Články ze Slovana/Machiavellův: Panovník
| Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský | ||
| Pozorovatel politický (30) | Machiavellův: Panovník | Pozorovatel politický (31) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Machiavellův: Panovník |
| Autor: | Karel Havlíček Borovský |
| Zdroj: | citanka.cz |
| Vydáno: | Slovan, 1850 - 1851 |
| Licence: |  PD old 70 |
H. B. Naše českoslovanská literatura jest velmi chudá, ne proto, že bychom měli málo kněh, ale proto, že mezi našimi knihami není náležitý výbor. Musíme se vyznati, že by při stavu nynějším naší literatury ještě nikdo u nás bez známosti cizích jazyků jen pouze v češtině a pomoci česky psaných knih ke znamenitějšímu vzdělání přijíti nemohl. Nemluvíme zde o knihách původních, nýbrž o kninách vůbec i přeložených, a každý, kdo zásobu našich kněh, maje při tom známosti literatur cizích, přehlíží, želeti toho musí že se u nás až posud zcela bez plánu a na zdař Bůh literatura pěstovala. Co jest tu znamenitých spisův u rozličných národů, z kterých by se národ náš velice vzdělati mohl, kdyby mu v českém jazyku podány byly a posud se nenašlo těch hlav, které by je byly vyhledavše přeložily! Příčina toho jsou dílem jistá nechvalitebná marnost mnohých lépe nadanějších spisovatelů, kteří za větší čest si pokládají prostřední spisy původně spisovati, nežli cizí výborné překládati, tak že se potom překladatelství uchopí jen spisovatelé posledních schopností, kterým zas obyčejně všechna známost cizích literatur chybí, aby si mohli dobré a důležité spisy k překládání vybrati, dilem však také to, že u nás se posud neutvořil žádný spisovatelský spolek, žádná spisovatelská škola, jako to u jiných národů v čilých dobách jejich literatury pozorujeme, kterýžto literární spolek by dle jistého p!ánu a pořádku do známosti českého obecenstva uváděl všeliké výborné spisy u jiných národů v rozmanitých dobach sepsané.
Na myšlénky tyto přivedl mne znamenitý a v literatuře posud zcela nepovědomý spis, kterýžto sepsal Italian Mikuláš Machiavelli ve vlašském jazyku pod názvem : Panovník (Principe). Machiavelli (vyslovuje se Makiaveli), znamenitý státník, žil mezi 1469 - 1527 a věnoval tento svůj spis Lorencovi Mediči, knížeti Florentinskému. Tiskem vyšel teprva po smrti spisovatele r. 1532. Jest jistě málo spisů na světě, které by tak veliký vliv měly na osudy lidstva jako tento: kýž bychom arci mohli říci, že vliv jeho byl dobrý!
Spis tento, jenž přivedl jméno spisovatele svého k jisté smutné a ošklivé znamenitosti, jest poučení pro panovníka absolutního, jakými prostředky by mohl své neobmezené panovaní nad lidem udržeti a rozmnožiti a sepsán jest s jistou ďábelskou schopností, která bez ohledu na dobré a zlé, na spravedlivost a na zlosynství jenom se železnou důsledností k dosažení svého účele hledí a která ani nejhanebnějších prostředků se neštítí, jen když jimi úmysl svůj provede. Může se říci, že po 300 let sloužil již tento spis špatným a nesvědomitým panovníkům za pravidlo, podle kterého hleděli svou neobmezenou vůli nad lidstvem provozovat. Proto uznal jsem za prospěšné nejznamenitější místa tohoto ne příliš obšírného spisu zde v překladu věrném ve známost uvésti našemu obecenstvu, aby poznalo všelikou hnusnost absolutni vlády a naučilo si tím více vážiti vlády právní, vlády konstituční, která nám slíbena a zaručena jest. Budou tu čtenářové zajisté slyšeti hanebná a ďábelská poučení a ty, kteří znají historii posledních tří století, činím na to pozorny, aby čtouce rady a poučení, které zde dával Machiavelli již před 300 lety panovníkům absolutním, vzpomínali si, jak dalece kde bylo těchto rad a tohoto ponaučení použito od vlády a jak dalece snad ještě posud některé vlády jich používají.
Knížka sama rozvržena jest na 26 kapitol a jest psána s takovou schopností, s takovou zkušeností, které jen přáti jest, aby se jí bylo k nějakému poctivějšímu účelu použilo.
