České besedy/Beseda

České besedy
	Beseda	Obětování

Údaje o textu
Titulek:	Beseda
Podtitulek:	Patero dopisův užitých místo předmluvy
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. IX–XXXIV. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Stanislav příteli svému!

Raduj se! — Ledová kůra mých prsou propukla, jarním dechem roztál sníh na srdci mém, a kvítečka — milostná, jako očka bílé hrdličky, nevinná, jako úsměch novorozeňátka — derou se z ňader mých.

Já se zamiloval — tu to máš v holé, čisté próze! Tu mě máš vysvlečeného z roucha mé idealnosti, strženého s nebes mé blažené skutečnosti. Kdybys ji ale znal, mou Julii — kdyby jediný paprsek slunečních očí jejích do tvé duše padl, kdyby jediné slovo ze rtů jejích, lupen z květoucí růže, v duši tvou zalítlo: pak bysi poznal nynější stav můj — mou rozkoš, mou tíseň, můj život, můj svět — mé všecko!

Já té vidím, jak se usmíváš. — Podivno! myslíš; není-li pravda? U velikém pokladě Pražských dívek nenašel jsem, co srdci mému scházelo; ale zde na venku, v odlehlém, máloznámém koutečku naší vlasti nalezl jsem onu, kteréžto jsem obětoval, co jsem a co mám. Ale nechtějme si nad tím hlavu lámati — anebo ještě lépe: nechtějme srdéčka svá až do poslední žilky rozbírati, abychme se přesvědčili, proč se jen tam a tam zamilujeme a ne jinde. Milujme již raději, a milujme i tu milou naši vlast — a to sice, možno-li ještě více, než ji posud milujeme — že v každém, i nejmenším a nejskrytějším záhybu stkvostného pláště svého krásné dárky pro věrné děti své ukrývá.

Abych ti Julii popisoval, toho nežádej! Ty musíš mně povědíti, co se o kráse její krásného povědíti dá. Ach, kýž bych tě jenom již tady měl, kterýžto přijíti musíš, až… až… či nechceš býti mým družbou? Ach, já jsem tak blaženě nedočkavý, žebych tě již dnes k tomu dni mého novorození zavolal! —

Nedaleko našeho městečka stojí zbytky velikého hradu. Průmyslný polesný utvořil z veliké, ještě dobře zachované komnaty, kdež jindy v Českých pěstích stříbrné cíše zaznívaly, příjemnou krčmu, kdežto nyní (nevím ještě v jakých rukou) hlíněné žbánky cvakají. V létě uběhne málokterá neděle, aby se tu okolní ouřednictvo nesjíždělo a nescházelo, se svými drahými i bez drahých — jakž je právě Pán Bůh nadělil. I já byl několikráte na hradě — a lhal bych, nechtěje vyznati, že se mi poloha, stavba, vůkolí, vyhlídka a t. d. líbily; však já viděl již množství hradů Českých v černém rouše — zdejší hrad mě tedy nepřekvapil, ani tuze nevábil. Jenom jednoho dne! — ach, byltě to svátek mého života! — Již nebylo honorací našeho městečka — zvláště domu s dospělými dceruškami, kde by mne nebyli na hrad vyzvali, a okazováním každého kamýnku omrzeli; ale ve společnosti její mohli mě na deset věčností k osamotnělým sutinám ukovati — já bych byl zaplesal; mohli mi příhody ctihodného zakladatele hradu až ke dnům jeho rušitele vypravovati — já bych byl poslouchal — to jest: ponořený v pohledu na ni byl bych se choval jako beránek, tiše a poslušně — ale jestli bych byl co slyšel? — to věru nevím!

Onoho dne byl s námi také starý, vysloužilý důstojník, otec její, člověk při válečném hluku na duchu otužený, na těle však sesláblý. Právě byl z lázní přijel — proto jsem ho za čas mého krátkého zde pobytí nebyl ještě poznal. Ale což mluvím o starém? Ona byla přítomná, a jejím úsměvem proměnila se hora, borovím porostlá, v rozkošný ráj, jejím pohledem proměnily se truchlotvárné sutiny v nejjasnější chrám!

