Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Plívník
| Česká čítanka pro druhou třídu škol středních | ||
| Počátek hřibův | Plívník | Vrabčík |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Plívník[1] |
| Autor: | Josef Jungmann |
| Zdroj: | BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 68–74. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
„U Myslibora jest plívník, milá kmotřičko,“ svěřila polohlasně Soběna své sousedě Nedělce, když z kostela jdouce nový pěkný dům Mysliborův míjely. Onehdy teta Zorka na své oči viděla, kterak ohnivý drak letěv povětřím rychle jako blesk na jeho dvůr se snesl.
„To je plívník,“ pravila Nedělka, znamenajíc se křížem na čele. „Snadno stavěti domy a zakládati zahrady; ale odpusť Pán Bůh, nechtěla bych spáti pod tím krovem, nebo jísti jablek z toho sadu.
„Jde tu o spasení,“ řekla opět kmotra Soběna. „Všecko u něho jako z vody a jako po líhách. Jen se podívejte na jeho dobytek, koně, krávy, ovce: vše to bujné, tučné; a s obilím letos neví kam; stodola plnička i přístodolek, a ještě vysoký stoh! Povídají, že leží pořád v knihách a ví napřed, co se státi má. Milá kmotřičko, on vám řekne, bude déšť: a déšť jistý jako hodina; bude jasno: a jasno jak rybí oko.“
„To nejde dobrou cestou,“ doložila Nedělka, „on má jisté plívníka.“
„Myslibor má plívníka!“ šlo jako po trubách v celém sousedstvu. „Tam je pokladův, pro pána krále!“ — přidávali mnozí ne bez tajné závisti. Jiní hrozili se tak blízkého s duchem nečistým sousedství, a kteří pověsti o plívníku prve nevěřili, nyní s podivením v pochybnosti se viklali. Kdo prvních osm dní mimo dům Mysliborův šel, do půl kola na deset krokův obcházel, dívaje se plachým okem na zelené barvená vrata, na čistá, veliká okna a na krytou taškami střechu; ale mráz pocházel toho, kdo se samým Mysliborem se potkával; toliko tomu se divili, že se tvář jeho nezměnila, i svou obyčejnou barvu, bodrosť a přívětivou veselosť na jevo dávala. Zdálo se jim, že by ten, kdo se zlými duchy obcuje, něco strašlivého, peklem páchnoucího už v samém obličeji míti měl.
„Čiliž dobrý to duch, ten plívník?“ tušil první soused Naděj, „že neškodě nikomu, vyvolence své poklady obsýpá.“ I osmělil se k samičkému domu, a po krátkém rozmýšlení i v dům vešel. Líbilť se sobě sám ve své srdnatosti, i pudila jej všetečnosť, ne-li samého ducha, aspoň poklady, o kterých slyšel, očima svýma spatřiti; ano jakási naděje bleskem mysl jeho projela, kdyby snad i on také —. Ale nic nikdež; co vídal jinde, viděl dnes; prostranný dvůr do čtyř úhlův, vůkol hospodářské stavení, chlévy, stodolu, kůlnu se senníkem a obydlí důkladně stavené, pohodlné a na sedláka i pěkné; všecko v pořádku. A domácí? Tiť, myslil on, davše výhosť všem prácem, budou seděti založenýma rukama a míti jedinou starosť — hlídati pokladův.
Ano pak všickni, jako jindy, — hospodyně, čeládka, děti ve své obyčejné práci a činnosti. Nad čímž když kýváním hlavy podivení své němé vyjevoval, náhle ujat jsa za ruku a jako ze spaní probuzen, vidí před sebou státi — Myslibora. „Vítám vás, sousede Naději! Co tak ostýchavě, jako cizí? Mezi sousedy důvěrně! Musímeť spolu dobré i zlé nésti. Soused se sousedem, říkávají, plané hrušky jísti povinen. Soused za přítele stojí, ba lepší blízký soused, než daleký přítel. Co byste rádi?“ —
„Já“ — koktal pomatený Naděj, „já jsem — já bych — nehněvejte se — já slyšel —“
„Něco o plívníku a pokladech, není-li pravda?“ navrhl Myslibor.
„Pravda,“ odpověděl Naděj.
