Články ze Slovana/Gleiches Recht für Alle!

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (46)	Gleiches Recht für Alle!	Pozorovatel politický (47)

Údaje o textu
Titulek:	Gleiches Recht für Alle!
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B. „Stejné právo pro každého“, toť jest heslo, které alespoň naše nynější ministerstvo vyvěsilo co korouhev svou. Jak dalece se dle této zásady opravdu řídí, to víme všichni tuze dobře. Tentokrát uvedeme jen jedinký příklad, náležící do područí ministerstva církevních záležitostí a osvěty. Již dříve jsme se zmínili o tom, kterak náš pan ministr Thun jest katoličtější než ultramontáni, kterak samy církevní časopisy a mezi nimi známý Kath. Blatt aus Mähren neschvalují rozkaz ministra Thuna dle kterého bývalému katolickému knězi, byť by i k evangelické víře přestoupil, dovoleno není platné manželství.

Tak daleko to přišlo s liberálností naší nynější vlády, že její časopisy musejí vyvraceti liberální zásady od ultramontánů pronešené, a Vídeňský Denník co ozvěna hr. Thuna ve dlouhém článku vyvrací zásady pronešené v Kath. Blatt aus Mähren dle Neue Sion a zastávati musí pana ministra proti ultramontánům ve věcech církevních.

Poučné bude ve mnohých ohledech přečísti si onen článek Víd. Den., který zde následuje:

V „Katholisches Blatt aus Mähren“ (horlí Vídeňský Denník) čteme v čísle 13. následovně:

„"Nový zákon byl prohlášen, kterým se katolickému knězi, jenž k některému jinému vyznání přistoupil, zapovídá uzavírati sňatek manželský. - Je-li pak zákon takový rozumný, času přiměřený a též spravedlivý? - Stát zaručuje svobodu církve a náboženství, proč nezaručí též svobodu svědomí? Stát odříká se nadporučenství, jež dříve nad církví byl provozoval, k čemu tedy tento zákon? Kněz se ovšem při vysvěcení přísahou k coelibatu zaváže, co ale jest státu po tom, proč míchá se do svědomí poddaných svých a dělá se vykladačem dogmatiky a morálky?“ - „ Co se obmýšlí takovým zákonem? Zamezení odpadlictví a spojených s ním pohoršení. První se neuskuteční a druhé stane se ještě větší příčinou souložnictva““ atd. atd.

„Čtouce tato a podobná slova v Kath. Bl. a. M., měli jsme z počátku za to, že je ctěná redakce bezpochyby jen proto z "Neue Sion“ do svého listu přijala, že proti nim rázně vystoupiti chce. Naděje nás ale v ohledu tomto zklamala. V dotčeném čísle 13. nenalezli jsme ani nejmenší zmínky o tom, že by náhledy tyto byly falešné a jednostranné a opětné pomlčení o nich v následovním čísle 14. přivádí nás k závěrce, že ctěná redakce dotčené mínění sama sdíleti musí, jinak by sice proti němu již byla vystoupila, aneb aspoň celý text ve svém listu bez poznamenání byla neotiskla. Pokládáme tudíž za svou povinnost, opříti se proti takovému rozumování. Možná, že se jisté straně zalíbí za touto příčinou o nás povídati, že co politický list katoličtější býti chceme než samý „Kath. Bl. a. M.“ Na to ale již napřed odpovídáme, že skutečně naše vřelá snaha jest, abychom nejen slovy, nýbrž i skutky pravými katolíky byli. A kdyby se snad straně liberální zachtělo nás opět jaksi opovržlivě jezuity a ultramontány nazývati, my jí tu radost kaziti nebudeme, vědouce, že radikálům a liberálům obyčejně musívají fráse a nadávky z tísně vypomáhati. Přistupme k věci.