První velmi krátká kapitola jedná o rozličných způsobech vlády (které dělí Machiavelli jen na republiky a na mocnářství) a pak o rozličných cestách, jimiž se k panování přijíti může.
Kap. 2. o dědičných panovnících též jest velmi krátká, radí se jim jen, aby žádných změn a novot nikdy neuváděli, chtějí li se vždy na trůnu udržeti.
Kap. 3. nadepsaná „O smíšených mocnářstvích“ jedná hlavně o tom, jakými prostředky se má udržeti panovník nově nabyté země a jest zvláště důležitá, když povážíme jak staré již ty rady jsou. Pro nás jest zvláště důležitá ta část této kapitoly, ve které radí Machiavelli, jakými prostředky se udržeti má panování v nově nabyté zemi, jejíž to obyvatelé jsou jiné národnosti. První pravidlo jest, aby sám panovník sídlo své přeložil do nově dobyté země; druhé pravidlo jest, usaditi v nově nabyté zemi kolonie svého lidu a sice na důležitějších místech. To prý jest lepší než veliká vojenská posádka „Neboť - praví Machiavelli - bez výloh obsadí, a panovnik jen urazí ty, které vyhnal z jejich statků, aby učinili místo novým obyvatelům. Těch však vždy jest jenom menšina. Tito uražení žijí rozstříkaně a jsou chudí, (když se jim totiž statky již odebrali) a proto nemohou škoditi panovníkovi; ostatní ale upokojí se brzy, aby se jim nestalo jako oněm, kdyby se hnuli. Znamenati sluší, že lidi buď k pokojnosti po dobrém ukonejšiti aneb zničiti musí. Neboť pro malé křivdy se mstí, pro velké se mstíti nemohou. Každá křivda se tedy musí učiniti tak, aby se pomsty obávati nemusilo. Velkou posádkou ale se všichni rozhořčí, protože každý cítí obtíž ubytování a vydržování vojska.“
Kap. 4. jedná o tom, proč nově dobytá Dariusova říše po smrti Alexandra Velkého proti jeho následovníkům neučinila povstání, a dokazuje, že říše zřízené na způsob turecké t. j. kde nejsou dědičné důstojnosti, nýbrž všichni jsou jen jako služebnici mocnářovi, těžce jsou k dobytí, za to ale tím lehčeji pak k opanování, poněvadž celá říše, zvyklá na neobmezené panování, ani žádného rozdílu necítí při změně panovníků. Za to ale říše, ve kterých veliké hodnosti jsou dědičné a kromě nejvyššího panovníka ještě více jest poloneodvislých alespoň neobmezeně jemu poddaných pánů, lehce se dobývají, protože snadno jest některého takového nespokojeného vasala na svou stranu dostati a pomocí jeho do říše vniknouti, za to ale jen velmi těžko jest dobyté panování v nich udržeti.
Kap. 5. Jak se má jednati s městy a knížectvími, které měly před dobytím svou vlastní ústavu. Machiavelli udává tři prostředky, buď předně je dokonce zničit, buď v nich své sídlo postavit aneb konečně ústavu jim nechat, s malou daní se spokojit a vládu v nich svěřit více osobám. Při této příležítosti praví Machiavelli, za jehožto časů byla právě Italie rozdělena na množství malých republik a knížectví a kdežto panoval ustavičný boj mezi republikou a absolutismem: „Kdo opanuje nějaké (republikánské) město, které zvyklo jest ve svobodě žíti a nezničí je docela, ten ať jen očekává, že sám od nich zničen bude. Neboť v republikách jest více zášti, více mstivosti a upomínka na starou svobodu nedá jim pokoje.“
Kap. 6. jedná o mocnářstvích nově dobytých zbraní a srdnatostí a znamenité jest, co praví zde Machiavelli o zakladatelích nových říší pomocí nového náboženství aneb vůbec pomocí nějakého nového systému. Machiavelli dí: „Všichni ozbrojení prorokové zvítězili, všichni neozbrojení přišli v nic a to za příčinou vrtkavosti lidu, jenž se sice dá snadno k něčemu přemluviti, ale jen s tíží v tom setrvá. Proto musí být plán tak zaveden, aby, kdyby přestali věřiti, mocí a násilou k tomu mohli býti přidrženi.“
Kap. 7. jedná o mocnářstvích nabytých cizí pomocí a štěstím a neobsahuje pro nás mnoho zajímavého, poněvadž se týká jen současných okolností.
