České besedy/Pěkné činy

České besedy
Moje přání	Pěkné činy	Umírající

Údaje o textu
Titulek:	Pěkné činy
Podtitulek:	Dle dějepisu sestaveny
Autor:	Jan Slavomír Tomíček
Zdroj:	České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 103–121. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Skoro denně slyšíme hlásati, co mocné rámě mužů vyvedlo; co však spanilá ruka paní a dívek vytvořila, o tom bývá řídčeji zmínky. Kdož medle nečítá na každé stránce letopisův lidského pokolení o velkých a smělých, o rekovných a slavných činech, jež pohlaví mužské vyvádělo, an zatím po činech pohlaví ženského, kteréž já „Pěkné činy“ jsem nadepsal, nadarmo se ohlédá, a dlouho čísti, dlouho takořka v písku hrabati musí, nežli na nějaký démant uhodí! Snad, jelikož mužové ponejvíce i perem vládnou, závistivá ruka je nenaznamenala v knihách, kde se o slávě lidstva hovoří? Nikoliv; pěkné činy jsou opravdu řídčejší, an čistá, spanilá mysl jim za pramen slouží. Ať si mne milá ústa za to pochlebníkem nazvou, jinák mi nelze mluviti; a vidí-li krásný spolek paní a děv v tom něco pochlebného, zjevily právě pěkný čin, an čarovným obrazem pohlaví svého nechtíce se honositi, závojem pochlebenství jej myslí zastříti. Protož opět dím: čistá, spanilá, a tudy i vzácnější mysl je pěkných činů pramenem. Vezměme si např. velikého Alexandra, jenž Perského krále porážel, Asii boural a po Indii toužil, každý nazve jeho činy slavnými, udatnými, nikdo ale pěknými, an zatím královna Semiramis, kteráž jako Alexander ve mnohých válčila zemích a mnohé si podmanila národy, již toho jest důstojnější, aby děj života jejího pěkným nazván byl, an prý nad národy i rozumně vládla. My však nebudeme o tak dávných a temných časech mluviti, do kterých královna Semiramis náleží, anť tudy i její obraz nesvětlý a temný jest; přikročíme raděj k časům pozdějším, kde pěkné činy ve stkvělejším světle se nám zjevují.

Před věky slavné město Palmyra, jejíž rumy a rozvaliny teď vlny Eufratu líbají, mělo i slavnou vládkyni Zenobii. Úpěla země pode jhem cizích panovníků, Zenobie však vyrvala svoji vlast z jarma světovládných Římanů, a šíříc meze její a o blaho pečliva jsouc, pohrdala Římem a královnou východu se nazvala. S mocným ale vojskem přišel Aurelián císař na pěkné kraje Syrské, naproti němuž Zenobie své pluky vedla; krutý nastal boj, udatně hájila slavná rekyně posvátnou půdu vlasti; a však vojínové její klesli, a poslední outočiště poskytla jí Palmyra, kterouž hejna Římanů jsou oblehla, a poslední blesk naděje za mrak zacházel královně východu. Tu však pro jistotu její osoby a života vyšla nová záře spásy; oznámilť jí Aurelián slovy svou rukou psanými, že vzdáním sebe svůj život zachová. Tisícero nejen outlých, nýbrž i silných rukou bylo by se této poslední kotvy, tohoto posledního břevna na zbouřených vlnách chopilo; co však učinila Zenobie? S nevolí odmrštila zámysl vítěze a hrdou odeslala odpověd, že ještě dosti síly jí zbývá — zemříti. Svaté city pro vlast psaly tuto odpověd, smrt zjevila se jí v podobě krásnější, než aby na vlast rozkotanou, zničenou pod jarmem cizích panovníků patřila. I nastal nový outok a roku 273 po spáse lidstva dobyl Říman Palmyru a Zenobie klesla v zajetí. Vítězného příchodu Aureliána v světovládný Řím byla Zenobie kořistí nejstkvělejší; zlatými sepiata okovy kráčela v nevýslovném blesku, v rouchu drahými klenoty pokrytém; její lepotvárná postava, její majestátné chování získalo jí srdce Římanů; neb kohož viděli v otrokyni té? — královnu východu! Mělať na svém těle okovy, její však duch nebyl otrokem; v něm stkvěla se pořád ještě co královna, co důstojná dcera krajin palmových, a my od té slavné doby, v kteréž ona vlast svou z okovů jest vyrvala, až do času, kdy sama v okovy klesla, díme o ní: „Pěkný, krásný byl děj života jejího.“

