Články ze Slovana/Jeden paragraf
Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský | ||
Sbírky na naše národní divadlo | Jeden paragraf | K čtenářstvu |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Jeden paragraf |
Autor: | Karel Havlíček Borovský |
Zdroj: | citanka.cz |
Vydáno: | Slovan, 1850 - 1851 |
Licence: | PD old 70 |
H. B. V předešlém čísle podali jsme jen na kvap čtenářstvu svému beze všelikých úvah onen nový paragraf, kterým vyzdvihuje naše ministerstvo v krátkosti svobodu tisku v celé rakouské říši. Naše čtenářstvo jistě s pozornosti uvážilo celý důležitý smysl tohoto paragrafu, který jsme postavili do předu svého minulého čísla. Vláda naše dekretovala sama sobě právo zapovědíti jí nelibý časopis, že tím vlastně přestala svoboda tisku pro časopisy, kdož by tomu nebyl porozuměl? Neboť svoboda tisku jen tenkráte může míti ceny pro občanstvo, když možná jest vládě celou pravdu veřejně do očí povědíti, a když vláda jinak proti časopisům jednati nemůže, nežli proti každému jinému obviněnému z přestupku, totiž náležitým a nestranným soudem a jmenovitě soudem neodvislých spoluobčanů v porotě. Nyní ale v Rakousích budou souditi nad časopisy političtí náměstníci v korunních zemích, neboť dala jim vláda moc po druhé písemní výstraze zapovědíti každý časopis. Kterak tedy od nynějška časopisy mohou nestranně a bezohledně posuzovati činnost těchto pánů náměstníků? Na každou důtku odpoví se jim písemní výstrahou a po dvou výstrahách bude p. náměstník zbaven svého nepříjemného posuzovatele.
Ostatně má ale každý takový zákon našeho nynějšího ministerstva vždy nějaký nejbližší smysl, neboť naše ministerstvo zvyklo si dělati zákony vždy pro nejbližší potřebu. Pro nynějšek jest tedy smysl tohoto nového paragrafu ten, že co nejdříve dostane Slovan Kutnohorský a Südslavische Zeitung v Záhřebě písemní výstrahu atd. Každý vidí a my sami to pozorujeme nejlépe, že jmenovitě Slovan v tomto čtvrtletí již naposledy vychází, neboť tento nový paragraf jest pohřební píseň zvláště pro nás zhotovená ve Vídni.
Nejsme snad jen my sami, kteří toto pozorujeme, také jiné časopisy přišly již na tuto stejnou myšlenku. Lloyd, mluvě o tomto novém zákonu, praví: „Nedivili bychom se tomu, kdyby jeden časopis v Čechách a jeden v Chorvátech brzy pocítily na sobě účinek tohoto nového zákonu.“ Že tento časopis v Čechách jsme my a v Chorvátsku Südslavisohe Zeitung, o tom nemůže býti ani pochybnosti.
Vídeňský Denník mluví ještě zřetelněji:
„Co se nás týče, vyslovíme to bez tajení, my litujeme, že v Rakousku tisk toho dovedl, (!) aby se prostředky takovými musel udržovati v míře.
„Soudní moc proti nim nestačila proto, že dobře dovedli plány své schovati tak, aby obešli přísnost zákona a nedávno jsme se dočkali toho, že si jeden z orgánů těch veřejný posměch tropil ze soudu, který naň sáhnul.
„Vláda žádná nesmí trpěti, aby se pod jejíma očima zákon a vykonavatelé jeho obraceli v posměch, aby se nedotknutelné základy státní moci podkopávaly, aby se pod rouškou opposice proti vládnímu systému bojovalo proti bytnosti státu samého.“ -
Konst. List Pražský již dokonce výslovně oba tyto časopisy jmenuje, a o Slovanu přidává ještě, že prý se nedávno sarkasticky posmíval nálezu okresního sborového soudu nad Slovanem. Nemáme to Pražskému Konst. Listu tak velice za zlé, že o nás roztrušuje nepravdivou zprávu, neboť v Praze jest Slovan zapovězen, a redakce Konst. Blattu nepochybně tedy jenom dle doslechu toto napsala.
