České besedy/Koruna všech lásek

České besedy
Má poslední vůle	Koruna všech lásek	Cukrovinky

Údaje o textu
Titulek:	Koruna všech lásek
Podtitulek:	Deklamovánka
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 150–156. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Dnes tu, vzácné shromáždění,
Budu držet divné čtení —
Každé druhé slovo bude: Láska!
Nemyslete, že to nedovedu
A že v sejtě po rybníce jedu —
Že se utopím;
Neníť plavba nebezpečná —
Já to vím.
Láska, tato stará světů páska,
Srdcí lidských petlice,
Kapes lidských metlice,
Láska je tak nekonečná,
Taková je, tolikerá,
Že se o ní tisícerá
Deklamace držet dá —
Delší nežli má:
A předc ještě dosti zbyde,
O čem lidé
Poklepat si mohou.

Že je lásek na kopy — snad víte;
Protož také přisvědčíte,
Že je láska strakatá,
Chudinká i bohatá,
Studená i palčivá,
Opilá i střízlivá.
Bez lásky by pošly světy,
Zhynuly by rajské květy,
Nebylo by milánů,
Zamotaných románů,
Krásně psaných billet-doux,
Nebylo by rendez-vous;
Bez lásky by země z kruhů padla,
Všecka rozkoš pouvadla.

Snadno bych to dokázala;
Dnes mi však jen o to běží,
Abych šťastně okázala,
Kde as koruna všech lásek leží.

Láska — ona známá, obyčejná,
Od početí světa stejná,
Brzo sladká, brzo perná,
Vždycky stálá, nikdy věrná,
Rozumu i peněz derná,
U každého srdce berná,
Ona studně nočních pláčů,
Ona pilná pěstitelka
Soubojů a karabáčů,
Ona plodná roditelka
Ran, jež na světě nic nezhojí:
Ta mi za to nestojí,
Abych otevřela ústa.
Kdyby potisk, hezky zhusta,
Papír, jako celá země,
Nestačil by, co již lidské plémě
O té lásce napsalo,
Nabláznilo, nalhalo;
A předc žádný nevyskoumá,
Co ta láska vlastně jest!
Nech se tedy jiný cloumá,
Do poslední žilky
Rozebere její chvílky,
Zlé i dobré — já mu přeji čest;
Mně se po ní nestejská.

Někdy arci touto láskou
Švárný jinoch s milou kráskou
Nad oblaky vyletí,
Blaženě si zavejská,
Ztráví krásné podletí;
K tomu ale musí hezky z rána
Vyjít párek na číhání,
Sice bude marné všecko ždání:
Láska taková je bílá vrána;
A však není ještě koruna všech lásek!

Jiná láska je ta rozmazlená,
Láska matiček a tatínků,
Při slepotě narozená,
Plná převrácených počinků.

Hošík roste jako proutí,
Hlavičkou mu rozpustilost kroutí;
Tluče okna, trhá šat,
Když má ale študovat,
Uplakaný hlavu věší;
Chér mama se ale těší,
Že ta prudkost přestane,
Že kluk rozum dostane,
Až jen mladost vybouří,
Až se oheň vykouří;
Zatím prodá domy,
Prodá luka, stromy,
Prodá dvůr i stodolu,
Jenom aby synáček,
Rozmazlený panáček,
Trefil denně — za školu.
Jinde opět slečna řádí,
Čeleď zlobí, křiky svádí;
Nebo zlostná ještěřice,
Všechněch domluv odpornice,
Do kouta se na zem sází,
Knihu škube — jehlou hází;
Ale papá nafouknutý,
Strachem bledý, hněvem žlutý,
Andělíčka svého hladí,
Pak se s guvernantkou vadí:
„Cu wos diese Kunerei?
Mane Tuchter is e Fraile;
Lossen se ihr bissl Waile —
Braucht se kane Lernerei!“
To je láska! — Či že není?
O mé drahé shromáždění —
Mnoho by se o ní říci dalo,
Srdce by však zaplakalo —
Raděj toho necháme.

Někdy arci láska rodičů,
Opatrných mládí vodičů,
Jako anděl Páně dítky chrání;
Pak ji také ctíváme,
Celý svět se před ní sklání.
A však je to kvítek málo viděný,
Je to jetel s čtyřmi lupeny;
Nikdy ale není koruna všech lásek.

Také máme lásku manželskou.
O té slýchám divné věci;
Muž ji porovnává s klecí,
Hrozně ouzkou, nehezkou.
Nebo s poutem, kteréž tlačí;
Proto se i z něho, co jen síla stačí,
Na svobodu dere,
Div se s profousem svým nepopere.

Jinde zase paní drahá —
Drahá, neboť hezky hluboko
Do mužovy kapsy sahá —
Miluje, ach! vysoko!
Stará se a hospodaří,
Málo vaří,
Neštrikuje,
Nešije a nepigluje.
Nepere si ani šat,
Jenom aby mohla něco zachovat.
Za to ale každý měsíc
Polovičku mužíčkovy gáže
Do pytlíčku sváže,
A pak nese — za kafíčko s vínem,
Kteréž pila — pod komínem.

Někdy arci pří manželském běhu
Muž a žena
Životem jdou jako rájem,
Jako věčným, krásným májem;
A však láska taková
Vzácná jest, jak růže v prostřed sněhu,
Jako v parně hora ledová;
Nikdy ale není koruna všech lásek.

Jenom jedna láska na světě
Jako z jiskry Boží pochází;
V jádru, puku, ve květě —
Vždy ji stejná cena provází;
Vždycky zdravá, vždycky silná,
Vždycky bedlivá a pilná
Velikého cíle dochází.

Tato jediná je láska k vlasti!
Onať plná rozkoše a slasti,
Nebojí se nevděku;
Neboť vlast, co matka pravá,
Na srdci i hlavě zdravá,
Milovala také od věku,
Kdo se upřímně k ní hlásí, kdo ji
Pěstuje a krásí.
Láska k vlasti utvořuje
Z tvorů zemských anděle;
Plamen její rozněcuje
Všechněch ctností přátele.
Jí se držme! — nech i jiná zhyne,
Ona svatá nikdy nepomine;
Láska vlastenská je koruna všech lásek,
Ozdoba všech mužů, okrasa všech krásek.