Kdybys ji byl viděl! — V jednoduchých bílých šatech z perkalu, v zeleném hedbávném kabátku, jimižto plné formy její šíje a panenských ňader tím krásněji prorážely, v žlutém slaměném kloboučku, jehož veliká, široká střecha liliové čílko, chrpové oči, malinové rty, kaštanové kadeře zastiňovala — — — ne, ne! popisovati ji nebudu! Nechci, abysi byl nevěřícím. Přijď, a polož prsty do ran mých!

Julie přítelkyni své

Já si udělala podivnou známost. — Asi dva měsíce máme zde nového, a — proč se mnohým nejvíce líbí: mladého doktora. Poznali jsme se na hradě, a jak se mi zdá, padla jsem mu do očí, ne-li zcela do srdce. Aspoň to oči jeho povídaly, jemné tisknutí ruky jeho to dosvědčovalo — a vsadila bych se o nevím co, že by to ústa jeho byly rády přisahaly.

Abych ti to krátce pověděla — dochází k nám do domu. Otci se zalíbil, a já bych — nu, já bych myslila, že by s ním děvče, jako já, skrze toto plačtivé oudolí putovati mohlo. Podobáť se také, že p. doktor na to myslí, a že by viditelné tajemství srdce svého rád v mých prsou a rukou uschoval. Jeť zajisté hodný, šlechetný muž, nic neobyčejného — ale takový prý se hodí za manžela nejlépe. Mysl jeho je tichá, čistá — jevíť se to v každé rozprávce; a předce je také plna jakýchsi tajných obrazů, zámyslů a přání, kterým nerozumím, na kteréž ani pohlednouti neumím.

Slyšela jsi již něco o vlastencích? K nim náleží také můj… podívej se! jak snadno se člověk podřekne a prozradí! „Můj Stanislav“ chtěla jsem napsati. Což pak je můj? Mám-li ti pravdu říci: Já na to skoro ještě nepomyslila, ale zvykla jsem jej za svého považovati, protože mi ho celé město přisuzuje. Přejiť mu také z celého srdce; jeho řeč mě rozněcuje, jeho outlá přítulnost mnou pohybuje, a když mluví o své budoucnosti, o zámyslech, o štěstí domácího života: tu vídám, že se mu celá duše v oku zrcadlí, a spokojena, s úplnou důvěrou nechám svou ruku v ruce jeho — ano zdá mi se, že mu ji musím trochu tisknouti.

Jenom když z něho tak řečený vlastenec mluviti začne, pak mu nerozumím, pak se vetře mezi mé a jeho srdce jakési strašidlo, kteréž nás — nebo alespoň mne — ledovým dechem půlnočních hrobů ovane. Pak nevím, co chce. Brzo mi připadá, jakoby mě k jakési veliké rodině připočísti chtěl — jenom že neví, jak to začíti. Brzy opět znějí slova jeho, jakobych v jeho ráj přijata byla; mluví semnou o národě, o mateřském jazyku a t. d. — a já blázínek bojím se ho zeptati, abych snad něčemu na stopu nepřišla, coby se mi zdálo býti pošetilostí.

K podivnostem oněch vlastenců patří zvláště to, že Český jazyk milují. Prosím tě, milá duše — co tomu říkáš? Co to mají? Co to zamýšlejí? — Co chtějí s jazykem, pro kterýž přes práh rolníka a chudiny vstoupiti musejí — nechci říci přes práh sprostoty, protože ještě skutečně mezi hodnými měšťany domy najdeš, kteréž obnošené, nevkusné roucho Staročechů nesvlíkly. Ale jak dlouho může to trvati? Proud oblíbeného posavadního vzdělání je tak silný, že za několik let po České řeči ani památky nebude. Kolikráte mu to otec povídal a dokazoval! Kolikrát já se mu smála — a on toho předce jinák nezasluhuje! — ale všecko nadarmo.