Kap. 8. O těch, kteří se skrze své zločiny stali panovníky. Již samo se rozumí, že jest až ošklivo tuto kapitolu čísti, mezi jinými radí: „Znamenej, že kdo se panování násilně zmocniti chce, všechny ukrutnosti najednou vykonati musí, aby se na ně mnoho nemyslilo a mnoho o nich nemluvilo, a aby se tak těžce nenesli. Dobrodiní musí ale dělati poznenáhla jedno za druhým, aby lidé o nich ustavičně mluvili.“
Kap. 9. O panování od lidu samého svěřeném, Machiavelli praví: takové panování nedobývá se pouze schopnostmi neb štěstím, nýbrž jenom šťastnou a chytrou šikovností. Přijde se k tomu buď naklonností lidu neb šlechty. Neboť v každé říši jsou dvojího druhu snažení, totiž lid nechce panování a utiskování šlechty trpět, šlechta ale chce lid opanovat a utiskovat. Ze zápasu tohoto mohou tři věci povstati, buď libovláda, buď svoboda, buď bezuzdá nezákonnost. Libovládu zavede buď lid neb šlechta, podle toho, jaké k tomu má která strana příčiny. Neboť když šlechta vidí, že nemůže lidu odporovat, hledí jednomu ze sebe udělati veliké jméno a učiniti jej panovníkem, aby pod ochranou jeho mohla lid utiskovat. Též tak i lid, když vidí, že šlechtě nemůže odolat, udělá některého vznešeného panovníkem, aby chránil lid proti šlechtě.
Koho šlechta učinila panovníkem, tomu se jest tíž udržeti, než kdo od lidu učiněn jest. Neboť jsou okolo něho mnozí, kteří sebe za stejné považují a s kterými nemůže dle své vůle jednat a jim poroučet. Ale kdo se stal náklonností lidu vladařem, stojí sám tak vysoko a jest s malými výminkami samými lidmi obklopen, kteří hotovi jsou poslouchati jej. Kromě toho jest nemožno zachovati se šlechtě bez ublížení jiným, ovšem ale lidu, neboť žádosti lidu jsou mnohem spravedlivější a slušnější než žádosti šlechty. Tato chce utiskovat: lid ale jest již spokojen, když jen sám utištěn není. Kromě toho nemůže panovník před nepříznivým lidem se uhájiti, poněvadž jich jest příliš mnoho: ovšem ale před šlechtou, která není četná. Kdo se stal skrze lid panovníkem, musí hledět, aby mu lid zůstal nakloněn, což snadno jest, poněvadž spokojen jest, jen když se neutiskuje. Kdo se ale proti vůli lidu skrze šlechtu panovníkem stal, musí především hledět lid si získati, což velmi lehké jest, jen když lid do ochrany vezme. A poněvadž lidé dobrodincovi, od něhož jen zlé očekávali, tím vděčnější jsou: bude mu lid ještě více podroben, než kdyby si jej sám byl vyvolil. Ať mi nikdo nenamítá staré přísloví: že kdo se na lid spolehá, na písku staví. To jest jen tenkrát pravda, když některý občan lid proti útiskům vlády neb jiných nepřátel do zbrani volá. Panovník ale, který umí poroučet a srdnatý jest, ať jen v neštěstí neupouští a jistě lid při něm setrvá."!!
Kap. 10. učí posuzovat moc jednotlivých mocnářství.
Kap. 11. jedná o duchovních panovnících (papež, suvrénní biskupi) a jest velmi chatrná.
Kap. 12. 13. O rozličných způsobech vojska a o kondotěřích (najatých). „Hlavní moc všech států jest dobré zákonnictví a silné vojsko.“
Kap. 14. Kterak se má panovník zachovati strany vojska a tuto kapitolu počíná Machiavelli takto: „Panovník nemá na nic jiného dbáti, na nicjiného mysliti, ničim jiným se obírati nežli vojskem a jeho zřízením: neboť to jest jediná vlastní věc toho, kdo poroučeti chce.“ „Nerozumné jest očekávati, aby ozbrojený poslouchal neozbrojeného a aby neozbrojený jist byl mezi svými ozbrojenými služebníky." „Své mužstvo musí panovník vždy v pořádku a v cvičení držeti, kromě toho tělo své honbou tužiti.“ Že tato rada až podnes se zachovává, vidíme všichni.
