Články z Národních novin/Národní české divadlo

Články z Národních novin Karel Havlíček Borovský
Vládním novinám	Národní české divadlo

Údaje o textu
Titulek:	Články z Národních novin
Podtitulek:	Národní české divadlo
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Národní nowiny 1848-1850
Licence:	PD old 70

(N. N. 8. prosince 1849.)

Držíme divadlo národní za tak důležitou vec v životě veřejném každého národu, že mezi jinými politickými záležitostmi také jednou tomu předmětu místo věnovati chceme. Tak jako v každé jiné veci bojujeme i v divadle o to, abychom vzdělanejší vyšší stavy, odcizené národu, zase navrátili jemu. Právě z této příčiny trpí ale každé naše podniknutí na jakousi neurčitost, polovičatost. - Vezmeme za příklad ku př. „Národní Noviny“ samé. Nejsouť jako každé jiné noviny, mající své zvláštní a stejné obecenstvo, nýbrž musejí nevyhnutelně co do duševního vzdělání nejrozmanitějšímu obecenstvu zároveň sloužiti za orgán. Naše noviny musejí býti zároveň politicko-národní stranní orgán pro učence, který celý svůj život v knihách ztráví, a spolu též novinami pro rolníka, který jenom časem svým nejakou chvílku čtení obětovati může. Že příliš nesnadné jest pohybovati se v těchto mezích, aby z jedné strany učenci neřekli: píšeš samé dávno známé věci, jsi příliš obšírný, nač tvoje výklady potřebujeme? a z druhé strany, aby se zas nenaříkalo: nesrozumitlně. Bohužel! nejsme ale ještě tak daleko, aby každá třída národu našeho své zvláštní, hlavně pro tuto třídu psané noviny měla, a proto musí až do té doby redakce mezeru tuto, jak možno jest, vyplniti a jak se říká mezi Scyllau a Charybdou plovati. Mnohé předhůzky, které by se slušně našim novinám dělati mohly, mají základ svůj v těchto svrchu dotčených poměrech, my bychom zajisté dovedli ještě srozumitelněji psáti, kdybychom se učené čtenářstvo své promrzeti nebáli, a z druhé strany mohli bychom mnohem vyššího tónu se přidržeti, kdyby nám na srozumitelnosti pro neučené čtenářstvo nezáleželo.

Naschvál jsme se trochu obšírněji o svém vlastním postavení vyjádřili, abychom si ušetřili slov, obracujíce tu samou sadu i na naše divadlo. Ředitelství našeho divadla má to samé postavení a musí míti ty samé ohledy jako my. Obecenstvo navštěvující české divadlo jest zrovna tak rozmanité co do vzdělanosti a stavu, jako čtenářstvo českých novin. Jedni žádají strašlivosti, hromy, blesky, zuření herců, zázraky, příšery, koně, lezení na stromy, hubičkování a nenasytí se techto lahůdek, byť by se jim každodenně a plnými mísami podávaly, a při tom považují schopnost hercovu jen podle hrdla, čím více křičí tím více mu od vrchu potleskují. Druzí zas při zemi dole stojíce a sedíce (v ložích beztoho níkdo není, neboť obecenstvo, pro které lože dělány jsou, nechodí ze zásady do českého divadla): se srdečnou bolestí se dívají na prostituci divadelní musy, na ty čarodějnice, vydávající se za ženské, a na ty katany, držící se za hrdiny. Obecenstvo vzdělané přálo by si nějaký pokrok divadla, ono nechodí obyčejně pro zábavu do divadla, nýbrž ze šlechetnějších ohledů: kdežto jiná část obecenstva jen proto do divadla jde, aby jednou za týden za své peníze hodný „rámus“ spatřiti a uslyšeti mohla. Nepravíme tyto věci někomu pro urážku: jsouť zajisté i mezi obecenstvem hořejším rozumní a tendenční lidé, kterým se sprostnosti a tatrmanství oškliví, a jsouť zase v parteru mnozí jen zevnitřně jako vzdělanci vyhlížející, duševně ale celým vkusem nevzdělanců opatřeni.

