Články z Národních novin/Dva copy

Články z Národních novin Karel Havlíček Borovský
Zápověď „Presse“	Dva copy	„Reichszeitung“ a Slované

Údaje o textu
Titulek:	Články z Národních novin
Podtitulek:	Dva copy
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Národní nowiny 1848-1850
Licence:	PD old 70

(N. N. 13. prosince 1819)

Tentokrát podivnou náhodou můžeme posloužiti svému čtenářstvu dvema copy; jedním starým již roku 1813 uříznutým, druhým zcela čerstvým, který jsme uřízli s hlavy p. Dra. Landsteinra, redaktora nových, jak on praví, guvernementálních, a jak se obyčejně říká, vládních novin „Oesterreichische Reichszeitung. Tedy v pořádku podle stáří.

Proces r. 1813 strany uříznutí copu29. Slavné místní právo!

Vidím se nucena, na D..., rychtáře z V..., panství Sm ..., zanésti následující žalobu:

Co c. k. privilegovaného sanytrníka, jak příloha A. vykazuje, pohnulo mně moje zaneprázdnění předsevzíti cestu do St..., abych k vyrábění sanytru objednal kamenného uhlí, a jdoucího 8. září 1812 ze Sl... do K... mého domova, přepadl mne večer a já byl nucen přenocovati ve vsi P.... v hospodě.

Každý cestující má právo ve veřejné hospodě očekávati pokoj a bezpečnost práv osobních. Přihodilo se však naopak.

Rychtář V. D. byl v tétéž hospodě, pil silně, hřmotil celou noc, a zbavil mne tak nočního spánku. Já jsem seděl u zvláštního stolu, aniž jsem se s tím D. a jeho družstvem do zvláštní rozmluvy pustil, neb kdy s ním jakou známost měl, aneb jemu k nějakému výstupu příčinu podal.

Dne 9. září k 7. kodině ráno projádřil se ten D. hledě na mne: Ten sakramentský cop musí dolů, i vytahoval svůj kapesní nůž. Já se vyjádřil, že jsem proto sem nepřišel, to že mně udělati nemůže. Když však vstana od stolu, ven sem jíti chtěl, popadl mne od zadu za vlasy, držel mne tak pevně, že jsem se hnouti nemohl, a v této době násilí a překvapení uřízl mi cop několika neostrými a protož velmi rujícími a bolestnými řezy.

Jak slyším, uřízl prý tento svou zámožností ke zlomyslnosti a rozpustilosti velmi nakloněný rychtář, již také cop jednomu myslivci ze Sl...., K... skému učiteli a ještě jiným třem osobám, a jest se obávati, že by, pakli by tento výstupek bez trestu zůstal. žádný cop, ani na hlavách vyšších stavů před ním nebyl jist.

Uříznuv tak násilím, beze vší příčiny ten cop, vyzdvihl jej do výšky, a aby mě před přítomnýim zostudil a směšným učinil, mluvil všeliké hloupé věci mezi tím, konečně hodil s opovržením cop na zem a pravil: Zcípni!

A když já důvěřuje v ochranu zákonů, daleký toho bych jej slovy nebo skutky ku pořádku odkázal, ke stolu se posadiv, nad přestálým leknutím, bolestmi, utrpenou ztrátou copu a nad potupou plakati počal, vysmíval se tomu ten zlomyslný člověk, křiče: Ať zcípne!

Všecky tyto okolnosti dokážu řádným důkazem skrze svědky Václava S..., kováře z K..., M... ského rychtáře F..., K... panství, P... ského hostinského H. a M... ského sedláka V... (je to jediný sedlák toho jména v M...) K... ského panství dle průvodních článků, B, a svou doplňovací přísahou.

Z předeslaného vysvítá, že žalovaný ze zlého úmyslu jednal, a protož dle §. 1323 všeob. občanského zákonu k úplnému zadostučinění zavázán jest.

Že jsem při tom, když on mne od zadu popadl a neostrou kudlou mně vlasy uřízl, bolesti utrpěl, vyplývá z věci samé, na každý případ podávám důkaz skrze znalce, jichž možná vzíti z třídy vlásenkářů. On jest tedy mně, jakožto c. k. sanytrníkovi také dle čl. 1325 tohotéž zákona povinen zaplatiti přiměřenou náhradu za bolest. Utrpené bolesti cením svědomitě na 300 zl. v. č. a prosím, abych připuštěn byl k přísaze oceňovací.

