Články ze Slovana/Duchovenstvo v konstituci

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (14)	Duchovenstvo v konstituci	Pozorovatel politický (15)

Údaje o textu
Titulek:	Duchovenstvo v konstituci
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B. Jakožto hlavní pravidlo a základ celého našeho snažení o zvelebení národů slovanských považovali jsme vždy držení se pevně svobodomyslných zásad, a jsme přesvědčeni, že jinak ničeho platného a trvanlivého docíliti nám nelze, a že ztraceni jsme jakmile bychom korouhev svobody opustili. Proto jsme byli vždy proti všem těm, kteři buď dobromyslně neb z jiných špatných ohledů radili nám, abychom odřeknouce se zásad liberálních skrze nějakou protekci jistých vyšších privilegovaných tříd aneb vlády hleděli pro národnost naši něčeho si dobýti.

Že tato naše cesta jedině pravá jest, nechceme zde dokazovati, poněvadž se to již vícekrát stalo, a poněvadž předpokládáme, že všichni přátelé naši tak dobře jako my tuto zásadu za hlavní své pravidlo vždy považují.

Jakožto nevyhnutelný následek této naší zásady stalo se ale v nejnovejším čase, že jsme proti hierarchickým pokusům ostře vystoupiti za svou povinnost pokládali a poněvadž by se leckomu zdáti mohlo, jakož nám také již z několika stran napověděno jest, že tím strana naše jakéhosi seslabení, jakési ujmy utrpí, protože veliká část duchovenstva tímto naším horlením proti hierarchii rozdrážděna jsouc, snad by naši liberálně-národní stranu opustiti a proti nám s protivníky našimi spojiti se mohla: pokládáme za slušné, abychom o celé této záležitosti a jmenovitě o poměrech duchovenstva katolického k naší straně šetrně sice avšak i upřímně a bez všelikých ohledů mínění své pronesli a dosavadní jednání před očima celé naší strany ospravedlnili.

Někteří a mezi nimi hlavně nynější ministr hr. Lev Thun vytýkali nám velmi prudkými slovy, že národnost a politiku dohromady micháme, a žádali od nás, abychom jen dle politických zásad strany utvořili. Předhůzka tato, ale zcela jest neslušná, každý ví, že jsme se vždy nazývali stranou liberálně-národní, tudy jinými slovy liberálně-českoslovanskou, a že jsme tedy liberálnost v politických zásadách za hlavní známku své strany vždy považovali. Jestli až posud mnozí Čechové ze starého zvyku k nám se počítali, kteři liberálně nesmýšleli, nybrž strany politického smýšlení svého buď k výstředním křiklounům neb k reakcionářůni náleželi, jest toho vina staré tak nazvané vlastenectví ještě z dob absolutních, kdežto všichni, kteří národnost a jazyk český pěstovali, bez ohledu na politické smýšlení, ba mnozí ani žádné politické smýšlení zhola nemajíce, do jednoho cechu se počítali, nazývajíce se vlastenci.

Do cechu vlastenců náleželi tenkrát lidé nejrozmanitějšího smýšlení politického i náboženského, kterážto rozmanitost se tenkráte ovšem u veřejnosti zjistiti nemohla z té jednoduché příčiny, poněvadž před rokem 1848 se v Rakousích vůbec žádné smýšlení nesmělo ve veřejnosti ukazovati ani tiskem ani ve spolcích. Od té doby však, co jsme dostali svobodu tisku a svobodu smýšlení, muselo se ovšem objeviti, jaké rozmanité živly cech vlastenecký v sobě choval: největší ultramontáni, protestanti, indiferentisté byli vlastencové, největší křiklouni a podlízačové byli též mezi vlastenci. To však se upřiti nedá, že i tenkrát přece největší část vlastenců v politice a v náboženství liberálně smýšlela, a že takové smýšlení vždy přece bylo směrem celého předbřeznového vlastenectví, a proto také i nyní ve změněných okolnostech zase nastoupila strana liberálně-národní v každém ohledu na místo předbřeznových vlastenců, jak to každý, kdo na naše veřejné záležitosti nepředpojatým okem hledí, ze všech okolností uznati musí.

