Černé růže/Zvony pláčí

Černé růže Adolf Heyduk
Života štěstí	Zvony pláčí	Marná útěcha

Údaje o textu
Titulek:	Zvony pláčí
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	Čítanka
Licence:	PD old 70

Zvony pláčí; proč že pláčí asi?
Kmetu-li či dítku osud hlásí?
Pláčí k žití výkřiku či stonu?…
Jedno vše; vždy stejný pláč těch zvonů.

Želí kmeta smutném při odchodu,
želí jeho píle, želí rodu,
jenž se v slzách loučí s mrtvým spáčem?
Či snad dítka, že přichází s pláčem?

Všude pláč — toť dvojí mez je žití,
ať si život hasne, ať se nítí,
k věčnu ten a z věčna ten ať kráčí,
vždycky nářek… Víš, proč zvony pláčí?

S nataženou rukou smrt nás kácí
znamením, že Bůh se neuplácí,
a kdo na svět jde, jen žal má nésti,
proto se zaťatou vchází pěstí.

Může člověk těch dvou mezí žití
srdcem změnit, duchem zjinačiti?
či snad cestu, kterou věčnost kráčí?
Marno! Marno! Víš, proč zvony pláčí?

Proto zvony pláčí, proto smutí,
ať smrt v hrob, ať život v svět nás nutí,
strhne někdo z věčna záhad clony?
Zvony pláčí… Víš, proč pláčí zvony?