Roznesše se pověsti, že mne tak hanebným způsobem cop uříznut jest, byl jsem v celé krajině směšným učiněn, i moje čeládka nemohla se smíchy zdržeti, když já bez copu, na který jsem ode dávna tolik držel, domů přišel, a když prostopášný příběh slyšela. Od toho času pohřešuji u svých podřízených onu správnost, kterou jindy mé rozkazy vykonávali.

Ne bez příčiny nosívaly ondy vznešené osoby vlásenky s kolika copy. Dokud jsem svůj milý cop měl, měl jsem větší vážnost, pročež také větší působivost ve své živnosti. Ztrátou copu se to všecko zmenšilo, a já utrpěl tím škodu na mé živnosti, kterou svědomitě na 200 zl. č. v. cením, a prosím, abych dle § 1330 téhož zákona připuštěn byl k přísaze oceňovací.

Můj protivník nemůže jednostranně ustanovit, mnoho-li mně na mém copu záleží. Uříznutím vlasů mých stala se ini také škoda na mé osobě, a žalovaný jest povinen dle č. 1293 téhož zákona zadostučinění dáti; neb třeba i časem vlasy zase vyrůsti mohly, nebudu přece nikdy tak krásný dlouhý cop míti, jaký bych měl, kdyby mi nebyl uříznut. Mimo to, že patří cop k obyčejné okrase, byl jsem zvyklý, choditi se zavázanými vlasy. Nyní je nemohu, dokud lépe nezrostou, vázat, a kdož může určiti meze účinlivosti přírody? Od toho času cítím jisté hlavy bolení.

Vůbec byl ten cop moje osobní majetnost, o kterou mne žalovaný svou prostopášností připraviti nemohl. Též jsem sobe toho copu vážil ne z marnosti, nýbrž z pravdivého úmyslu; neb na mně, jako na všechny sanytrníky čeká osud, že pro mnohé výpary z hlavy v dílnách holou hlavu dostanu. Já jsem sobě tedy předevzal, abych nemusel někdy od zkažené k.... vlásenku na své hlavě nositi, hlavu svou zachovati, abych z ní jednou nositi mohl vlásenku bez nebezpečenství pro zdraví. Tak ale mne ten zlomyslný člověk oloupil o ten poklad, a já nemám žádné naděje, že mně kdy tak krásné vlasy vyrostou, i jestiť zřejmé, že jsem i bez ohledu na utrpenou bolest a škodu na mou živnost se vztahující, při tom uříznutí copu, také na své osobě škodu utrpěl. Tuto škodu cením svědomitě na 500 zl. v. č., a prosím, abych byl dle č. 1293 připuštěn k ocenovací přísaze.

Pročež prosím, aby k vyslechnutí žalovaného ustanoveno bylo stání, a při něm aby se stal pokus smíru, a pakli by se nedocílil, aby se pře líčila, a pak aby se za právo uznalo, že jest povinen mně:

a) za utrpenou bolest 300 zl. v. č.,

b) za škodu ze škodlivého působení případnosti této na mou živnost 200 zl. v. č.,

c) za škodu mé osobě tím způsobenou 500 zl. v. č. spolu s právními i jinými útratami, jež likvidovány budou, pod uvarováním exekuce do 14 dní nahraditi. - V P .... 17. ledna 1813.

Kauci skrz útraty právní dává žalovatel se svou sanytrnou v K... třeba i v hotovosti.

Václav U. sanytrník.

A tergo.

Slavný Sm... místní soude.

Žaloba Václava U ..., c. k. sanytrníka skr. J. U. Dr. P ... na V .... ského rychtáře D...

skrze prostopášné uříznutí copu k vlastní vlásence po mnohá léta velikou péčí zachovaného a vyplývajícího z toho zadostiučinění. S písm. A. a B.

