeho psaní, z kterýchž tuto některé výjimky podáme. Píšeť mistr Jan Hus k pánu českému Janu Chlumu, jenž s ním do Kostnice byl táhl:

„Nejmilejší příteli a přízní můj nejvěrnější Jene, za tvou upřímnou službu já ti dosti děkovati nemohu, ale Bůh ti to hojně odplatí; prosím tě neodcházej, až má pře skončena bude. Mě bude těšiti, když mne sami na hranici jíti uvidíte, nežli abyste měli slyšet, že jsem podvodně a lstivě pravdu zapřel. - Pozdravuju všecky mé přátele v Čechách, a vyřiďjim ode mne, aby se za mne modlili k Bohu, jenž by mně síly dodal k přetrpělivému snášení všech obtížností žaláře, abych také bez reptání mou hořkou smrt očekával. Mimo to také všecky učitele a společníky přátelsky žádám, aby v poznané pravdě stálí setrvali.“

Pak jiné psaní ke všem krajanům: „Jan Hus, učitel písma a v naději služebník Boží, touží, aby všickni věřící v Čechách, jenž Boha z celého srdce milují, ustavičně v milosti Boží přebývajíce v ní život svůj skončili, a po smrti věčného blahoslavenství dosáhli. Staň se! V Bohu nejmilejší věřící! nejen vás, kteří jiným přikazujete a nad nimi vládnete, ale také vás, kteří jim poslušností povinni jste, bohatí i chudí, vás všecky prosím a napomínám, abyste nejvyššímu Hospodinu poslušni byli, slova jeho v uctivosti měli, je rádi slyšeli, a s živobytím bez ouhony pilně zachovávali. Prosím vás, nespusťtež se pravdy slova Božího, kterou jsem vám podle psaného zákona jeho a výkladu Otců nejen ústně kázal, ale také písemně vykládal. Prosím vás, ctěte a milujte kněží, jenž mají mravy bez ouhony a šlechetný život vedou; zvláště ale ty, kteří na vinici Páně hodně pracujíce, čisté slovo Boží zvěstují. Ale varujte se lstivých lidí, nejvíce nešlechetných a necnostných kněží, o kterých sám Spasitel praví: že zevnitř mají oděv ovčí, vnitř pak jsou draví vlci. Vrchnosti a pány prosím, aby s svými ubohými poddanými milostivě nakládali, spravedlivě s nimi jednajíce. Měšťany prosím, aby povinnosti svého stavu svědomitě plnili. Řemeslníky prosím, aby jsouce v bázni boží živi, pilně svůj obchod vedli. Čeládku žádám, aby svým pánům věrně sloužila. - Především ale nejvíce prosím učitele a kazatele, aby nejprvé sami počestně a šlechetně živi byli, pak tím příkladem svým učedlníky své k cnosti vedli. Jim přísluší učedlníky vyučovat, jak se mají umění oddat, ne pro lakomství a marné důstojenství, nýbrž ke cti a chvále Boží, k užitku obce a svému vlastnímu blahoslavenství; v nich vštípit mají bázeň boží, kteráž jest základ moudrosti. Všecky studenty při vyšších školách, i také všecky jiné školáky napomínám, aby svým mistrům ve všech šlechetných věcech poslušni byli a jejich příkladu následovali; oni se mají pilně v uměni cvičit, kterým by po čase čest boží rozmnožili, sobě a svému bližnímu prospěšnou službu