A ne snad aby ti páni vlastenci koníčka svého milovali jako z nějakého rozmaru, nápadu nebe svévole — o nikoli! Oni k té řeči lnou, že bych se byla často rozhněvala, jako se náš pan doktor pohoršil, když jsem té vzácné řeči trochu dotknouti se opovážila. On sice v tom případu z většího dílu mlčívá; já ho ale již dobře znám; vidím, že se zlobí, a nevím proč?

Jsem věru žádostiva, jak to s námi vypadne. Já nepřeji žádnému nic zlého — ba ani tu nejmenší mrzutost; ale jemu bych se smála a škrabala mrkvičku, kdyby se hodné brzy vyjevilo, co mu s otcem prorokujeme.

Stanislav příteli svému

Směj se, směj se — abych neslyšel, jak si ze mne osud smíchy tropí! O já blázen, kterýžto jsem, jako denní muška okolo světla létaje, křídla si popálil! Nyní trpím, zmítám se v kotoučích a — hynu. Ale dobře se mi stalo! — Jsem tak vražedlného rozmaru, že bych na celý svět: „Pojď se rvát!“ vykřiknul.

Ale což mi udělal svět? — co osud, že na ně naříkám? Já zaslepený pošetilec oklamal sebe sám; já vrazil vlastní rukou šíp do srdce svého, z něhož nyní krev teče potokem — ne bolestí a lítostí, ale studem a hněvem.

Pro živý Bůh, porad mi, co mám činiti? — anebo pochval, co jsem již učinil. Já si nevím rady, já si nevím pomoci. ve své Julii — ve své! — jesti to pravý paskvil na řádného kus Čecha! — nalezl jsem hezkou, spanilou dívku — dívku jakž ji příroda a trocha venkovské politury jen vymistrovati mohla: ale kde zůstala Češka? — To jsem přehlídl.

Nyní mé poslechni a suď. — Mám k věčnému upoutání ruku dívce podati, kteráž ideály ve prach strhuje, kteréž já za hlavní směr a snahu života svého vyvolil? Mám k sobě za společnici všech žalostí a radostí dívku přikovati, kteráž mi nerozumí, když o vlasti rozprávím? Ano, kdybych mohl jako červivé, uhnilé jablko se stromu té drahé vlasti spadnouti, kdybych mohl zapomenouti, že jsem Čech! — pak, ach, pak bych se arci s celou duší v náruč její uvrhnul a zvolal: Budiž mou utěšitelkou na pouti pozemské! Ale jakž bych to mohl? Nestojí-liž psáno: „A co by ti prospělo, kdybysi celý svět získal, a na duši své škodu utrpěl?“ — Či-li… o mluv, mluv!… mám jednou své dítky matce svěřiti, kteráž by je neuměla k oltářům voditi, na nichžto srdce vlastenecké v bohumilé oběti plápolají? — Anebo se mám utrhnouti z růžového řetězu, jímžto jsem nepozorné srdce své k srdci jejímu připoutal? Mám ji opustit…? a tak jednou, palčivou, bolestnou, vše otřásající ranou, odvážlivým říznutím, raka ňader svých zahubiti — anebo trpělivě po celý život s nakaženinou se vléci a vůčihledě umírati?

Ach, proč nemám tvé mužnosti, tvé odvážlivosti! Tisíckráte chtěl jsem jí začít oči otvírati, od počátku poučovati — tisíckráte chtěl jsem ji pozvolna, krok za krokem, v sladkotajné mysterie lásky k vlasti uváděti: ale tisíckráte umřelo slovo mé na jazyku. Brzo se nechci zbaviti blahého klamu, že mi duše rozumí, kterou jsem k doplnění bytosti své vyvolil; brzo opět myslím, že jí v očích studený ousměch číhá, kdykoli o těch nejsvětějších záležitostech života ústa otevru. A pak — vždyť mě znáš! — napsati něco dovedu, ale povědíti… ach, já neuměl nikdy proselity sháněti.