Pozorný na všecko Myslibor už byl zvěděl, co se mluvilo ve vsi, a vzav o to radu s výborným duchovním správcem té osady, ku kterémuž, jakožto moudrý k moudrému, neobmezenou měl důvěrnosť, radoval se, že mu se naskytla tak dobrá příležitosť ospravedlniti se u svých pověrečných sousedův a snad i některého z nich poučiti.
„Milý sousede Naději,“ pravil přívětivě se usmívaje, „žádosť vaše bude také žádostí některých jiných sousedův našich; pročež aby se to rázem všecko odbylo, sřekněte se s těmi, kterým vhod a v chuť, a navštivte mne zítra, — jest Boží neděle, — odpoledne na sklenici čerstvého piva. Já se před svými sousedy a přátely ničímž tajiti nechci a svého plívníka rád všem ukáži. Zlé se neutají, a s dobrým můžeme před Boha i před lidi.“
S dobrým? — Tedy jsem uhodl a není se tu čeho báti! — Tak sobě opakoval Naděj, odcházeje, a vrtě hlavou nad Mysliborem, jehož sdílnosti a upřímnosti dosti nadiviti se nemohl.
Druhého dne u Myslibora seděli za stolem sousedé Radislav, Podiva, Svatoch, Honěk a jiní, které přemluviti udalo se Nadějovi, aby, padni co padni, na ten div se podívali. Každému čísti bylo něco jiného na čele. Jedni pochybujíce o dobrotě ducha Nadějem tvrzené, strach přemáhajíce pohledu jeho očekávali; jiní s nedůvěrou hleděli na Myslibora, s pravdou-li se vytasí čili s klamem obejde; čásť — a v té byl soused Naděj, tajně sobě lichotila, že by snad podobné štěstí i na ně dojíti někdy mohlo. Darmo chválil Myslibor své pivo: nebylo žízně. Konečně, vida všechněch neukrocenou žádosť a netrpělivosť, počal mluviti takto:
„Milí přátelé a sousedé! Není nme tajno, co se o mém domě v obci od některého času rozpráví, že prý — ať dím bez okolků — duch jakýs, jehož plívníkem jmenují, zde obývá. Že jsem padl na lidské jazyky, nemnoho vážím. Říkávají: Chceš-li moudrým slouti, dej řečem mimo se plouti; aby pak všem ústa zavázal a zašil, musil by mnoho nití a plátna míti. Nezapírám toho, jest u mne, Bohu chvála, jakýsi dobrý duch; ale duch ten u každého rád bývá, kdo mu přístupu k sobě nebrání. On nehledí k osobám, jako nespravedlivý soudce, netáhne se po bohatých, jako zisku hledatelé, ano rád činí z chudých bohaté; přináší potravu, šatstvo, pomáhá stavěti domy, vzdělávati role, štěpovati sady a činí z pustin ráje. Jest to duch hospodářský, milí přátelé, vám všechněm známý, ač ne ode všech rovnou poctu beroucí. Pravý jest on plívník, bohaté a plívné obilí s pomocí Boží plodící. Tomu duchu může se každý z vás zapsati bez ublížení svědomí, ano to i Bohu samému líbezno bude. Ale slyšte výminky a zákony, kteréž on tomu klade, u koho bydleti má.
První zákon jest bázeň Boží, z čehož vidíte, že sám z Boha jest a duch dobrý. Bázeň ta nesmí býti pouhá bázeň, anobrž plná víra, naděje a láska ke tvůrci nebes a země, odhodlanosť na vše a spokojenosť se vsím, co by koli člověka potkalo, buď to dobré nebo zlé, při všem stejná, veselá, Bohu oddaná mysl. Což i platno protiviti se Bohu: moře nevypiješ, Boha nepřeválíš. Děj se tedy vůle Boží. Varuj se hříchu, za hříchem pokuta v patách běží. Odtud prý až potud; džbán vodu nosí, až se rozbije. — Nezvede-li se něco v hospodářství, pomysli sobě, že není vždycky úroda, ale také někdy škoda, a jak praví přísloví: Ne vždycky rak, také někdy žába. Jest-li co tebe hněte, pomni na to, co tebe kdy těšilo; kdo vypil víno, vypij také droždí, a kdo užívati chce sladkého, musí také okusiti kyselého. Měl-lis ztrátu, mysli: Co tam, to tam, o to hlavy nelam; Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, buď jméno jeho pochváleno. Neraduj se příliš ze štěstí, aniž zarmucuj se z neštěstí. Moudrý blázen smával se jda do vrchu: plakával jda s vrchu. Říkávají: Štěstí když chřestí, boj se neštěstí. Neštěstí ujde jako mrak. a bude i před tvými vraty slunce. Všeliké řemeslo svou poctu nese, a v každém stavu mnoho davu: má-li jen tvůj bez psoty býti? —
Druhý zákon jest důvěrnosť k vrchnosti duchovní i světské. Dávej, co jest císařovo, císaři, co Božího, Bohu. Čiň dobře a právě, neboj se císaře a krále. Nestýskej si na daně a povinnosti, bez nich obec veliká, ve které živeš, státi nemůže. Ona tebe ochraňuje, aby bezpečně orati a kliditi mohl: ty k zachování a vedení jejímu napomáhati povinen jsi. Nereptej na poplatky, a pomysli sobě, že jsou to výminky, pod kterými tobě statek svěřen byl a že náležejí ke koupi. — Máme, milí přátelé, my jiné poplatky, které nám více ujímají, než daně. Poplácíme zahálce, poplácíme hrám a rozkošem, robotujeme starým škodlivým zvykům, neumělosti a hlouposti.