Jen k prospěchu věci samé to ale jest, aby se co nejdříve z této národně-liberální strany vyčistily všecky živly, které v ní ještě zůstaly co zbytkové ze starého vlastenectví, nyní však již do ní nenáleží, myslíme totiž lidi liberálně nesmýšlející. Žádný ať nemyslí, že by vystoupením těchto strana liberálně-národní něco na síle neb na čemkoli utrpěla: naopak jenom tím získati může, a čím dále se takoví živlové ve straně naší udrží, tím více nebezpečenství a ztrát hrozí proto straně v budoucnosti. Ostatně se v tomto ohledu okolnosti samotné o nás výborně postaraly: čas od rozpuštění sněmu říšského až do nynějška byl pravým čistícím ohněm pro stranu liberálně-národní, všechno co do ní nenáleželo, vytratilo se poznenáhla a stojí již nyní pod jinou korouhví, a co až posud zůstalo, o tom alespoň s větší pravdě podobností důvěřovati můžeme, že jest upřímné.

To všechno předpokladajíce, můžeme se obrátiti k vlastnímu předmětu, jemužto vlastně věnován jest tento článek, totiž ku katolickému duchovenstvu. Známá věc jest, že naše duchovenstvo katolické bylo vždy nejhlavnější silou českého vlastenectví, ba může se zrovna říci bez pochybnosti, že vlastně duchovenstvo katolické bylo počátkem a zakladatelem celého našeho vlastenectví. Největší čast těch pokroků, které náš národní jazyk v životě vzdělanějsích tříd učinil, jest jistě zásluhou duchovenstva.

Událost tato, kterou nikdo upírati nesmí a nebude, vykládá se dílem sama z okolností. V předbřeznových našich dobách nebyl ani jeden vzdělanější stav, který by k povolání svému nějakou povědomost jazyka českého byl potřeboval, kromě duchovních; kromě toho společné přebývání v seminářích zavdalo dobrou příležitost k rozšiřování zásad vlasteneckých mezi kněžstvem, které se tím více ujaly, protože největší část našich kněží právě z rodičů rolnických neb menších měst pocházela, mezi kterými ještě cit národní nebyl vypuzen a utlačen, a tudy tím větší soucit ve mladých mužích se nacházel k pěstování a zvelebení své utlačené národnosti. K tomu ještě přidejme, že kněžstvo vůbec nikdy nebylo od germanisující vlády tak odvislé jako úřednictvo a jiné stavy, a máme všechny přirozené příčiny toho úkazu pohromadě, že kněžstvo naše bylo hlavním pěstitelem národnosti.

Již samo sebou se rozumí, že mezi timto národnost a vlastenectví pěstujícím kněžstvem s ohledem na politicko národní smýšlení byly takové rozdíly jako mezi vlastenci vůbec. Byliť ku př. velmi znamenití a po celé zemi pověstní vlastencové a spisovatelé, kteří ve svých osadách co faráři a děkanové velmi málo byli od lidu vážení, jsouce přílišní pěstitelé tak nazvané finanční theologie, jiní naopak byli zase u svých ovčiček nad míru oblíbení, tak že by za ně byli duši dali, poněvadž byli skutkem i slovem praví rádcové, přátelé a pastýřové lidu; byliť mezi vlasteneckým kněžstvem liberální i servilní mužové, ultramontáni i osvícenější mužové, kterým skutečně mnoho na náboženství záleželo a mužové, kterým bylo náboženství jen prostředkem rozličných výdělků. Zkrátka, byli hodní i špatní, tak jako v každém stavu a může se krátce říci, že sice každý hodný český kněz byl vlastencem, ale ne každý vlastenec-kněz byl hodným knězem. Jakmile však nastala politická svoboda, zavdána jest mnoha příčina k mrzutostem mezi bývalými vlastenci laiky a některými kněžími. Celá liberální strana byla toho mínění, aby všechny dávky, které věřící pod jménem desátku, štoly atd. zpříma knežím do rukou odvádějí, přestaly, aby se důchody kněžstva zregulovaly, a zpříma z pokladnic buď zemských, buď náboženských, buď obecních kněžím odváděly, tak aby kněz od svých věřících již budoucně ničeho rovnou cestou nedostával. Úmysl tento nebyl kněžstvu a náboženství nepřátelský, nýbrž naopak jen příznivý, proto že pocházel z velmi pravdivých zásad, předně, že za nynějších časů nevyhnutelné jest aby kněžstvo slušné důchody mělo a o své živobytí starati se nemuselo, za druhé ale, že škodlivé jest vážnosti kněžstva a náboženství vůbec před sprostým lidem, když se zdá, jakoby se za náboženské funkce platilo tak, jako za jiné zboží. Vzdělaný člověk ovšem ví, že tím, co knězi za pohřeb, za mši atd. platí, neplatí se tato náboženská funkce, nýbrž dává se jen kněžstvu nevyhnutelný příspěvek na jeho živobytí, které z části ku př. kaplanstvo, zcela jen z těchto příspěvků žíti musí: nevzdělaný si ale představuje tyto věci zcela jinak, a poněvadž se skrze takové platy velmi často jen příležitost k rozepřím a nemilým výjevům mezi kněžstvem a věřícími zavdává, což vždy konečně jen náboženství škodí, jest a musí být touha každého pravého přítele náboženství, aby takové věci co možno nejdříve přestaly.

