České besedy/Pěstoun cizinec

České besedy
Umírající	Pěstoun cizinec	Poselství

Údaje o textu
Titulek:	Pěstoun cizinec
Autor:	František Ladislav Rieger
Zdroj:	České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 126–134. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

1.

Černě pnou se k nebi zpousty kouře,
    Jako v půtce bohů s titany,
Když jich zpupné plémě v drzé zpouře
    Nebe chtělo zbořit balvany:
Hltavými šlehá rameny
    Oheň, a jak pekla černé pluky
Těká to tam mezi plameny;
    Krajem hučí divé plesů zvuky.

Jaká hrůza! — co to za divadlo?
    Aj, to hoří město Vlastislav;
Právěť dobyto — a strašně padlo,
    Jež co kouzlem v život vyvolav
Bojovný byl Vlaslav oslavil;
    Když pak Čestmírem byl v boji zhynul,
Hned se vítěz před ně postavil,
    A hrad ztečen, dřív než den byl minul.

A již plamen vůkol k nebi šlehá,
    Již jen zřídka slyšet mečů zvuk,
Pražské vojsko divě sem tam běhá,
    V ohně praskot mísí plesný hluk.
Na sutinách kníže Neklan stojí,
    Lechů, vládyk zbor mu po boku;
Zamyšlen tu kloní hlavu svoji,
    Slza leskne se mu ve oku.

Lidé jeho vůkol plesají:
    „Vítězství! Buď Neklanovi sláva!“
On však vítěz truchlí potají,
    Svého Čmíra žalně oplakává.
Outlou duši jeho druha smrtí
    Vykoupená sláva kormoutí;
Víť, jak snadno osud moc zas zdrtí,
    Muselť Vlastislav sám zhynouti.

An tak myslí — kol se ozve šum,
    Zbor se blíží, slíčné dítě vleka:
Zrak co trnky věští bystrý um.
    Krásná tvář jak z krve je a mléka.
„Zdráv buď Neklan! zboru hlasy znějí;
    Pražské kníže, Lucka pán buď zdráv!
Tuť syn Vlaslavů! hle bozi chtějí,
    By byl trestán krutý Vlastislav!“

„Pomsti na synu teď otcův pých,
    Protož ti jej bozi v ruce dadou!“
„„Kdož dost moudrý sám? Já v činech svých
    Rád se řídím moudrých kmetů radou.““
Takto Neklan dí; tu z dlouhé řady,
    Ze družiny vládyk, vyjde kmet.
„Slavné kníže, dí, nač třeba rady,
    Nevím, jak se možno rozmýšlet?“

„Jak nás Vlaslav mučil, pane, víš!
    Zhub teď v synu celé jeho plémě;
Živ-li — na stolci jist nesedíš,
    Sotva vzroste, zbouří opět země.
Nevraždil nás také Vlaslav krutě?
    Budiž rovnou mírou odměnín!
K prsoum našich žen chtěl psy dát chutě,
    Pravou pomstou zahyň jeho syn.“

Dí mu kněz: „Tvé rady nepravé
    Děsí se a hrozí srdce moje!
Nechciť já mít ruce krvavé,
    S dětmi nemá Neklan žádné boje!
Já mám vraždit nevinné to robě?“
    Tu se vlídně k chlapci nakloní
Pozvednuv jej líbá, tiskne k sobě,
    Pohnut jsa, až slzu vyroní.

„„Milý, neboj se! dí vlídným hlasem;
    Kde je Durynk?““ a kol pohledí,
Vyjde stařec! se šedivým vlasem,
    K zemi skloní se — a kníže dí!
„„Durynku — tys človek zkušený,
    Ty buď jeho pěstounem a rádcem;
Hleď by v písmě byl dost učený,
    Pomni též, by dobrým stal se vládcem.

Z křivdy zdroje nejde blaho žádné,
    Práv pak nemám k jeho dědinám;
Nech do muž sám jimi moudře vládne,
    Štěstím jsa všem Luckým krajinám.““
Nad tím vzplesá Pražský, Lucký lid,
    Mnohý muž tu v slzích stojí němý;
Šlechetný čin zjednal vlasti klid,
    Ples a sláva knězi po vší zemi!

2.

V Lucku na rovině stojí
    Dračov hrad;
Údolí to krásou slyne,
Lukami se Ohře vine,
    v trávě had.

Od Neklana údolí to
    I ten týn
Za sídlo má Durynk starý,
A s ním Vlastislava jarý
    Zdislav syn.

Zima jest, mráz na oknách
    Prokvetá;
Slunce ve vší blesku kráse,
Křišťály pláň bílá zdá se
    Posetá.

Jedle, jak cos zlého tušíc
    Sténají —
Sníh je tíží jako stáří;
Po řece tam led rybáři
    Sekají.