Ondyno jsme procházeli se za městem. Byl spanilý podvečer. Cesta nás vedla bujnými lukami. Na blízku bylo zlatem zapadajícího slunce lesknoucí-se pásku našeho Labe viděti, an se malými háječky a hustolistým proutím vinula. Mluvil jsem o bohaté kráse vlasti naší. Po její a po otcově tváří rozplýval se úsměch, kterýž měl říci: „Aha, teď sedí zase na svém koníku!“ — Já to poznal, cítil — a opona srdce mého roztrhla se od hora až dolu. Umlknul jsem — a nechtěje úsměšné hlubin svých poranění proudem slzí vyjeviti, nebylbych za žádnou cenu nelítostného světa promluvil! Duše moje ponořila se hluboko — hluboko v jezero temných myšlének. Tu zavanuly milozvučné hlasy v ucho mé, jako šepty utěšujících andělů. I pozvedl jsem zanícené čelo, a oko mé padlo na zbor venkovských děvčat, ježto kupy sena dodělávajíce, národní píseň zpívaly. Já se zastavil; byloť mi, jakobych v souzvučném výlevu čistého, nevinného citu útěchy nalézal. Zastavil jsem se a s celou duší poslouchal. Dojímavě plynuly zvuky tichem večerním.

„Ale nenechte se vysmát!“ volal za mnou její otec. — „Pojďte, pojďte!“ volala ona sama; ale já byl pohoršen, rozčilen — i šel jsem za ní ze zvyku, a ne s radostí. — „Což pak nemáte dost na tom,“ mluvil pak starý dále — „že vaše bláznovské libůstky mezi čtyřmi stěnami trpíme? Musíte je také před světem vykládati? Já nechci ničeho namítati, že své Čechy tak velebíte — koho chleba jíš, toho píseň zpívej— ale to věřte zkušenému: Ubi bene, ibi patria. Co ostatně o tom vašem lidu a jeho řeči soudím, to jsem vám řekl kolikrát!“

„Nezlob se, otče!“ prosila ona; „však on toho nechá, až uvidí, že to k ničemu nevede.“

Ne, nikoli! Nebudu onu rozmluvu opakovati a každou písmenou krůpěj své krve prolévati! Pevně jsem odhodlán. Mrzutě, slova nemluvíce jsme se rozešli — kdož mi poví, jak se opět sejdeme? — O já pykám těžce, že mi oči před srdcem utekly, a že rozum za nimi pokulhával.

Julie přítelkyni své

Polituj mě! Jsmeť věru všechny k politování. Jak slepě, jak nemilosrdně nás to vychovávají! V temnosti klopýtáme — a když nám pak paprslek sluneční na cestu padne, dostaneme zapálení očí — teprva jak náleží oslepneme. Nyní teprva cítím, co jsem ztratila. Ale tys také vychována, tys také vedena jako já — pro živého Boha! dej pozor, ať se ti nepřihodí, co mne potkalo. Jak bych tě musela litovati!

Víš-li pak ještě, jak ousměšně jsem se divila, že Stanislav Český jazyk miluje? Ale jak jsem neměla se diviti! Proč nemluvil? Proč nesňal tu jemnětkanou záclonu ze srdce svého? Já ji nemohla prohlednouti — já nemohla tajemné řeči jeho rozuměti. Já stála v životě jako z hedbáví pěkně vystříhaná květina; kořeny moje nevycházely ze života, lupeny moje neobracely se po slunci — já nevěděla, že jsem živa. O v jakém to převráceném světě stojíme a — vadneme!

Vroucně děkuji nebesům, že mě Stanislav opustil! Mnoho, mnoho jsem ztratila — to nyní lépe cítím, nežli dokud jsem pokladem lásky jeho plýtvati mohla — ale ještě více jsem jeho ztrátou nalezla. Nyní ho teprva miluji, nyní teprva jeho duševní sílu ctím, a nechť i jinde nalezne, po čem vřelé srdce jeho touží — já mu to z nejhlubší duše své dopřeji! — Jednou předce před něj kročím a řeknu: „Tvou ztrátou stala se ze mne vlastenka!“

Já tomu nechtěla z počátku véřiti, že by mě pro tak dětinský rozmar, jakž jsem lásku jeho k vlasti nerozumně nazývala — že by mne on opustiti mohl, jehož oko mi přisahalo, že beze mě živu býti nemůže.