Na sněmu moravském byly desátky zcela zřejmě vyzdviženy, a na sněmu říšském též byl úmysl hlasujících pro zákon o zrušení poddannosti takový, vláda však v pozdějších výkladech tohoto zákonu desátky kněžské určitě vyjmula. Avšak příčina k nemilým výjevům byla již zavdána. Lid skoro napořad se zpěčoval desátky dávati, a byl v tom veřejnými novinami a od mnohých poslanců potvrzen, a když pozdější výklad vlády vyšel, nechtěl lid tomuto ustanovení rád věřiti. Mnozí farářové počali s pomocí vojenské exekuce desátky vybírati, což zajisté bylo nepastorální, neboť by, počkajíce nějakou dobu jistě i po dobrém a bez exekuce byli ke svému přišli, až by se lid přesvědčil, že opravdu vláda takové nařízení vydala, kterému vzdorovati nelze a kněžstvo by si bylo ušetřilo mnoho mrzutosti a rozdvojení se svými věřícími, které byly vždy na ujmu jednak lásce ke kněžstvu, jinak i náboženství, neboť lid příliš často ještě kněze s náboženstvím ztotožňuje a míchá.

Tak byla zavdána první a hlavní příčina k nesvornostem mezi laiky a kněžími: hlavnější ale rozdíl učinily v poměrech těchto církevní ordonance p. hraběte Lva Thuna, kterými zcela se proměnil stav věcí.

Skrze tyto ordonance - nazvané ironicky svobodou církve!! - dostala se všechna moc v církvi zcela absolutním a despotickým způsobem do rukou biskupů, kteří od té doby mohou téměř neobmezeně vládnout nad kněžími. Ať si člověk smýšlí o hierarchii katolické tak neb onak, to přec nikdo poctivý, jestli pravdu mluviti chce, upříti nemůže, že naši nynější biskupové ani známky na sobě nemají pravého apoštolství. Vláda ustanovovala a ustanovuje až posud katolické biskupy, což zajisté jest zcela necírkevní, že se však až posud biskupství nejvíce jako nějaká zaopatření synkům šlechtickým, neb bürokratickýni kněžím udělovala, jest každému známo. Vláda ustanovuje a svrhuje biskupy, biskupové neobmezeně mohou vládnout nad kněžími: tím tedy přišlo veškeré kněžstvo do rukou vlády, a náboženství stalo se zcela proti svému prvotnímu účelu jakýmsi nástrojem vlády a abychom se ještě zřejměji vyjádřili, nástrojem politické reakce. Neboť jak naši biskupové o politice a národnosti smýšlí, o tom dali již dosti důkazů, které přišly před veřejnost.

Nastala tedy potřeba opatřiti se proti takovému neslušnému vlivu hierarchie, která nám dosti zřetelně již na srozuměnou dala, kam jde její cesta. Nemáli náboženství časem svým u lidu skrze přechvaty hierarchie o všechnu vážnost přijíti, z čehož by smutné následky pro celou zem vyplývaly, zapotřebí jest, aby se učinil rozdíl mezi hierarchií a náboženstvím, mezi některými špatnými knězi a mezi učením Kristovým.

Kněžstvo samo, ačkoli jistě veliká část z něho s nelibostí hledí na celé hierarchické a reakcionářské snažení, nemůže přece do veřejnosti se svým smýšlením vystoupiti, jsouc odevzdáno na milost a nemilost do rukou biskupů a jejich konsistoří, a nemajíc před očima žádné jiné vyhlídky nežli mlčení a podrobení se, aneb vyobcování z kněžství. V takové době nastala povinnost pro nás katolíky a nekněze, kteří jsme od hierarchie naší neodvislí, abychom otevřeli lidu oči strany toho, co jest opravdu učení Kristovo, a strany toho, co jest necírkevní pánovitost a zesvětačilost hierarchie. Čím rychleji a ostřeji vystupuje hierarchie sama se všemi svými již z dávných časů známými a vždy se opakujícími prostředky: tím ostřejší byl náš proti- i kazijed proti jejím snahám.