Kap. 15. Čím si lidé a zvláště panovníci chválu neb hanu způsobí. Machiavelli praví: „Kdo by vždy jen morálně a dobře jednati chtěl, musí zahynouti mezi takovými, kteří se toho nedrží. Proto musí panovník, chce-li se udržeti, také vědět, kdy příležitostně něco zlého učiniti má, a činiti neb nechati to, jak potřeba káže.
Kap. 16 Štědrost a lakomství. Snad bude dost k poznání obsahu této kapitoly, když uvedeme jenom následující slova: „Cizí jmění rozmrhat, to nedělá špatné jméno, nýbrž naopak. Jenom rozmrhání vlastního jmění škodí.“
Kap. 17. O ukrutnosti a dobrotě a je-li lépe, aby lidé panovníka milovali aneb se ho báli: „Panovník nesmí se báti platit za ukrutného, chce-li zachovati poddané v poslušnosti a v jednotě. Neboť se všeobecně o lidech říci může, že jsou nevděční, nestálí, podvodní, bázliví v nebezpečenství a žádostiví zisku: pokavad jim dobře činíš, jsou ti zcela oddáni, chtějí za tebe dáti krev a statek a život obětovat, jest-li jest nebezpečí ještě daleko; přijde-li ale nebezpečenství blíže, opustí tě Lidé si z toho méně dělají uraziti toho, kdo dobrotiv jest, než toho, koho se bojí: neboť náklonnost lidu spočívá na vděčnosti, která dle špatnosti lidské pomine, když by při tom vlastní zisk utrpěl; ale strach před trestem trvá vždycky.“
Kap. 18. Jak dalece panovník sliby své držeti musí. Tato kapitola jest nejdůležitější ze všech a zasluhuje pilného uvážení. „Každý ví - počíná Machiavelli - jak chvalitebné jest, když panovník slovo své drží a poctivý jest, beze všelikého úskoku. Přece však vidime ze zkušenosti, že právě ti panovníci, kteří si z poctivosti a držení slova pranic nedělali a úskokem lidi podejíti uměli, nejvice provedli a konečně přemohli ty, kteří se ve všem poctivě zachovali. Vězmež tedy, že jest dvojí způsob boje: jeden dle zákonů a druhý násilím - první jest lidský, druhý zvířecí. Často však první nepostačuje a musí se druhého použiti. Panovník tedy musí se i co člověk i co dravé zvíře chovati. Pročež musí brzy býti lvem brzy liškou: neboť lev neujde síti a liška zase se neubrání vlkům. Liščiny jest tedy zapotřebí k poznání osidel a lviny k zahnáni vlků. Opatrný panovnik nesmí tedy a nemůže slovo své držeti, kdyby držení jeho proti jemu samému se obrátilo, aneb když příčiny, pro které slovo dal, již přestaly. Kdyby byli všichni lidé hodní, nestála by tato rada za mnoho. Poněvadž ale za mnoho nestojí a slovo své tobě nedrží, nemusíš jim tedy také držeti; a panovnikovi nikdy nemůže chybiti záminka nějaká, proč své slovo nedrží. Avšak zapotřebí jest rozuměti tomu, kterak se to zabarví a musí míti umění ukrývati se přetvařovati. Lidé jsou tak sprostní a tak závislí od mžení, že každý, kdo je ošiditi chce, vždy najde dosti takových, kteří mu věří. Jediný příklad uvedu. Papež Alexandr VI. nic jiného neprovozoval než šizení a na nic jiného nemyslil a přece vždy našel lidi, kteří se mu dali ošidit. Panovník tedy nemusí míti žádné cnosti, ale jenom dělati se, jakoby je měl. Osměluji se říci, že jest velmi škodlivé býti vždy poctivým: ale zdáti se pobožným, věrným, lidským, bohabojným a poctivým jest vždy užitečné. Panovník a zvláště nový panovník nesmí se vždy říditi dle toho, co jiní lidé za dobré uznávají: on musí často, aby se udržel, věrnost, poctivost, lásku k blížnímu a náboženství zanedbati. Musí tedy míti srdce schopné stavěti se tak jak toho právě vítr a měnivé okolnosti žádají a nesmí sice rovnou cestu vždy opustiti, když