„Stát zaručil svobodu církve a náboženství, proč nezaručil také svobodu svědomí?“ táže se „Neue Sion“ a „Kath. Bl. a. M.“ jí přisvědčuje. Otázka tato nepřekvapila by nás, kdyby ji byl obecenstvu předložil některý z přívrženců Rottkových aneb snad některý z četného hejna novinářů rakouských, jenž svůj indifferentismus ve věcech náboženství a svou zášť ku katolicismu marně hledí ukrýti pod zástěrou, jako by hájili svobodu náboženství: naivnost ale, s kterou se Kath. Bl. na něco takového tázati může, pokládáme za smutné znamení, poněvadž za to máme, že otázka tato, nechť již z těch neb oněch úst vyjde, vždy buďto voltairstvím neb aspoň febronianstvím zapáchá.

„Svoboda svědomí!“ V ústech pravého katolíka jsou slova tato nejen p!eonasmus. nýbrž i nesmysl. Katolík pokládá svědomí své za hlas Boží a svoboda nezáleží pouze v tom, že člověk něco činiti může, nýbrž také v tom, že člověk ledacos činiti nepotřebuje. Není-li tedy svoboda svědomí v ústech katolíka nesmysl, následuje z toho, že stát, jenž svobodu svědomí zaručiti má, povinen jest kaž-dého hájiti a chrániti, kdo svědomí - tento hlas Boží - slyšeti nechce, t j. kdo n. p. prostopášným životem tak hluboko klesl, že si z největšího zločinu žádného svědomí nedělá, quod est absurdum, po česku to je lež až se tmí. A nejste-li katolíci a vykládáte-li si svědomí podle mudráckého způsobu Herbartovského, Hegelského atd., aneb snad každý dle své vlastní choutky: proč jste se již na tom vespolek neusnesli, má li vám vláda svobodu svědomí Herbartovského či snad Hegelského atd. atd zaručiti?

„Kdyby "Neue Sion“ a „Kath. Blatt aus M.“ trochu bedlivěji v genealogii této „svobody svědomí“ byly nahlédly, jistě že by se jí tak vřele byly neujímaly. My se zde ovšem do vypravování této genealogie pustiti nemůžeme, za to se ale osmělíme dotčené dva listy na to upozorniti, jak výborně se tato zásada hodí k učení novověkých filosofů německých, kteří svůj systém za náboženství vydávají, kteří svůj rozum na nejvyšší tribunál vyvyšují a kteří písemní a ústní zjevení Boží, jak nám je církev katolická zachovala, jen k tomu potřebují, aby mudráckým překrucováním a jednostranným jeho rozpřádáním chudobu svého rozumu co do původnosti ukryli. A což by ta „svoboda svědomí“ posléze též nějaké takové mixtum compositum z některé výpovědi církve katolické a z rozumu reformací Lutherovou „uvolněného“ byla?! - Revenons a nos moutons. „Stát odřekl se nadporučenství, jež dříve nad církví provozoval, k čemu jest tedy tento zákon?“ atd. Kdyby nám tuto otázku někdo jíný byl předložil, pomysleli bychom si: „Ty chlapíku jsi si zajisté jednoho z bývalých poslanců na sněmě říšském, který Rottkův státní slovník obyčejně s sebou do sněmovny nosil a nejednou z něho na tribuně odříkával, za vzor oblíbil a chceš nám nyní také tou moudrostí Rottkovskou imponovati.“ O „Kath. Bl. a. M.“ bychom se toho byli nenadáli, že takovéto fráse, z moderniho francouzského pseudokonstitucionalismu vzaté, obecenstvu bude předkládati.

