Články ze Slovana/Konec!

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (63)	Konec!

Údaje o textu
Titulek:	Konec!
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

Č. 6382.

Panu redaktoru Karlu Havlíčkovi v Kutných Horách.

Z posledních sešitků časopisu „Slovana“ č. 53 - 56 vidím, že připomenutí mé ode dne 20. min. měsíce zůstalo bez účinku. Opětuji tedy výstrahu, jižto jsem Vám dle § 1. císařského nařízení od 6. min. m. dal, s tím doložením, že nebudete- li jí šetřiti, vydávání toho listu zastavím. V Praze, dne 9. srpna 1851.

Místodržící: Mecséry.

H. B. V Kutné Hoře, dne 11. srpna 1851.

z předcházejícího úředního přípisu čtenářstvo pozoruje, zaslal pan místodržící svob. pan Mecséry redaktoru „Slovana“ druhé napomenutí, s kterým si opět hodně pospíšil, a které nám dnešního dne skrze podkrajský úřad Kutnohorský doručeno bylo. Dle císařského nařízení od 6. července t. r., k tomu účelu schválně vydaného, může tedy po této dvojí výstraze pan místodržící „Slovana“ tak zapovědít, jako vojenský komandant v obležení, a není také žádné pochybnosti, že by to co nejdřív učinil. Vždyť by si pak přece páni ministři toto nové nařízení nebyli nadarmo udělali!

Avšak této radosti nikomu jinému dopřáti nehodláme, aby „Slovana“ zapovědíti mohl: pročež sobě sami nyní zapovídáme „Slovana“ a toto číslo budiž poslední jeho číslo. Dvakráte již zapověděli „Národní Noviny“, po třetí aspoň ať se jim toho nedostane a „Slovan“ ať jest čist všech zákazův a ať se raději co přítel práva sám vyhne libovolnosti z cesty! Hned jak vyšlo ono pověstné nařízení od 6. července t. r., jímžto se vlastně obleženost tisku na celé mocnářství rozšířila, a jehožto příliš zřejmý úmysl proti „Slovanu“ jsme nejen my sami, nýbrž i mnozí jiní poznali, umínili jsme si, zachovati se tak, jak se to nyní stane: totiž vyčkati až do druhého napomenutí pana místodržícího, pak ale hned přestati a nečekati až na formální zákaz. Vlastní zákaz „Slovana“ jest již ono nařízení od 6. července a nemůže nám tedy mnoho záležeti na tom ještě několik těch dní života beztoho napolo podkopaného sobě ušetřiti, než by následoval po druhém napomenutí skutečný zákaz.

Mnohý snad bude se mrzeti, že přestane vycházeti skoro již poslední neodvislý časopis český, a mnohý bude snad mysliti, že bychom snad přece byli lépe učinili, podrobíce se zcela nynějším okolnostem a autokratické vůli vlády nyní v této chvili všemohoucí, aby alespoň se psalo jak se dá psáti, že jest lepší neco než nic, jak se obyčejně říkává. Tem ale odpovědíti musíme, že toto přísloví: „Lepší něco než nic!“ nehodí se na naše okolnosti: přijde na to, jestli nyní tak jak věci stojí není zaniknutí všelikých liberálních a samostatných časopisů víc, než kdyby přec některý dale ještě živořil. To slovo také něco musí platit na váhách našeho času, že nynější rakouská vláda, nazývajíc sebe sama konstituční, netrpí ani časopis, který beze všech přepjatostí hlásí se jen k zásadám ustavičného pokojného pokroku, práva a zákonitosti! Co se ostatně často již řečené mírnosti týče, řekli jsme již a opětujeme nyní, že právě ti, kteří ustavičně o ní mluví, sami žádnou mímost neznají, a že ta mírnost, kterou oni vlastně chtí, žádných mezí nemá, že to, co dnes jim sluje mírné, již zítra by slulo radikalismem, kdyby nebylo nic jiného: a pročež bláhovec každý, kdo myslí, že se tak dovede zmírniti, aby se jim zalíbil. Jediné, co žádají, jest podrobiti se ve všem jejich vůli a moci, a kdo to neučiní neb, učiniti nemůže, marná naděje jeho přijíti kdy do milosti.

Zkrátka řečeno, dráha časopisectví politickéno, volného a skutečně liberálního, dráha časopisectví neodvisle národního jest v této době u nás v Rakousích alespoň na čas zavřena, a kde vládne pouhá moc, která sobě sama dle libosti a pro každodenní potřebu zákony dělá, tam přestalo býti možné opposiční časopisectvo. Lépe tedy opustiti docela tuto cestu.