S královnou Zenobií přišli jsme do země, o nížto se kdosi vyjádřil, že jest to kus na zem spadlého nebe. Spanilé Vlachy! Mnoho-liž pěkných činů chováte vy ve svém okresu ? — Nebývali vždy veselí dnové pod jasnou oblohou vaší; bohatá úroda neblažila vždy pilné obyvatelstvo krajiny Římské; co pracovitá ruka chudého dobyla, to prohýřilo několik rodin, — a bídou trápený lid úpěl pod břemenem, a pán vesele mařil pot svých spoluobčanů. Genom jedna vznešená rodina nebyla při bolestech národu lhostejna; z podchmurné oblohy vyšla hvězda naděje ve dvou bratřích, v slavném, šlechetném Tiberiu a Kaju Grachovi; — ti v čelo utisknutého lidu postavili se proti tyranům, v bouři však občanské války zašla tato hvězda, klesla tato spása národu. Kornelie byla matkou jich. Ona, když se jednoho času jistá Římanka okrasou na svém těle vychloubajíc, též okrasu Kornelie viděti žádala, jí dva syny své představila co klenot nejdražší. A chlouba ta byla chloubou nejkrásnější! Byltě od Kornelie vypěstován klenot ten, moudrost její ošlechtila jej, by se před národem zastkvěl ve slávě, a řídký vidíme zde úkaz, že matka jmenována jest vychovatelkyní synů svých, synů co ochránců a hajitelů národa, synů co spásy lidu, a dějepis slaví ji, slaví její okrasu, a na čestnou sochu, kterouž jí národ Římský za života jejího postavil, položíme my ještě nápis: „Pěkný, krásný byl děj života Kornelie.“

A v jak čisté, nezkalené slávě zastkvívá se v dějepisu Říma Oktavie Augusta! Oktavián, bratr její, a Markus Antonius, jakáž to osudná jména pro někdejší Italii! Když byli Řím krví tří set senatorů a dvou tisíc rytířů skropili a občanskými válkami vlast svou rozryli, panovali spolu nad světem a každý toužil samovlády dojíti. Nenávist mezi nima byla na jevu, občanská vojna počala se rozžehati, a kdož učinil, že jasným nezňala se plápolem? Strážný byl to duch Oktavie Augusty! Ona podala ruku svou Marku Antoniovi, mužovi nedávno před tím zesnulé Fulvie, a teď se-vracejícímu z Alexandrie a z náručí Kleopatry, u níž byl hejřivý a prostopášný život vedl. Touto nevýslovnou obětí vyrvala mu žhoucí pochodeň, kterouž na vlast vrhal, tím obnovila přátelství obou vladařů. Antonius nebyl ale schopen oceniti vznešenou povahu ducha i neobyčejnou krásu těla choti své; luzné vnady Kleopatry znova jej opoutaly, mravní krása Oktavie neměla proň půvabu. Šla za svým chotěm do Athén, kde s ním zimu r. 39 před Kristem žijíc, v bujných jeho rozkošech žádného zalíbení nenalezala. Rukou její upevněné přátelství obou vladařů počalo se opět viklati, a bez její pomoci byla by již tehdáž občanská válka mezi nimi vypukla. Úsilnými prosbami ukrotila ona bouřící-se vášně chotě svého, s jeho povolením odebrala se do Říma, aby svého bratra k rozmluvě a ku smíření s Antoniem pohnula. Do vojny proti Parthům táhnoucího chotě doprovodila až na ostrov Korrynu, na jeho rozkaz ale vrátila se do Vlach ku svému bratru. Nové nastalo nesrozumění, nové neshody; Oktavián poručil sestře, odebrati se k choti svému, jsa té naděje, že zapuzením sestry od něho k nepřátelství bude míti záminku. A mírná, laskavá, pokojemilovná Oktavie oznámila svůj příchod Antoniovi, kterýž s Kleopatrou u Leukopoli žil. Luzné sokyni bylo snadno vymoci, že Antonius choti nazpět jíti poručil. Lahodný však genius Oktavie usiloval ještě teď o přátelský svazek mezi oběma pány světa, a když od bratra jí veleno, aby zanechala dům povržlivě s ní nakládajícího manžela, tu vřelé odeslala k němu prosby, aby pro hněv chotě jí se neujímal a blaho světa pro ženskou osobu hrůzami války nerušil. Oktavián vyplnil její žádost, ona zůstala při svém choti, a pečlivě a něžně zaměstnávala se vychováváním dětí svých, i první Antoniovy choti Fulvie. Tato v dějepisu bezpříkladná outlost citů, ona laskavost a vznešená mysl, kteráž pro spásu národu tolik obětí přinášeti se nehrozila, byla příčinou, že nevole Římanů proti Antoniovi nejvyššího stupně dosáhla. A když jí konečně choť povolil, aby dům jeho na vždy zanechala, uposlechla bez nářeku, a krom nejstaršího syna pojala s sebou všecky děti jeho. Brzo ztrnulo oko její nad bouřemi občanskými a ztrnulo na vždy léta dvanáctého před Kristem. Oktavián, pod jménem Augustus již co Římský císař, nepřijal pro ni ony známky úcty, jež byl senát na důkaz vděčnosti stanovil, a zajisté nejkrásnější známkou, úctu k ní zbuzující, byl celý život její.

