Čechův příchod/IV.

Čechův příchod Julius Zeyer
III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Čechův příchod
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Čechův příchod. Praha: Eduard Valečka, 1886. s. 92–106. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A kráčeli mlčky a stoupali vzhůru
a dosáhli chlumu. Mlh mizela šedost
a vítězně slunce se probralo parou,
kraj nesmírný vzplanul a zářil a jásal,
až oslněn Čech si zrak dlaněmi clonil.
Tu srdce mu nesmírnou radostí bilo,
a duch jeho schvácen na perutích bouře
do propasti blankytu vzhůru se nesl,
a v hlubiny nezpytných tajů se ztápěl,
a bylo mu slavno a bylo mu úzko,
jak tomu, jenž zmírá, a slzy mu tekly
po tváři horké, mimoděk náruč
vstříc celému kraji rozepjal silnou,
a zašeptal vroucně: „Ó země ty svatá,
ó žehnej mi, matko, jak já tobě žehnám!“

Tu ozvalo dunění v skrytech se lesův,
blíž neslo se, rostlo jak hučení vody,
to koňů byl dusot a stád velkých dupot;
jak zurčení ručeje, tlumený šumot,
pak dutě, jak bzučení z nesčetných úlů,
se rozzvučel v luně hlubokých doubrav,
vždy jasnější stával se hlahol ten matný,
hlas lidí to byl, hlas Čechových přátel,
a v jásot tak velký teď zmohutněl ryk ten,
že hora se třásla, a na pláni jasné
tím zlatým, tím mladým a blažícím sluncem,
pluk za plukem statečných mužů se jevil,
a v čele na vysokém ze chvojí křesle
na povozu z dubu, kovaném stříbrem,
v plášť halena temný, a vlasy jak mléko,
a bledá jak přízrak, seděla Charpa,
a třímala nádobu s popelem bratra
tak v náručí něžně, jak dítě své matka.
Lech za rohy krásné ved’ povozů voly,
a Charpina orlice kroužila bílá
nad plavou mu hlavou, Ildána, kmet moudrý,
mu po boku šel; teď stanuli všickni
a pozvedli zraky, a pozvedli zbraně,
by vítali Čecha. Jak mohutný dubec
na hoře stál tiše, do zlatého štítu
však udeřil teď, zvuk planinou zahřměl,
a v nový tu jásot zas propukl lid.
A pluky se hnuly, na patě juž hory
se octly, a jali se stoupati k chlumu,
a nové vždy davy se valily z lesů
a stoupaly vzhůru, jak vody se ženou
na vysoké břehy, když vichor je zmítá.
Jak praskalo křoví pod pádnými kroky!
Jak ssulo se s rachotem kamení drobné,
jak voláním mužů vzduch ranní se vlnil,
jak hlaholil sladce žen zpěvem a dětí!
A výše a výše se brali, vždy jasněj’
zněl radostný jásot! Teď dosáhli cíle:
kraj před nimi leží, ten široký, luzný,
kol věnčí jej hory, a blankyt se směje,
a žehnání deští naň přesvaté slunce.
Lid mlčí, a muži, již na plecích bohy
své rodné sem přinesli, na zem je staví
a čely zem bijí, a ženy své děti
do výše zdvihají… Teď posvátné ticho,
jak v hluboké noci když panuje spánek,
se rozléhá horou. Jen skřivánci zpěvem
svým sladkým a mírným, a jásavým zase,
jas slavili jarní. A vysoko v blankyt
nad hlavami všech, na omšené skále
ční postava Charpy, a zdá se, že roste
výš ještě výše v tom tmavém svém rouše,
a bílé vlasy jí po větru vlají,
a zrak zeje dokořán, světlo se vrací
do shaslých těch zřítelnic zákmitem modrým,
vzlyk z hrdla se dere, a kovovým zvukem
hlas její se zachvěje v hlubinách ňader,
a ze rtů to zazní: „Já prohlédla, bozi!“
Pak chýlí do dlaní tvář přízračně bledou
a pláče a pláče, a pozdvihá ruce
a žehná té zemi, té kolébce svaté,
kam z dlouhého vyhnanství nazpět se vrací.
Lid úžasem jat, něm hledí na věštku,
a každému vzlyk její otřásá hrudí,
a v hlubokém tichu, při pláči té ženy,
při šveholu skřivánčí písně, při šumu
těch starých kol dubů, Čech mluviti jal se,
a skřivánčí jásot i Charpiny slzy
se v hlase mu chvěly, když nadšeně zvolal:
„Hle, kolébka otců i budoucích reků!
Kraj dávno nám slíbený, osudem daný!
Slib bohů se splnil! Buď věčná jim sláva!“

