Otevřít hlavní menu

Česká otázka/Naše obrození smysl národní a historický: humanita

Údaje o textu
Titulek: Naše obrození smysl národní a historický: humanita
Autor: Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Praha, Pokrok 1908. 2. vydání.
Licence: PD old 70

78.Editovat

Humanitní ideál, hlásaný Dobrovským a Kollárem, náš ideál obrodní má pro nás Čechy hluboký smysl národní a historický — humanitou, plně a opravdově pojatou, navážeme na nejlepší svou dobu v minulosti, humanitou překleneme duchovní a mravní spánek několika století, humanitou kíáčet máme v hlavě lidského pokroku. Humanita znamená nám náš národní úkol vypracovaný a odkázaný nám naším Bratrstvím: humanitní ideál je všecek smysl našeho národního života.

Tento náš český ideál humanitní není romantickým blouzněním. Ovšem humanita bez důsledné úsilnosti a účinnosti je mrtvá. Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a její orgánům os větným, církevním, politickým, národním — všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce.

Tento praktický dosah humanitního úsilí dobře pochopil Palacký, zakládaje na humanitním ideálu naši národní a politickou rovnoprávnost. Jakým jiným, nežli tímto „přirozeným právem“ hájit mohl a měl Palacký naši národnost proti přesile sousedů? Jaké jiné záštity je slabšímu a menšímu národu proti národům silnějším a větším?

79.Editovat

Není pochybnosti, že romantismu doby toto volání po stálé a důsledné práci nepostačí: co pak nejsme národ Žižkův a Prokopův? Jsme, ale i Husův a — Komenského. Je dobře, díváme-li se zpět do naší slavné minulosti, ale musíme jí také rozumět, musíme z ní čerpat netoliko nadšení, ale i poučení.

V Žižkovi a Táborech vůbec, není pochybnosti, máme český typ, Žižka toť krev z krve naší, kost z kosti naší — ano, Žižka, to jsme my. Není to polská exaltace, jakou Mickiewicz velebí — je to nadšení zvláštní, neztrácející ani na okamžik vědomí své sleposti, je to fatalistické „ryc nebo nic“, je to srdnatost nezlomná, hrozná sokovi, ale i hrozná všedrtícímu vítězi, hrozná tomuto proto, že v hloubi duše hárá jistá pochybnost a vědomí viny.

A jak by ne — vždyť právě i Hus, Komenský a Bratří jsou typem českým, a jak historie učí, typem trvalejším a rozšířenějším. Jsme tedy národ Žižkův a Prokopův, nebo Husův a Komenského? Sami cítáváme, že nelze být obojím a proto činíváme pokus, obě tyto protivy v sobě usmířit. Avšak nedaří se nám to ještě, odsud ti zvláštní charakterové necelí, ani Táborité, ani Bratří. I v nynější naší pokleslosti vidíme to ustavičné kolísání mezi těma dvěmi charaktery a kraivnositmi — politika posledních let je přímo kopií, ale nezdravou, špatnou a malichernou našich velkých otců . . .

80.Editovat

Krajnosti táboritskou a bratrskou postřehl již Rokycana i dal charakteristický výraz tomuto svému poznání, modlívaje se: „Dejž nám milý Bože, v prostředek uhoditi!“

Kdo neslýchal by napořád pravidlo o zlaté prostřední cestě, které prý právě nám Čechům je tak potřebno? Je to však smutné pravidlo a zle nám, jestli se jím budeme spravovat; neboť znamená konec konců, že klátíce se mezi těmi krajnostmi, nemilou zkušeností poučeni hledáme na konec ve své nejistotě a neurčitosti prostřednost. Nikoli zlaté prostředí — ale souladně spojit máme obě vlastnosti ve vyšší jednotě duchovní a vzniknou charakterové, hořící tou pravou účinnou láskou. To pak nebude láska sentimentální a romantická, ale láska mužná, pevná, zlatá a jakožto zlato měkká a přece z kovu a z kovu ryzího, jednoduchého . . .

Rokycanou bohudíky české úsilí a myšlení nebylo vyčerpáno. V okamžiku, kdy kompaktata (1436), jimiž husitství s chytráckým Římem nemužně se dohodlo, byla ujednána, povstal v Chelčickém lepší vzor muže českého — jasný, důsledný, neohrožený myslitel a pracovník a přece nepřítel násilí, Hus a Žižka v jedné duši. Člověk cele český, netknutý latinskou učenou scholastikou, ale nikoli nepřítel pokroku, naopak vřelý jeho zastance a šiřitel. Chelčický stal se zakladatelem Bratrství.

Z neurčitého, nejasného husitství vzkypělo táborství, důsledné v činech podle okamžitého vnuknutí, nikoli z rozvahy; bylo nepřirozené — již za dvě desítiletí po smrti Husově bylo zničeno (Lipany 1434). Avšak zároveň padá i husitství. Neboť kompaktaty husitství mravně bylo pochováno — že tak dlouho živořilo, je jen důkaz síly reformační idee a českého národa. A v této osudné chvíli hlas svůj pozvedá Chelčický, překonávající husitism rozumem, táborství láskou. Z Chelčického povstala církev česká, udrževší se až podnes nepohlcena německým protestantstvím, jako husitism, Komenský stal se učitelem všech národů.