A proto třetí, čeho žádá plívník, jest umění hospodářské. Myslí ovšem mnohý, poněvadž hospodaří, že také hospodařiti umí. Ale není každý mistr, kdo se řemeslem obírá; ne každý oráč, kdo se pluhu drží. Nikdo se nedoučil. V každém řemesle a umění lidé postupují: má-li naše umění hospodářské jediné do skonání světa na jednom místě státi? Nestojí, milí přátelé! Tisícové výborných hospodářů přemýšlejí o tom stále, kterak by to neb ono lépe činiti a vésti mohli; co den dějí se nálezové ve všech třídách umění, kteréž promyslný hospodář ku svému užitku obraceti se vynasnažuje. Vycházejí knihy ku zlepšení hospodářství polního vedoucí. Nelze ovšem sedláku, aby každou četl; ale jiné jest čísti všecko, jiné s potřebu. Kdo čte, dočte se. Dobrá kniha jest dobrá rada v potřebě, a kdo se drží moudré rady, nedojde brzo vady. O čem se nedočteš, ptej se u lidí, neboť přísloví jest: Kdo chce věděti a znáti, musí se na to pilně ptáti. Čemus pak se naučil, zkoušej sám. Cvičení a zkušení dává umění. Nerci, že jen bohatý zkoušeti může; můžeť i chudý, toliko ve své míře. Kdo má krátké nohy, drobné kroky dělej, a jakou duchnu má, tak lehni, tak se pod ní obrať a stěhni. Kdo na zkoušení mnoho nakládá, ten na zlatou udici ryby chytá, hledá jehly a pálí svíčku; kdož pak spravuje se cizí zkušeností, ten hraje na jisto, a koupaje se neutone, neboť drží se břehu.
Dále ukládá můj duch hospodářský pilnosť. Pilný hospodář hledí k času, a nejen co, ale kdy a jak konati má. Říkáme, kdo má k čemu příhodný čas, nechť na jiný nečeká zas. Kovati železo, dokud horké, a když se lýka drou, jíti na ně i s dětmi. Střez se zahálky: zahálka jest všeho hříchu počátek. Stojatá voda zesmradí se. Pročež Boha vzývej, a ruku přikládej. Žádný bez práce nejí koláče, a pečený holub nikomu do úst neletí. Kdo chce jádro jísti, musí prve skořepinu rozluštiti. Kdo neseje, ten nevěje. Přijde čas, že se zeptá zima. co jsi dělal v létě. Praví moje stará knížka: Kdo Martinka často světí, husy, kury mu zaletí; dům, dvůr, louku i dědinu — přivede vše na mizinu.
Buď opatrný, opatrnosti nikdy nezbývá. Dobře z předu i ze zadu oči míti. Kdo neprohlédá očima, prohledne měšcem. Dobře v čas jiskru uhasiti, ale pozdě zavírati klec, když ptáci vyletěli, a dělati závory, když koně vyvedli. Poraď se s rozumem, než co učiníš; po účinku zlá rada.
Nechať děti tvé zvykají práci. Zvyk jest druhá přirozenosť; čím hrneček za nova navře, tím, až se rozbije, páchne.
