Čechův příchod/III.
| Čechův příchod Julius Zeyer | ||
| II. | III. | IV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Čechův příchod |
| Autor: | Julius Zeyer |
| Zdroj: | ZEYER, Julius. Čechův příchod. Praha: Eduard Valečka, 1886. s. 69–91. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Čech končil tak, a moudrý povstal Ildána,
a hlas jeho radostí chvěl se, když zvolal:
„Buď třikráte žehnán, ó dne plný slávy!
Buď třikráte žehnán, ó reku, jejž bozi
’sléz do země přivedli té, která truchlí
jak u bohatýrovy mohyly vdova!
Já poslední z Bojů tě vítám, v tvé ruce
co dědictví posvátné kladu tu berlu,
o kterou Sigoves se podpíral mocný!
Hle, kořím se před tím, jenž zemi jest vládcem!“
A klekl a klonil se. Čech ale povstal
a líbal mu tvář, a Lech přitiskl ke rtům
lem jeho roucha, a jásotem hlučným
ti ostatní muži svou jevili radost.
A znovu zas kroužily plněné rohy,
hluk hlaholil síní, Ildána u krbu
však znamení dal, a v nastalém tichu
tak mluviti počal: „Juž dřímají lesy,
ó zajisté, Čechu, že v táboře lidu
juž nepokoj o tebe začíná růsti;
chci radou ti býti, nuž uvaž má slova:
Lech na koně sedniž, já povedu lesy
jej nejkratší cestou, znám pusté to město,
jež v ssutinách dříme, kde lid tvůj tě čeká.
My sdělíme zvěsť jim, že konec jest pouti,
a povedem přímo je ku siné hoře,
jež na pláni čeká, jest Řip její jmeno.
A uzříte s temena vrchu kraj celý,
jak v úděl jej osud vám uštědřil dobrý.
Ó dobře vrch oltářem nazvala Charpa!
Vždyť tvarem jím zdá se, a v klíně svém chová
tak posvátný oheň, tak zlatý a čistý
jak samo slunce… Na temeně jeho
ty, Čechu, nás čekej, a zápalnou oběť
pak uchystej bohům. Znáť dcera má obřad,
a sluhové domu ti skácejí stromy,
a hranici složí, a přiženou brav tam.
Mluv, zdá se ti rada má dobrou či lichou?“
Čech klonil se starci a jevil svůj souhlas,
a povstali muži a ruch byl teď v domě:
tu sluhové na sebe volali hlasně,
tam zase ti muži se loučili s Čechem,
již, hosté, jej byli vítali ráno,
a domů se brali, do blízkých teď vesnic,
a venku před dveřmi juž hrabali koně,
Ildána kde rozkazy sluhům svým dával.
Čech s bratrem svým prodléval posud u krbu,
a o sloup opodál u samých dveří
zjev bílý Etnein se podpíral v stínu,
a plavými vlasy šer prozářiv síně,
čar oblaku měl, jejž zlacuje slunce.
A všickni tři mlčky se nořili v dumu
tak dlouho, až na prahu zvolal Ildána:
„Nuž vzhůru, můj Lechu!“ Tu setřásli sny své.
Lech poslechl starce, jenž s Čechem se loučil,
a na koně sedal a bílá Etnéa
bez hluku zmizela, přízrak jak luzný.
Čech za bratrem hleděl, až se starcem ve tmách
se ztrácel, pak vrátil se do síně šeré:
krb zářil tam jasně, však prázdná juž byla,
jen chůva tam stála a chystala lůžko
mu z medvědích kůží za záslonou pestrou,
jež se stropu visela; přála noc sladkou,
a odešla tiše… Čech sedl na lůžko,
zrak obrátil k hvězdám, jež kmitaly venku
tak slavně nad střemchami plnými květů
u dveří síně, jež dokořán zely,
a duch jeho nořil se v myšlenek tůně…
A zatím při kmitání samých těch nebes
teď šumícím hvozdem jel Lech a Ildána,
a moudrému starci Lech blouznivě pravil:
„Jak paprsky s nebe teď na hvozdy prší,
a tmu jejich, jinak tak smutnou a tesknou,
v šer přesladký mění — tak krása tvé dcery
po celý večer mi zářila v nitro,
a vlažila žíznící duši mou rosou!
Jak dobří jsou bozi, že k tobě nás vedli!
Ty’s podoben dubu, jenž na skále stojí
a s oblaky mluví — u nohou mu pramen
však temení v stínu, a plyne tak tiše
a hvězdy své obrazy v zor jeho noří.
Tím pramenem čistým tvá dceř jest Etnéa!
Ó, zajisté božstvo že sídlí jí v duši!
Ó dobrý Ildáno, i mně buď tak štědrým,
jak Čechovi byl jsi. Ne, štědřejším ještě!
Ty jemu dal’s berlu, své dědictví celé —
ó dej mi Etnéu — sen vesny a nebes!“
Lech mlčel, neb dojmutím hlas jeho vázl;
Ildána však pravil: „Buď žehnána chvíle
ta nade vše sladká! Já četl v tvém oku,
že dobrým jsi, reku! A na čelo vtiskli
znak bozi ti veliké budoucí slávy!
Tvá duše je hluboká, chvěje se něhou,
snů smělých a krásných v ní poklad se tají.
Nuž, budiž má dcera ti ženou, můj Lechu!“
Les radostným výkřikem jinocha zazněl,
a jinoch a kmet se objali vroucně,
a slavně kmitaly nad nimi hvězdy,
co posvátní svědci posvátného slibu.