Jest-li někteří kněží, kterým jde více o úslužnost k biskupům a o jejich protekci, než o pravé katolické náboženství, na nás se proto horší, nám všelijak vyhrožují, nezmění to nikterak naši cestu. Kněz vzdělaný zná dobře dějiny církve katolické, a ví tedy dobře, jestli pravdu mluvíme, čili nic: kněz takový uzná dobře, že se lhostejně na to dívati nemůžeme, aby hierarchie, jsouc služebnicí dobře povědomých reakcionářských kast, poznenáhla zatáhla sítě temnosti nad našim lidem, aby z kněžstva učinila rozkazy svými místo učitele zatemňovatele lidu, aby, jsouc až posud jen ochotnou služebnicí vlády, časem svým až se moc její (hierarchie) pevneji zakotví, jako vždy jindy, tvořila stát v státu, nechtěla se podrobovati zákonům a plodila ve jménu nebe různice na zemi o záležitosti zemské: kněz vzdělaný také uzná, že co praveno jest o špatných, neplatí o dobrých kněžích, a že jest jen prospěch řádného kněžstva, aby se čistota učení křesťanského od světskych a zištných přívěsků zachranila.

Proto myslíme - poněvadž jsme vůbec vždy o náboženství samém s největší šetrností se vyjádřili a jen vždy opravy ve věcech světských při církvi na zřeteli měli, že řádné kněžstvo nemůže neuznávati užitečný a dobrý směr našich protihierarchických článků, od kterého směru ostatně upustiti žádným spůsobem nemůžeme, nechceme-li proti svědomí svému jednati.

Nemůžeme u sebe nikdy připustiti tu smutnou myšlénku, že by většina našeho duchovenstva náležela k té bezsrdečné hierarchické straně, které jest od jakživa náboženství jenom světským nastrojem: nýbrž věříme posud, že většina našeho kněžstva ve svém srdci toho pravidla v písmě se drží: Více poslouchati Boha nežli lidí! Myslíme také, že se reakcionářská strana velice mýlí, jest-li očekává od větší části našeho českého kněžstva tak protinárodní smýšlení, aby se, opustivše všeohno liberální smýšlení, dalo potřebovati za pouhý nástroj reakce proti svobodám lidu.

Povinnosti k Bohu a povinnosti k člověčenstvu a národu nemohou býti od sebe odděleny, a kdo praví o sobě, že Bohu slouží, lidu však škoditi chce, tenť lže, církev není na světě k vůli sobě, nýbrž k vůli lidstvu: tyto zásady, myslím, že musejí být pravidlem života pro každého liberálního kněze.

Myslím tedy, že ti velice se mýlí, kteří se obávají, že by celé kněžstvo naše mohlo na stranu hierarchie přistoupiti, a snažení liberálně-národní opustiti, ba ještě naopak ve spolku s hierarchií, která nikdy nebyla ani svobody ani žádného národu přítel, proti nám působiti, s použitím toho vlivu, kterého kněžstvo u národu má. Pravý vliv u rozumného a vzdělanějšího národu má jenom řádný a liberální kněz - vliv zajisté, který jezovitská strana na staré panny a na podobné obecenstvo skrze rozličné růžencové a jiné spolky má, ani počítati nemůžeme, poněvadž od takových nic důležitého ve světě veřejném a politickém nevyjde - jsme ale ubezpečeni, že by řádný vliv u rozumného obecenstva každý kněz hned ztratiti musil, jakmile by se stal nástrojem a sluhou známých snah hierarchie a ultramontanismu. Jest-li Čechové již před 400 lety se nedali zaplésti do sití hierarchických, neučiní to jistě ani v 19. století, a každý, kdo by k něčemu podobnému pomáhal, s hanbou jen propadne.