„Kath. Blatt“ domáhá se nyní toho, jak ze svrchu uvedených slov vysvítá, aby církev katolická v Rakousku všeho nadporučenství se strany státu zbavena zůstala, nýbrž také toho, aby stát rakouský žádným zákonem aneb nařízením úctu k církvi katolické nehájil, zkrátka aby poměr mezi státem a církví katolickou v Rakousku tentýž asi byl, jak to v Severních Obcích Amerikánských, ve Francii a v Belgii spatřujeme. To ale jest, jak za to máme, jedna z hlavních stránek pseudokonstitucionalistů, kterým nyní v Prusku „die Eigentlichen“ říkají, že rozličné státy na jedno brdo zříditi mermomocí usilují, neberouce ohledu na to, že jejich historické, zeměpisné a jiné poměry rozdílné jsou a tudíž i rozličnosti ve svém zřízení a ve své správě vymáhají.

„Nás není tajno, kterak velká většina, možná že všichni katoličtí kněží v Americe, vzkvět a šíření se katolicismu v tamních Spojených Obcích z nemalé části též tomu připisují, že tam církev katolická od státu úplně rozloučena jest, že jí vláda v ničem neporoučí, aniž jí v něčem nápomocna jest. My též víme, že v Belgii katolické kněžstvo samo na to doléhalo, aby tam církev od státu úplně byla rozdělena a že tam rozloučení toto na ten čas velkých výhod katolické církvi přineslo. U nás v Rakousku jsou jiné poměry než v Severní Americe a v Belgii byly a třebať by profanisace státu církvi katolické v Rakousku v celku a konečně jakož sami věříme na ujmu nebyla, musíme se předce za to jakožto katolíci velmi styděti, když se s naši strany na profanisaci státu rakouského doléhá.

„V Severních obcích Amerikánských bylo jádro obyvatelstva z většiny protestantské. Dejme tomu, že by tam byli stát neprofanisovali a že by protestantismus podobných výhod byl podržel jako v Anglicku. Nebyla by tam v tomto pádu církev katolická nyní podobný boj musila vésti, za touže příčinou jako nyní v Anglii vede, nebyl by boj tento mnohem krutší? Že by v něm církev katolická konečně předce byla zvítězila, tak jako že v Anglii katolicismus nad protestantismem konečně zvítězí, o tom ani dost málo nepochybujeme; boj ale, kterým si církev katolická vítězství nad protestantismem v Americe zjednává, jest ušlechtilejší a národu vzdělaného důstojnější a církev katolická může tam snad za tuto cenu profanisaci státu dočasně snášeti, zvláště když sama ji byla nezpůsobila.

„V Belgii hlasovala strana katolická sama pro profanisaci státu. Možná, že k tomu vliv francouzských konstitucionalistů ledacos přičinil; hlavní však příčina toho byla zajisté ta, že se, majíc v živé paměti všecka pronásledování se strany státu a vlády protestantské, za tuto cenu z okovů febronianských vykoupila. Jí nezbývalo nic jiného, než buďto svoliti k profanisaci státu, aneb se dát vtěsnati v okovy febronianské.“

„A kterých podstatných příčin mame my katolíci v Rakousku, abychom na profanisaci statu dolehali, abychom jej charakteru katolického zbavili? Církev naše sprostěna jest synovskou péčí bohabojného mocnáře okovů febronianských a na Vás, služebníci Páně, bude nyní nejvíce záležeti, dovedete-li jí v celé říši rakouské pomocí Božskou, která Vás zajisté nemine, když za ni prositi budete, vítězství zjednati!“

„Stát rakouský byl od počátku stát katolický, mocnáři našemu dán byl před dávnými časy titul panovníka apoštolského a nyní by se to k vůli modernímu konstitucionalismu francouzskému zrušiti mělo, k vůli theorii, která již přes půlstoletí s národem francouzským hůř než čtvrtodenní zimnice lomcuje a jej víc a víc v osidla indifferena nemravnosti zavádí? Stát by se neměl toho všímati, jaké svědomí kdo má a měl by k tomu lhostejně pohlížeti, když kněz odpadlík smlouvu s církví svatou, s Bohem učiněnou, ruší, když "v svatokrádežné manželství“ vstupuje a rodinu založiti chce na základě sňatku, na kterémž „kletba Páně,“ jak Kath. Bl. sám praví, spočívá?"