Mezi těmito ve starém světě stkvoucími-se hvězdami probleskují ještě mnohé větší menší velikosti; rozmanité proudy světla vylévaly se z outlých duší paní a děv, jimiž temné mezery se osvěcovaly. Poukážeme na Řekyně Penelopu, choť Odysseovu, onen vzor ctnosti domácí; na slavnou básnířku Safo, která školu založila a panny v umění básnickém cvičila; na Korinnu, jenž nad proslaveným Pindarem básněmi svými pětkráte zvítězila, a na velikodušnou onu Spartánku, která, když její syn z úžasného boje samojediný se vracel, s hněvem a nevolí ho přivítala, že slavně na bojišti neklesnul jako ostatní; aniž konečně můžeme opominouti památné Římanky Lukrecie, kteráž neohroženě dýkou svá prsa proklála, aby od Tarquiniova syna porušenou čest pohlaví svého nepřečkala. Pěkné, krásné jsou to vzory jak něžné, outlé, tak vysoké a rekovné mysli, kteréž v hlubinách dávnověkosti jako démanty svým bleskem k sobě vábí a obdivení zbuzují.

A co zastkvívá se blíže nás? jaké činy pěkné vynášejí se na povrch v pozdějším, nám bližším čase? jaké ve věku našem? Skutky pověstné Johanny d’Ark, Francouzské děvy pod jménem panny z Orleanu zasluhovaly by širšího vyobrazení, kdyby vůbec známy nebyly. Rozerváno bylo Francouzsko vnitřními spory, hrdě provolala Britanie svého Jindřicha i za krále této země, vítězně vlály Angličanův korouhve nad krajem Sény a Loary, neboť dědic trůnu Francouzského, Karel VII., byl neodhodlaný a slabý k dobytí svého království; ještě jen hradby Orleanské vzdorovaly zbrani Britův, a jich pádem byla by i hvězda Karlova na vždy zašla. Tu žila v malé vesnici Domremy dcera poctivého rolníka, od hluku světa se vzdalujíc, osamělý, snový a blouznivý život vedouc a v nábožné mysli kytky svíjejíc k úctě Marie Panny Bellemontské, jejíž kapli týdně navštěvovala. U prostřed hluku válečného povstane však osmnáctiletá děva a provolá, že od svaté Panny vyzvána jest osvoboditi Orlean a krále ozdobiti korunou. Od hlavy až k patě oděna v brnění, tasila svatý meč, a svatý prapor co známka vítězná vlál před jejím vojskem. Nadšenost její nadechla veškeré vojsko, a nepřítel byl zahnán od hradeb Orleanských, vyhnán ze mnohých měst, poražen u Pataye, a Karel vítězně přitáhnul do Remeše a korunou byl ozdoben, an panna z Orleanu jemu po boku stála ve svém brnění, v rukou prapor a meč nad hlavou krále. A znova šla do bojů, když byl nepřítel znova své síly sbíral; byla raněna, jata, do žaláře vržena, a že ono zatmělé století patnácté její světlost pojmouti nemohlo, byly skutky její za skutky ďábelské prohlášeny, a děva z Orleanu na hranici upálena a popel její do Sény hozen. Teď, jako plamen nad ní plápolající, jasný a stkvělý, posvátný jest nám děj života jejího. —