Liberální část našeho kněžstva má tedy jenom volbu mezi dvěma, buď s námi ve soolku pomáhati k tomu, aby nevyhnutelné dle potřeb času reformy v ústrojí církve katolické v naši vlasti zavedeny a tím úcta k církvi samé a k náboženství obnovena a upevněna byla, aneb ve spolku se zaslepenou hierarchii starý způsob věcí udržovat a všeliké ostatní snahy její podporovat a tedy napomáhat k tomu, aby církev a náboženství vždy více vážnosti tratila před vzdělanějšími. Volba není těžka pro poctivého člověka, který ví, co to znamená, když vyšší a vzdělanější stavy jenom tak povrchně jakousi šetrnost k církvi chovají, jinak ale jen s jakýmsi politujícím úsměškem na sprostý věřící lid a na kněze jako na nějakého augura hledí. Takové postavení se nemůže líbiti žádnému řádnému knězi, tak daleko to ale jistě přivede u nás v krátkém čase hierarchie, bude-li pokračovati tak, jako započala.

Dáváme tedy na uváženou každému rozumnému, jest-li ten větší jest přítel církve a náboženství, kdo proti převráceným cestám hierarchie horlí, nebo ten, kdo ji v jejich snaženích podporuje a zastává.

Ovšem, že i hierarchie sama uznávajíc všeobecné přání oprav, nějaké opravy a reformy sama také slibuje: jestli však tyto missie, exercicie a dětské semináře budou tyto reformy a snad ještě nějaké nové veršíčky v litaniích, a nanejvýš snad jakési synody pro jméno, jejichžto radu pan biskup, jestli jeho otcovská mysl za dobré uzná, přijme, nebude toho zajisté o nic víc a nic lepšího. Že hierarchie sama pravé a potřebné reformy zavésti nemůže a nechce, pochopí se snadno již z věci samé. Nebude hierarchie sama sebe zničovati, a bez zrušení nynější hierarchie žádná reforma.

Absolutismus musí tak dobře v církvi pominout, jako v státu, to musí být snažení každého liberálního člověka.

Proto také nemůže nikdy liberálně-národní strana, nechce-li první a hlavní své pravidlo opustiti, nikdy býti přítelkyní a spojencem hierarchie, a nemůže toho nikdy litovati, opustí-li ji mužové hierarchicky smýšlející. Také nás, jakožto časopis liberálně-narodní, nemůže žádný ohled, buďsi jakýkoli zdržovati, abychom tak jako absolutismus v státu nebořili hierarchii 1 v církvi. My beztoho co nejdříve ohlásíme ty reformy a opravy, které dle našeho mínění potřebné jsou v nynějších dobách v ústroji církevním; pak bude mít každý příležitost, poznati z nich, jestli jsme na půdě katolické čili nic, a jsou-li ta ustanovení, která změniti chceme, i dle učení církve božského čili lidského původu.

Až do té doby ale zůstaneme věrni vždy svým zásadám, ať si strana protivná ještě s větším vztekem proti nám zuby cení aneb ještě horšími jmény nás častuje. Vědomí, že dobrý úmysl máme a druhé vědomí, že moc strany hierarchické nikdy mocná není své vyhrůžky proti nám ve skutek uvésti, posilňuje nás v tomto boji.

My sice známe i z historie i z života jedovatost té strany, proti které zde stojíme, přece však chceme věrně pokusiti se o to, jestli jest možná, aby zdravý rozum a pravé čisté učení v našich časích zvítězily nad syny temnosti.

Přátelům však našeho smýšlení se strany nekněží tuto ještě připojiti musíme žádost, aby nezapomínali na těžké okolnosti, ve kterých žije nyní od času nových církevních ordonancí naše liberální kněžstvo, jsouc dokonce na milost a nemilost odevzdáno do rukou biskupů, aby tedy nežádali od kněžstva věcí nemožných, aby hned neodsuzovali na první pohled. Liberální smýšlení má mezi naším kněžstvem mnoho přátel, ačkoli se snad nyní leckterý tajiti musí. Pročež není radno všechny jak říkáme do jedné mísy házeti, a tím ještě straně hierarchické oběti téměř do rukou nadháněti. Pokrok ve věcech náboženských musí nyní vycházeti od nás nekněží, jest-li se nám poštěstí jen dosti malou samostatnost nižšímu duchovenstvu vymoci a od libovůle hierarchie je osvoboditi: přesvědčíme se zajisté, že veliký počet z nich jest přítel svobody a pravé osvěty, a že se tedy srovnávají také s našimi zásadami.

Poznámky

1 Stává se často, že někteří lidé naschvál rozuměti nechtějí; musíme podotknout, že vždy slovo hierarchie béřeme ve smyslu absolutní libovlády církevní, a že nám při tom nikdy nenapadá mysliti, že by církev beze všech představených, beze vší vlády býti měla neb mohla.