81.Editovat

Tato nepevnost a neucelenost našeho charakteru netkví pouze v nedostatku pevné vůle a nestálosti citův, ale i ve zvláštní nepevnosti a nedůslednosti názorů. Již naši otcové prohřešili se proti Duchu svatému: zastavili se na půl cestě a ty své bratry, kteří usilovali o důsledné provedení reformy, potlačovali; za to v trest sami byli potlačeni a potlačen celý národ.

Hus a jeho předchůdcové počínali kázat mravní a náboženskou opravu, učení se ve větší míře nedotýkali. O obnovu mravů a svobodu svědomí mravního a náboženského celý národ český stál. Z tohoto mravního a náboženského požadavku Hus a národ celý dostali se do sporu s Římem, nejvyšší autoritou ve věcech životní správy.

Jakkoli správné bylo klást důraz na život, přece husitism pochybil nepochopiv, že nový život vyžaduje i nové učení; budiž učení to podřízeno životu, ale musí být tak jak ten život, určité, důsledné. V tom však byla slabá stránka již Husova a jeho následníků; nedůsledný a neurčitý byl Rokycana, takový byl celý utrakvism — nomen, omen. Kde není důslednosti a určitosti, tam mysl stává se těkavá, společnost rozpadá se na strany a frakce a konečně nastává i mravní úpadek, neboť není mravnost bez pevného přesvědčení. Tak i husitism, započavší mravní reformou, končil mravním chaosem. Novověký francouzský historik pěkně jej charakterisuje slovy: „Zmatek programův a nejasnost idejí v zápětí měly zlehčení povah, výlučnou péči o prospěchy hmotné, zápasy prudké i malicherné, oslabení citu národního.“ [1]

82.Editovat

Denis i jinak dobře vycítil z naší minulosti tuto slabou stránku našeho charakteru. Jednaje o Rokycanovi Denis totiž řekl, že je z těch, „kteří majíce více smělosti v srdci nežli v duši, dovedou umříti za své zásady, ale nikoli přijímati nutné důsledky jejich“.[2] Podobně o Husovi samém a prvém hnutí husitském Denis napsal psychologicky právě tak správně: „Čechové od první chvíle pozbyvše sivého vůdce, který spíše stkvěl se cnostmi mučedlníka nežli duchem zakladatele náboženství, nepohnali ani nepřijali nikdy logických důsledků své smělosti.“[3]

Ano — Denis tu správně uhodil na náš zvláštní kult a přímo náklonnost k mučednictví; v tom jeví se zvláštní passivita našeho charakteru. — Je přece významné, že nejskvělejší historie naše počíná a končí mučednictvím — sv. Václav a Hus. Tak i naše národní církev — Jednota — jak praví týž historik, měla prý přímo poslání mučednické, ačkoli zplodila i některé hrdiny.[4] Opravdu je záhadou — proč musil Hus podstoupit smrt, kdežto Wiklif nikoli? Vždyť učením svým Hus daleko nebyl tam, kde Wiklif, jeho duchovní rádce — byla smrt ta skutečně nutná a neodvratná? Proč Luther dovedl žít? Vím ovšem, jací jsou tu rozdílové v době a poměrech místních, — ale zde nevysvětlují všecko jen ty poměry a okolí, zde přece také rozhodovaly i duše a rozum.

A tak silná je ta sklonnost k pasivitě, že věříme a světíme i mučednictví falešné — zavedení a znárodnění kultu Jana Nepomuckáno právě v době našeho úpadku je výstražným tomu symbolem historickým. A nepřestali jsme mít zálibu ve falešném mučednictví — kde kdo ukazuje své malé rány a žádá obdiv . . . Naši lži-radikálové političtí dokonce i cizině a svému politickému odpůrci imponovat chtějí svými obnaženými boulemi a jizvičkami, jako žebráci o poutích . . . Jen pomyšlení na to, že by Čech musil se svého dožebrávat, je mně hrozné . . .

83.Editovat

Kdo pozorněji se dívá na náš život veřejný, neuvidí pouze to slabošské žebráctví, ale potká se s zvláštním typem intrikánů. Intrikánství toto otravuje však všecek náš pospolitý život — proto že nedovedou být lvové, stávají se liškami, proto že nedovedou být hrdinové, stávají se lokajové a pomáhají si lokajským chytráctvím. „Politika“ je ideál těchto četných a četných lidí.

Slýchat i důvody této bezcharakternosti; malý, slabý národ si prý jinak nemůže pomoci — buď žebrat nebo intrikovat.

Je to pravda? Je to skutečně nutné, aby malý národ, aby člověk v poměrech malého národa pomáhal si intrikou, má lež v různých svých podobách stát se přímo národní zbraní? Může člověk jen ve velikém národu být pravdivým, naprosto pravdivým, nerodí se mužové bez bázně také v národech malých? Je machiavelism a lokajství nezbytná zbraň potlačených, malých a slabých?