Avšak tím ještě není ukončena naše činnost, činnost národu bažícímu po uznání, po zákonité volnosti, hlásícího se o své spravedlivé dědictví, nenávidícího všelikou libovolnost. Před rokem 1848 neměli jsme přece též žádného samostatného volného časopisu, a přece jsme dovedli býti činnými, dovedli jsme kus po kusu svých přirozených práv sobě nazpět dobývati z ruky té, ktera nám je odňala, dovedli jsme navzdor všem protivenstvím krok po kroku docházeti k větší mohutnosti, k většímu uznání. Jestli jsme ale před rokem 1848 co strana slabá, ve světě skoro na prsty se počítající s takovými prostředky a v tehdejších okolnostech tolik dovedli: proč bychom nedovedli nyní více s lepšími prostředky, v lepších okolnostech, nyní, kdežto naše strana již v několika přiznivých letech vzrostla tak, že se nedá spočítati!? Varujme se jen té promrzelosti, která tak snadně se zmocní člověka, když několikráte bez prospěchu se byl namáhal, promrzelosti, která tak lehce vším praští a v mrzuté nečinnosti si hoví, promrzelosti, kterou právě nejvíce chtí vzbuditi všichni nenávidící pravou svobodu národů. Všude pozorujeme jejich snahu ustavičným stíháním, poznenáhlým, ale jistým smrtícím uskřipováním promrzeti každého, kdo jest jiného mínění nežli oni, aby tak konečně utuchla všechna činnost strany liberální, všechna jiskra budoucího pokroku. Nečiňme jim po vůli, nedejme se promrzeti!

Jest tisícero cest, na kterých můžeme působiti a přispívati ke konečnému vítězství našich zásad, k vítězství strany národní, každá dobrá česká kniha, každý dobře sepsaný článek, jednající o čemkoliv užitečném, každé zlepšení v průmyslu, hospodářství atd., které třeba jen jednotlivec z nás sám u sebe provede, získáni každého jednotlivého člověka pro naše pravdivé zásady, každá nová vědomost a zkušenost, kterou některý z nás z ciziny domů přinese, každý dobrý skutek, který v okolí svém kdo učiníme atd. atd.: všeckno to sesílí nás, každá taková věc jest hřebík do truhly absolutismu, jest stupeň jeden ke konečnému vítězství národní strany. Kdo jen poněkud zná historii a běh tohoto světa, ten jistě ví, že žádná politická strana, žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijíti, nežli skrze svou vlastní vnitřní sílu, skrze tu váhu, kterou si dříve sám dobyl, pročež každý pracuje nejlépe k lepší svobodě národu, který pomáhá rozmnožovati jeho vnitřní sílu. Vnitřní síla národu ale záleží v jeho vzdělanosti, mohovitosti, přičinlivosti, mravnosti a zachovalosti, a každý, který se o rozmnožení těchto vlastností u svého národu stará, přispivá nejlépe k budoucí svobodě. To tedy čiňme každý ve své domácností, ve svem okolí, a žádná moc nemůže nám toho zameziti.

Náš nynější čas jest doba přechodu buď k velikým událostem nebo zas ke starému běhu. V několika nejbližších letech bude již rozhodnuto, na kterou z těchto dvou stran se záležitosti Evropy obrátí. Nastane li opět restaurace předbřeznových 1848 okolností, pak ovšem potrvá snad zas několik desítiletí. Avšak již od dneška za rok bude hlavní věc rozhodnuta, totiž volbou presidenta francouzské republiky. Bude-li tam vyvolen pravý republikán, pak myslím že všude v Evropě, vyjmouc Rusko, jest konstituční vláda pojištěna. Nyní mnohé vlády jen na toto rozhodnutí ve Francouzich čekají, a do té doby nechtí se zcela upřímně se svým pravým úmyslem vyzraditi, a ačkoliv všude dle možnosti udušují liberální strany a zcela libovolně vladaří, přece se ještě neosmělili slíbenou konstituci i z papíru vymazati. Bude-li vyvolen liberální president ve Francouzích, který se nedá jako Ludvík Napoleon reakci za nástroj užívati, pak sí tím méně troufati budou zjevně a výslovně zrušiti ústavu, a poněvadž již nemožno bude, zase nové 4 roky (na 4 roky se volí hlava francouzské republiky) chovati se tak neurčitě jako posud, nepochybně se bude muset alespoň začít úvod jakékoli konstituce do života.

U nás to dojde brzy zase tam, že pominou mezi námi všeliké rozdíly v polítickém smýšlení a že budou všichni věrní Čechové spojeni zase v jednu národní stranu tak jako to bylo před rokem 1848, a jako to již bývalo kolikráte v Čechách za starších dob. Název národní strana sluší nám také ze všech jiných nejlépe a ten budiž nyní zase naše společná korouhev, heslo, pod kterým si nejlépe rozumíme.

Pochopitelno jest zajisté, že redaktor „Slovana“ s dosti trpkým citem opouští svou dosavadní činnost, které se byl již více let výhradně věnoval, docíliv na ní jistě pranepatrných výsledků; hlavní jeho účel byl až posavad: připravovati poznenáhla v národu našem ono smýšlení, bez ktereho nelze dojíti svobody, a setrval tak dlouho, pokud možná bylo, nedbaje mnoho na všeliká příkoří. Nyní se tedy obrátí k jiné literární činnosti, a pokusí se na jiném poli naši posud chudé literatury brousiti svoje síly. Když vláda naše nechtěla snésti a trpěti naši rozumnou a zákonitou opposici, když nechtěla slyšeti důvody a zacpala raději násilím pramen, z kterého se prýštily: dobře tedy, umlkněme a uvidíme, jak jí záživné bude to hrobové ticho všech její národů, ku kterému je odsoudila.

Říkává se obyčejně o vládách: „že se nic nenaučili a nic nezapomněli“: národům se ale musí radit, aby hleděli mnoho se naučit a na nic nezapomenout!