Po těchto jinostranných národů pěkných vývodech vstoupíme nyní na půdu naší vlasti, a o pěkných skutkách a činech Slovanek promluvíme. Učiníme-li začátek s rodnou zemí naší, hned v dávnověkosti vyskytují se nám spanilé výjevy v osobách Libuše a jejích sester, jenž blahodatnými vědomostmi obdařeny jsouce, jich ku prospěchu lidu svého používaly. Libuše zaujala trůn svých otců, aby nad svým panovala národem. Když ale silný, divoký hlas byl se ozval, že ruka dívčí slaba jest vládnouti, stála země na prahu domácích nepokojů, války občanské. Slabá však ruka dívčí, slabá mysl Libuše položila hradbu bouři té; onať své právo postoupila muži co choti svému, a tato lahodná, tichá, mírumilovná povaha její byla hradbou, že země lávou z vlastní sopky sežehnuta nebyla. Jakýž pomník stkvěje se pěkného činu toho? Jest to památka o ní, po všecka století zachovávaná v mysli veškerého národu.

A stkvěla-li se Libuše v tak pěkném světle na trůnu, byla jiná děva luhů Českých pro svou krásu, ušlechtilost a lahodu mravů opět na trůn volána, ona též v paměti národu zachovaná Božena, dcera Domorada, tak zvaného rolníka, již Oldřich, kníže Český, za choť vyvolil. volána byla též dcera Česká na trůn Polský, za choť a královnu Mečislava a sbratřeného nám národu, a ta sama cnota, ta sama ušlechtilost Dobravky stkvěla se před králem a vysokými pány země, že oblaženého náboženství přijali a světlo křesťanstva nad Polskem šířiti se počalo.

O několik věků později, na počátku čtrnáctého století, potkáváme se v dějepisu Českém s veleslavnou kněžnou a královnou, kteráž po celý svůj věk svojí vlasti, svých milých Čech a národu co zřetelnice oka svého opatrovala. Smutná byla to doba, an staroslavný kmen Přemyslů násilně podťat byl, a cizincové, duchem a láskou k Čechám neproniknuti, v zemi se uvazovati počínali. Mladá ještě a slabá větvička kleslého kmene, Eliška čili Alžběta, kněžna Česká, vyrůstala z řícenin, a domácími bouřemi a nepokoji vlála u vichru jako rostlina na poušti, Neklesnula však. Jakožto nebezpečna cizímu králi Jindřichovi, byla do vězení vržena, a prchnouc z něho, rozněcovala občany a pány České proti zhoubci vlasti, a zhoubce vlasti byl její pomocí zahnán a nový cizinec, Jan Lucemburský, na trůn dosazen. Eliščina a národa naděje však se nevyplnily. Jindřich, nedbaje o správu země, dával vyvážeti zemské poklady, a Jan nedbaje o správu země, sám s poklady těmi se obírával a ve všech světa končinách je sypal. Nové nastávaly různice, nové nepořádky rozrývaly zemi; bděl však nad ní tichý, trpělivý genius, že v ouplné bouře nevypukly, bděl nad ní neustále, až oko jeho hořem pohaslo. Za to úsilí, za ten pěkný děj života královny Elišky roní vroucí a vděčné slzy potomstvo.

Když se věci ty v Čechách, na západě světa Slovanského, dály, a návalem cizinců charakter Slovanského života měniti a viklati se počal, byla téměř toho samého času samostatnost Slovanů na východě z kořen vyvracována. Tigr Asiatský, stoje na břehách Hellespontu, se zalíbením díval se po vzácné kořisti Evropejské; divoké hordy Turecké přešly úžinu mořskou a jako láva z Vezuvu zachvacovaly krajiny Slovanů Macedonských, Thrackých a Albanských, přešly Staré hory i podrobily a ve jho ukovaly zemi Bulharů, Srbů a Bosňanů; dobyly konečně Carohrad, slavné Konstantinovo město, a celý východ úpěl pod patou krutého Minotaura. Blízký však Hellespontu ostrov, Lemnos, nebyl ještě v jarmo uvázán. I přistáli tam Turci, a rok 1415 byl svědkem jednoho z nejslavnějších činů, jakéž duchem Slovanských děv byly kdy konány. Správce ostrova byl Slovan Illyr a v městě Lemnosu ohražen se svými vojíny, když kolem hradeb Turkův divý křik se rozléhal a vrahové outokem na město hnáti počali. Správce města váhal, prodléval, strach pojal duši jeho, trnulo obyvatelstvo, viděloť již barviti se půdu svou vlastní krví — an tu náhle strážný anjel se vyskytá, vyskytá se Marula dívka, dcera správce ostrova. Brněním otcovým oděna, mečem jeho opásána, volá vojíny pod tasený svůj meč, a s vojskem za hradby se řítí a vrhá na nepřítele; — i rozplašila, zahnala jej udatná dívka a ostrov osvobodila. A byť i tento čin posledním byl bleskem zapadajícího slunce východu, jest on předce jasnou září, která z ony, teď tam rozložené noci posud stkvěle nám svítí z ducha naší sestry Illyrské.