Není — i slabý a malý může dosíci svého cíle bez intriky, ba jen tak ho vůbec dosáhne, jak skutečnost poučuje. Kdo chce a umí pracovat, nepotřebuje intriky.

Život je boj a boj ten právě malým a slabším je těžký, vždyť právě v tom všecek je smysl toho boje — o spravedlnost vždycky jen slabší stáli a jí se domáhali. Je však možné, obstát v boji tom čestně, ačkoli nesnadno. Kristus dal pravidlo: „Aj, já posílám vás jalko ovce mezi vlky; protož buďte opatrní jako hadové a sprostní jako holubice.“ My Slované od přírody jsme prý národem holubičím — pozor, aby had v nás nezadávil holubici . . .

84.Editovat

Dotkl jsem se jen hlavních problémů naší národní paedagogiky, aby se vidělo, v čem je mravní úkol našeho obrození. Bude snad jasno, co rozumím účinnou humanitou. Bude snad jasno, proč a jak jsme našli v Kollárovi neucelenost, vidouce, jak kolísá mezi násilím a humanitou; bude jasno, co znamená Palackého program a jaký má a musí mít smysl jeho ideál Bratrský a konečně snad bude také postižen pravý charakter Havlíčkovy národní taktiky.

Havlíček docela jasně postihl slabé stránky českého člověka. Havlíček poznal to naše kolísání mezi hrdinstvím, vedoucí až k slepé násilnositi a mezi ústupností až slabošskou; Havlíček poznal, jak tato naše vada netkví pouze v nepevnosti charakteru, ale i v té zvláštní slabosti našeho rozumu: Havlíček postřehl nepoctivost toho žebráckého machiavelismu.

Odsud boj jeho proti sentimentálnímu vlastenčení a radikalismu. A jak už řečeno, právě v tom veliký byl Havlíček, že jsa tak jasný, určitý a netoliko srdcem, ale i hlavou poctivý, zůstal si důsledný v dobách všech, byl týž před revolucí, byl týž v revoluci, byl týž po revoluci. Psychologickou podstatu itéto poctivosti Havlíček velmi případně vyložil v článku, v němž jedná o stálosti, vytrvalosti a neohroženosti politické, klada si otázku, proč i poctiví lidé stávají se nestálými a konec konců slabými? „Příčina toho jest neurčitost a nejasnost jejich politického smýšlení. Puzeni jsouce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením, nedovedli si ještě utvořiti v hlavě pevný systém politických zásad, a proto kolikráte jim v nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednou ale zase bez pohnutí státi zůstanou. Právě proto, že se jejich smýšlení politické nezakládá na dobře promyšlených a ustálených zásadách, lehce se zaleknou a netroufají si to, co statečně smýšlejí, vždycky také činem vyznati . . . Mužové ale, kteří dle pevných zásad smýšlejí, kteří si utvořili pevná, nezrušitelná pravidla v politice, přes která nikdy ani nepřeskočí ani nepodlezou; takoví dovedou v čas přílišné politické bujnosti odporovat přemrštěncům, a nedbajíce toho, jestliže při tom často utrží nezasloužené nadávky, umějí ochladit jejich přílišnou zapálenost a uchrání tím kolikráte vlast od velikého neštěstí, za to ale se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody.“

Jsme pořád ještě ve stadiu husitství: bez pevnosti rozumu nedovedeme zabránit zmatkům a konec konců mravnímu poklesnutí a poklesli jsme již tak daleko, že počínáme již spor o tom, jsou-li nám prý potřební charakterové nebo jasné hlavy ...

85.Editovat

U Lipan padlo násilí násilím, padla demokracie česká, poražená již svou vlastní rozháraností — Prokop sám napřed s Pražskými se smlouval — a spojenou silou šlechty husitské a katolické a části měst. Avšak nebylo šlechtě dosti, vyrazit lidu meč Žižkův a palcáty, lid český všecek musil být poroben a právně zotročen. Usneseno tak v památném r. 1487. Tak tedy končila reformace, povstavší pro svobodu ducha, zotročením ducha i těla. Většina sněmu ovšem již několik let byla katolická, ale husitská šlechta s ní v tom byla za jedno — jak záhy stala se nevěrná zásadám Husovým! Tak v době, kdy v Čechách ustavovala se Jednota Bratří, vznikl a ustálil se zároveň nevolnidky stát šlechtické oligarchie. Šlechta tu postavila se zřejmě proti lidu všemu, s nímž i města se cítila za jedno, pro zákon poroby na sněmě nehlasující. A podivno — stát se tak musilo za krále z Polsky . . .

Šlechta vedla si také podobně jako polská. Autorita královská byla podlomena, moc měst upadla, lid byl ujařmen; šlechta a páni zatím krok za krokem poddávali se panovníkům cizím, i páni pod obojí, až konečně došlo k bitvě na Bílé Hoře. Již v srdci české země cizinci stáli proti cizincům, neboť Čechové již nebyli pány své země, ani katoličtí ani protestantští, tito dokonce již i víru svou byli zaměnili za cizí. „Bitva, jež katolíkům vydala Čechy a jež málem by jim byla vydala svět, stála císařské dvě stě padesát mužů.“[5] Mohli Čechové býti Prozřetelností krutěji poníženi, nežli takovýmto konečným úpadkem, zpečetivším dvoustoletovou kolísavost?