„Oesterreichische Reichszeitung přináší následující článek v čísle svém od 9. prosince t. r., který zde napřed čtenáři pro ukázku podáváme, aby se vidělo, jak píše redaktor takových novin o Slovanstvu:

„Jak pověst vypravuje, promluvili jednou vyslanci slovanští k Almusovi, vévodovi maďarskému: „My Slované jsme básníci a flétisté, kteří málo rozumíme o státnictví a o politice,“ Čtouce listy Čechoslovanů, nemůžeme pravdivost techto slov až podnes zcela upříti. Poesie jestiť to zajisté, vždy ještě sníti o staré vládě kmene svého, mluviti o slávě koruny české, jako by ještě stávalo Přemysla Otakara neb velikého Karla, který pomocí německé kultury a německých mravů poněkud objasnil národní snahy; poesie jestiť to, mluviti o věcech jen tenkráte možných, kdyby v měsíci jsme žili, kdyby vše zcela jinak bylo, než jak právě jest, nebo zcela ani nestávalo. Státnictví a politika zřídka nalézá se v takovémto snění.

„Národní Noviny“ praví: „Rakouský císař nikdy nesmí se státi německým císařem, velmoc rakouských národů nechce tomu za žádnou cenu. Rozdvojení s Pruskem stalo se snahou císaře rakouského, který sobě korunu německou na hlavu posaditi chce. Zamítá s opovržením dle rady ministerstva staroslavnou českou korunu, neb ani úmysl nemá, za českého krále se korunovati dáti! O německé koruně smýšlí Čechové rovněž tak, jak celý svět přes tisíc let o ní smýšlí, a nyní mají o tuto korunu bojovati, zem v neštestí i dluhy uvrci a při tom všem na to pohlížeti, jak česká koruna se zanedbává a v zapomenutí uvádí! -

„Nechť se jen upokojí tito fanatikové Slovanstva, nebudou oni krev svou cediti proto, že mocnář rakouský korunu někdejší svaté římské říše na hlavu sobě posaditi chce, - Než, chtějí toho pouze, veřili by snad skutečně pohádce, kterou lidu vypravují, aby je pobouřili, jako cikán namlouvá lehkověrné děti, když je chce ukrásti?

„Kdož by dobromyslně oklamati se dal? Německá koruna jest zde jenom symbol; myslete sobě vliv Rakouska v Německu; živel německého vzdělání a mravů v Rakousích, spojení obou skrze společenský vzájem pod obrazem tíinto, a nalezli jste klíč k výkladu onoho symbolu.

„Když porovnáme slova „Národních Novin“ se vším, co tvrdí vůdcové Slovanů severních a jižních, nemožno o tom pochybovati. Jakž oni rozvzteklejí se slyšíce, že by němečtí osadníci do Uher vystěhovati se mohli, jak pohne to jimi, když Dunaj nazývá se řekou německou?

„Hle, vizte! volají, jaká budoucnost nás čeká!

„Rakousko, dle jich mínění, jest stát slovanský, ve-likost jeho a budoucnost spočívá na foederaci kmenů slovanských jej obývajících. Jsou pak Němci menšina obyvatelstva ! - Německa odříci se musíme! Jest zráda na Slovanstvu a na poskytnutých stejných právech národů, když německé mravy a německá řeč ustanovují se za spojidlo zemí rakouských.

„Temné tušení proniká Slovanstvo ve všech končinách, snaha, prahnoucí žízeň po něčem, co sami jmenovati nemůžeme, probíhá pulsy osmdesáti milionů. Pravá myšlénka, slovo, jiskra jenom a celá Evropa vzejme se plamenem. -

„Tak mluvili na slovanském sjezdu v Praze. Hlasy utichly, myšlénka pozůstala ve vůdcích - ona žije dále byť i neosmělili se vyřknouti ji!

„Klamno jest mysliti, že takové tušení, taková myšlénka, jaká se zakládá ve sbratření národů slovanských, pojednou povstati nebo pojednou zaniknouti by mohla. Události minulého roku způsobily toliko, že na světlo vyšla, že zřejmě hlásána byla; však musilo ji dříve stávati, neb sahá daleko do historie, jestiť výsledek všech výjevů a všeho spletení, které vznikly v životě těchto národů. Poměry ale nynejší nazpět povolaly obezřetnost i mírnost nějakou; ostýchají se mluviti zřejmě o Panslavismu, toliko co příšeru vystavují jej; než smýšlení byvši vzbuzeno před rokem pozůstalo, toliko forma výrazu se změnila. Vnitřní oprávněnost, která své rozšíření a moc a učení o vládě národnosti Slovanům poskytuje, již do předu se nestaví; ano uchylují se na historickou půdu.