Ale on mě předce opustil — i zvěděla jsem, že se následkem toho rozstonal; věděla jsem tedy, že mě veškerou silou měkého srdce svého miloval, a musela jsem bezděky na myšlénku připadnouti: že to nemohl býti pouhý dětinský rozmar, pro kterýžto se mne odřekl. Bez jeho ztráty nebyla bych to věděla — bez jeho ztráty nebyla bych do Prahy ujela — bez jeho ztráty nebyla bych Angeliku poznala, jakž ji nyní znám. Kolikrát jsme se dříve vídaly! — toť víš, naše matky byly sestry; tenkráte přišla jsem ale s nemocným srdcem, a již to snad pomohlo, že se ledová pokrývka rozehřála, ježto až posud květinám přátelství našeho důstatečného vzniku nepopřívala.

Ach, co je to za dívku! — co za anděla! — Nesměj se mému zápalu, jakkoliv u mne neobyčejný jest! S podivením, sladkým trnutím žil, s klopotným tlukotem srdce poslouchala jsem ji, an semnou o vlasti, o lásce k národu a jazyku, o povinnostech — našich zlášté, mluvila! Mně bylo, jakoby pohádky z dětinských let v duši mé se ozývaly; ale já jí rozuměla — a v tom okamžení zavznívaly v paměti mé i slova Stanislavova — a já jim rozuměla také!

O jak chudý, jak prázdný je život bez vědomí, že nestojíme na velikém světě k vůli sobě, samy pro sebe! Jak malicherné zdají se mi teď minulé dny života mého, kteréž mi uplynuly beze všeho významu! Což byly naše rozprávky, co naše péče, co radosti a žalosti? Sotva že se o nízkou denní potřebu, o dětské požadování a vyplnění pošetilých snů jednalo. Zasvěcen nebyl život náš ničemu — jakož nyní vím a cítím, že zasvěcen býti musí, mají-li se povinnosti k vlasti a národu vůbec vyplniti, máme-li důstojně před veřejným soudem světa obstáti! Nám — o nechtějme se přitom nevčasným studem rdíti, ale zahořme raději radostnou chloubou! — nám, do našich rukou je dán život příštího pokolení, a tomu kyne vyšší, jasnější cíl, nežli kynul synům dvou v temnosti pohřížených století.

O kýž jsi u mne, abysi otužila se k budoucímu životu, a pochopila velikost povolání České panny, České choti, České matky! Všechněm svítí na cestu jediná, veliká, spanilá, věčná hvězda: „Vlast“!

Anebo kýž jsem já u tebe, abych se vrhnula na prsa tvá, a proudem horoucích slov ono sladké zanícení vyslovila, kteréž mě nyní silnou a zdravou nad životem drží; jinák věru nevím, jak bych ztrátu jeho oželela. Milujiť ho — nyní to poznávám; miluji ho více, než kdy jindy — nežli tenkráte, dokud jsem lehkým tónem o své známosti žertovati mohla…!

Stanislav příteli svému

Pamatuješ se na časy, kdyžto jsme o plastickém poklidu v Göthových plodech hádavé rozpravy držívali? To víš — mne se vždycky nelíbil; nyní bych si ho ale přál; nyní bych ti rád v tichosti a míru obraz duše své, celého stavu svého podal. Anebo se mám zbožné filosofii do náruči uvrhnouti a mluviti o věčném řízení? — A však nebudu nic študovati, do ničeho se nutiti; budu psáti, jako jsem jindy psával, co srdce diktuje.

Že jsem musel do Prahy v náležitostech malého dědictví — to jsem ti již psal. Bylo to minulý outerek, odpoledne, když jsem před zlatým andělem z vozu slízal, a hned našemu Boleslavu do rukou padl. Asi čtyry léta jsme se neviděli — radostné bylo tedy naše shledání. Jesti to posud ta poctivá, dobrá duše, jako vždy býval. — „Dobře že jsi dnes přijel,“ řekl ke mně, když jsme si byli pověděli, k čemu první proud řeči postačil; — „dnes můžeš mnoho starých známých viděti, a mnoho nových známostí udělati.“ — Co jest? ptám se. „Česká beseda!“ praví on s důležitým úsměvem. „Objednej si zatím, máš-li co potřebného; v sedm hodin půjdeme.“ —