Tak mstila se neurčitost a nedostatek pevných zásad, tak mstila se neláska k bližnímu, podrobivši r. 1487 vlastní lid. „Působením zajisté a z něho plynoucím mravním i intelektuálním ponížením prostého lidu stalo se, že tento ztratil živé a činné účastenství ve velikých zájmech celého národa — a když nastal boj o samostatnost, o nejvyšší zájmy celého národa, tu již nepodstoupil boj ten celý národ, ale toliko hlavně jen jedna třída, kteráž nemohla o sobě najíti tolik síly, co celek stejně uvědomělý, stejným nadšením horoucí.“[6] Tak doznává sám Palacký politický dosah osudného roku 1487, kdy česká šlechta nevěrna se stala zásadám humanity, zradivší duchovní a mravní svobodu. R. 1487 v Čechách láska k moci a bohatství zvítězila nad českým srdcem a rozumem. Toto království, věštil Všehrd na konci reformačního století, o něž rozbilo se všecko usilování nepřátel, zkázu vezme nespravedlností. A nespravedlnost ta dála se Čechům od Čechův. Opět týž Všehrd žaluje: Země česká... převyšuje okolní země . . . mužností lidí z ní pošlých, kdyby mužnosti té proti nepřátelům svým, ne sami proti sobě užívali, i spravedlností práv, kdyby je v své pevnosti nepohnutě držeti chtěli . . .

86.Editovat

Máme-li se tudíž skutečně obrodit, musíme odčinit příčiny našeho úpadku : odčinit rok 1487 — toť náš praktický národní úkol obrodní.

Odčinit rok 1487 — to znamená v českých zemích všem občanům dáti naprostou rovnost před zákonem, to znamená úplnou svobodu svědomí, to znamená stát se pevnými a mravními, to znamená plnit ideály naší reformace, to znamená důsledně pracovat za ideály humanitní.

87.Editovat

Kollár když ukazoval nám na dráhu osvěty, pokroku a člověokosti, ukázal nám tím zároveň na úkol, jejž v XV. století jsme opustili. Kollárova idea humanity — toť zároveň historický úkol odčinit r. 1487.

Kollárova idea humanity byla základem a cílem — vzájemnost má sloužit za prostředek, Slované a tudíž i my Čechové vzájemností slovanskou dovršit máme ideál člověckosti.

Kollárovu ideu humanity přejali všichni naši vedoucí myslitelé, přejali ji politikové, a tak naše nejlepší usilování posud je mimoděk pokračováním ve velikých ideách doby reformní.

Kollár ideou humanity spojoval netoliko náš Slovany mezi sebou, ale spojoval nás i k národům ostatním a spojil nás také s minulostí. Humanita, čistá človědkost skutečně není než ideál všeobecného bratrství, ideál maší Jednoty, ideál v pravdě český.

Ukázal jsem, jak přirozeným vývojem od Kollárovy humanity, pojímané jednostranněji ve smyslu národnostním, pokročili jsme k humanitě ve smyslu sociálním. Ukázal jsem, jak ve všech oborech našeho snažení a myšlení projevuje se problem sociální — v politice, v literatuře a umění, ve vědě a filosofii. Vývoj ten byl docela přirozený, i stojí dnes otázka sociální v popředí otázky české vůbec. Sociální otázka odkazuie nás opět a přirozeně do století XV., neboť už tehdy otázku tu počali jsme řešit a rozřešili jsme ji špatně. Rozřešením otázky sociální odčiníme rok 1487; nerozřešíme-li ji v duchu našich historických a národních, v duchu ideálů všelidských, odvrátíme-li se od světla ke tmě, od lásky k násilí — pak vrátíme se do svého hrobu, z něhož už nebude žádného z mrtvýchvstání.

88.Editovat

Otázka sociální není pouze otázkou dělnickou, jako roku 1487 nebyla pouze otázkou selského lidu. Otázka sociální není otázka jedné pouze třídy a kasty, jest otázkou všech. Povoliti nátlaku dělníků poskytnutím všeobecného práva hlasovacího jest rozřešení otázky jen částečné a negativní; otázka musí býti rozřešena celá a positivně, a to znamená osvětlit a oteplit hlavy a srdce všech, znamená duchu dát moc nad hmotou, znamená potlačit sebelásku.

Otázka sociální jest otázka mravnosti-nemravnosti, je otázka násilí a účinné humanity.

89.Editovat

I v popředí naší politiky i našich stranických sporů stojí sociální otázka v konkretní a užší politické formulaci všeobecného práva hlasovacího. Již Havlíček žádal všeobecné právo hlasovací. Palacký tomu neprávem odporoval. To jsme již objasnili.