A padl na tvář a políbil zemi,
a všickni tak činili, kropili slzou
tak sladkou a něžnou syrou tu půdu,
jak matku by vítali po dlouhé pouti.
A zase zněl jásot, a jediným hlasem
tak zahřměly zástupy: „Vítej nám, země,
jež Čechovou slouti budeš na věky!“
A u nohou Charpy Lech objímal Čecha,
a zvolal: „Ty hlavou jsi zvolenou lidem,
chci poslušen být ti a sloužit ti v lásce!“
A Charpa jim žehnala, svornost jich krásná
do siných zraků jí vábila slzy.
Teď přistoupil k bratrům moudrý Ildána
a pravil: „Nuž vyvolte posly si záhy,
já naznačím strany, kde rozptylen žije
lid vašeho kmene, kde pastviny jeho,
kde vesnice v débřích, kde hrady na blátech,
po Němcích zbylé, a keltická města,
jež v ssutinách dřímou. Ta stavět vám bude!“
A volili posly, ti na koně sedli,
a kvetoucí haluze do rukou brali,
a na plece dřevěné obrazy skřítků,
a stařec jim naznačil hranice země,
o řekách jim mluvil, jež stříbrně vinou
se tmavými lesy, pak značil jim sídla,
kde Lučané bydlí a Pšované blízcí,
u chladných vod též kde Zličané pasou,
kde stateční Charvaté bravu si hledí,
vše pověděl jim, a v mlžinách siných
ty čnějící hory jim ukázal v dáli,
pod kterými Dudlebi v lesinách honí.
A Čech do úst poslů ta položil slova:

„Můj pozdrav Vám! Ve jmenu pokrevenství,
ve jmenu věčně živých blahých bohů,
ve jmenu toho, jenž z nich nejmocnější,
ve jmenu osudu já mluvím k bratrům:
My rozptýleni, slabi, trpěli vždy,
nám vůle cizí vlastní byla dosud.
Nuž spojíme se v jednu velkou obec,
ta společnou nám mátí na dál budiž!
Jak osamělý ostrov v moři cizím
ční blažený náš kraj, a nese k nebi
svou hlavu hrdě. Buďme jak ty luhy,
jež zrodily nás! Seřaďme se v lásce
v kruh jediný, a nezdolní, jak hory
ty kolem nás, tu půdu střezme svatou!
U průsmyků na stráži mužně stůjme:
Vždy chmurné cizí vrah ať spatří tváře,
brat pro bratra však vždy měj úsměv lásky!
Buď chvála svornosti, neb sílu dává!
buď chvála síle, volnosti to matce!“
Čech slova ta s nadšením uložil poslům,
a brali se pomalu do širých krajů;
Ildána však takto promluvil nyní:
„Nuž velikou oběť teď chystejme bohům!
Má dcero, ty druidický obřad znáš konat,
brav beze skvrn vyhledáš z krásného stáda,
ty ověnčíš oběť a posvátným nožem,
jímž snímáš dubové jmelí, ji skolíš!“