prokazovati mohli. - Při tom vás také všecky žádám, abyste vysoce urozenému pánu z Dubé, Janovi z Chlumu, Jindřichovi z Plumlova, Vilémovi Zajeci, Mikulášovi a jiným zemanům českým, moravským a polským, zvláště ale oněm dvoum prvním vděčni byli, že tak snažně o mé vysvobození pracovali, pravdu boží zmužile zastávali, a kolikráte také celému shromáždění tomuto na odpor se stavili. Jim všecko můžete věřit, co vám budou vypravovat; oni jsou očití svědkové všeho! Oni při každém vyslýchání přítomni byvše slyšeli, co jsem nepřátelům mým na články mně přičtěné odpovídal. Oni dobře ví a budou vám nepochybně vypravovat, kteří z Čech byli moji žalobníci a jak bezbožné lži proti mně přednášeli. Od nich se dovíte, s jakým povykem celé shromáždění na mne pokřikovalo; co a jak jsem na otázky mně dané odpovídal. Jen se ptejte těch svědků, oni vám ještě více vecí vypravovat budou. - Konečně vás prosím, abyste se za římského a za vašeho krále (Václava IV., jenž byl vždy jeho podporovatel), jakož i za jeho manželku, královnu vaši, horlivě k Bohu modlili, aby ten milosrdný Bůh s vámi a s nimi na věky věkův přebýval. Amen. Toto psaní jsem psal v žalaři na rukou a nohou poutami sklíčený, očekavaje po třech dnech ortel smrti, jejž sněm na mně vynese. Věřte, že se té tak ukrutné sentence nestrachuji, mámť k Bohu důvěrnost, že mne neopustí, aniž dopustí, abych pravdu slova zapřel, nebo bludy mně falešně přičtěné odvolal. Jak milostivě Pán Bůh se mnou nehodným služebníkem svým nakládá, a mne v nejnebezpečnějším pokušení pomáhá, někdy zřetelně poznáte, až se po smrti ve věčném blahoslavenství sejdem. - O doktoru Jeronýmovi, mém milém a věrném tovaryši nic jiného neslyším, nežli, že také v bídném žaláři leží, očekávaje ortel smrti jako já, a to pro čistou víru, kterou vám Čechům náležitě vykládal. Nicméně ale, někteří Češi byli naši nejhorší nepřátelé, jenž nás do rukou nepřátel vydali a do okovů vrhli. Vy pak ale modlete se za ně, aby jim Otec nebeský odpustil. - O to vás také, zvláště Pražané žádám, abyste se o kapli nebo kostel Betlehem bedlivě starali, by v něm, jak dlouho se Bohu líbiti bude, slovo boží se kázalo. Satanáš se nejvíce na to místo rozhněval, znamenav, že v něm panství a moc jeho nejvetší škodu trpělo; proto také všecky jiné faráře a kanovníky proti tomu místu popudil. Já ale doufám, že Bůh ten svatý dům svůj zachová podle své nám nezpytatelné vůle, a také udělí, aby v něm budoucně svaté slovo jeho ještě více užitku skrze jíné přineslo, nežli se s mým slabého člověka přičiněním stalo. Tato pak jest má poslední žadost k vám: milujte se ve spolek, pravdu žádnému nezamezujte, pečujíce, aby nábožní a nevinní násilně utiskáni nebyli. Psáno v pondělí v noci před sv. Vítem, t. j. 10. června a věrnému příteli dáno.“