„Mluví se o slávě koruny české, o privilegiích Chorvátů, o starých právech Srbů, každý snaží se udržeti sebe v starém odloučeném postavení, foederace pak podá se sama. Jinými slovy, panslavismus, jenž dříve obsahoval nepřehlednou 80 miliony Slovanů obydlenou krajinu, obmezuje se nyní na kmény, kteří sídlejí ve vnitř hranic rakouského mocnářství, mění se v Austroslavismus, jestliže tím jménem jmenovati jej můžeme.

„Když ale poměry slovanských národů v Rakousku uvážíme, okáže se, že myšlénka ta, byť i v smyslu nejužším ani nejmenší nemá podstaty, by v život vstoupiti mohla. Kde jest, tážeme se, vzájemná páska, jež vázati má tyto národy, když vylučuje se řeč německá i mravy německé ?

„S Kolárovým nápisem: „Vzájemnost Slovanů,“ počalo se mluviti o národu slovanském; psali jsou historie řeči slovanské, Šafařík, Maciejovský, Mickievicz ve spisech svých o starožitnostech, o historii práv, o minulosti a budoucnosti Slovanů, spojili slovanské národy v jeden národní celek. Však kde jest tento veliký národ Slovanů?

„Nejenom že řeč a mravy rozličných kmenů jsou zcela rozličné, tak že jenom poniocí řeči německé sobe vespolek rozuměti mohou, panuje ještě mezi jednotlivými kmeny vespolná nenávist, žehravost čeledí, které obě projevovaly se před tím v krvavých půtkách, o kterých historie vypravovati může, a které až podnes ještě zcela nevyhasly. Zapomněl snad Polák a Čech na staré rozmíšky ?

Nebo dělí je jenom Karpaty? Shoduje se Rusín s Polákem? Ani spřízněný Slovák nekloní se k Čechu, ačkoli oba pocházejí z plemene českoslovanského, jestliže totiž přísloví a nadávky v ústech národa mají významu! I u kmenů illyrských navzdor všemu sbratření, stává ještě národního odporu! -

„Zde již dělí národy odporná víra. Srb nechce se státi katolíkem, Chorvát dle starého práva netrpí vyznavatele víry nesjednocené.“

„Všudy, kde se usadili Slované, vzdělávajíce půdu, nalezají se německá města, a živel vzdělanosti německé všude se zakořenil. Stal se spojidlem mezi rozličnými kmeny a jest ním až posud: mohou Češi na jeho místo jiné dosaditi?

„Sledujme běh řek, na jichžto březích od dávnověkosti sídleli Slované, běh Labe, Visly, Dunaje. Plavba a obchod nalezají se v rukou Němců, jichžto osady u prostřed Slovanů, řídily se dle cest vodních, přirozených to silnic pro obchod.

„Stalo se tak během času, poměry všechny musely by se změniti; co teprv po stoletích vyvinouti se může, zde nalezati by se muselo co výsledek minulosti. Žádná vláda, žádné ministerstvo tyto poměry změniti nemůže, ale pomocí stejných práv, které ústava Slovanům rovněž jako Němcům poskytuje, možno sobě dobyti duševní moci. Nechť tedy hledí zříditi sobě národní řeč, nechť hledí zmocniti se vlády v průmyslu i obchodu. v umění a vědách. Svět podán jest vždy nejdůmyslnějšímu i nejčilejšímu. - Nechť ukáží vůdcové Čechů, Illyrů národům cesty vedoucí k moci a vlivu; nechybíť zajisté Slovanům duševní síly a vytrvalosti v práci; mužové jako Šafařík a Gay dali příkladů, jichž by druzí následovati měli.