A v jakémž počtu máme ještě uváděti hrdinské činy Slovanek našich? Podotkneme jenom některých. V sedmém věku mezi mrtvolami Slovanů, u Carohradu padlých, byly nalezeny i mrtvoly ženských v mužském oděvu, jenž byly s muži svými proti nepřátelům bojovaly; a jak slavné paměti Adam z Veleslavína vypravuje, v onom v Čechách úžasném boji o národnost a víru za Žižkových časů našly se též na Vítkově hoře dvě ženy a jedna panna kopím ozbrojené, jenž v hrdinském zápasu na bojišti klesly. A známa je rekovná mysl choti a dcery Illyrského reka Zrinského, jména posvátného, kterýž nad Tureckým Solimanem v říceninách umíraje zvítězil. Méně známa bude však udatnost hraběnky Veselinové, Slovenky, která, když Ferdinand II. a Leopold I., králové Uherští, s Betlenem a potom s Rakocím o korunu boj vedli, hradu svého Muránu proti nadřečeným panovníkům udatně jest hájila, nepřítele od hradu zahnala a teprva lsti podlehla. A jakou chytrost válečnou dala na jevo Ruská kněžna Olga, kteráž táhnouc na odbojné Drevany, jenž Igora, manžela jejího, jsou zabili, město jejich tím zkazila, že ptákům přivázati dala žhavé sírky, kteří na střechy nepřátel vyletěvše, město v popel obrátili. A však Olga stkvěla se i v jiném ohledu; onať byla první, jenž náboženství křesťanské přijmuvši, je rozšířiti hleděla v zemi své, nad kterou moudře panovala; neb kteráž chvála může býti větší, než jakou Ruský dějepisec Karamzin o ní takto pronesl: Podání nazvalo Olgu chytrou, církev svatou, historie moudrou. — Nelze též opominouti rekovné Polky Chřanovské, jenž za panování Jana Soběského, ochránce Evropy před Turky, proslavila se tím, že mužské obyvatelstvo i vojsko svěřené jí Trembovli statnou myslí nadchnula a před divokými Tatar hordami ochránila. A což naznamenal Polský historik Golęmbiowski o Polské kněžně Vandě? „Pěkná, ctnostná a se zápalem své vlasti byla oddána. Když se o ruku její ucházel Rytyger, kníže Německý, a tím svazkem Polsko ve jho uvázati hleděl, aby tudy vojnu odvrátila a obětováním sebe k silnějšímu odporu mysl poddaných rozžehla, skočila do řeky Visly, kde smrt nalezla.“ — A jak mocně působila na osud Slovanů, jak hrozné jarmo od celé Evropy odvrátila ona dcera Litevského sedláka, kteráž pod jménem Katarina stala se chotí Petra velikého a císařovnou Russie! I táhla ona s Petrem k řece Prutu na Osmanské janičary, a veliký panovník, od nepřátel sevřený, viděl se na pokraji slávy své, nad propastí, kteréž ujíti již nebylo cesty. Jenom důvtip Katariny jej ochránil; onať s Ostermanem a Ševirovem podtají získala velvezíra Osmanů, svoji okrasu obětovala na jeho podkoupení — Petr a Russie ušli pohromě, a Evropa novému nebezpečí Tureckého jarma. —