A psaní ke svému příteli Jindřichu končí těmito slovy: „Nejmilejší Čechové! budiž s vámi i se mnou Bůh, pro jehožto zákon nyní trpí tvůj nejmilejší Jindřichu, opravdový přítel, Jan Hus.“

Již místo ono v dopisu mistra Jana, aby vděčni byli i polským pánům, kteří se ho na sněmu Kostnickém ujímali, upomíná nás na jednu vážnou, až posud málo vytknutou okolnost, že totiž liberálně národní strana česká, jejížto hlavou byl Hus, již toho času měla vědomí slovanské a že též se této myšlénky již tenkrát prakticky uchopila.

Jisto jest ku př., že studenti polští a uherští (a jak se zdá uhersko-slovanští), kteří byli částí cizích národů na vysokých školách, v Praze zůstali i po odtažení německých, že tedy s tím spokojeni byli, že Čechové na vysokých školách v Praze vládli a že se s nimi dobře srovnávali. Že se ostatne v Praze zakládaly litevské a polské bursy, jest povědomo.

Také již ze žaloby, kterou zpátečnická strana kněží, vidouc, že král Václav IV. opravám nadržuje, že též lid a velká část liberálnějšího kněžstva s Husem drží, podala v Římě u papeže, a kdežto praví, že Hus své škodlivé zámysly rozšiřuje po rozličných krajinách království českého, polského a uherského, též markrabství moravského, vidíme patrný důkaz o praktickém již spojení slovanských kmenů. Do Němec se nic z toho nerozšířilo.

Mistr Jeroným dokonce cestoval po slovanských zemích, jmenovitě v Polsku a na Litvě mezi Rusíny, kdežto kázal a disputoval o opravách a přátelsky se choval k církevním řádům řecko-slovanským.

Z Vídně konečně dávali výstrahu biskupu a kapitole Záhřebské před českými mistry a studenty, z čehož patrně vysvítá, že buď naši měli úmysl působiti i na Jihoslovany, aneb že již to dokonce učinili, ačkoli nám o tom známé dějiny nic nepraví.

Nejzřejmější svědectví ale jest dopis jeden university Pražské k hejtmanu země moravské, panu Lackovi z Kravař, příznivci Husitů, ve kterém žalovali na Němce Holomoucké, kteří r. 1415 jednoho úda university, Jana, pro víru upálili. Jmenují to ve svém dopisu křivdu sobě a všemu národu českému a moravskému, ano i slovanskému učiněnou. Patrné to tedy vědomí Slovanstva.

Abychom působení Husovo se stanoviska liberálního náležitě mohli objasniti, musíme již zasáhnouti na půdu církevní, ačkoli ani tu nebudeme se dotýkati dogmat samých, nýbrž jen hierarchie a discipliny. Nechceme vůbec i tvrditi, že by se Hus v ničem nebyl uchýlil od učení církve katolické: to však jest jisto, že v hlavních věcech na kterých Husovi a jeho straně právě nejvíce záleželo, docela čistě a dobře katolicky učil a že jeho tehdejší protivníci, kteří tenkráte za přísné a pravé katolíky považováni byli, právě byli kacíři podle nynějšího učení všech moudrých katolíků. Tak ku př. definici církve katolické, kterou tenkrát Husovi protivníci postavili, totiž „církev katolická, jejížto hlava jest papež a tělo sbor kardinálů,“ nebude nyní žádný moudrý katolík za pravou uznávati. Musíme ku př. vědět, že dlouhý čas panovalo mezi největší částí katolíků to hrubé kacířství, že papež neomylný jest, což si nyní jenom ještě někteří ultrahierarchové a ultramontáni a to jen s obalem učiti troufají; v oněch Časech ale by byl mnohý nevěřící v neomylnost papežovu za kacíře platil.

Rovněž tak asi jest to s neomylností církve katolické, která vlastně pranic neznamená, protože není nikdy na jisto a zcela srozumitelně určeno, co jest církev a kdo jest církev. Zvláště kdy tato neomylnost církve má se do nějaké souhlasnosti uvésti s hierarchickou autoritou. Jest ku př. jisto, že tehdejší papež Jan XXIII. byl v každém ohledu špatnější katolík než Jan Hus. Od té doby, co církev katolická ve správním ohledu despoticko-monarchického řízení se drží, jest patrně možná, že na poručení hierarchie právě kacířství za pravověrnost držáno býti musí, a že nejpravověrnější katolík, kdyby tomu představení církve chtěli, za kacíře se vyhlásí. Všechno to vidíme nejjasněji na mistru Janu Husovi.