V jiných městech a u jiných národů má ovšem každá z těchto dvou tříd své zvláštní divadlo, kdežto za své peníze právě to viděti a slyšeti může, co sobě přeje a žádá. U nás ale sotva toto jedno divadlo (a vlastně jen jednu jeho částku) my všichni dohromady máme, a musíme tedy jeden druhého snášeti, jeden druhému ustupovati, abychom se poděliti mohli v tom skrovném dědictví.

Nepřehlížíme tedy těžkosti, s jakými ředitelství divadla našeho zápasí: vidíme ale zjevně, že není možno jinak naše divadlo do lepšího stavu přivésti, než když všemožně k tomu se pracovati bude, aby se vkus jedné části obecenstva pozvednul, což ovšem ne rázem, nýbrž jen dobře promyšleným a dle plánu vyměřeným postupem státi se může. Neboť jest jisto, že řádné divadlo hlavně jen od vzdělanějšího obecenstva se udržuje, a proto se musí tomuto obecenstvu také hledět zavděčiti.

Praví se jednou, že se české divadlo proto zdvihnouti nemůže, poněvadž je vzdělanější třídy slabě navštěvují, a po druhé se zase říká, že vzdělanější třídy proto do českého divadla nechodí, poněvadž tuze špatné jest. Ale to všechno jest circulus vitiosus, totiž kruh podvodný. Čím lepší bude divadlo tím více budou vzdělanější do něho chodit, aby ale lepší býti mohlo, právě proto zas musejí do něho více chodit vzdělanější. Neboť se tím více bude moci na národní divadlo nakládati, čím větší bude jeho výnos, a čím více se zas naň naloží, tím více bude lidí do sebe lákat. Jedno druhému musí ruku podávat.

Na novém kuse „Brutuse pusť Caesara“ viděli jsme krásný důkaz, jak slavně by se na českém divadle hráti mohlo, kdyby se chtělo. V Paříži se tento kus velice líbil, a jeden náš přítel, který právě v Paříži přítomen byl, praví nám? že nenaleznnl velikého rozdílu v představení pražském. Zajisté velmi pochlebné svědectví pro ty tři umělce, kteří na našem divadle tento kus představovali. Více takových kusů, ale též tak hraných - a v krátkosti budou se lože i přízemí a vůbec všechna dražší místa plniti, jestli ne jedním rázem jistě v postupu času. Také Řím, jak se praví, nebyl jedním dnem vystavěn.

Zdá se nám, že ředitelství národního divadla příliš vysoce cení české původní kusy a že špatným českým kusům příliš velikou přednost dává před dobrými cizoliteraturními. Jmenovitě tu míníme některé starší české kusy, které beztoho již celému obécenstvu našemu příliš dobře známy jsou, a které držíme za příslušné, aby je někde pro vyražení ochotníci provozovali, ale za neschopné, aby se ještě dávaly na divadle pražském, kamžto přicházívají velmi často lidé na zvědy, aby poznali nynější postup naší slovanské strany, též mnozí cizinci, kteří třeba česky nerozuměli, přece velmi dobře pochopí celou sprostnost a předpotopnost tabového „původního“ kusu, obzvláště, když ještě někteří herci a herečky svou osobní přirozenou neb snad zvláště studovanou sprostností k zesprostačení celého sprostého dětinského kusu ještě úsilně napomáhají.

Jak bohatá jest již dramatická literatura celého světa, jak snadno dá se přeložiti, přepracovati, jak pěkný výbor dal by se sestaviti pro těch několik českých představení!

S druhé strany ale jest již jednou čas, aby ředitelství znalo náležitě schopnosti herců a zvláště hereček svých, a aby je umělo náležitě (nepředpojatě) oceniti. Jest již svrchovaný čas, aby naše divadlo vedle paní Kollárové mělo alespoň jednu milovnici, do které by se pořádný člověk aspoň trochu mohl zamilovati!

Víme, že tuto pronášíme přání celého českého obecenstva, nevíme ale na kom vina jest, že se až posud neuskutečnilo.