Strana mladočeská správně si do programu postavila již dávno týž požadavek „demokratický“. Sladkovský dokonce bvl pro všeobecné zastoupení poměrné; avšak neběží pouze o tento požadavek, nýbrž o celý a důsledný sociální směr vší naší národní taktiky. Mladší generace chápe úkol tříd sociálně silnějších, české studentstvo po příkladě svých kolegů v jiných zemích počalo dokonce působit mezi dělnictvem. Český student a český dělník jsou si hospodářsky a sociálně blízcí — již Rudolf Mayer, typ českého studenta, zapěl vřelé verše dělnické.[7] Později Barák byl živým prostředkovatelem mezi studentstvem a dělnictvem. Pravda, v těchto starších pokusech běželo ještě více o prognam národnostní a politický, než sociální, ale takový byl přirozený vývoj a netoliko u nás. Dnes běží především o program sociální. Avšak český student a český inteligent vůbec nesmí se domnívat, že je rozeným učitelem rolníka a dělníka — ve mnohém může a musí být i jejich žákem, sám maje se teprv učit, jen v míře skrovnější může jiným, již být učitelem. Dělnictvo a třídy hospodářsky a politicky slabší nesmějí nám být prostředkem; chybovali bychom, pojímajíce svůj úkol vůči dělnictvu jen národnostně a politicky; úkol je mravní a především mravní: neběží o to, získat dělníky, jak se říkává, mvšlénce národní, ale o to, zjednávat v celé společnosti naší cit pro spravedlnost — všecko ostatní bude nám přidáno.

90.Editovat

Organisování sociální demokracie přímo vybízí nás všecky a netoliko politické strany, abychom s lidovostí to vzali do opravdy. Strana staročeská, stavíc se proti všeobecnému právu hlasovacímu, následuje sice Palackého, ale v tomto punktu neprávem. Mladočeská strana neuspěla ještě, aby si dosah politických a sociálních reform, sociální demokracií hlásaných, náležitě vyjasnila, je v otázce sociální bez rady; někteří vůdcové patrně se domnívali učinit požadavkům zadost, podporujíce vznik zvláštní dělnické strany národní. Dělnictvu činí se totiž výtka mezinárodnosti a beznárodnosti. Avšak dělnictvo, vstoupivší do mezinárodní organisace sociální demokracie, nešlo jinou cestou, než kterou de facto šli a posud jdou literáti, kterou se vyvíjela naše literatura, o tom ani nemluvíc, že i kapitál je organisován mezinárodně. A ještě jiná je analogie s vývojem našeho probuzení.

Naši dělníci tak jsou závislí na německých sociálně-demokratických ideách, jak naši buditelé byli závislí na německé filosofii osvícenské a z týchž kulturních a zeměpisných příčin. Co Herder byl prvým buditelům, našim dělnickým vůdcům je Marx.

Dělnická žurnalistika a literatura vyvíjí se pod vlivem vzorů německých a domácích. Ráz tohoto dělnického písemnictví shoduje se netoliko po stránce formové s literárními vzory staršími, ale i v uměleckém pojímání. Tak na př. básně a povídky Krapkovy psány a pojaty jsou starším způsobem t. zv. romantickým, do starších forem spisovných vtěsnány jsou nové myšlenky a plány sociální. Jeví se v tom částečně působení starších vzorů — dělnictvo čte Pflegra a jiné starší spisovatele sociální; hlavně však je tu obdobný vývoj vůbec, proces obrodní rozšířil se na široké kruhy lidové.

Tyto shody v organisaci a vývoji našeho dělnictva a buržoasie dají se nalézt i v politickém oboru. Naproti dělnictvu německému naše dělnictvo je organisováno více federativně a autonomisticky, než centralisované dělnictvo německé. I v tom tají se charakter národní, jak ani jinak být nemůže — jsme synové téže země, téhož času a týchž rodičův, o to jde, abychom se všichni bratry také cítili. To je dnes hlavní smysl Kollárovy humanity.

Přesvědčil jsem se, — co se výtky beznárodnosti týká — nejednou, že naše buržoasní společnost o nic není národnější než dělnictvo, není-li dokonce méně národní. Proto výtky beznárodoosti jsou plané. Pdkud naše literatura a žurnalistika o duchovní stravu dělnictva se nestará, potud nemá práva k takové obžalobě. Chudák, který si v potu tváře sotva vydělá na chléb, duchovní hlad svůj nemůže utišovat denníkem za 25 zl., knihami a verši za zlatky — nemluvíc ani o obsahu, jenž ne vždycky ten duchovní hlad dovede upokojit.

Pokud se však hlavních zásad isociální demokracie týká, vyslovil jsem se již nejednou, že filosofický a sociologický základ sociálně demokratického programu nepřijímám. Socialistická filosofie se vyvinula z „klasické“ filosofie; z této filosofie minulého a tohoto století sociální demokraté čerpali názor materialistický, jenž materialism t. zv. historický pokládá za theoretický základ socialistické politiky a filosofie vůbec. V otázkách celkového názoru na svět, v otázkách o posledních věcech člověka není ovšem a nemůže býti kompromisů. Není zvykem mým o věcech těch mnoho mluvit a víru svou házet na pospas našeho liberalismu a klerikalismu a proto jen prostě opakuji, že jsem rozhodný odpůrce materialistického názoru na svět. Přes to naučil jsem se být tolerantním a neprohlašovat každého materialistu za člověka špatného a protimaterialistu za člověka hodného a dobrého. Přesvědčil jsem se příliš často, že filosofičtí a theologičtí odpůrcové materialismu nejsou o nic lepší lidé, ba velmi často horší, hledí-li se na skutky a život a ne pouze na credo a slova. Kdybychom my protimaterialisté skutečně žili nematerialisticky, dělnictvo a sociální demokracie materialismu by se nechytala.