Ve Vidni ale Slovan není zapovězen a redakce Víd. Den. dostává pravidelně svůj výtisk Slovana, mohla tedy a musela čísti onen náš článek v čísle 46. Pozor. pol. str. 9., kdežto se jedná o zabavení čísla 45. Slovana. Každý, kdo má zdravé oči a jen nejnižší lidský rozum, musel viděti, že v tomto našem článku jest řeč o obžalobě a jmenovitě o konfiskaci tohoto čísla, vypočetli jsme žertovně všechny přestupky, které c. k. státní zastupitelství Kutnohorské v tom našem 45. čísle viděti se domýšlelo, a žertovati jsme mohli proto, že se takové přestupky v našem čísle nenacházejí, což také dokázáno již jest výrokem soudním, neboť soud jenom strany dvou přestupků od státního zástupce udaných proti nám vyšetřování nařídil, a budoucnost ukáže, jestli se i ty dva tam nalezají. Že jsme si ale ze soudu posměch netropili, jak Víd. Den. praví, jest patrno, neboť tenkrát, když jsme článek psali ani soud ještě žádný výrok nevydal. Státní zástupce ale (při vší úctě, kterou máme ke každému státnímu organu) není předce žádný soud, nýbrž v tomto pádu jenom náš protivník, náš obžalovatel a my máme úplné právo posuzovati jeho činnost před veřejností, tak jako on má právo žalovati nás a obviňovati z čehokoli. Můžeme-li si ale požertovati z množství a z velikosti obvinění od p. státního zástupce proti nám u soudu udaných, dokazuje to jenom naše dobré svědomí, totiž jsme si velmi dobře povědomi, že se tyto přestupky na nás u soudu neshledají, což se tuším, dá-li nám Bůh dočkati veřejného soudu před porotou, nejlépe ukáže. Litujeme tedy nynější redakci Víd. Den., že takovými nepravdivými údaji nás zlehčuje, neboť my nikdy sobě ze soudů posměch dělati obyčej nemáme, považujíce soudy za svou nejlepší ochranu. Jenom lidé se špatným svědomím bojí se soudův a hledí se jim vyhýbati.
Že nás ostatně vláda tímto svým novým zákonem nikterak nepřekvapila, ví každý, neboť jsme již dávno očekávali nějaký krok vlády, kterým se učiní vycházení Slovana nemožné, jakož jsme se o tom častěji zmiňovali.
Pravíme-li vycházení Slovana, chceme tím říci Slovana, jako byl, neboť, kdybychom chtěli ze Slovana udelati nejaký Víd. Den. neb něco tomu podobného, mohli bychom jej arci až na věky vydávati, což ale, jak patrno, není náš úmysl. Nejsme tedy novým tím paragrafem nikterak překvapeni a tímto čtvrtletím rozloučíme se se svou časopiseckou činností, počatou od r. 1845. S velikým upokojením můžeme nazpět pohledět na těchto šest let plných činnosti, ve kterých nám osud přidělil vyslovovati veřejně před světem to, co pohybuje myslí a srdcem našeho národu. Ať si nepřátelé nasi panující nyní mluví cokoli, přece ale jest a zůstane pravda a také časem svým stvrzeno bude, ze Pražské Noviny roku 1846 a 1847, Národní Noviny r. 1848 a 1849, konečně Slovan r. 1850 a 1851 nejsilnější stranu národu českého zastupoval a smýšlení její vyslovoval. Souzeno-li jest osudem tomuto smýšlení, aby zůstalo vždy a věčně jen nadějí a nestalo se nikdy skutečností, kdož by to již nyní chtěl rozhodovati?
Nejlepší vědomí redaktora Slovana jest, že nesloužil nikdy jinému než českému a slovanskému národu, a když nam jedna cesta k tomu jest mocí zamezena, pokusíme se sloužiti mu zase na jiné cestě, a časem svým přece uznána bude naše věrná služba, třeba ne výnosnými hodnostmi, jakými se platí služby vládám proukázané, přece ale srdečnou a vděčnou upomínkou.
