Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Krásné dědictví

Česká čítanka pro druhou třídu škol středních
Koza a osel	Krásné dědictví	Nioba

Údaje o textu
Titulek:	Krásné dědictví
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 151–153. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Před chudičkou chatou na dne sklonku
zdříml stařec, chýle čelo lysé;
nad ním pne se věnec modrých zvonků,
s lemu stříšky kolébavě vise;
svěží poupě, vánkem s hůry sváto,
na starcově zvadlé ruce leží, —
v ruce leskne se mu nůž a dláto,
na rtech úsměv, jak to poupě svěží;
hlava ze snu spokojeně kývá:
kam as duše zrak se nyní dívá?

Před stařečkem v trávě na zahrádce
dokonána stojí jeho práce:
neumělá, z dřeva urobená,
skrovná socha Boží rodičky,
rodné vísce v dárek posvěcená
na ozdobu staré kapličky,
jejíž zvonek, jako srdce vísky,
lkáť i plesať slyšel tolikrát
s dětmi, vnuky, a jenž bude zváť
brzy jej též k sobě v růvek nízký.
Milý domov, sousedy tu milé
opustiti nelze bez památky;
aj, tož tajně stařec robil čile
v každou neděli a Boží svátky
o soše rodičky s Jezulátkem;
dokonal! — Teď ve snu se mu zdá,
že již dní se před velikým svátkem,
o němž sochu slavně Bohu vzdá,
aby tam, kde zbožně dlíval v mládí,
pravnuci též prodlívali rádi.
Ještě kolem klid, vše ve spánku,
ještě zvonek nesvolává davu,
jenom čistý nápěv skřivánků
s výše zvučí starci ku pozdravu;
on pak v bázni sladce úzkostné
naposledy zkoumá dílo své,
jest-li hodno býti Bohu darem,
a zda práce požehnána zdarem.

Stkvěleji se ve snu rozednívá.
Zlato slunka Boží rodičce
po řasnatém rouše slavně splývá,
úsměv kouzlíc v dětské tvářičce, —
úsměv sladký, jehož vlídná zář
v útlou matčinu se line tvář;
rámě živne, ježto dítko třímá
jako lásky hnutím blaženým,
u pod zraků víčkem skloněným
zdá se, že se lepá duše vznímá;
podoba to plná lahody
jako z tvůrčí ruky přírody!
Stařec ve snu před svým dílem jásá,
neb, co vytvořil, toť ryzí krása!
Tak ji viděl, v této podobě
okem ducha, okem vnitřní touhy,
když mu v horující útrobě
kmital její vnady přízrak pouhý, —
tak ji ostřím vydlabati bažil
z lipové té sněti hrubou rukou,
jižto mezi rozkoší a mukou
často slzou malátnosti svlažil.
Teď ji spatřil vtělenou v své dílo
rukou neumělou, jaký div!
A več nesměl doufati jak živ,
skutkem jest! Ó jak mu blaze, milo!
V tom již ve snu slyší zvonku hlas, —
dav se hrne, slavnosť započíná;
stařec blažen ruce k nebi vzpíná
a tam vidí božské záře jas. — —

Nebylo to jitra svítání,
co se dotklo stařečkova zraku:
červánek to splýval do soumraku,
z kapličky to znělo klekání.
Ze sna vzbuzen, stařec před se zírá. —
Místo krásy lepých útvarů
soška ubohá se zraku vtírá
hrubá, chybná, dílo nezdaru,
neumělá, jak ta ruka prostá.
Rozprchal se krásný blaha sen —
starcův zrak se sklopil zarosen…

Hle, prv z ruky pustil nůž i dláto;
uchopil se obou malý vnouček,
a to poupě, s ruky zvadlé sváto,
děcku k nohám padlo na palouček, —
a již hošík z dřeva zbylého
robí poupě s kalíškem i stonkem,
až se zdá, že z jitra slunného
rozkvetouc se stane modrým zvonkem;
děd se dívá, — hledí, hledí žasna,
zahledí se dítku v očka jasná,
hlavinku tu zlatou k srdci vine,
a dvé perel na čílko se line!
„Blaze tobě,“ volá; „tobě přáno
vykonati, po čem bažil děd!
Tobě v dědictví to po mně dáno,
k věčné kráse zvedať duše hled,
v tobě též se ona touha hlásí,
smělou rukou vtěliť obraz krásy!
Mne však neučeno v mládí bystrém,
nepřáno mi umným stáť se mistrem;
dík však nebi, já že s hrobu prahu
smím ti ještě k umu srovnať dráhu!
Věz, mé dítě, mnohý ducha dar
v mnohé šedé hlavě dědů našich
jenom tuhým losem přišel v zmar,
a přec nelze ztratiť darů dražších!
A co dobrým otcům odepřeno:
ducha šlechtiť, — hle, toť dítek věno!
K umám krásným dráha se ti klestí,
važ si toho nesmírného štěstí!
Uč se, dítě, uč se celou duší:
k mistru dobrému tě provodím,
a tvým zdarem, jejž mé srdce tuší,
zbytek života si zlahodím.
Tvoř, co krásného ti v duši plane,
lidem ku radosti požehnané,
k napomenutí i k potěšení,
otčině své drahé k povznešení,
ku památce slávy její staré,
k probuzení budoucnosti jaré;
a tak pracuj, vzdej své vlasti širé
díla krásy, — však z té lásky čiré,
jako děd tvůj pro svou vesničku
skrovnou robil Bohorodičku.“