V nevelkém, ale vkusném, dle nejnovější obliby malovaném sále v lázních svatováclavských — až přijdeš do Prahy, nezapomeň je navštíviti! — hořely lustry, a zněla hudba, zvoucí k milostné polce. Bylo osm hodin, nežli jsme z domu se vypravili, a když jsme vešli z libovonných sadů nahoru do pokojů, hemžilo se již před námi hostů, že jsme je přehlednouti nemohli. A jakých hostů! Srdce mé naplnilo se hned sladkým tušením. Já znám také tak nazvané „rennie“; ale jakýž rozdíl mezi těmi a — besedou, která se nyní předemnou otvírala! Jako svodné Vily, jako dovádivé Rusalky — podoby Řeckých milostenek míhaly se předemnou, míhaly se při hudbě nejrozkošnější, při sladkém hlaholu jazyka Českého. Ucho se nemohlo napojiti — oko nemohlo postihnouti tu krásnou směsici větrem se-vlnícího kvítí, na té nejpůvabnější lučině království Českého. Bylot viděti, že je pozorliví, spanilomyslní zahradníci byli vypěstovali. Ta elegancí — a spolu ta lahodná nenucenost, ta domácnost! — v okamžení zrostla z mého tušení blažená jistota.

Kolem sálu byly se usadily starší paničky, ctihodné matky, a dle hovoru společného nebyl bysi poznal, kdo je vzácná měšťanka, kdo bohatá, kdo chudá, kdo choť umělcova, kdo vyššího ouředníka. A však nejen u paniček, i u přítomných mužů bylo viděti, že je veškerý stavu rozdíl zapomenutý. A jací to mužové! Řada našich spisovatelů, od nejstarších pěstitelů bujného děcka naší literatury až k nejmladšímu pěvci, jehožto lyrické výlevy snad ve „Květech“ nebo ve „Včele“ místečka nalezají — doktoři, professoři, umělci, ouředníci všeho druhu, rázní měšťané — a pak ta naše statná, naděje plná, jazyk svůj milující a o závod tancující mládež! — Bože! jak se to všecko změnilo! Kdožby si byl ještě za časů našich študií na něco podobného pomyslil!

Boleslav mě seznámil a podnikately těchto letních besed a s muži, jichžto jména jsem dle pověsti dobře znal; spolu mi okázal několik děvčat, na nichžto zvláštní vlastenců zdejších naděje se zakládá. Věru, byly mezi nimi moudré Libuše, hrdé Vlasty, veselé Šárky.

Já velebil šťastnou myšlénku, kteráž podnikatele k tomu navedla, s národností naší takovýmto nevinným, zajímavým, spolu ušlechtilým způsobem veřejně vystoupiti, k řadě živoucích národů se přihlásiti a jazyk náš z tiché domácnosti v pohyblivý život salónů uvesti. Že byla šťastná i včasná tato myšlénka, dokázalo se tím, že tolik volného místa v srdci Pražanův nalezla, že se staly České besedy vzorem společenského vyražení, výměnou ušlechtilých myšlének a spojištěm tolikých spanilých duší, kteréž k drahé vlasti a sladkému jazyku jejímu se přihlašují.

Zde by byla nejkrásnější příležitost k upřímnému povzdechnutí a hlasitému provolání všem krajům Českým: Čiňte podlé slavné Prahy! — ale kdož ví, co se i bez povzdechu a hlasitého zkřiknutí nestane? Byloť nás více venkovanů přítomných, a každý zajisté odešel s tou myšlénkou, aby pomáhal v domově učiniti podlé slavné Prahy.

