Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Plavba po moři
| Česká čítanka pro druhou třídu škol středních | ||
| O Coriolanovi | Plavba po moři | Šporkova chasa |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Plavba po moři |
| Autor: | Vilém Dušan Lambl (jako Vilém Lambl) |
| Zdroj: | BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 101–105. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Naše parní loď vyplula za škaredého šera zimního dne ze přístavu města Hvara, ležícího na dalmatském ostrově téhož jména. Slabounké pruhy úsvitu prodíraly se nesměle z hustých mračen, i zdálo se, jakoby tam soumrak ukrýval v sobě nastávající bouři. Všechna zlá znamení k tomu ukazovala: od samého rána déšť, obloha daleko široko zachmuřená, moře ve přístave zakalené a prudká vichřice, která řádila po hladině mořské. Po celý Boží den ani vesla ani plachty na moři viděti nebylo, a stříbrná pěna rozbouřených vln řinula se neustálým proudem po skalnatých stěnách menších ostrovův, obklopujících přístav na západní straně. Kapitán, v jehož pohledu se jevila neohrožená odvaha, bedlivě dohlížel ku všemu pořádku na palubě, místa svého neopouštěje. „Chcete-li, pane, zůstati na palubě,“ pravil ke mně, „uvažte se lanem o stožár; jinak tu nejste svým živobytím jist.“ — Poslechnuv ovinul jsem silný provaz okolo pásu a upoutal se dobrovolně ku stožáru, chtěje raději v mokru promrznouti, nežli v dusných kajutách mořské nemoci se podrobiti.
Sotva jsme minuli poslední ostrůvek, který nás poněkud kryl před bouří, nastalo strašné divadlo. Naše loď zmítala se jako stéblo na vlnách, které ji hned vzhůru vymrštily, hned zase v hlubokou propasť uvrhly. Každou chvíli překotila se věžatá spousta vody přes palubu a splákla, kde co pohyblivého. Kdo chtěl býti očitým svědkem hrozného divadla, podrobiti se mu bylo slané lázni, která se neustále naň sypala jako hustý deštík.
S počátku námořníci dobré mysli byli: hluk a pokřik, skoky a mrštné rejdy jejich dávaly nezvyklému diváku svědectví, že je v bezpečných rukou. K tomu nebylo při vší nehodě ještě docela tma, a časem dovolovalo šero rozeznávati blízká skaliska, jež nám bylo minouti, a která před námi mizela jako drobné hrudy v pěnivém vlnobití. Byl věru div, že jsme tu nikde k úrazu nepřišli; neboť každou chvíli mohla loď naše, vlnami tak prudce zmítána jsouc, o některé nízké skalisko zavaditi, neb i na suchu uváznouti.
Kolem osmé večer vepluli jsme do průlivu mezi ostrovem Korčulou a půlostrovem Pelěšcem (Sabioncellem). Tam na chvíli bouře se utišila; ale jakmile jsme vybředli nad východní konec ostrova Korčuly, novým vztekem vlnobití se zdvihalo, děsíc nás novými hrůzami. Blížili jsme se tu skalnatým břehům ostrova Mlěta, které každý plavec pokládá za nejhorší z nebezpečných míst po celé plavbě na Jaderském moři. Tu jsme nic jiného neviděli, leda jícen záhuby, jímž nás děsilo rozbouřené moře. Sami námořníci utichli, napínajíce pozorně veškeré smysly, jakoby očekávali z čiré tmy každou chvíli odněkud nebezpečenství, s nímž by se dali v zápas na život a na smrť. Nebylo slyšeti leč hvízdot větru na lanech, sykot a hlučný šum rozbouřených vln, sténání korábu ve všech částech a pronikavý praskot celé budovy, jakoby všechny trámy pojednou vymknouti se měly z vazby své.
V tom zahučela v obecném hluku silná rána; všichni jsme sebou trhli, jakoby se snad rozvírala podzemním výbuchem nová bezedná propasť. Tak zle tenkrát ovšem nebylo; ale jiný udal se příběh, dojímající cit lidský neméně nežli nebezpečenství života vlastního. Cizí koráb totiž, bouří zahnaný ku břehům neznámým, potácel se mezi životem a záhubou v bludišti tamějších skalin. Rána z děla znamenala volání o pomoc. Ihned potom odpovídalo se s naší strany střelbou, světlem a troubou. Brzy jsme se dověděli, že je to italský kupecký koráb, který dnešní bouří zahnán jest od pomoří jihoitalského až na pobřeží dalmatské. Chýlilo se právě k půlnoci, když jsme při měsíci, který z protrhaných oblak chvílemi zasvítal, koráb i celé okolí poněkud mohli rozeznávati. Po levé straně byl půlostrov Pelěšec se stráněmi zde onde chvojí porostlými; vpravo osudný Mlět, jehožto nahé skály jako holé ocelové stěny kolmo se spouštěly v moře. Množství tmavých slují prorývá tyto svislé skaliny, a celý břeh vystupuje ostrými hroty v zápas s vlnobitím jako na výstrahu plavcům, že tu ni pro člunek bezpečného přítulku není. V tomto hrozném těsně kolébal se nádherný koráb trojstěžňový, maje plachty zavinuty a lana zatažena, ježto mužstvo na něm v zoufanlivém zápase volalo pomoci.