„Což neví Kath. Bl., že právo teprv v lůně církve katolické na základě zjevení Božího mravné podstaty dosáhlo, což neví, jak marna byla a jest snaha právníků vyvoditi podstatu práva z pouhého rozumu lidského? Profanisace státu rakouského, zbavení jej charakteru katolického nebylo by nic jiného, než provolání, že právo konečně nic jiného není než násilí! A jakým právem bude napotom Kath. Blatt žadati, aby stát civilní manželství neuznával, když sňatek křivopřísežných kněží za platný uznati má? Není takovýto sňatek stokráte horší a pohoršlivější než civilní manželství?

„Co se konečně toho týče, že by menších pohoršení bylo, kdyby stát takovýmto sňatkům žádných překážek nekladl, vzhledem toho odkazujeme Kath. Bl. na dějepis církevní, aby se tam ze skutečných dějů přesvědčil, že povolnost ve věcech církevních a mravních zlé nezabrání a pohoršení nezmírní. - Pravdu sobě mluvme, dobře spolu buďme. Amicus Plato, magis amica veritas.“ -

Tak mluví Víd. Denník nepochybně - z duše pana ministra osvěty! Ano, pravdu sobě mluvme, dobří spolu bďme! To tedy není profanisace státu, když zabraňujete člověku míti své přesvědčení o náboženství? Když jej křivopřísežníkem jmenujete, proto, že má nyní jiné přesvědčení než před lety? Proto sebe jmenujete pravými katolíky! O vy praví katolíci! kéž Vás je možno přesaditi jen na několik let mezi mahomedány neb do Japanu, kde mají rovněž tak „pevné“ přesvědčení jako vy, a zacházejí s katolíky rovněž tak „bratrsky“ jako vy, mužové boží, s nekatolíky zacházíte! Voltairianství, febronianství a čím vším házíte vy věční fabrikanti kacířů! A jakými hrdými tvrzeními na zdařbůh zaslepujete oči nevědomých! Anglicko se stane katolickým! Sev. Amerika se stane katolickou! - počkejte, až se to stane a pak mluvte, ale nechlubte se před časem. A jestli psáno stojí, že bude jeden ovčinec a jeden pastýř, nemyslí se to o vašem nadutém nesnášenlivém učení, kdežto ustavičně se hryzete, nýbrž jedině o té snášenlivosti, kterou neznáte a kterou potupně Voltairstvím jmenujete. Nikdy zajisté nebudou lidé jednoho smýšlení, kdo to myslí a věří, rouhá se Bohu a důstojnosti lidské, neb žádá, aby byli lidé špalky (a ani špalkové nejsou jeden jako druhý!) Možné ale jest a tuším se navzdor vám docílí, že lidé rozličného mínění nebudou sebe proklínatí a sežírati a do pekla odsuzovati, nýbrž bratrsky snášeti - a to jest to, co znamená jeden ovčinec a jeden pastýř!

Rozbírati ostatně všechno to, co zde Víd. Den. uvádí a začež jej sám Const. Blatt aus Böhmen nad míru ostře odbyl, nedržíme věru ani za potřebné, každý sám čta jeho slova, pozná ovoce sektářské nadutosti. Nám dosti jest na tom, že se Víd. Den. mezi řečí sám (nepochybně v zapomenlivosti) nepočítá již ani mezi liberální - bezděčné to vyznání, nám dosti jest na tom podotknouti, že lidé, kteří hlásajíce slovy rovnoprávnost, katolickému knězi, který k jiné víře přestoupil, ani práv, neřku-li občanských, nýbrž i člověčích, dopřáti nechtejí, že, pravím, lidé takoví, hodni nejsou, aby se s nimi kdo do rozumné rozepře pouštěl.