Články z Národních novin/Cestou do Haliče

Články z Národních novin Karel Havlíček Borovský
Proti volení do Frankfurtu	Cestou do Haliče	Slovo redaktora ke čtenářstvu

Údaje o textu
Titulek:	Články z Národních novin
Podtitulek:	Cestou do Haliče[red 1]
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Národní nowiny 1848-1850
Licence:	PD old 70

1.

V Holomouci dne 3. máje. Právě přijíždím po železnici z Prahy a žádostiv viděti, jak asi vypadá nyní Holomouc, kterou jsem jen za starých časů vídával, pokud ještě na Moravě ležela. Domýšlel jsem se, že se nyní pro nesmírnou svou touhu po spojení s jedním velikým Německem také celý zevnějšek staroslavného hanáckého Jerusalemu proměnil. Hledím bedlivě okolo sebe (ráno mezi 5 - 6 hodinou), plno náměstí a ulice lidu venkovského, jenž v čisté moravčině prodává plodiny svoje zdejším, vznešené krve Němcům měšťanům. Sem tam asi na 6 místech visely ještě pozůstatky hříchů, totiž trojbarevné německé korouhve, jen že barvy na nich vlastně již nebyly žádné. Leckde visely také již císařské barvy, které tedy zatím u zdejších sousedů k milosti přišly. Jen na příbytku pana kap. probošta visela také vedle císařské moravská korouhev, a také s hlavní věže skvěla se upomínka ta na Moravu. A ještě jen jaksi potají vyvěšeny jsou v noci a časopis „Neue Zeit“ chlubí se znamenitě za toto vlastenectví - dvoukorouhvové. Že ostatně zdejším Němcům na Moravě mnohem méně záleží, než na Německu, nic podivného není, zvláště když si pomyslíme, že také veliké části slovanských Moravanů málo na Moravě a na vlasti záleží.

Duch zde panuje strašlivý, největší část studentů nosí německý trikolor a to ještě ne z horlivosti pro Německo (což bychom poněkud přece ještě chválili), nýbrž, z pouhé apathie, z nedbalosti o všechno politické smýšlení, zrovna jen proto, že holomoučtí čepičáři takové čepice prodávali! - To jsou vyhlídky, to je naděje budoucnosti! Malý počet studentů - probuzení vlastenci - nosí barvy slovanské, totiž modrou čepici s červeným a bílým páskem (neb moravský znak jest orlice červeně a bíle kostkovaná v modrém poli, ačkoli ti výteční páni Stavové moravští, i tyto poctivé barvy nyní upírají a zcela nebývalou,, totiž: žluto-červeně-modrou za zemskou barvu prohlásili), Ostatně ale zde zcela žádný politický život nepanuje, a kdo z Prahy zrovna do Holomouce zajede, myslí si ustavičně, že přejel ruské hranice. Nevím ani sám proč.

Proti Čechům rozšiřuje se zde systematicky zášt a kyselost, a to všelikým dovoleným i nedovoleným, motorným i nemotorným způsobem. Proto prý Čechové chtějí spojení s Moravou, aby se z bohatství moravského co hladovci najedli; o Praze nemluví se zde jinak, než jako bychom tam na všední den i ve svátek německé maso jedli a krev Němců pili; nejinak než jako Turci a Mamelukové nakládáme s Němci, těmi „ubohými“ podrobenci svými! Proto jsme chtěli spojiti se s Moravou, abychom všechny ouřady jen do Prahy a do Čech dostali a tak se na moravské outraty vyživili! atd. atd. Škoda péra dále popisovat. Jediní dva professorové Hanuš a Helcelet statečně se drží národnosti moravské, avšak hrubým pronásledováním stiháni jsou; oběma odňata jest redakce novin českých a německých, které vydávati počali v duchu národním, tak že tito dva šlechetní mužové jenom v té pevné naději útěchu nalezají, že budoucnost dokáže pravdu jejich smýšlení.

Ostatně zde strana německá ani patrných lží nelituje, když si nečím pomoci může: tak psali ve zdejším časopise, že v Praze vlaje na Sv. Vítu korouhev německá atd.

Jediná sympathie mezi vzdělanými filosofy holomouckými a námi divochy slovanskými v Praze jest pronásledování židů; právě jsem našel zdejší studentstvo v největším ozbrojení shromážděné v universitě, kterému tam se shromážditi velel opatrný magistrát, aby žádnému židu ve městě násilí se nestalo: pravím opatrný magistrát, protože tentýž magistrát zároveň téhož dne hned za svítání policajty a jiné drabanty své do všech bran postavil s přísným nařízením, aby žádného žida do města nepouštěli. Pravil jsem a pravím ještě jednou opatrný magistrát, co činí, činí důkladně: nepouští židy do měata a dává pozor, aby se jim ve městě žádné násilí nestalo.