Tu velí náš kapitán lodníkům, a hned loď naše počala kroužiti se kolem italského korábu, vždy víc a více se mu blížíc, až se jí podařilo dvěma silnýma lanoma stožár ubohých cizinců k naší lodi připoutati. To jakmile bylo dokonáno, ihned s obou stran ozvaly se radostné hlasy, že šťastně vyvázli ze smrtelné úzkosti, po čemž táhl náš parní stroj oba koráby. Za hodinu ocitli jsme se v průlivě ostrovů Dubrovnických. A tu bylo jako za přirozenou hrází skoro vyhráno; neboť rozkvašené vlny tam nedorážejí tak mocně, jako na širém moři. Plavili jsme se teď dále beze všech nehod, a šťastně dopluli jsme cíle.
Když se nám objevil ráno z daleka přístav Gružský, pocestný za pocestným na palubu vylézal: na všech tvářech bylo viděti známky probdělé noci, každý povídal o přestálých úzkostech a hrůzách mořských. U veselém spěchu každý z nás hleděl, co nejdříve možná, na suchou zemi vystoupiti, a v blaženém citu spásy ohlíželi jsme se po hladině mořské, na nížto ze přístavu nebylo viděti než vlny z hluboka se nadýmající, ježto z venku ze širého moře pořád ještě ono hučení a dunění doráželo sluchu našeho. Obličeje našich spolucestujících a živý jejich hovor jevily nový život; a sotva cítila naše noha pevnou půdu pod sebou, zapomínala mysl strastiplné noci, kde se nám dívala smrť v oči. Všichni jsme plesali, že jsme vyvázli z nebezpečenství.
Jediné divadlo zakalilo opět útěchu naši, pohled totiž, kterýž nás hrozně poděsil a mysl naši zármutkem naplnil. Když jsme obešli řadu domův, které se táhnou polokruhem kolo přístavu, pozorovali jsme, že na druhé straně pod horou Petkou proti ostrůvku Daxa jmenovanému mnoho lidí přicházelo a odcházelo. Tam totiž je těsný průchod z moře do přístavu, obstoupený ostrými skalami, jaké vůbec po všem pobřeží tomto takměř u všech přístavů viděti jest; tu jsme byli svědky truchlivého výjevu. Dvoustěžňová loď potopená v moři vyhlížela jen zadním dílem nad hladinou mořskou. „Včera večer,“ vypravovali nám diváci, „blížila se loď za nejsilnější bouře, chtějíc veplouti do přístavu; u samého cíle jediná vlna rozhodla nad jejím osudem; loď narazivši na skálu, rachotíc porušila se a v okamžení byla pod mořem. Ze všeho lidstva zachránilo se šest polomrtvých na blízký břeh, ostatek zahynulo bez pomoci; neboť nebylo možno nešťastníkům na pomoc přispěti, a jediná bárka se čtyřmi odvážlivci, kteří se pokusili přiraziti k lodi, vlnou jsouc přeskočena, beze vší stopy zmizela.“
Nadarmo bych se snažil vylíčiti velikou úzkosť, která se mne zmocnila v tom okamžení a která vždy mne posud dojímá, kdykoli si onen úžasný výjev uvedu živě na paměť. Loď s tolika lidmi, kteří přestáli po celý den v neobyčejné bouři smrtelné úzkosti, k večeru, v blízkém přístavě útočiště hledajíc, když se již na samém prahu svého odpočinku býti vidí — mžikem, rychlostí blesku v niveč obrácena! Mezi jiným drahocenným nákladem vezla loď celou galerii obrazův zakoupenou v Benátkách a důležité historické památky, které jistá anglická společnosť za veliké peníze pro Londýn získala: to všecko zmařeno. —
Podivné moře! Jak docela jinaký jest obraz tvůj hned druhého dne potom, když tvá ukonejšená hladina závodí s krásou jasné oblohy! Či nezdá se, jakoby se z lesku a modré barvy tvé usmívala lahodná přívětivosť na veškero stvoření? Pokud dozírá zrak, všude utěšený klid po moři se rozkládá.
Vlažný větřík vane tu po hladině, nikde však jí nepobuřuje: tu na obzoru objeví se koráb s plnými plachtami; jako labuť na jezeře plove nádherná budova dál a dále, volným během ubírá se šťastně ku svému cíli, a každý člověk, který své jmění i svůj život svěřil tomu korábu, za bezpečnou plavbu velebí Boha. Celý den mine takovým díváním, a nesmírný dojem uchvacuje všechny smysly cestujícího. A konečně západ slunce! Když se spustí žhavá koule za daleký obzor modré hladiny, rozlévajíc po ní purpurovou zář a proudy zlatých ohňů, věru tato krása táhne mocně ducha za sebou! Moře, ba jen moře staví nám v živých obrazech na odiv všechnu velebnosť a nádheru nesmírné přírody.