Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/O Coriolanovi
| Česká čítanka pro druhou třídu škol středních | ||
| Skřivánek | O Coriolanovi | Plavba po moři |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O Coriolanovi |
| Autor: | Jan Havelka |
| Zdroj: | BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 99–101. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Mladý patricij římský Cajus Marcius záhy se vyznamenal mezi vrstevníky svými. Zvláště bojovníkem byl udatným, a když v jedné z četných válek, jež Římané mívali se svými sousedy Volsky, jeho zásluhou podrobeno jest Římu pevné město volské Corioli, občané římští udělili chrabrému patriciovi čestné příjmí Coriolanus.
Když pak roku 494. před Kristem plebejové odchodem svým na Svatou horu vymohli na patricijích, že povoleni jsou jim zvláštní zástupcové úřední, tribuny lidu zvaní, jimž bylo plebejců chrániti od bezpráví a všelikých křivd se strany patricijů, tu Coriolan takového porovnání mezi stavem šlechticův a lidem obecným neschvaloval nikterak. Tvrdilť, že právomocnosť, tribunům přidělená, jest přílišna, že v ní jest veliké nebezpečenství pro jednotné řízení státu, poněvadž tribunové vetem svým libovolně činnosť ostatních úřadů mohou rušiti a zastavovati. Proto odstranění tribunatu vidělo mu se býti velmi žadoucno.
Téhož času následkem neúrody drahota nastala v Římě, a posléze i hlad vypukl mezi lidem chudobným. Senát v čas ještě ze Sicilije přivézti dal na několika korábech obilí, které z části za cenu mírnější, z části na dluh mělo býti prodáno, ostatek pak rozděleno mezi chudinu hlady mroucí. Tu ponavrhl Coriolan senatorům, aby použili příležitosti této ku zkrocení zpupných plebejcův a neotvírali špižíren obilních, dokud by se plebs dobrovolně nevzdala tribunatu, jednotě státní tak nebezpečného.
Lid obecný dověděv se toho, pobouřil se náramně a tribunové, sami též podáním Coriolanovým jsouce popuzeni a uraženi, smělého šlechtice pohnali před svůj soud. Kterak soud dopadne, věděl Coriolan předkem a proto, nežli by se byl pokořil plebejcům, z vlastního popudu volil si vyhnanství.
Odešel k Volskům, u nichž pohostinsky byl přijat, ačkoli dříve býval nepřítelem jejich nejurputnějším. Snad proto tehdy vhod byl Volskům. že hořkostí překypoval proti rodákům vlastním. Nehněvalť se Coriolan tak na plebejce, jichžto rozhořčení bylo mu pochopitelným, jako na patricije, a to proto, že se ho neujali proti lidu, když se zasazoval za věc nejen slátu užitečnou, nýbrž i třídám urozeným zvláště prospěšnou. A zvyklý jsa ode dávna nelekati se překážek nižádných, ustanovil se posléze na tom, že o své újmě zbaví Řím tribunatu pomocí volských zbraní. Volsky měli Římané býti pokořeni a z úst vítězného Coriolana přijati opravu ústavní jím žádanou. Že přese všecek dobrý úmysl páše takto hanebnou zradu na vlasti, vášnivý patricij málo připouštěl si na mysl.
Volskové rádi poslechli Coriolanova vyzvání k boji: neboť sliboval navrátiti jim všecka města, kterých dříve udatností římskou byli pozbyli. S velikou silou roku 488. před narozením Páně podniknuta jest výprava Volsků. Coriolan byl vrchním vůdcem.
Zuřivě vrhli se Volskové do končin odvěkých svých nepřátel, pálíce a pleníce osady kolkolem; a než se Římané vzpamatovali, samo město již bylo obklíčeno. Obrana Říma tenkráte proto byla tak nesnadna, poněvadž plebejci se zpěčovali zbraně chopiti; tvrdiliť, že Coriolan s patriciji tajně jest umluven, ani Volskové plení toliko pozemky obecného lidu, kdežto majetku urozených patricijů nechávají na pokoji.
Ovšem nevlasteneckým počínáním svým plebejci sami byli proti sobě; ale senát, nemoha domluvami smířiti nerozumného lidu, uznamenal brzo, že bez přispění plebejského nelze zbraněmi Říma od nepřátel vysvoboditi.
I vysláni jsou poslové římští do táboru Coriolanova, by s vlastizrádným patricijem vyjednali mír. Avšak Coriolan vyslanectvo přijal s hrdostí a zpupností tak urážlivou a činil podmínky míru tak kruté, že Římané jich přijati nemohli. Žádal totiž mimo zrušení tribunátu, aby Volskům vrácena byla města dříve jim odňata a jemu i jiným vypuzencům, jichž v táboře Coriolanově bylo celé zástupy, aby volno bylo navrátiti se opět do Říma.
Ještě dvakráte pokoušeli se Římané skrze posly přiměti Coriolana, by se zřekl tvrdých oněch podmínek míru a neohrožoval děle vlastního svého rodiště; než nadarmo. Vyhrožovalť konečně Coriolan, že na město požene útokem, nevyhoví-li senat brzo jeho požadavkům.
Tu uchopili se Římané posledního prostředku, aby se Coriolan z vášně své vzpamatoval.
Vyslány jsou totiž římské paní z rodu nejvznešenějších do táboru volského prosit Coriolana, by s vlastí svou měl smilování. V poselstvě tom byla také Veturia, matka Coriolanova, a jeho manželka Volumnia se dvěma dětmi.
S úctou a laskavostí nelíčenou přijal Coriolan ctihodné matrony, kteréž oděny byly vesměs šatem smutečným; tělesná stráž jeho na počesť příchozím skloniti musila zbraň.
Ale proti prosbám paní římských Coriolan taktéž byl neústupným, a ni vlastní jeho děti, prosebně ručičky pozdvihujíce k otci přísnému, srdcem jeho nehnuly.
Ale když stařičká jeho matka, Veturia, usedavě plačíc vrhla se mu k nohám, slzy vytryskly z očí Coriolanových, a hluboce jsa dojat, něžně zdvihal rodičku milovanou a pravil: „Ty’s, máti milá, mě přemohla a odzbrojila, místo syna vyvolivši si svou vlasť. Nuže, Řím jsi zachránila; ale syna svého ztratila jsi na vždy. Mne již neuzříš; tobě nechať Římané děkují za všecku spásu!“
A hned po tom Coriolan se zástupy nepřátelskými opustil římské končiny. Volskové prý jej pak zabili, poněvadž zrušil sliby jim učiněné. Jiní dějepiscové však vykládají, že Coriolan až do smrti své pokojně žil mezi Volsky, jimž na usmířenou Římané některá města byli navrátili.