Ildána tak pravil, však dívka se chvěla,
neb nebyla posud konala oběť,
ač druidických obřadů taj znala chmurný.
Zrak její plachý se k Čechovi vrátil,
a bohatýr k sobě ji přitáh’ a pravil:
„Sám vykonej, starče, ten pošmurný obřad,
nechť od krve čista jest povždy ta ruka,
již, moudrý můj otče, vlož v ruku tu věrnou,
v mou ruku, jež k tobě se prosebně vznáší.
Zem celou když dal’s mi, i hvězdný dej věnec
té země mi luzný! Vždyť mám na ni právo,
na bílou Etnéu, na sen smavých nebes;
což není juž mou, když čarný květ lásky
nám oběma zároveň rozkvetl v srdcích
a rty naše na vzájem šeptaly sliby?
Za ženu Etnéu já na tobě žádám!“

Tak s bušícím srdcem Čech zvolal a stařec
stál sdrcen a něm, a hleděl na Lecha,
jenž bolestí zbled ’a tak oslovil bratra:
„Ne, Čechu! Měj zem si, však luznou Etnéu,
jež cenu má větší, než luhy a lána,
tu vyrvat si nedám. Mně slib dal Ildána,
on vládne v svém domě, ne rozmary dívčí!
Ty z prsou mi srdce rveš! Ustup! Jest mojí!“
A plamenným zrakem zíral na dívku,
a chvějící rukou po ubledlé sáhl,
však s hlubokým vzdechem se vrhla Etnéa
na prsa otci, a Čech se tak ozval:

„Ty ustup mi, bratře! Ildána když slíbil,
v tvou ruku že dá ji, ó netušil stařec,
že náleží mně juž! Zde rozhodnout může
jen sama Etnéa! Ať promluví ona.“

Lech ale vzkřikl: „Ó druzi mi věrní,
vy slyšíte, jaká zde páše se zrada!
Při naši suďte vy všickni, a rcete,
ký mrav by to byl, kdyby otcovo slovo
jak klátící třtinu lámalo dítě!
Když slib svůj ti dala, což tušila dívka,
že nad její vůlí juž rozhodl otec?“

Po slovech těch vřava otřásala vzduchem,
svár divoký přilét’, sup po krvi lačný,
všech zmocnil se mužů, jak na hoře stáli:
ten Lechovi svědčil, ten Čechu za pravdu
dal hřmotnými slovy, a hned na dvě strany
kol bratrů, již chvěli se němí a bledí,
se rozstoupli reci; juž blýštily zbraně
se ve davech obou, a ty proti sobě
se chmuřily jako dvě bouřlivé noce,
jež s tíží jen blesky své v temnotách tají,
a ruce těch bratrů, již z útlého mládí,
jak na jedné haluzi květy dva tiché,
druh byli ke druhu lnuli, ty ruce
teď rukojeť hledaly vražedných mečů.

Tu nad vřavou výkřik zněl zděšený Charpin,
na skále se vzpřímila, nádobu z hlíny,
jež jímala popel předrahého bratra,
nad hlavu pozvedla, a veškerou silou
pak k zemi jí mrštila, v střed mezi bratry.
Ti od sebe couvli, když s chřapotem dutým
a příšerným nádoba pukla, a vítr
se popele zmocnil, a vzhůru jej nesl
do korun stromů, kde kvílení bolné
se ozvalo v tichu, nastalém rázem;
a na skále Charpa, mátoha chmurná,
v ta hněvivá slova propukla divě:
„Klet budiž den, který nesvar zas zrodil,
a kletba buď té, která, druhá Labára,
mír mezi bratry zlým úsměvem rdousí!
Jeť klamem slib bohův — i jemu buď kletba!“

To slyšeli bratři a krev jejich stydla,
zbraň padla jim z rukou, hněv z prsou jim prchal
a zvolali z jednoho hrdla: „Ó, suď nás!“