Pěkné, ducha vznášející jsou tyto rozmanité skutky rekovné i důvtipné. A v jiném ohledu kolikero jich k těmto máme ještě připočísti? Zajisté onu výbornou, učenou kněžnu srbskou, Angeliku, světici a matku země Srbské, jak ji národ posud nazývá, a krajanky její Milici a Petku, i kněžny České Přibyslavu a Mladu, královnu Jiřího z Poděbrad, onu Českou Penelopu, kteráž tkala a předla pro chudé, jakož i vznešenější onu Lukrecii Ruskou, Dobroslavu. Král Polský, Jan Soběský, veliký milovník lovu, stíhal jednoho dne jelena v lesích Žolkěvských. V temných hustinách odloučiv se od svých průvodců, přišel po dlouhém blouzení k chudobné chýši. Unaven jsa odpočinul v ní na slámě, a po několika hodinách ze spaní procitna, viděl u svého lože krásné pacholátko seděti, kteréž jedlovou halúzkou od spícího mouchy odhánělo. V koutě chaty spatřil král ženskou postavu, jejížto šlechetné tahy obličeje, péčí a hořem sice ztrápeného, více než sprostou osobu vyzrazovaly. I počal s ní král tuto rozmluvu: Je to váš syn, moje milá? — Ano, milostivý pane, sirotek, — Jak? vy tak mladá, a již vdovou? Mluvte, jak ztratila jste chotě svého? — Sklopíc slzavé oči Dobroslava, jala se takto mluviti: vaše vlídnost a laskavost dodává mi důvěry; vám jediné povím vše, co tak dlouho u mne tajno, i svůj vlastní poklesek; jméno jen věčně mi drahého budiž zamlčeno. Poslyšte. Otec můj byl v tomto okolí Řeckým farářem; záhy ztratila jsem matku svou. Po vítězství u Chočima vracelo se vojsko do svých dědin, a část přišla i v naše okolí. Počítala jsem tenkrát patnácte jar. Každý dům musil několik vojínů pohostinu míti, otec můj dva důstojníky, jednoho z nich mladého a krásného, stále však zamyšleného. Já se domnívala, že je nešťastný, a měla s ním outrpnost. — Nešťastná! vece k ní král; ničemník ten použil slabosti tvé a svedl tě? — On sliboval za choť mě pojmouti; královským rozkazem byl volán do Krakova ke dvoru, a od té doby oko mé ho nespatřilo. Neštěstím dcery své trápený otec klesnul do hrobu. — Nehodný, zvolal král, slib svůj musí on vyplnit! — V Žolkěvu povolal král do svého kabinetu zámeckého správce Jouvirera, Francouze, v mládí do Polska přišlého, který se v bitvách vyznamenal. — Vím, dí k němu král, že jste před několika lety dceru Řeckého faráře v Krechově poznal, a že její žádost je, byste ji pojal za choť, a uraženou smířil. Hned vyplňte svůj slib! — Ztrnulý Jouvirer, znaje krále odešel. Chtěje však Soběský sám býti svědkem tak radostného výjevu, šel jeho stopami. Citem radosti zvolala Dobroslava, když vroucně milovaný do chaty byl vstoupil; ale jak užasla nad slovem, když ji vražedlnicí jeho štestí nazval! — Nikoliv, nikoliv, já nezjevila jméno tvé králi, dí Dobroslava; nikoliv, já se uvrhnu k jeho nohoum, budu jej prositi, aby nenutil tebe ku sňatku tomu, po kterém jsi někdy tak vřele toužil, teď však nenávidíš. — Zoufalý Jouvirer odpověděl: Jediný prostředek může mě ochrániti; na místě musíš opustiti krajinu tu a daleko zajíti. — A když mu Dobroslava nemožnost toho předstírala, rozhorleně zvolal Jouvirer: Bídnice, ty prodléváš? Nuže, skrze tebe padnul jsem do propasti, ať i tvé štěstí s mým do hrobu klesne. — Tu blíže stojící pacholátko za vlasy chopil a kord z pochvy táhnul. — Dítě to ať před svou matkou ve své vlastní krvi se koupá, a moje hlava ať katem padne. — Lesní rohy zavzněly, komonstvo královo se blížilo. Jouvirer jsa bez sebe, žádal o skrytí, a Dobroslava poukázala na vedlejší komoru. Král, vstoupiv do chýše, pravil: Milá Dobroslavo, přicházím ku sňatku; kdež ale tvůj ženich? — Milostivý králi, nežádám ho již za chotě míti, a zcela se ho odříkám. — Důstojnas! Bůh ať ničemníka soudí a šlechetnost duše tvé ať odmění; já stál u dveří a všechno jsem vyslechnul! — A k lovcům se obrátiv, vece: Otevřte dvéře a vyvlecte ničemníka. — Dobroslava uvrhla se králi k nohoum, a o milost, o milost zbloudilému úpěnlivě prosila. A když se dvéře byly otevřely, potápěl se Jouvirer ve své krvi a černou duši vypouštěl. Dobroslava sklesla mdlobami. — Přispějte nešťastné, dí král, odedneška jsem já otcem jejím. —