Čeládce dohlídej. Říkávají: Jaký hospodář, taková čeládka; jaký pastýř, takové stádo; jak veliké hodiny ukazují, tak malé se po nich zpravují. Oko páně nejlépe koně vyobročí, a kde pán sám do koutů nahlédá, tu hospodářství dobře stojí; kdo však chce ve psí býti. spusť se na čeleď.
Nebuď marnotratný, ale šetrný. Kdo šetří, ten má. Říká se: Neutrácej víc než získáš, sic se na hlavu potřískáš. Jedním zubem chléb jísti, když jest potřeba.
Dluhů se varuj. Dluh s tebou z mísy jídá a bývá čím dál vždy mladší. Dluh, říká moje stará knížka, má nohy, vede tě do Nuzovic, a odtud na koráb; a koho koráb zachvátí, nebrzo se z něho vrátí.
Věc půjčenou opatruj. Za ztraceno cizí lýčko řemenem zaplatíš.
Nehraj! První vyhrání z kapsy vyhání, a poslední prohrání z kabátu.
Nestůj o cizí. Kdo o cizí stojí, pozbude vlastního. Cokoli bývá zle nashromážděno, toho neužije třetí koleno. Jak přijde, tak odejde.
Nebuď lakomý, ale dobročinný. Lakomec žádnému dobře nečiní, leč když umře, statek poberou jiní. Praví opět moje stará knížka, že lakomec moudrosti a bázně Boží nemá, pravdy mu se nedostává, upřímnosť před lidmi zakopal a spravedlnosti oči vyloupal; víru do pytle zašil; naději udusil, a lásku v komíně usušil; kostel mu daleko, pán Bůh příliš vysoko; modlitba ho mrzí, chudými pohrzí; pakli by kdy před lidmi komu pro hanbu peníz dal, hledí, aby ho prve ustrouhal. Říkávají: kdo se bojí nouze, nerad pro Bůh dává; a kdo rád ze svého udělí, toho Pán Bůh nadělí. Neodkládej s dobrým skutkem. Za zdravého života dobře činiti, po smrti času nebude. Pomáhej sousedům, pomohou tobě. Když ruka ruku myje, obě bíly budou.
Měj dobrou vůli v domě i se všemi. Dobrá vůle koláče jídá, zlá hlavu tepe. Nechoď mimo dům svůj po zábavě. Kdo nemá radosti doma, jinde jí darmo hledá, a blázen, kdo jinam pro to jde, což doma na zbyt má. Každý jest svého štěstí strůjce. Jak kdo činí, tak odplatu béře. Jak sobě ustele, praví přísloví, tak lehne.
Toto jsou tedy ty výmínky a zákony, milí přátelé, které vyplníte-li ochotně, duch hospodářský, jehož třeba plívníkem nazovte, u vás se uhostí a poklady, rozumějte požehnání Boží, zdařilosť obilí i dobytka, a není-li toho, aspoň spokojenosť a veselosť mysli, chléb se solí s dobrou volí, vám přinese hojně a bez nedostatku. Z těchto pokladův — jiných u mne, sprostého jako vy sedláka, nehledejte, — já Bohu neustále děkuji a vám jich z toho srdce přeji a žádám. A nuže, sousedé! ještě sklenici za zdraví naše společné!
Posluchači jeho, kteří se byli při této řeči mnohokráte ve tváři změnili, nemohouce jinak, nežli zdvořilosť a srdečnou přívětivosť Mysliborovu zdvořile přijati, vlídně děkovali, prosíce, aby jim nic ve zlé pokládáno nebylo, a odešli v tichosti, ačkoli s nestejnou myslí; někteří smáli se své vlastní lehkověrnosti, že k tak hloupým klevetám víru přiložili; jiní mrzeli se, že je Myslibor zahanbil, a jakož pravili, rozumy z nich vláčel: soused Naděj téměř litoval, že ta celá věc pouhou bajkou byla, a tudy jeho pěkná naděje v nic se obrátila; nejmoudřejší z nich Radislav, rozcházeje se s nimi, usmívaje se pravil: „Myslibor ukázal nám svého plívníka; teď jest starati se, abychom i my jemu svého co nejdříve ukázati mohli.“
- ↑ Plívník nebo plevník, jinde plevel, slove ohnivý drak v povětří letící, o němž pověra bájí, že ku komu v stavení vpadne, bohatství přinese. Pochází to slovce od jména plívný, jinak plíny nebo plenný, slovensky plěnný, t. j. hojný, bohatý. Pravíme plívné neb plíné žito, t. hojné na semeno.