A v náruč si klesli, a vlhli jim zraky.
Však tvrdě pravila Charpa jim takto:
„Jest plémě mých otců plemenem vlčím!
Ó hrozné ty blesky, jež v očích vám plály,
já v Bohomyslových viděla zracích,
tam v hlubokém lese, když Kolana skrušil!
Já soudit vás budu, vy sami tak chcete.
Nuž slyšte můj výrok — buď klet, kdo jej zruší:
Ty zůstaneš, Čechu, zde v slíbené zemi,
— neb podrobit třeba se rozkazům bohů —
ty však, můj Lechu, ty daleko půjdeš,
blíž k východu slunce; u veliké vody
krok zastavíš svůj, a tam založíš říši.
Má orlice bílá, ta vůdcem ti bude!
Ti muži, již s tebou se chystali k boji,
ať s tebou do nové se stěhují vlasti.
Trest obou vás bratrů, že toužiti věčně
teď po sobě budete, nikdy však v náruč
brat nebude jímati více juž bratra.
To rozsudek můj jest, vy čiňte, jak velím!“

Lech zašeptal tiše: „Buď vůle tvá svatá!“
A do dlaní bratří tvář schýlili s žalem
a zaštkali bolně. Lech zmužil se posléz
a úzkostně zvolal: „Mám s luznou Etnéou,
jak s bratrem se loučit? Trest příliš jest těžkým!“
A zbledl, a Charpa, tak tvrdá jak skála,
na které chmurná a truchlivá stála,
svým kovovým hlasem, „Buď kletba jí,“ děla.

Tu pozvedla hlavu svou zlatou Etnéa
od prsou otce, a vzpřímená stála
jak mladistvá bříza oblitá sluncem,
a hlasem tak sladkým a dojemně snivým,
jak slavíka klokot, tak pravila k Charpě:
„Ó neklň mi, věšťko! Vždyť těžce tak strádám!
Však snáším svůj osud, jest síla v mém srdci
a světlo v mé duši, to vznítili bozi.
Slib jejich ne lichý. Já chápu teď plně.
Ta veliká oběť, jíž žádají pevně,
tři jsou to srdce! Nuž, mějte je bozi!
Ó Čechu, ó Lechu, jak já buďte silni!
Já vidím, že stará ta rodinná kletba
vás doposud tíží a smyta že není
krev, která tekla kdys v bratrském boji.
Tu kletbu do domu vám přinesla žena,
a žena ji smyje! Jsemť z plemene Keltů,
jak byla Labára, ta osudným hlasem
mne k výkupu volá… Ó Čechu, teď chápu
sen prorocký svůj tam v ohnivé sluji.
Juž vím, po čem lační ta mateřská země,
čím její přízeň já pro tebe koupím!
Ach otče můj, známť já ty obřady druidů!
Viz, že ne marné tvé učení bylo!“
A tasila nůž svůj obětní rychle,
a vnořila v labutí hrdlo jej rázem,
vzdech ze rtů jí letěl, krev lila se z rány
na bílé to roucho, na syrou tu zemi,
jež lačně ji pila, a s výkřikem divým
do prachu se vrhali muži i ženy,
na znamení smutku v tvář ryli si nehty;
vzduch plnil se nářkem a stařec Ildána
rval vlasy si bílé, a bratři lem roucha
té labuti bez skvrn líbali v slzách.
A na šedé skále do temného pláště
líc halila věštka, pak kovovým hlasem
tak zvolala velkým: „Ó běda mi bídné!
Má nenávist zlomila květ tento bílý!
Hlas děsů to byl, jenž kletbu mou prones’.
Však za to hlas bohů teď zřejmě mi mluví.
Nuž poslyšte poslední slova má všichni!
Já zaklínám všemi vás hrůzami noci,
mým poslušni buďte rozkazům přísným.
To velí vám bozi, co já nyní velím.
Můj úkol jest skončen, teď zemříti sluší.
Sem na klín mi položte labuť tu bílou,
a kolem nás nakupte hranici velkou
a sestupte s hory a zapalte lesy,
jež, od pláně na chlum, sem hustě se šíří.
Mne kouř jejich udusí, pod samé hvězdy
pak duši mou ponese v lijáku jisker!
Nuž dovršte oběť, již osud si žádá.“