Činím proto rozdíl mezi požadavky a jednotlivými programovými punkty sociální demokracie a jejími filosofickými zásadami; činím rozdíl mezi spravedlivými požadavky našeho uhněteného dělnictva a jeho cizí filosofií, kterou mu vnucuje společenská nespravedlnost a naše netečnost. Pokud se týká jednotlivých požadavků politických a sociálních, mám je většinou za spravedlivé, a proto vždy cítil jsem svou mravní závaznost, požadavky ty všemožně podporovat; v otázkách národohospodářských nejsem odborník a nedovoluji si rozhodného slova, ale tolik dovedu posoudit, že kritika Marxova a socialistických theoretiků je oprávněná a v celku správná, že však jejich positivní theorie nemají větší hodnoty, než upřímné a promyšlené theorie jiné. Jestliže sociální demokracie činí z Marxa nedotknutelnou autoritu, pochopuji to, ale nedovedu se z toho těšit. Proto však, to cítím a vím velmi dobře, nemám pražádného důvodu a práva, stavět se proti požadavkům spravedlnosti a rovného práva, ať požadavky ty pronášejí se od kohokoliv a ve jménu zásad jakýchkoli. „Který z vás je člověk, jehož kdyby prosil syn jeho za chléb, dal by jemu kámen?“ A my zatím dělnictvu našemu dáváme kameny — literární, filosofické, theologické, politické . . . Vida hlavní problém otázky sociálni v obrození mravním, nesdílím proto názory, jaké klerikalism v otázce zaujímá, ačkoli připouštím, že vyniká nad liberalism v pojímání otázky sociální. I naši klerikální vůdcové pochopují význam sociální otázky, — a předčí v tom netoliko Staročechy, ale i Mladočechy. K čemu biskup Kettlerer vedl katolíky německé, k čemu katolíky nyní ve Francii vede hr. de Mun, to počínají chápat i klerikální vůdcové čeští, byvše k tomu vybídnuti, prozíravým politikem na trůně papežském.

Zde závodit mohou a musejí různé strany, jestliže v duchu pravdy plnit budou, ideál předkův a buditelů — ideál humanitní pojímaný s toho širokého světového hlediska, jež Kollár tak neúmorně vštěpoval. Že zejména také naší šlechtě právě zde řešit jest velký úkol, že právě naše šlechta především odčinit musí rok 1487, to netřeba výslovně podotýkat a opakovat.[8] Nesmíme ovšem čekat na šlechtu — každý tu máme své povinnosti a úkoly mnohé a staré, úkoly dnem ode dne rostoucí, každý tu můžeme a máme začínat a hned, neboť v tom je jádro a jediné rozřešení otázky české a řešit tuto otázku českou musíme jeden každý a všichni a ustavičně.

DoslovEditovat

Opakuji především, co jsem řekl v předmluvě: nemluvil jsem tu pouze o programě politickém, a proto nedotýkám se mnohých časových podrobností — řeč jest o celkovém programě národním. Politiku pokládám za velmi důležitu, ale nikoli pro národ za hlavní a přední: hlavní a přední péče naše musí být o politiku vnitřní, o mravní a osvětový pokrok společnosti. Naše politika jen na tomto širším základě kulturního programu může týt úspěšná.

Při vlastní své činnosti politické a parlamentární spravoval jsem se názory zde vyloženými; mohou tudíž tyto studie také sloužit za veřejné účty z této mé činnosti. Šlo mně oroto také o to, pochopit všecky ty spory a boje, jimiž náš život od posledních let je přeplněn, ale právě proto, že těch bojův a sporů čistě osobních bylo tuším již dost, hleďme jim porozumět, ač nechceme-li říci, že všecko to bouření, rozčilování, sváření, žalování atd. nestojí ani za přemýšlení. Já aspoň nedovedu tak soudit ani o řádění svých odpůrců nejméně spravedlivých a věcných.

Máme všichni pocit, že prožíváme krisi a je tomu skutečně tak. Krise je vážná, vážnější, než dovedou posoudit ti, jimž všecek život národní, aneb alespoň veřejný se vyčerpává denní politikou.

Vidím podstatu krise v tom, že asi od let 70tých, tedy od nejnovější doby konsititucionální, naše národní činnost uvědoměle obrozovací jaiksi vázne; sklízejí se plody práce a úsilí dob dřívějších, ale nepokračuje se s dostatek a v pravém poměru k potřebám časovým a vlastnímu zmohutnění. Je nás teď přece téměř dvakrát tolik než v počátcích doby Dobrovského, svět od té doby má tvářnost docela jinou: stačí náš pracovní program, jak jmenovitě od Dobrovského, Kollára, Jungmanna, Havlíčka, Palackého nám byl vypracován v době a pro dobu tu starší a rozdílnou? Nepotřebuje doplnění? Tu i tam opravy?