Nedělejme si žádné marné naděje, pod 10 let není ani pomyšlení, aby národnost slovanská uvědomila se sama; musí se jinou cestou k tomu dopomáhati.

2.

V Krakově dne 7. máje 1848. Přijeda dne 4. večír do Krakova, našel jsem město v takovém stavu, jakoby nedávno od nepřítele vydobyto bylo. Na mnohých místech vytrhána dlažba, okna rozbita, rozstřílena, leckde známky bomb a kulí, všude plno vojska, na rynku po celou noc u Sukenice stojí a bivokuje asi setnina jako v poli před nepřítelem, ze zámku dávného staroslavného sídla králů polských všude míhají se bílé kabáty „ochránců svobody a práva Poláků“, všude na vysokém zámku, nyní v kasárny proměněném, viděti ještě místa, odkud se dávaly městu ony známé poslední důkazy královské, a kus takového důkazu asi 5 liber daroval mi náš vel. p. Tupý-Jablonský, jenž zde na Zvierzyňci fárářem jest, na památku, jak se v Krakově slavilo udělení konstituce.

Již po cestě skrze pruské Slezsko setkával jsem se s emigranty polskými, kteří pokládajíce mne pro českou, bílou a červenou kokardu za Poláka, důvěrně mně výstrahu dávali, že vracím-li se z Paříže, nebudu do Krakova vpuštěn, a vypravovali mi o všem, co se v posledních dnech přihodilo. Celá skoro emigrace opustila byla Krakov a ve Vratislavi se zdržovala.

V Krakově nemeškal jsem ihned obeznámiti se úplně s okolnostmi nynějšími, a maje rozmluvy s muži nejrozmanitejšího smýšlení, s emigranty demokratické i aristokratické strany, s občany krakovskými radikálního i mírného smýšlení, s ostatními meškajícími šlechtici z Haliče a jmenovitě ze Lvova, s malými měšťany zdejšími, s židy, s českými ouředníky zde ustanovenými, s důstojníky vojska a konečně i s representanty zdejší - policie, a ze všech těch nejrozmanitejších krásných i ošklivých voňavých i smrdutých kvítků utvořil jsem si konečně obraz pravdivý o stavu zdejších záležitostí vůbec, jakož hlavně o událostech v Krakově v nejposlednějších dobách. Nejlepší ovšem zprávy podal mi náš milý Jablonský, jsa svědkem očitým všeho, nedívá se na události zdejší ani okem janičárů a satrapů systemu Mettrnichova, kteroužto roli zde bohužel naši odrodilci čeští co ouředníci a důstojníci vojenští hrají, ani zas s předpojatým srdcem utištěného Poláka, jemuž nedovolí cit národní, nechváliti všechny kroky krajanů svých a nehaniti všechno, co od nenáviděné vlády rakouské pochází; Jablonský, jediný snad v celém Krakově spravedlivý, jest soudce obou stran ve zjevném nepřátelství proti sobě postavených, poněvadž pouze srdce a rozum slovanský nestranně souditi může o těchto poměrech.

Snažil jsem se dle možnosti vysvětliti Polákům nynější politiku českou, která u nich všeobecné pochvaly došla; když jsem ale mínění naše strany Polska přednášel, tu patrně rozpadala se smýšlení Poláků na dvě strany. Strana opatrná mírná srovnávala se s tím, že Čechoslované, Jihoslované a Poláci spojeni politicky a pomáhajíce jeden druhému, jistě a bezpečně dojdou společného oučele svého, jenž jest samostatnost a důstojnost národní a politická svoboda, a z toho ohledu hotova jest obeslati sjezd slovanský v Praze ku konci máje vypsaný, bychom se tam společně poradili o záležitostech slovanských vůbec a rakouských zvláště. Ačkoli nebudou Poláci snad nikdy tak ouzce spojeni s náhledy českými, jako jsou Jihoslované, a ačkoli také není možná, tak upřímný a tuhý svazek mezi Čechy a Poláky utvořiti, jako jest mezi Jihoslovany a námi, přece doufám, že srozumění mezi Poláky a námi oběma stranám mnohé výhody přinese, zvláště v pádech nyní nepředvídaných, kterých se ale odříkati nesmíme za nynějších časů, za kterých jest všechno možné, i rozpadnutí rakouské říše.