Letmo uběhla hodina v srdečném, zaníceném hovoru. — Bylo po rejdivém kvapíku, a v prostřed sále začaly se dvojí, trojí radou do půl kola sesle stavěti. Brzo seděly na nich dámy, jako pestrý věnec, a za nimi nastavili se pánové. — Co to? Pěkný odpočinek, dostojný České besedy! Hodinka, obětována zpěvu a deklamacím. — Asi dvanácte oudů Žofinské akademie zpívalo několik zborů. Jak jsem té pochoutky Praze záviděl! Na to přednášela jedna z přítomných vlastenek báseň, opěvující „největší chloubu České děvy“. Bylo to ponejprv, co jsem dívku při takovéto příležitosti deklamovati slyšel. Nevím, jestli by se i jiná z přítomných byla odvážila vystoupiti; ale v srdci všechněch nalezala slova její svého místečka i ozvěny — to jsem pozoroval na tvářích, na očích, na hlučném, slova její potvrzujícím potlesku.

Srdce moje trnulo rozkoší. Já nemohl tleskati, nemohl ani pochvalné slovo z úst vypustiti. Zpomnělť jsem na Julii! Kdyby tak ona byla před výborem, před jádrem Českého obecenstva stála, a libozvukem hlasu svého veškerá prsa rozčilila! A ona by toho dle krásy těla svého byla dostojna! Jí by to bylo slušelo! všecky srdce byly by jí vstříc letěly. — Sotva zajizvená moje rána začala opět krváceti; temným rouchem tiché bolesti zastřely se moje myšlénky.

Nevím, co následovalo. Já se byl podepřel o stěnu a jako ve stobarevném kaleidoskopu nechal jsem obrazy před sebou se znášetí, Teprva k závěrku jsem procitnul. Jeden z podnikatelů besed přednášel Rubešovo „Jindy a Nyní“ — se zvláštním začátkem a koncem. Propraviv se totiž po malém úvodu labyrintem Rubešových obrazů z minulých a nynějších věků, kteréž mezi společností ten nejkrásnější rozmar vzbudily, konečně asi těmito slovy přednášení své uzavřel:

„Toto všecko Rubeš praví. —
Ze slov jeho vysvítá,
Že jen čtverák Jindy slaví,
A to Nyní zamítá.

Tehdáž ale špatně měřil,
Z našinců, mu žádný neuvěřil.
Jindy! — Ty můj Bože, ano,
Mnoho bylo, co teď není;
Teď je však zas uchystáno,
Co se nad celinké Jindy cení.

Řekněte mi ku příkladu,
Nemajíce při tom žádné ohledy,
Jaké byly jindy bály,
Jaké byly besedy?
Zda-liž před sto, padesáti lety
Řekli Češi: „Sestry, bratří!
Sejděme se, promluvíme,
Zasmějem se, zatančíme,
Jako pravým Čechům patří!“
O tom ještě ani zmínky nebylo;
A hle, nyní se to změnilo!

Hrdě hledím kolem sebe
V krásné kolo panen, paní,
Jak bych hleděl v České nebe!
Za nimi se staví řady
Mužů, statných mládenců,
Věrných, pravých vlastenců;
Všechny jeden jazyk pojí,
Všechny jedna mysl kojí.
Věrně tedy setrvejme,
Skalopevnou víru mějme
V lásku naši k národu!
Nehleďme si úštěpáčků,
Křiklavých a drzích ptáčků,
Jež nám přejí nehodu;
Člověk ve své slepé zlosti
Rouhá se i ruce boží,
Hříšně laje na svatosti —
A my jsme jen slabí lidé!
Nechte jen — ten houfek havranů,
Sami umlknou a oněmí;
Což jim také zbyde?
Na nás oko jiné hledí,
Oko Pána, kterýž nad Dunajem sedí,
Jehož trůn se leskne šperkem Slovanů!
On je berla, on je naše stráž,
On je milující otec náš!
Jindy dosti špatně Čech tu stál;
Nyní se mu cesta k slávě stele;
Modleme se tedy z duše celé,
Aby Františkův rod věčně stál!

V hlučném souzvuku zavzněla po těchto slovech hudba s nápěvem „Bože zachovej nám krále!“ a v bouřlivém pohnutí zazvučeli do toho radostní hlasové rozčilených Čechů. Nejvážnějším mužům zastkvěla se v očích slza; já pak musel ven — ven ze šumného davu, aby mi srdce nepuklo. Té rozkoše nebyl jsem ještě okusil — té jsem se nenadál — o té jsem ani nesnil!