Konečně musíme zde připomenouti ještě pěkného příkladu hrdinské mysli, jehož nám Illyrka Srbská, Františka Medimnovitova, pozůstavila. — Thrácký panovník, Solimus, táhnul roku 1570 proti Benátčanům, maje v úmyslu, vínorodý ostrov Cyper jim odejmouti. Zatím když byl lodi své pořádal, plenilo vojsko jeho okolní města i návsí, a táhlo konečně na Bar, od Srbův obydlené město na moři Adriatickém. Nemajíc vědomosti o příchodu nepřátel, octnula se nadřečená šlechtická panna náhle před nimi, a ze strachu, aby zpozorována nebyla, nejistým a nebezpečným outěkem mezi drsné skály se uvrhla. Barbaři za svůj prospěch uznávajíce, kdyby dívku zajatou s sebou přivedli, nelenivě ji stíhali. Velikodušná však děva na vysoké skaliny vylezši a vrahy ve svých stopách pozorujíc, nežby v kruté jarmo barbarů čistou šíji sklonila, raději s příkré skály uvrhla se do vln mořských. Skály ty nazývají se posud v jazyku Illyrském „Děvine stěne“, t. j. Děviny skály; stojíť kámen, jehož jméno lid v ústech má, an zatím tělo hrdinské duše v bouřlivý, nepokojný hrob bylo se ponořilo.

Neskrovný zajisté jest uvedený počet pěkných, spanilých květů u věnci, jejž byly splétaly ruce paní a děv Slovanských. Já jsem hrdý, že Slávii zovu matkou svojí, matkou tolika duchem krásných dcer, tolika duchem krásných sester mojich. Zapsáno jest jméno jich v onom velikém chrámu dějin literami zlatými; my však je nyní zapisujeme hluboko v srdce naše citem vděčnosti a lásky. Se zápalem bylo srdce jejich vlasti oddáno, vroucně toužily okrášliti, ošlechtiti svoji vlast, zvelebiti národ svůj, chrániti ho před nebezpečím, velikým, slavným učiniti jej před obličejem světa a mocného Tvorce. Pozemské jich pouti stkvělý, svatý cíl! I zda-li již počet oněch lepotvárných činů doplněn? Zda-li již přestalo bíti srdce pro posvátnou půdu, pro vlast a všecky ty drahé klenoty, jimižto otcové naši tak slavní a výteční byli? Ach, jak snadno rozhodují se tyto otázky přede mnou, jak rychle míjejí chmury pochybnosti! Zde patřím na vás, slavné dcery matky Slávie, na spanilý váš, mnohočetný sbor, jak se ku svatému cíli ubírá, jak bije srdce vaše pro ty drahé klenoty otců, pro onen čistý mrav, pro onu krásnou mluvu, pro všechny okrasy, kteréž na čele tak staroslavného, tak důstojného a milovného národu se zastkvívají. A zda-liž malý, nepatrný je váš boj? Ach, ne malý, ne nepatrný — veliký je váš boj, an se ku stkvělému cíli béřete! Závistníci, tajíce všechny dobré jeho vlastnosti, přitiskují jen lživé neřesti na čelo našemu národu, tupí jej a v hanobách usilují pohřbíti. A kohož vidím mezi bojovníky proti těmto ošemetnostem, proti jedovaté zbrani té a nelidskému barbarství? Vidím dcery České, dcery matky Slávie! Se zápalem vidím je oddané vlastí, v horlivém duchu jejich vidím prapor slavné Illirky Lemnoské, na divokou barbarův hordu se řítící. Zajisté nevídaný úkaz, veliký to boj. Čistým ohněm vidím plápolati srdce vaše pro vlast, v jejíchž vlnách ví hrdě plujete a v hlubiny se potápíte pro ony klenoty, ježto osudným časem vrženy byly do propastí. Kde kdy působíte kouzlem svým, okolí vaše nabývá utěšeného pohledu, ve vašem oku, ve vašich slovech, v duchu vašeho síle a moci vidím naději, vidím spásu vlasti, a v onom slavném chrámu dějin budou zapsány tyto činy spanilé rekovné mysli vaší, my však je nyní zapisujeme hluboko v srdce naše citem vděčnosti a lásky.