Program ten potřebuje revise. V nesouhlasu jeho formulace a skutečného konání a žití vidím hlavní a stálé zřídlo nejistoty, a to nejistoty netoliko v oboru politickém. Náš národni program potřebuje v mnohých i základních bodech formulace, duchu a pokroku času přiměřenější.

Mluvívá-li se u nás o národním programě, obyčejně a právem pamatuje se při tom na program Palackého, jehož v oprávněné vděčnosti nazýváme otcem národa.

Vyložil jsem program Palackého — tedy náš program národní. Ukázal jsem, jak je v podstatě téměř logickým dovršením obrodního programu Dobrovského a Kollárova, a jak a v čem je shodný s názory Havlíčkovými, které vedle Palackého na náš vývoj měly vliv největší. Ukázal jsem na různé osnovné části tohoto programu a zejména na to, jak na filosofickém a nábožensko-ethickém podkladě humanity Kollár zbudoval program národnostni, jejž Palacký a Havlíček rozšířili na program politický, sociální a kulturní vůbec. Ukázal jsem, že ideou humanitní navázali jisme docela správně na svou minulost a že program humanitní všemu našemu snažení národnímu dává smysl a sankci. Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český.

Není snadné nalézt správnou a náležitou formulaci všenárodního programu, v němž by všecky ty hlavní prvky — humanita, národnost, státoprávnost, sociální reformy, osvětovost — souladně v duchu pravém byly sloučeny. Povážíme-li, že máme tak dlouhé a nepřetržité tradice jako národové jiní, snadno pochopíme, jak mohlo se stát, že časem jednotlivé stránky programu na úkor jednotnosti a souladu celku jednostranně řídit mohly naši národní taktiku. A skutečně ztracena v řečené již době jednotnost a tím i určitost a působivost našeho usilování. Stalo se a stává se pořád, že zejména politické strany jinak jednají, nežli programově hlásají, a že vůbec o národním programě není určitých, pevných a tudíž činorodých názorů. Nevím, kde bv nicotná a falešná fráse o rozdílu theorie a praxe tak byla běžná, jak u nás. Nynější mladočeská strana na př. hlásá program státoprávní, ve skutečnosti však postupuje více podle programu racionálního, nemajíc také pro nepochopení humanitního cíle určitého a jednotného plánu sociálního. Podobně však i v literatuře vidíme, že školy a směry, které se samy prohlašují za jediné české a oprávněné, ve skutečnosti sice mají různé a jistě poctivé snahy vlastenecké, ale že skutky neodpovídají theorii. Snažil jisem se, aby touto prací tento concensus jednotlivých a hlavních oborů naší činnosti národní a to ve všech obdobích náležitě vynikl. V menším národě těsná souvislost praktických a theoretických směrů myšlenkových a zejména také politiky a literatury přirozeně více bije do očí.

Počátek této neustálenosti hledat dlužno v době už starší; projevil se již docela určitě ve straně a směru staročeském a sice v názorech samého — Palackého. Nesmíme se o tom klamat, že tvůrce a poslední — vlastně první — náš národní zákonodárce do svého díla vnesl símě té nejednotnosti, která postupem času rozvinula se v nynější rozháranost. Ukázal jsem, jak Palacký sám svůj program pozměňoval a co to znamená (§§ 31, 33, 48, 57, 71, 75). Politický program státoprávní, opírající se o Rakousko a šlechtu a čelící pangermanismu a panrusismu, po pouti na Rus pozměněn byl programem národnostním a slovanským, ačkoli před tím a zároveň Palacký pořád hlásal také důležitost a přímo samoispaisitelnost osvětného programu moderního, odpovídajícího našemu světovému postavení neboli „světové centralisaci“, jak se vyjadřoval. Z této nerozhodnosti, jevící se tedy v Palackém samém, vznikla nerozhodná a neucelená politika staročeská, politika vnější a vnitřní, končivší úpadkem až neuvěřitelným. Že staročeští vůdcové posud příčinu toho úpadku hledají v postupování mladočeské strany, v „agitaci“ a v podobných diagnosách, svědčí jen o té osudné povrchnosti, do které strana zabředla. Příčiny toho úpadku jsou arci hloub, jsou právě v chybách a vadách samého základu. Dines strana staročeská, znamenajíc některé ty nedostatky, opustila program Palackého a to ve věcech správných a přímo základních. Místo revise dopustila se strana staročeská na programě svého zakladatele reakční resekce.

Vedle a proti straně a směru staročeskému všecky ostatní strany a směry jsou posud jen pokusem o nutnou modifikaci národního programu.

To platí také o straně mladočeské, jejíž význam a zásluha je v oprávněné oposici proti vadám národní politiky staročeské a programu Palackého samého. Avšak strana mladočeská. vedouc tuto oposici, posud nevyspěla z negace, a skutečně positivního, určitého, celkového programu národního nepodala. Strana mladočeská ještě pořád kryje se programem Palackého, jakožto domnělým jednotným a obecně uznaným programem národním. To je však fikce.