k tomu příležitost je, ovšem ale na křivou cestu vždy se dáti, když toho jest zapotřebí. Každý panovník se tedy musí varovati, aby nikdy nevyšlo z úst jeho slovo, které by nebylo naplněno následujícími cnostmi: citlivostí, věrností, lidskostí, poctivostí, nábožností. Nejpotřebnější ale jest zdáti se pobožným, neboť lidé soudí v celku více dle očí nežli dle citu. Oči má každý otevřené: málo jich ale má schopný cit. Každý vidí, co se býti zdáš: málo jich ale pozoruje, jaký jsi skutečně a tito se ještě zřídka opováží opírati se proti mínění sprostého lidu, kterému vždy lesk veliké důstojnosti zaslepuje oči až k podivení. Při jednání lidí a zvláště panovníků, kteří žádný soud nad sebou nemají, hledí se vždy jenom na účel. Ať tedy jenom panovník život svůj a moc si pojistí: prostředky k tomu budou se vždy považovat za čestné a každý je pochválí, neboť obyčejný lid hledí vždy jen na zevnějšek a drží s tím, kdo vyhraje. Celý svět jest naplněn luzou a těch několik moudrých přijde jen ke slovu, když oněm, nemajícím v sobě žádné síly, schází podpora. Mnohý panovník naší doby, jehož jest nejlépe nejmenovat, (zdá se však, že myslil Ferdinanda Arragonského), nemluví o ničem než o pokoji a o věrnosti, a byl by přec byl přišel o svou moc a důstojnost, kdyby se dle řeči svých byl zachoval.“
Z této ošklivé kapitoly, kterou jsme skoro celou přeložili, pozná čtenář nejlépe, jak nebezpečný jest zemi a národu neobmezený panovník, který se dle této rady Machiavelské řídí a vidíme skutečně z historie, že našel dosti poslušných učedníků!! Proto také jest tak výborná pravá ústavní vláda, kde mocnář bez odpovědného ministra a tento zas bez vůle sněmu a národu nic důležitého učiniti nemůže, a při které všechny tyto zlopověstné rady marné jsou.
Kap. 19. Opovržení a nenávisti má se vystříhati (panovník). Tu radí Machiavelli, aby panovníci jmění a žen poddaných se nedotýkali. „Pokavad se nedotkneme - praví - jmění a cti poddaných, jsou zticha a jenom se ctižádostí několika jest co bojovati, kteří se mohou všelikým způsobem na uzdě držeti. Do opovržení padne panovník, který se považuje za vrtkavého, lehkomyslného, zženštilého, malomyslného a nerozhodného; toho se musí jako úskalí varovati panovník a snažiti se, aby ve svém jednaní ukazoval jistou velikost, srdnatost, vážnost a sílu. Ve všelikém jednani s poddanými musi o sobě hledět vzbuditi myšlénku, že jeho rozhodnutí jsou neodvolatelná a v takové vážnosti se držeti, aby se nikdo neopovážil podváděti jej.“
„Nejsilnější moc proti spiknutí - praví Machiavelli - jest varovati se všeobecné nenávisti a opovržení lidu.“ Dále radí: aby panovník všeliké nepříjemné věci od jiných provésti nechal a jen milosti sobě sám zanechal." „Znamenati sluší, že se nenávist tak dobrými skutky vzbuditi může jako zlými. Panovník tedy, jenž se na trůnu udržeti chce, nesmí často, jak již podotknuto, dobře jednat; neboť když většina jeho lidu neb vojska aneb šlechta, kterých potřebuje k udržení svému, zkaženi jsou, musí se říditi dle jejich smyslu aneb upokojiti je, k čemu se často poctivost nehodí.“
Kap. 20. (jedná o pevnostech atd.) „Když panovník novou zem nabude, která se s jeho starými zeměmi spojiti má, zapotřebí jest tuto provincii odzbrojiti, s výminkami jen těch, kteří se při dobývání na jeho stranu dali. A také ty jest radno časem svým a při dobré příležitosti oslabiti a tak si to zaříditi, aby všichni vojáci byli jen ze starých zemí.