Hlavní věc, která zavdala příčinu k všelikým těm událostem smutným, byly odpustky vydané toho času od papeže na vojnu proti králi neapolitánskému. Zkažení papežové tehdejších časů zneužívali vůbec moci církevní k věcem světským a jmenovitě vymýšleli všelikých prostředků na sehnání peněz, k čemuž zvláště jim dobře sloužilo tehdejší prodávání odpustků za peníze. Tehdejší papež tedy, jsa s králem neapolitánským, s jehož zeměmi papežské hraničí, ve sporu, exkomunikaci (kletbu) naň prohlásil, vyzval proti němu křižácké tažení, a dal každému odpustky, kdo by proti neapolitánskému králi táhl neb penězi na tu vojnu přispěl. To jest tedy asi tak, jako kdyby nyní nějaký farář, maje hádku se sousedem svým o zahradu, tohoto souseda nechtěl do kostela pustiti, jemu svátostmi posluhovati, kdyby kázal, aby se ostatní jeho ovčičky na onoho souseda sběhly, jemu vybily, čímž hříchů svých odpuštění dojdou. Jestli pak by který katolík (ani liguriány nevyjímám), nyní za našich časů jednání takové některého faráře schvalovati se opovážil? To samé ale učinil tehdejší papež (byl to však tehdá všeobecný způsob celé hierarchie, zneužívati moci církevní ke svým privátním neb vůbec světským účelům), náš mistr Hus se ale proti tomu co nejrázněji opřel, a učil zřejmě, že věřící nejsou povinni poslouchati rozkazů papežských, pokud se nesrovnávají s učením Kristovým. Hlavní věci, které mistr Jan Hus namítal proti této bulle papeže Jana proti králi neapolitánskému a proti papeži Řehořovi, byly dle Tomkovy hist. univ. praž. následující:

Předně, že jmenuje papež Ladislava a Řehoře kacíře spravedlivým soudem božím zatracené; kde že jest důkaz, že je zatratil Bůh? Za druhé, že je zatracuje papež i s potomky jejich až do čtvrtého kolena, tedy i lidi ještě nenarozené. Dále, že povzbouzí papež k boji proti křesťanům, což nesrovnává se s mírným evangelium Kristovým. Že uděluje bulla odpuštění hříchů, nečiníc rozdílu, jsou-li ti toho hodni, kteří se odpustků činí účastny, ježto v tom způsobu žádný s jistotou věděti nemůže, jsou-li jemu co platny. Že žádné modlitby, žádné milosrdné skutky, ani kázání slova božího, ani čtení mší místa v této bulle nenalezají, než jediné peníze za odpustky. Že kdo nic nedá, byťby jakkoliv byl dobrý, neobdrží těch odpustků; avšak prý to velmi dobře; neb že pravým vnuknutím božím spravedliví se vynímají z techto Iživých odměn. Mimo to, že všichni, kdož co dají, stejnou mají odměnu, totiž úplné zbavení pokuty a viny. Že bulla plat vysazuje za odpuštění hříchů, proti rozkazu Kristovu: darmo jste vzali, darmo dávejte. Že není žádná zmínka, aby se lidé vystříhali hříchů aneb živi byli dobře, nýbrž že znějí odpustky pouze: všem, kteří své hříchy vyznají a jich litují, což k odpuštění hříchů není dostatečné. Také že touto bullou ruší papež všecky předešlé odpustky, mezi kteréž patří ku př. odpustky od papeže Alexandra V., teprv nedávno na pět let, posud neprošlých, udělené; což jaký nesmysl, aby jedno odpuštění hříchů mělo druhému překážeti na tom samém člověku. Konečně ani obyčejná závěrka papežských bull neušla posměšnému vtipu Husovu: „Protož žádnému člověku nebuď dovoleno, tento náš list rušiti, aneb skutkem opovážlivým jemu na odpor se postaviti. Kdož by pak zkusiti toho se opovážil, ve spravedlivý hněv Boha všemohoucího a svatých Petra a Pavla apoštolů, věz, že upadne!“ Což kdyby Kristus, pravý Člověk, aneb některý svatý s nebe sstoupil, a těchto takových věcí v bulle obsažených všech neschválil, zdali též upadne ve spravedlivý hněv boží a svatých dvou apoštolů? Naproti tomu bulla předešlého papeže Alexandra o odpustcích, že rovněž zavírala se oněmi slovy, a tento člověk, papež, zrušiti ji novým svým listem, že se neostýchal!