Tak zvolala Charpa a na balvan sedla,
a zsinalá byla, juž mrtvou se zdála,
a nadzemní hrůza se z očí jí lila
a pojala všechny, a činili mlčky,
jak byla jim velela; valili dřeva
kol z kamene křesla na omšené skále,
a Čech s bratrem Lechem jí mrtvou Etnéu
do klínu vložili, pokrytou květy,
pak stoupali pomalu níže a níže
až na širou pláň, a na patě hory
kol do kola zažehli dubové lesy.
Ty svítily rudě jak jarní to slunce,
jež k horám se klonilo, v oblacích šedých
juž lože si hledajíc pro noční spánek.
A hodiny prchaly, plašeny hrůzou,
a výše a výše po skalnatém boku
se s praskotem požár ku vrcholků hory
jak divoká zmije valil a šířil,
a větry jak ohařů vyjící smečka
ty ohromné plameny štvaly a hnaly,
noc příšerná černost svou věšela kolem,
a sypala z pláště dešť krvavých jisker,
tak krvavých jako ta záplava děsná,
v níž na nebi hvězdy vadly jak květy
na hořící louce, a z plamenné hrůzy,
na vrcholku hory, kamenné křeslo
jak obětní oltář se nořilo temně,
a olbřímí postava mrtvé juž Charpy
tam seděla velebná, chovajíc v klíně
tu bílou a sladkou labuť Etnéu.

A dole bratrům a starci Ildánu
žal hlodal srdce, a zírali vzhůru,
jak plameny šlehaly, blíže a blíže
jak na balvan draly se lačné ty stvůry,
by shltaly svatá tam oběti těla.

Teď v ohromnou klenbu se spojily ohně,
mžik ještě věštky a bílé Etnéy
byl viděti obrys na řeřavém nebi,
pak zmizely v plamu, a jediná výheň
kraj celý zdál se, a černého kouře
sloup ohromný rostl až k výšinám nebes.
Tou nesmírnou pochodní Čechova země
jak brunatem polita, rudě se rděla,
a stařec Ildána Čechovi pravil:

„Zdroj mého pláče jest vyčerpán zcela.
Ty slzy své usuš. Jdi úkol svůj konat.
Etnéa juž byla! I zvuk toho jmena
se v propasti ztratí, jež nepaměť sluje,
a němota bude té oběti příkrov,
té oběti veliké, hluboké lásky!
Zem celá jest prachem těch, kteří byli,
a kolik jest jmen, jež v podání žijou?
Dost na tom, čin každý když plody své nese.
Nuž jmeno mé dcery nechť v nepaměť zmizí,
smrt její marna nebude přece!
Zvuk harfy se tratí — však zachvění sladké,
jež probudil v duši, to na dále trvá,
i když ona duše o zvuku juž neví!
Tak plemeno tvoje, bez vědomí, na vždy
mé bílé Etnéy veliký příklad
ve srdcí hlubinách zachová věrně,
a v paměti tonout bude mu stále,
jak krásně a blaze jest přinášet oběť;
a s vědomím tím, tvé plémě, ó Čechu,
zem tuto předrahou držeti bude
až v dobu, kdy nebesa setřesou hvězdy,
a slunce a luna v temnotách shasnou…“
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —

Ildána tak pravil, a mlčeli všichni.
Čech v tichosti hlavu pozvedl mužně —
a hle, z rudé záře s mocným teď šumem
bílých svých křídel se orlice nesla,
a řídila let svůj k východu slunce…

Tu bratři s těžkým se loučili vzdechem:
Lech s druhy za bílou orlicí bral se,
Čech do nitra nové kráčel své vlasti,
a hora jim svatou svítila zorou…