Čechové v Prusích/IV
| Čechové v Prusích Jan z Hvězdy | ||
| III | IV | V |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Čechové v Prusích |
| Podtitulek: | IV |
| Autor: | Jan z Hvězdy |
| Zdroj: | Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 71–74. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Jednak laskavým obsluhováním tiché Vely, jednak přičiněním kněží křesťanských, v léčení ran zběhlých, pozdravil se brzy Raldo, ačkoli zasmušilá jeho tvář dlouho nechtěla se vyjasniti. Darmo namáhali se kněži, důvody jasnými a řečí výmluvnou vytrhnouti ho z bludů pohanských a tudy k pramenu víry samospasitelné přivésti. Na tvrdém úskalí jeho zarytého srdce ztroskotaly se z počátku všechny záměry vřelých horlitelů. Lépe se jim dařilo s obrácením panny. Oko její se zalíbením hledělo na tichoslavné obřady nové víry; ucho rádo pojímalo slova spasná, pronesená ústy jarého Miloty, který s ní začasté o pravdách náboženství se bavil. Tudy nemeškáno uvésti ji ve svatyni víry bránou křtu, k jehožto konání zbožný biskup Brůno sám ochotně se propůjčil. I nazval ji jménem českým — Lidmilou, jelikož tichojemným mravem svým všemu lidu milou se stala. Bouřil sice úporný Raldo, až posléze přece jemným přimlouváním tetky a ochotnými přísluhami vlídných cizokrajanů ledové srdce jeho roztálo, otevřevši se naukám křesťanstva. Sklonilté posléz i on tvrdou šíji pod sladké jho kříže, a křesťané nabyli v něm velkého podpůrce podnikání svého, neboť byl Raldo bohatýr mocný a v pruském národu na slovo vzatý.
Vidouce Prusové, že kníže Raldo, zpurný protivník všeho, co cizinou páchlo, kříži se koří, u velikém počtu přicházeli k táboru křesťanskému, klidně a beze zbraně, jednak puzeni přirozenou zvědavostí, jednak přijetím křtu nesnázem válečným ujíti doufajíce. Také Lidmila od té doby, co v lůno církve přijata byla, nemálo k rozšíření jejímu přispívala, slovo o kříži s líbeznou půvabností krajanům svým zvěstujíc.
Přece však nebylo velkých prospěchů nadíti se, dokud hrdá Irta na svém hradě vládla. Zabloudil-li který křesťan buďsi z neopatrnosti buď přiváben vnadami nastraženými v okolí panenských zdí, bylo na věky veta po něm, neboť Irta přinášela bohům svým na oběť — lidskou krev.
Přemýšleno tedy o dobytí hradu panenského, z kterého den co den křesťanskému vojsku škoda se činila; než pro všeliké přístrachy, kouzlem spůsobené, nebylo k němu přístupu snadného. Přiblížil-li se odvážlivec některý až k samým hradbám, vypravoval s hrůzou o strašných příšerách, kteří služba strážníků zastávajíce, pekelnými drápy vše rozdrcují, cokoli k nim se přiblíží. Každé noci plápolal nad hradem rudý oheň, vysílaje k nebi sirné požáry a v ohni se třepetalo černé ptactvo, podobné velkým netopýrům. Nebyli by se tedy vůdcové ještě tak snadno odhodlali k boji, kdyby zbožný Brůno, horše se nad vládou říše mrákotné, sám nebyl dotíral. Raldo provázeje válečníky české, zkušeností svou k snadnějšímu dobytí hradu zlopověstného napomáhal.
Bohatýr tento jsa s hradbami seznámen, právě k tomu místu křesťany vedl, z kterého by nejsnadněji útok na hrad učiniti mohli. Ale sotva že dorazili ke zdím, co by z laku dostřelil, byli nenadále uvítání mračnem šípů v jedu nořených, které mnohému švarnému válečníku světlo života na věky zhasily. Pohledše vzhůru, uzřeli četné řady Prusů trčících za ochrannou zdí s napnutými luky. Nade všecky pak vynikal rek Rinval, zahalen jsa v červeném plášťci a na dlouhý oštěp hrdě se podpíraje. Oči a ústa jeho soptily jizlivý posměch. „Hoho, jonáci!“ volal plným hrdlem dolů. „Což jsou čela vaše z ocele, nebo se vám zachtělo plesu s pannami pruskými? Zkustež napřed sílu paží mužských, než odpočinete na lůně dívčím!“ A nežli se zpamatovalo žasnoucí vojsko, opět zafičely střely s hradeb.
Leč nedlouho trvalo podivení a zmatek mezi českým rytířstvem. Vidouce, že jim ne již s čarovnými ženami, nýbrž muž s mužem se potýkati jest, tím větší udatností obnovili útok. Dlouho trval boj litý, neboť Prušané chráněni byli zdí a valem, vojsko křesťanské pak kromě lehkých štítů žádné jiné příchrany nemělo. Silný Rinval švihaje oštěpem velmi obratně, metal nejodvážlivější bojovníky s hradeb a přecházeje z místa na místo, jak potřeba kázala, posílal na ně jizlivý posměch a těžké rány. Tu jarý pluk synů Valdštýnových žene se k hradbám, a počnou boj tuhý s velikánem. Starý Hynek navzdor věku svému zdálo se, že mládne v roznícení boje. Zpomínaje na dobrodružství let uprchlých, v čelo rozenců svých mužně se staví. Kamkoli vrtne se Rinval, stíhají ho v patách, až i konečně hlomoz dřevců a silná temná rána oznamovala těžký pád jeho. Dlouhý oštěp, jenž před chvílí ještě vysoko čněl nad hlavami pruských vojínů, zmizel mžikem, a s ním jakoby byla zmizela udatnosť Prusů. Síla jejich mdlela vůčihledě, a již kráčeli vítězové přes mrtvoly polehlých odpůrců do hradního dvoru. Ale tu bylo jim ještě potkati se s přístrachy čarovnými. Z hradní brány vyřítilo se dvé ještěrů náramné velikosti, které ze tlam jedovatých soptili oheň sirný a ježíce hřebeny červené, ocasy pružnými šlehali kolem. Ale rytířové křesťanští nevšímajíce sobě hnusných potvor kráčeli směle do vnitř hradu.