Články z Národních novin/Potřeba foederace

Články z Národních novin Karel Havlíček Borovský
Dvojice ministerská a sněmy	Potřeba foederace	Český sněm

Údaje o textu
Titulek:	Články z Národních novin
Podtitulek:	Potřeba foederace
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Národní nowiny 1848-1850
Licence:	PD old 70

(N. N. dne 5. května 1849.)

Známo jest, že nyní působením jistých německých maďarských tajných sil také u nás v Praze se nesmírně zmáhá v některých kafírnách a časopisech pravá bratrská láska ke všem národům, a že mnozí naši demokrati s vroucností líbají ruce, které nedávno ještě český národ poličkovaly, a zase poličkovati budou, až se to jen dá beze strachu učiniti. Poněvadž jest ale těmto pánům jejich nynější „přesvědčení“ trochu nové, což divu, že se ještě často podřeknou a po nejpěknějších řečích o lásce ke všem národům najednou zas upadnou do zuřivosti. Tak ku př. „Const. Allg. Ztg. v. Böhmen.“ ve včerejším čísle má článek pod titulem: „Ein Hoch der Frankfurter Paulskirche!“ kdežto po nejpěknějších slovech o své lásce ke všem národům praví p. spisovatel na konci: „A pročež Hoch der Paulskirche! kde svatý oheň plane, jenž neuhasne, třeba nelida Petrohradský zlostí se proto rozpukl, „dass nicht ganz Europa von talgfressenden Kalmücken bewohnt ist.“ Bác! tu máte lásku ke všem národům. My myslíme, že kdo se dělá, jako by miloval všechny národy, nesmí jen Němce a Maďary, nýbrž také všechny jiné i Kalmuky stejně milovati; či nejsou Kalmuci národ tak jako Němci? Nezasluhují Kalmuci tak dobře naši bratrskou lásku jako Němci? Ostatně ale jest věc sama tak důležitá, že zasluhuje, aby se beze všeho žertu o ni promluvilo. Nikdo nebude upírati, že by bylo dobře, kdyby národy všechny mezi sebou bratrsky žili a vespolek sobě nic nekřivdili, nýbrž pomáhali. Skutečně také učení křešťanské žádá od nás nejen to, nýbrž i více, aby totiž i všichni lidé pospolu žili jako bratři. Bylo by to arci blahoslavené živobytí na světě - ale zachovává se toto přikázání? Může se mysliti, že se kdy bude zachovávat? Nevidíme ustavičně, že jeden národ druhému ubližuje a k poddanosti jej sobě nutí ? Nehrozí nám to právě vždy od Němců a od Maďarů? V úzkostech ovšem se nám slibuje bratrství a rovnoprávnost, ale kdy pak se nám jen trochu skutečne držela? Maďaři také hlásají nyní, když by naši pomoci zapotřebí měli, bratrství a svobodu Slovanům a všem národům, ale přece proto dávají Slováky zase věšet jako dříve. A demokrati němečtí, kteří nyní jsou samá láska k Čechům, neradovali se a neplesali po bombardování Prahy? Říkávají takoví chytří pánové obyčejně, že by národové sami dobře se porovnali mezi sebou, jen kdyby králů a knížat nebylo, kteří je dohromady štvou. To ale jest veliká mýlka, a historie světa učí nás zrovna naopak. Římská republika byla právě největší utiskovatelkyně všech národů kolem dokola, ačkoli ji nemohl k tomu žádný král dráždit, protože žádného neměla. Ovšem že používají králové často národní záště jako vítaného prostředku ke svým sobeckým účelům, ale i bez králů a bez knížat zůstane vždy národní zášt, protože bude vždy mocnější národ slabší utiskovat a nad ním chtít panovat. My alespoň jsme přesvědčeni, že nespravedlivost Němců a Maďarů k nám, která již 1000 let trvá, nepomine, a byť by se i stalo Německo a Maďarsko republikami; právě naopak myslíme, že by co republiky ještě hltavější byly po panování.

Jediný platný prostředek proti tomuto utiskování jest, když se více slabších národů dohromady spojí a jeden druhému pomoc obětuje, tak aby mohli spojenými sílami přinutit větší národy ke spravedlivosti a hájit proti nim společně svou svobodu, neodvislost a právo. Pak jest spíše naděje na bratrství, když každý může říci: „Já pán, ty pán!“

My tedy nevidíme spásu svou v ničem jiném, než ve spojení s ostatními menšími národy slovanskými: totiž se Srby, s Chorvaty, se Slovinci, se Slováky, s Moravou, s Rusíny, s Poláky, kteří nyní, bezpochyby po trpkých zkušenostech, přece uznají užitečnost našich zásad. Proto jsme vždy horlili o zachování Rakouska, jakožto našeho přirozeného spolku, a nedáme se ničím mýliti v tomto svém přesvědčení, ani absolutistickými choutkami naší nynější vlády, ani přemrštěnostmi mnohých zhorka nakvašených, ani rýpáním některých přátel Frankfurtu i Košuta. Dříve neb později musí se Rakousko přece státi spojenými zeměmi slovanskými, a kteří jiní národové zůstanou v našem spolku, budou rovně oprávnění účastníci našich zákonů a našeho štestí, které nám přece neujde, třeba se nyní od mnohých stran nad námi nebe kabonilo. Vytrvalost slovanská a poctivá naše demokratie, která nikomu nebéře, nýbrž spravedlivá jest ve všem, musí přece zvítěziti.