„Národové slovanští bojovali pro celitost monarchie ve válce občanské, jakož i na bojištích, oni ve zmatcích národních neupustili od myšlénky veliké jedné vlasti; Němci dali myšlénku svobody a ústavu národy spojující co zásadu sjednocující. Tak národové, v mnohém sobě vespolek povinni jsouce, snažením k jednomu společnému cíli velkou sobě připravují budoucnost. Ať tedy vůdcové jednotlivých stran nechtějí zameziti, co prozřetelnost tak ustanovila a co zdravý smysl národů až posud uznával za potřebu nevyhnutelnou!“ -

Takto píše p. Dr. Landsteiner, který od té doby, co byla v Rakousku zavedena emancipace židů, může být také ministrem. Kdož by myslil, že se dá na tento článek něco odpovědít?

My nemyslíme - ale proto, poněvadž nás tak zastal právě při dobrém humoru, hodláme si s vážnou politickou filoslovanskou moudrostí p. Dr. Landsfeinra zatančiti několikrát do kola polku. Proto jsme také dali jeho článek mezi nepolitické do feuilletonu, a on jest skutečně nepolitický, již proto, že tímto článkem p. Landsteiner posloužil ministerstvu asi tak, jako onen medvěd svému poustevníkovi tím kamenem.

Tedy především myslí p. L., že my Slované jakožto pouzí básníci a flétisté, nerozumíme politice a státnictví. Inu my Slované v Rakousku jsme ovšem nyní jen chudí básníci a flétisté, ale máme bohatého strýce, jenž hraje na basu a jak tvrdí muziku v celé Evropě, že často svým kontrabasem všechny ostatní přebručí. Nedávno ještě jeho basa velmi líbezně hrála, a bez jeho basy by snad z toho Miserere nebylo vypadlo Te Deum Laudamus. Z toho se také dá souditi, že rozumí politice a poněvadž je také Slovan . . . quod erad demonstrandum. Také nepotřeboval p. L. ani říkat, že náš veliký král Karel skrze německou kulturu něco světla vrhl na temnost našeho národního snažení. Naše národní snažení bylo Němcům již dávno před tím známé, když ještě k nám do Čech na rejty chodili, leč by snad byli tak z čerstva utíkali, že si ho dobře nepovšimnuli. - Ostatne ale neupíráme německé kultuře tu čest, že osvítila naše národní snažení, jmenovitě, když našeho osvíceného a svobodomyslného krajana, mistra Jana Husa, spálili, bylo tím plamenem naše národní snažení velice osvíceno, tak velice, že mohl pak bratr Žižka (také takový flétista), velikou armádu svaté německé říše po tmě přes hranice vyhnati, a tím své národní snažení objeviti. Kromě toho němečtí Jezovité také osvítili naše národní snažení, když nám totiž všechny české knihy popálili, snad proto, abychom rozuměti nemohli jejich politice, a aby se na tom popeli tím lépe německá kultura urodila.

Pan L, se také bojí, že by si Slované bez němčiny mezi sebou nerozuměli. Můj Bože! jak by nás tedy mohli nejlépe vyplatit! Ať to vymůže p. L. u ministerstva (jemu se snad leocos k vůli stane), aby všem Slovanům bylo užívání němčiny zapovězeno. - Pomoc hotová! Bojíte se panslavismu, ale když se nám vezme němčina, nebudeme se moci mezi sebou smluvit a spojit a nepotřebujete se nás bát. Recipe, probatum est.

Pan Landsteiner také ví, že jsme my Slované mezi sebou nesvorni: ať se nás tedy právě proto nebojí, ani on, ani ten, kterýž ho poslal.

Také praví p. L., že se o slovanském národu teprva počalo mluviti, když vydal Kollar svou „Slavische Wechselseitigkeit“. V tom ale nemůžeme panu L. dokonce dát za pravdu. Což to byl, jak říkáme, vosk, když němečtí biskupové chodili mezi Slovany vybírat desátek, a když nás Slovany proto, že jsme jim ho nechtěli dávat, žalovali co kacíře u sv. Otce v Římě? Nemluvilo se tu o nás? Nemluvilo se o nás, když hned ve středověku Němci v severních městech Slovana žádného ani k učení řemesla připustiti nechtěli? atd., atd., atd. O pane Landsteiner! o slovanském národu se již od jakživa tuze mnoho mluvilo - ale jen utrhačného a lživého. Jestli ale mluvíte, že jen poctivá spravedlivá řeč za nějaké mluvení považovati se má, tu ovšem se o slovanském národu ještě posud málo mluví. Ipse vtip se. Konec.