Jací to dva poutníkové
    Jdou přes led?
Jde to Durynk, čelo mrače,
vesele si Zdislav skáče
    Za ním v sled.

Durynk stane u výseku.
    „Sem hle pojď,
Tu je rybiček! — jen hbitě!
Máš-li drobečků, mé dítě,
    Hoď jim, hoď!“

Chlapec klekna drobty sype,
    Plesá: „„Hleď,
Jak se honí na pokraji,
Jak jich barvy pestře hrají
    V slunci teď!““

Plesá hoch, leč kmet se změnil
    V příšeru;
Náhle oko děsně blýskne,
A již ruka křečně tiskne
    Sekeru.

Zvednuv pádnou bradatici
    Od boku —
Tne — a již se hlava koupá,
Po vlnách se zmítá, houpá
    v poskoku.

Nevinňátka ples se v chrapot
    Promění;
Vlny krví zčervenají,
Rybáci se v outěk dají
    Zděšeni.

Pryč — by oko hrůzy té víc
    Nezhledlo!
Vrah však chladně hledí k zemi,
Ďáblí úsměch dí: „To se mi
    Povedlo!“

3.

Tam v otců sídle, slavném Vyšehradě,
Kněz Neklaň mírný sedí s kmety v radě,
    Teď každý v svaté osudí svůj hází hlas;
Tu v dveřích síně Durynk se okáže,
I stal se ruch — kněz udiven se táže:
    „Co tě sem přivádí v tak nepříhodný čas?

Což nemohl jsi prodleti tu chvíli?“
„„Nezazli sluze o blaho tvé píli!
    Já kvapím zvěstovat ti šťastnou novinu,
A vím, že mně ji odměníš co kníže!““
„Kdy věc tak vážná, tedy přistup blíže,
    A přednes ji, rád já ti smělost prominu.“

„„To, pane, víš — kdo nechce škodu míti,
Hleď jen, by nedal jiskře ohněm býti.
    I tobě hrozila jest jiskra plamenem —
Já tuto jiskru zhoubnou záhy zhasil,
A tím i tebe i tvou zemi spasil,
    Jež snad by oheň pak byl zhubil v lůně svém.““

„Jaká to jiskra, pověz!“ kněz se táže.
Ten krzno odhaliv, hned z pod své páže
    Šat bílý vyndá. — „„Zde ta jiskra, pane, hleď!
Tu zhasla jedna sekery mé rána,
A tou jsi zvolen za Luckého pána,
    Teď bez strachu na Pražském, Luckém stolci seď.““

To mluvě bílé roucho porozhrne,
A hlavu na stůl hodí — všecko trne —
    Od hrůzy této všech se oko odvrací.
Zrak umřelce, hle, zdá se posud skvíti,
Na ústech nevinný ten úsměv tkvíti —
    Však nemysli, že žije — viz, jak krvácí!

Kněz zvolá: „Kdož by uvěřil v tu zlobu!
Ten starec šedivý, tak blízek hrobu,
    A vraždí chladně žáka svého — dítě své!
A za krev nevinnou chceš ještě dary?!
Mzdu zasloužil jsi, ano, lotře starý,
    Než která se tvé vině rovná strašlivé!

Za ten tvůj zločin není žádné muky,
Ni katovy ty nejsi hoden ruky!
    Než abys dostal předc, jak žádáš míti, dar —
Zvol sám si smrt! Buď meč si v tělo bodni,
Neb s výše skály svrhni se — neb pod ní
    Tam v hloubi pohřbi se, kde proudů mocný var.“

Tím Durynk zaražen ku knězi vzhledne,
A trne víc a víc, a tvář mu bledne, —
    „„Já starý blázen! znal přec babské srdce tvé,
A zklamu se! — Žel, že jsem zhled’ ty kraje,
Tu zemi proklatou!““ Tak vztekle laje,
    A z síně kvapí — zoufale si vlasy rve.

4.

Nebe zakaleno jako hříšná duše,
    Luna z mraků prosvítá jak slabé svědomí;
Vichr bouří, noční poklid v Praze ruše,
    Zmítá sníh a v kotoučích jej vznáší nad domy.

Co se černá pode Vyšehradem v dole?
    Olše je to samotná, jenž větrům vzdoruje!
Co se míhá v ní, co chýlí větve holé?
    Co to praská, vichřice kdy mocněj’ zaduje?

Olši tu hle, zvolil za hrob — za své máry
    Sám si Durynk, zrádný pěstoun cizinec!
Škaredý čin škaredé též došel káry —
    K jiné smrti nesmělý vrah zdech’ co bázlivec!

Vítr nyní bílým vraha vlasem věje,
    Jako upír hledí do tmy hrozný jeho zrak.
Vítr lká proň, jak kdy ďáblů zbor se směje,
    Slzí déšť, sníh za rubáš má — příkrovem mu mrak.