Kap. 21. Jak se má panovník zachovati, aby si zjednal velkou slávu. Hlavní smysl celé té kap. jest asi, aby panovník nějakými neobyčejnými skutky, o kterých se hodně mluví, obracel na se pozornost, aby nezůstával nikdy neutrálním, ku konci ale nachází se skutečně převýborná rada. „On musí poddané své povzbuzovat, aby se jak náleží ve svých živnostech přičinili buď si to v obchodu, v orbě nebo v jiném řemesle; aby se nemuseli obávat, že neužijí ovoce své přičinlivosti, aby nezanedbávali usedlosti své z bázně, že o ně přijdou, aby nenechali obchodů pro veliké daně. Musí ukazovati vážnost a náklonnost k znamenitým schopnostem“ atd. Zde vidíme, že naši nynější páni ministři, kteří jistě tento spis Machiavellův dobře znají, velmi špatně si pamatovali tuto dobrou radu strany jistoty obchodů atd.: zajisté u nás nyní pro nesmírnou nejistotu peněžitých záležitostí všechny skoro obchody hynouti musí!
Kap. 22. O ministřích. Machiavelli dělí zde duchy lidské na tři druhy: První, jenž všemu sám od sebe rozumí, druhý, jenž rozumí, když mu jiní věc vysvětlí a třetí, když nerozumí nic ani sám od sebe ani pomocí jiných. Panovník má alespoň náležeti dle rozumu svého do druhé této třídy, aby totiž mohl posouditi jestli jeho služebníci a ministři dobře vládnou a jeho nešidí.
Kap. 23. Pochlebníků se varuj! Tuto davá M. velmi chytrou radu panovníkům: „Neníť jiného prostředku proti pochlebenství, nežli ukázati, že se nám pravda říci může bez urážky: kdyby ti ale zas každý pravdu říci směl, bylo by to proti slušné úctě. Chytrý panovník musí se tedy jiné cesty uchopiti; ať si vybéře rozumné lidi a dovolí jim pravdu mluvit ale jen o věcech, na které se jich zeptá: musí se jich ale na všechno ptáti, jejich mínění vyslyšeti a pak se sám na něčem ustanoviti. S těmito rádci musí ale tak zacházet, aby každý věděl, že jest tím váženější, čím upřímněji mluví. Kromě těch ale na žádného nic dáti nesmí. Jest ostatně jistá věc, že panovník nemající žádný rozum, také nemůže přijmout dobrou radu, vyjmouc ten náhodný pád, kdyby jím samotným vládnul zcela nějaký rozumný muž.“
Kap. 24. jedná o tom, kterak panovníci v Italii přišli o vládu svou.
Kap. 25. Jak mnoho vlivu má štěstí (náhoda) na osudy lidské a kterak se proti tomu jednati může. Machiavelli vychází zde od té zásady, že obyčejně asi polovička osudu člověka záleží od vlastního jeho přičinění, druhá polovička od náhody.
Kap. 26. s nadpisem: Provolání strany osvobození Italie od panování cizinců, ukazuje nejen veliké schopnosti Machiavellovy v řečnictví, nýbrž také velikou zášť jeho proti cizincům a lásku k vlasti své Italii.
Takový tedy jest obsah spisku nevelikého, který však po 300 let již znamenitého hluku způsobil ve světě. O pravém účeli, který měl spisovatel, panují až posud mnohé hádky a platí až posud rozličná mínění. Někteří myslí, že Machiavelli co horlivý republikán a nepřítel všech panovníků nesepsal svého „Panovníka“ co radu, dle které by se říditi měl, nýbrž jen co popis způsobů, dle kterých se panovníci obyčejně řídí, aby tak uvedl monarchickou vládu do ošklivosti. Jini zase myslí, že jen z lásky k Italii a z nenávisti k cizincům sepsaí svůj spis Machiavelli, vida na této cestě jedinou možnost, aby se Italie rozdrobená na množství malých republik a knížectví spojila celá a tudy teprva se od panování cizinců vysvoboditi mohla. Poněvadž tedy myslil, že nejinak nežli skrze silnou absolutní vládu možno jest toto spojení celé ltalie provésti, že sepsal pro nadějného pána z rodiny znamenité Medici tuto svou radu. Jiní dokonce myslí, že Machiavelli jen pouze z pochlebenství k dotčenému knižeti z rodu Medici tento spis sepsal, aby pak skrze toho došel k vysokým důstojnostem a tohoto posledního náhledu zdáli se býti i krajané Machiavellovi, Florentinští, kteří osvobodivše se šťastnou revolucí a zarazivše zase na čas svobodnou republiku, Machiavella na vzdor všemu usilování a při všech jeho nesmírných schopnostech a zkušenostech přece do žádného úřadu v nové republice přijmouti nechtěli, majíce jej v ošklivosti co známého spisovatele této knihy.