Obecenstvu našemu, byť by mu třeba velmi nemilo bylo oželeti vycházení časopisu našeho směru, nebude zajistě po chladném rozvážení ani příliš bolestný tento nový ministerský paragraf: vždyť beztoho až do nynějška činilo se nám každé ráznější ozvání o národní věci nemožným libovolnými konfiskacemi, rozdíl tedy není příliš veliký. A jestli dokonce, jak ministerský úvod naději dává, zrušeno bude v krátkosti obležení v Praze a ve Vídni, jest otazka jestli jsme nezískali tímto novým zákonem. Svobodu tisku pravou neměli jsme beztoho, neztratíme tedy v tomto ohledu mnoho, pominutím obleženosti nastane ale v Praze na každý způsob jakási nová činnost. Nesmí se ale tomu rozuměti tak, jako bychom si snad v nově vyšlém ustanovení nějak libovali: naopak musíme říci, že teprva nyní tímto paragrafem skutečně zrušena je slíbená svoboda tisku. Kdo ale ví, že pokládáme svobodu tisku za nejprvnější právo svobodného občana, porozumí tomu. že nám nemůže býti lhostejno výslovně býti zbaveni tohoto nám tak slavně zaručeného práva. Ministerstvo sice ve svém úvodním nejponíženějším přednešeni neštítilo se říci, že v Rakousích není možná vládnout při svobodě tisku: podivné ale jest, proč tedy přece ještě roku 1849 vydalo tiskový zákon! Ministerstvo praví, že prý s jistou opatrností možná jest se vyhnouti dosavadnímu zákonu tiskovému a ujíti trestu, a že tedy proto musí býti v rukou vlády libovolný (diskretionární) prostředek proti takovým časopisům. Proč pak si ale tedy ministerstvo, jestli tak málo na zákony drží, nevyminuje také stejnou libovolnou moc strany všech jiných přestupků? - Celá věc je velmi snadná na srozuměnou: vyhnouti se zákonu tiskovému není možno, tak jako není možno vyhnouti se ku př. zákonu o zlodějství, a když někdo skutečně krade, sotva asi ujde trestu při vší zákonité proceduře, a nebude zapotřebí dělati pro něho nějaká nová diskretionární ustanovení. Kdyby tudy někdo skutečně přestoupil některý paragraf dosavadního tiskového zákona, bude jistě odsouzen dle všech pravidelných soudních forem. Žádá se ale, jak se zdá, od tiskového zákona příliš mnoho, víc než on a jakýkoli jiný zákon zastati může, žádá se totiž, aby dle tohoto zákona mohl být také někdo potrestán, kdo se nedopustil žádného zákonem zapovězeného činu. Kdo žádá, aby každý, kdo vládu, nejsa pochlebník, nechvalně posuzuje, byl co zločinec potrestán, tenť měl arci hned za první paragraf ve svém tiskovém zákonu udělati: „Kdo haní vládu, pět let do žaláře a 1000 zl. pokuty; kdo ji nechválí, rok žaláře a 500 zl. pokuty“. To jest vlastně ten paragraf, který chybí v našem tiskovém zákonu, a s tímto paragrafem mohlo by arci každé ministerstvo velmi pokojně a zcela dle libosti vládnout, a k tomu ještě bez obležení.
Pokud naše nynější ministerstvo bude vládnout tak jako posud, nestačí jistě se žádným tiskovým zákonem, a nebude také nikdy se svým tiskovým zákonodárstvím u konce. Pořád bude ještě něco chybět, žádné sebe větší obmezení svobody tisku nepostačí k utlumení nespokojenosti tak dalece, aby nepoužila i té nejmenší skuliny v zákoně tiskovém a nepropukla se skrze ni na veřejnost. Kdo chce jen dle své hlavy, dle své libosti vládnout, ten musí zavésti censuru, tomu není nic platen žádný a sebe ostřejší tiskový zákon. Svoboda tisku může býti jen tam, kde se vládne podle přání a k prospěchu většiny národu.
Činíme ostatně všechny myslící na to pozorny, kterak nynější vláda od počátku svého nastoupení na podzim r. 1848 pěkně poznenáhla sice, ale pevným krokem nás vede ve svobodě tisku „besonnen aber entschieden vorwarts!“ Napřed liberální tiskový zákon bez kaucí a liberálně bez censusu volená porota; pak po rozpuštění sněmu nynější tiskový zákon s kaucemi, dosti velký census na porotce ; potom předkládání každého čísla k úřadům zároveň s vydáváním, pohodlí to pro konfiskace; potom obležení v Praze jen k vůli tisku a obmezení tisku materiální nemožností; nyní již libovolné zapovídání novin! Co bylo napřed, víme, co přijde budoucně, nevíme.