Hus ostatně napomínal i v kázáních často lid, aby za tyto odpustky peníze nedávali. Který katolík by za našich časů nedal ve všem tom úplně za pravdu Husovi proti papeži, přece však byl za to do strašlivé klatby dán a sice „aby všichni věřící od řečeného mistra Jana Husa v jídle, pití, mluvení, koupi a prodeji, obcování, do příbytku přijímání, ohně neb vody poskytování u všech jiných milosrdných skutcích veřejně i soukromě se vystříhali, a nejen jeho, nýbrž i domácích čili čeledi jeho, aby k službám božím nepřipouštěli, pod trestem též klatby na každého, kdož by jináče učinil. Když by Jan Hus aneb tovaryši jeho dvacet dní v tomto okresu setrvali a se neobrátili, má tato kletba ode všech správců kostelních znova býti ztížena oznámením v kostelích každou neděli a svátek, svíčky rozsvítíc a na zemi uvrhnouc. Také když by se pak Hus neb tovaryši jeho zdržovali v tom městě, městečku, vsi, hradě, mají tak dlouho, pokud by tam byl, i také ještě den po jeho odjítí služby boží býti zastaveny. Když by k novému napomenutí i pak ve 12 dnech se neobrátil, má taková zápověď služeb božích ještě jednou býti obnovena, tak aby pod odjítí jeho z místa ještě tři dni trvala, v kterýžto čas nemá svátostmi býti posluhováno krom večeře Páně nemocným, a služby boží při zavřených dveřích býti držány, vyobcovaní pak býti od nich vzdáleni. Když by Hus v té klatbě zemřel, nemá míti církevního pohřbu; pakli by byl pohřben, aby zase byl vyhrabán, aby Husovi žádný v kaciřství jeho nenadržoval ani jeho podporoval, nýbrž aby jej věřící jali a k soudu odevzdali arcibiskupovi Litomyšlskému, aneb aby jej sami soudili a upálili; dále aby pak kaple Betlémská zbořena byla a se zemí srovnána, by v ní kacíři své doupě míti nemohli, poněvadž v ní škodlivé učení se rozsívalo a odtud velké množství věřících zprzněno kacířstvím.“

Kdo vůbec porovná tuto strašlivou a nelidskou klatbu s nařízením Pána Ježíše, abychom milovali i své nepřátele a jim dobře činili, má jistě pěkný obrázek o křesťanském smýšlení a řádění hierarchie!

O sprostnosti tehdejšího smýšlení mezi katolíky i kněží samými podává nám důstatečnou světlost to, že Hus opříti se musil proti kněžím vychloubajícím se, že oni každodenně dělají Boha, kromě toho vytýkal jim Hus ve svém spisu o šesti bludech, že chtí v Pannu Marii neb v jiné svaté neb papeže tak věřiti jako v Boha, že myslí, jako by měli starších svých biskupů, pánů a jiných vladařů duchovních i světských ve všem poslouchati, cožkoli přikáží buď si to dobré neb zlé, což se ale s vůlí boží ne-srovnává, kterou musíme a máme více poslouchati všechny lidi z celého světa, dále že hříchy neodpouští kněz, nýbrž Bůh, a kněz že jest jen toho ohlašovatel.

Při každé příležitosti snažil se též Hus papeže jen co člověka představiti, neb skutečně toho času se papeži nějaká skoro božská úcta proukazovala. Vůbec má celé snažení Husovo ten ráz, že chtěl zničiti slepé poslušenství k hierarchii, kterého tato jen ke svému světskému zisku z otupení lidu zneužívala, nepovažujíc toho času náboženství za nic jiného než za svou dojhou krávu. Proto také byl Hus u celé hierarchie v takové nenavisti a to jest jediná příčina jeho ohavného usmrcení a mučednictví.