Vnitřní úpadek strany staročeské měl vliv i na vývoj stranv mladočeské. Jak strana staročeská, a sám Palacký, pozměnila a znejednotila svůj a národní program, tak zase straně mladočeské Sladkovský porušil program ještě více, buduje radikálnější a nacionálnější směr mladočeský na filosofickém a přímo náboženském základě docela nečelském. Avšak právě Palacký Sladkovskému poslední svou pozměnou svého programu v program národnosní (spojení ruskočeské) ukázal na pochybenou dráhu. Sladkovský ve své poctivosti dobře pochopil, že nám program úzce národnostní nestačí a odsud jeho osudné přijetí základu hlubšího sice a širokého, ale nenárodního. Náš národnostní program byl od samého počátku slovanský a rusofilský; vyložil jsem to náležitě a odůvodnil; avšak právě tak jsem neváhal povědět, že naše rusofilství nestní být pojímáno podle programu t. z v. cyrillomethodějského. Hlásání idee cyrillomethodějské se strany mladočeské, nehledíc k její neurčitosti, je vzdání našeho programu svobodomyslného a českého.

Odsud tedy nynější krise a krise netoliko politická. Z krise této není východu, nežli návratem k našemu národnímu a historickému programu humanitnímu, jehož dnešní smysl kulturní, sociální, politický a literární snažil jsem se postihnout.

Spory a boje posledních let, hledím-li k jejich živosti (mohly by ovšem se strany starších proti mladším býti vedeny s větší čestností), jsou mně důkazem, že se vážnost krise obecně pociťuje. Naše situace národní právě v novější době se stížila a stěžuje ustavičně. To Palacký velmi dobře postřehl, když ukazoval na význam, jejž pro naše bytí má dotčená „světová centralisace“. Moderní komunikace, moderní pokroky větších a velikých národů ve všech oborech, promyšlené a pořád promyšlenější jejich postupování vůči národům ostatním, relativní volnost zabezpečená konstitucionalismem a rozpoutání obecné konkurence netoliko průmyslové, nýbrž vůbec kulturní, pokroky školství a intelektuální orgfanisace vůbec, utužení, rozmnožení a zdokonalení státní správy, to všecko jsou faktory tak mocné a právě nové, že vůči ním nestačí nám přestávat na formulacích našeho národního programu, půl století a v některých punktech i století starých. Opakuji, Palacký, jak jsem důrazně upozornil, dobře to postřehl, ale neuspěl toto své poznání náležitě a všestranně rozvést a důsledně svým starším názorům přivtělit. Nikdo nedej se klamat a ukonejšit našimi úspěchy. Úspěchy ty jsou, ale nezapomínejme, že nejsou absolutní, nýbrž relativní, právě tou měrou, kterou ostatní národové, zejména Němci, pokročili. Dnes na nás cizí svět a jeho kulitura nedoráží méně než v době Kollárově a Dobrovského, naopak více a intensivněji; stačilo-li našim otcům české slovo, my pracovat musíme, aby slovo to učiněno bylo českým duchem. Není to paradoxon, ale poznání čerpané z pilného srovnání naší nynější literatury se starší, pravím-li, že od r. 1848 a od doby konstitucionalismu germanisace nás ohrožuje, řekl bych více vniterněji, nežli v dobách dřívějších, snad více, nežli v dobách císaře Josefa.

Já se situace té nijak nebojím, ale ovšem pokládám za svou povinnost, na ni ukazovat. Vidím, že úkoly, které doba naše má, se poznávají; mladší pokolení, každý směr způsobem svým, čelí upřílišenosti starovlasteneckého historismu: pokročilejším a správnějším realismem, pokud názvy: historism. a realism lze označit rozdíly snah a tužeb starších a novějších.

Přeju si, aby tyto studie naši situaci se všech stran objasnily a aby těm, kdo s částí nebo s celkem souhlasí, byly pohnutkou k dalšímu přemýšlení a pracování. Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelni, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organisace nám nepostačí.

Studie tyto, jak už oznámeno, jsou jen úvodem a vlastně vybídnutím k možnému programu a ustálení takovéto strany — snad časem promluvím alespoň o některých jeho bodech základních podrobněji a plněji.


  1. Denis, konec samostatnosti české (Vančurův překlad) p. 131
  2. pag. 14.
  3. pag. 8, 9
  4. pag. 397.
  5. Denis, p. 736.
  6. Radh. III., p. 155, 156
  7. Durdík, Básně Rudolfa Mayera 1873, p. 16 charakterisuje pěvce básně „V poledne“ takto: „Mayer sešel se světa právě onom rozvoji sil a trvá nám v paměti co student. Ano studentem ho mohu zváti ... jakožto zvláštnost mohu ještě přidati český student; co českým studentem vře a hýbe, vřelo a hýbalo jeho duchem v nejčistším smyslu.“
  8. To, co posud čeští stavové u věci podnikli, pokládám ovšem za docela nedostatečné; mezi jiným nepřesvědčilo mne vylíčení dr. B. Riegra, že by stavové ti v minulém věku, v počátcích našeho obrození, jen z daleka byli jednali podle ideálův humanitních. (Dr. B. Rieger, O poměru českých stavů k reformám poddanským za Marie Terezie, 1892.)