I vyšel jsem ze sálu a seběhl do květnatých sadů, kteréž se před stavením rozprostírají. Byla teplá noc. Tisíce hvězd hořelo nade mnou, a libý větýrek, zahrávaje kolem s mladými akáciemi, líbal tváře a čelo mé.

O Julie, Julie! — a ty, zkušený otče její! — vy zlí prorokové! Sem se postavte, zde vizte a slyšte, zdali jsem pro pouhou libůstku, z přepiatosti nebo pošetilosti krvácející srdce od vás odtrhnul! — Že jazyk náš co nevidět vyhasne — děsili jste mne? O nikoli! Nevyhasne! Ale zmuží, otuží se, vzejde, vypukne, rozkvěte a vydá ovoce! Dnes, dnes to cítím — dnes vám úsměšky odpouštím — dnes mě teprva hrdost naplnila, že jsem Čech!

Nevýslovně jemný poklid naplnil duši mou. Jakobych svému štěstí v oustrety kráčel, navracel jsem se do sálu. Mezi dveřmi napadl mě Bohuslav. „Tancuješ quadrilu?“ — Nevím, jestli ji s vámi dovedu. U nás ji učil toulavý mistr taneční; já musel to bláznovství… — „však ono to půjde! Pojď, dostaneš andílka, a mně uděláš vděk,“ mluvil přítel. „vím žeby ráda tancovala.“ — S těmi slovy pospíchal do posledního pokoje, a já šel bezděky za ním. Nežli jsem ale přišel ke dveřím, vracel se již s mou tanečnicí, a předemnou stála… ona!

Ona v České besedě!

„Julie!“ vyklouzlo mi ze rtů — ale jiného slova nemohl jsem promluviti. Stál jsem ztrnulý, nevěda, mám-li prchnouti anebo zůstati. V davu tolika děvčat nebyl jsem ji posud zpozoroval — a nyní stála předemnou — ach, odpusťte mi to dcery vlastenské! — ze všech nejkrásnější! — Spíše bych se byl své smrti nadál!

Srdce mé bylo měké — já se nemohl odtrhnouti. — „Divíte se, pane doktore,“ — jala se s uzardělou tváří, s polosklopenýma očima jemným šeptem mluviti, a hlas její poněkud se třásl — „divíte se, že mě na České besedě nacházíte? Nevíte-li, že slepí někdy prohlednou?“ — O, já jí to věřil — věřil rád i hned; vždyť promluvila na mne sama poprvé Česky! — „Dejž Bože, abych vám rozuměl!“ řekl jsem s tlukoucím srdcem, rychle a vřele ji za ruku chopiv. — „Myslíte-li, že jsem byla pošetilá,“ promluvila ona — „že jsem vám bolestnou křivdu činila, a že bych vás odprositi měla…“ „Julie!“ zvolal jsem blažený, ruku její líbaje. — Nevěděl jsem, zda-li sním, zda-li bdím. Ale slova její zněla tak srdečné, tak opravdivě, tak vroucně!

Hudba hrála, my stáli v řadě — ale já nevím, jestli anebo co jsem tancoval. Bylať to ona sama, ježto se nyní předemnou vznášela — a předce jiná, celá jiná! To jsem poznal později. Jak se ale tato změna s ní stala — povím ti podruhé. Nyní list můj zrůstá, a já bych musel ještě tuze mnoho psáti! Zatím ale věz, že blahoslavím Prahu a spanilé její vlastenky, ježto mé Julii bělmo s očí slouply, klíčem ryzího vlastenectví srdce její otevřely — že blahoslavím besedy, a po celé vlasti jim zdárného rozšíření přeji! —

* * *

Dobře, že jsem nemohl včera list svůj odeslati! Bylbych se tě věru zapomněl zeptati: Chceš-li předce mým družbou býti? — Kdy toho bude potřeba, ještě ti ovšem oznámím; na všechen způsob se ale připrav, abysi mohl brzy přijeti a hodně dlouho se u nás zdržeti. Potom si uděláme také besedu!