Právě proto musí mistr Jan Hus v očích každého liberálního a poctivého člověka tím větší úcty nabýti, jakožto zastavatel liberálního smýšlení a osvěty lidu. Despotie jest jen jedna na celém světě ať si má roucho náboženské neb vojenské, neb byrokratické aneb aristokratické: účel její jest vždy jenom ten samý, totiž zneužívati lidstvo jen za nástroj své libovůle a svého špinavého prospěchu. Despotie ale v rouchu náboženském jest ze všech nejhorší a nejnebezpečnější, neboť zneužívajíc rouhavým způsobem jména Božího, ukrývá lidomorný jed svůj do svatyně a zaslepuje nevzdělaný lid. Proto vidíme, že despotie světská vždy považuje despotii náboženskou za nejprospěšnějšího spojence svého, vidíme, že vždy, když počne. se v lidu ujímati nějaké liberálnější smýšlení, hned despotie světská vyšle jezovity a liguriány na honbu proti takovým světlejším zásadám, aby zase poznenáhla zastřeli všechno svým černým rouchem. Považme jen pozorným okem časy naše, tyto na všech stranách se vyskytující misionáře, tyto nové zázraky; vraťme se něco nazpět v naší české historii, kterak po porážce Čechů příšli hned jezovité, sbírali knihy, drželi missionářská kázání a hleděli všelikou upomínku na předešlou svobodu utopit svým kejklířstvím: ejhle! všechno jest pořád stejné, všude ten samý úmysl a všude ty samé prostředky. Despotie církevní jest vždy sestra despotie světské, jedna bez druhé neobstojí a jedna také klesá s druhou.

Proto také obě tyto despotie tak velice nenávidí Husa a snažili se jméno jeho u našeho nevzdělaného a v historii nesečteného lidu co nějakého zlosyna zohyzditi, myslíce, že s osobou jeho porazí též i blahonosné myšlénky od něho do národu vštípené. Nám ale, kteří se snažíme o spravedlivost a svobodu jak duchovní, tak i světskou, kteří chceme pravé a čisté, člověka ušlechťující náboženství a poctivou dle vůle lidu a k blahu lidu zařízenou vládu, nám velice na tom záležeti musí, aby se lidu strany tohoto velikého muže, kterého nám všichni vzdělaní a již svobodní národové závidí, oči otevřeli, aby náš celý národ v mistru Janu Husovi poznal zase svého nejvěrnějšího přítele a otce, jenž lásku svou k národu českému a k pravdě největší lidskou cenou svým životem ochotně zaplatil. Jako takového, ctili jej naši předkové přes 200 let, a jen zase dvoustoletá duchovní a světská despotie mohla tuto zakořenělou a zaslouženou úctu zničiti. S časem svobody navrátiž se zase stará úcta. Obraz mistra Jana neměl by v žádném obydlí pravého Čecha chyběti, a každý představiž jej mládeži, co příklad nejhodnější k následování, co pravého ctitele Boha a přítele lidu. Nehleďte mnoho na zlostné řeči zaslepených a zaslepenců, kteří vám snad budou Husa dle obyčeje z absolutních časů malovati co kacíře: Bůh jest svědek, že by to jinak stálo s katolickou vírou, kdyby byl každý tak hodný katolík, jako byl Jan Hus! On sice učil, že se má kněžstvo odříci zbytečných statků, kázal proti jejich hrdosti, ctižádosti, lakomství, urputnosti, obžerství atd., prohlásil vybírání platů za udělování svátostí za kacířství, učil, že máme poslouchati více Boha, než lidi - a zaplatil toto své nebezpečné učení smrtí. Kdo jej proto tupiti chce, budiž tak, tuším ale, že nás bude více, kteří jej budeme za to ctíti.

---

1. Nemyslíme zde snad jednotlivé malicherné odchylky, jako ku př. příjímání pod obojí způsobou atd., které vastně ani Hus nezačal, a které také byly více jen známkou než pouhou podstatou české reformace.