Ubezpečen jsem, že při takové politice, jaká až posud u ministerstva vídeňského v obyčeji byla, snadno ještě do zimy může býti veta po císařství rakouském, a ani my Čechové neuchráníme rozpadnutí jeho. Každý v politice zběhlý vyznati musí, že vlastně jen náhodě děkovati budeme, udrží-li se Rakousko, jistě ale ne ministerstvu, které za posledních dob všem svým národům (vyjma Vlachy a Poláky) přátelství své ukazovalo, jen že bohužel každému na outraty jiného kmenu. Tak na př. ze zdvořilosti k Němcům nařizováno nám, abychom obeslali frankfurtský parlament, ze zdvořilosti k Maďarům nepovolilo žádosti Ilirů, ze zdvořilosti k Ilirům učinilo bana Jelačice komendantem vojenského pomezí, čímž mezi Maďary zjevné zbrojení povolalo, ze zdvořilosti k části Moravanů špatně smýšlející nepovolilo spojení naše s Moravou proti zjevnému právu, vymlouvajíc se, že obě strany tázány býti musí. Taková politika znamená nikomu se nezachovat, sednout si mezi dvě stolice.

A z té příčiny musíme, ačkoli si upřímně přejeme trvání rakouské říše, přece i přípravy činiti a o tom pomýšleti, co počneme, roztrhne-li se násilně svazek náš s Rakouskem, a z této příčiny musí nám mnoho záležeti na srozumění s jinými přirozenými spojenci našimi.

Co se Poláků týče, počínají sice nyní rozuměti trochu, co to jest vzájemnost slovanská, a přesvědčili se, že nejsme my přátelé vlády ruské. Mírná strana zdejší, ve Lvově i v Poznani a nepochybně ještě více v království polském a na Litvě srovnává se mnoho s náhledy našimi, avšak prudká strana zajisté ještě několikrát vtrhne s sebou povážlivější krajany do neštěstí, jako ku př. v Krakově v posledních těchto dnech, jmenovitě 26. dubna, kde Krakov byl dvě hodiny bombardován kulemi, kartáči a kongrevskými raketami. Popisy události té, které v pražských německých časopisech umístěny byly, pochází od zdejšího c. k. ouřednictva a jsou příliš jednostranné. Jisto jest; že obě strany chybily, ale větší vina jest na straně c. k. vlády, a pokud se ouřednictvo v Haliči nezmění, pokud zde budou jen cizinci nejvíc ouřadovati, není pomyšlení na nějaký pokoj v Haliči. C. k. ouřednictvo a národní strana (o sedlácích zde řeč býti nemůže, protože náležitého vzdělání nemají), stojí proti sobě ustavičně co zjevni nepřátelé a jeden druhého všelikými dovolenými i nedovolenými, lidskými i nelidskými prostředky zničiti usilují. Teď zde panuje generál Šlik, český pán, jehožto předek někdy před staroměstskou radnicí co rebellant odpraven byl, a který při příchodu svém zdejšímu obyvatelstvu prý pohrozil, že všechno rozstřílí, nebudou-li se dobře chovat, později ale tento příkrý krok svůj poněkud vymlouval. Svobody tisku a divadla užívají zde v plné míře, národní garda není žádná, shromažďovati se nyní nesmí, a zbraň nikomu nositi není dovoleno. Ba kdo za bránu vyjde, musí mít vysvědčení od policie!

Co ale překáží ouplnému srozumění mezi jinými Slovany západními a Poláky, jest polská hrdost, nedočkavost a neznalství okolností. Polák (mluvím zde o větší části, ačkoli jsou výjimky malé), nezná nic než Polsko a Francouze, o Německu již má křivé náhledy, ale poměry Slovanů západních dokonce nezná. Tak zde ku př. nemají ani zdání o záležitostech uhersko-slovanských, a tyto dni stojí ve zdejších polských novinách, že ban chorvatský Jelachich na čelo se postavil reakce!! Pěkná reakce, zrovna taková, jakou Poláci proti Rusům obmýšlejí! - Hrdost nedovolí Poláku mluviti a mysliti o něčem jiném, než o obnovení celé Polsky, jak byla za starodávna, to jest od Baltu až snad k Černému moři! Daleká cesta, marné volání! Co bylo, již nebude! I česká země sáhala jednou od Baltu až k Adrii, ale žádnému Čechu nenapadlo obnoviti tuto říši! To jest největší chyba, že v Polsku jen lidé bez zaměstnání, totiž šlechta ustavičně bez práce o politice přemýšlí a jedná. Jinak by byly cesty Poláků mnohem praktičnější: nebo člověk, který jinak zvyklý jest se životem zápasit, zná i všeliké těžkosti v politice zdravěji uvážit a dobré cesty hájit, a nepouští se jako polský šlechtic bez vesla na moře - A pokavad se nezmění tato stránka charakteru polského, pokavad sám lid polský neucítí potřebu samostatnosti národní: posavad nemají Poláci dle mého domnění žádné jistoty k dosažení záměrů svých.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Toto je jazykově přepracovaná, do modernější češtiny převedená a typograficky upravená verze původního článku, který vyšel v Národních Nowinách 5. května 1848. Původní verze viz W Holomauci (Národní Nowiny, 5. května 1848).