A jinoch a kmet dál jeli tou nocí,
jež vlahá se klonila s polibkem k zemi
tak tichá a mírná, tak plná něhy,
a noc ta se dívala za nimi lesem,
a noc ta se dívala hvězdnými zraky
do síně zároveň, šeré, kde s lůžka
Čech rozechvěn vstal, neb spánek jej minul,
a z domu jej nepokoj pudil do háje,
kde chladící větřík se stromovím chvěl.
Kol bylo ticho, jen blýskavý ručej
lkal v trávě a zpíval, přes kameny spěchal
a skrýval se hvězdám, kde nejhustěj’ stromy
se scházely v sněm, a se klonily k sobě.
A tiše jak ve snách za ručejem kráčel,
Čech, jemuž vidiny zářily jasné,
však pojednou stanul a za peň se ukryl,
neb ona, jež kouzlem snů jeho byla,
hle, bílá Etnéa, zjev nejsladší něhy,
tam pod dubem stála, tak snivá a luzná,
že opět se jinochu zdála, že duší
jest svatého stromu. Tam v přísvitě stála,
a plavými vlasy jí pohrával vánek,
a v dlani se zdálo, že plane jí hvězda!
To rozžatý kahan byl z dubové kůry
a paprsky světla z něj linuly chvějné
a bloudily po její schýlené tváři,
když klekla a na vlny ručeje kahan
svůj stavěla člunem; smích zazněl tu náhle
a chůva se zjevila na druhém břehu,
a dívka se lekla, až převrhla kahan
a vzkřikla a zakryla tvář svou, když plamen
dřív do výšky zašleh’, pak ve vodě shasl.
Však chůva se brodila pěnivou vodou
a po boku stojíc jí, pravila takto:
„Proč, úlisné dítě, zde provádíš čáry?
Ty zkoumáš svůj osud, svou budoucnost hádáš?
Tak po vodě lesklé při kmitání nebes,
jak ty právě, plamenem dívky se tážou,
zda sen jejich lásky se ukončí šťastně?
Ty ale posud přec nevíš, co láska?
Co s tebou se děje? Proč pláčeš, Etnéo?“
A dívka se tulíc k ní, v odpověď děla:
„Ó běda, když více než hru značí plamen
ten ve vodě shaslý, neb zvěstuje pak mi,
že lásku mou konec, ach, neblahý čeká!
Já miluji, chůvo! Ten cizinec mladý,
jenž ráno nás našel u hřmícího slapu,
on jímá mou duši. Ty slyšela’s, chůvo,
jak vyprávěl otci o kletbě a blahu
té divoké lásky Labáry? ó chůvo,
zvuk jeho hlasu, jak zachvěl mi srdcem!
Co trpěl tou kletbou! Tím rozbrojem divým,
a k jakému úkolu zvolili bozi
jej silného, dobrého! Budoucnost velká
mu otvírá brány, však menší jest čaru
přec onoho, kterým vzal duši mou v jarmo.
Ó třikráte šťastna, jež ženou mu bude!“
Tak blouznila dívka, a v úkrytu jinoch
ji slyšel, a slunce mu vcházelo v srdce,
a přemítal, dojat, co slušno mu činit,
a potlačil jásavý radosti výkřik,
by růměnec studu tak ušetřil dívce.
A zatím, co šťasten, osudu žehnal,
tak pravila chůva: „Trud veškerý zanech,
ty z holubic nejtišší, poklade zlatý!
Já k lásce až šílené přinutím reka!
Znám čary, co kujou a vážou jak osud!
Slyš! Najdem-li v hlubokém lese kdes vrbu,
k níž šumění vody nevniklo nikdy,
ni štěkot psů domácích — blaze nám bude.
Neb z větve té vrby, té zelené vrby
my zrobíme nástroj až k podivu mocný!
Když při svitu luny jej přiložíš ke rtům
a dechem svým vylákáš tichounce zvuky
a myšlenky upneš na osobu jistou,
té zmocní se osoby touha tak mocná,
že za tebou přijde přes hory a doly.
Věř, i kdyby v mohyle mrtev juž ležel,
ten, jejž by’s vábit tak za sebou chtěla,
on z mohyly vstávat by musil, za tebou
stín jeho by přišel, tvou donucen hudbou!“
Etnéa se zachvěla, pravila pevně:
„Ne, chůvo, já pohrdám čarem tvým mocným,
děs ze slov tvých vane! Ne temnými kouzly
já poutat bych chtěla jej. Duši mám jasnou.
Já světla jsem dcera! V moc vyšší já věřím.
On sluncem jest mým, a jak luna za sluncem
po dráze, jež na věky určena, kráčí,
po něm jen toužíc, — tak duše má věčně
za Čechovou duší teď kráčeti bude,
ať v kterém teď koli se zrodíme světě
na daleké pouti tam k onomu cíli,
kde duch všechen splyne ve prazdroji ducha.
Ne dříve-li, tam já s ním spojena budu!“
Tak zvolala dívka a pozvedla ruce
ku hvězděné výši, a mlčela chůva,
a hlubokým tichem té posvátné noci
hlas Čechův teď ozval se ze šera stromů,
pln něhy a touhy a sladkého čaru:
„Já našel tě, zlatý můj osude krásný!
Zvěst nelhala, splnili bozi svůj slib!
Ó luzný ty květe! Ó slasti všech zdroje!
Dech lesin tak svěží není jak ty!
Ty’s snivá jak studánka v úkrytu horském,
ty kráčíš jak oblak! Ne, plyneš jak píseň!
Ó, svatý ty zpěve, ó plň moji duši,
ať vzhůru ke slunci jak orel se nese,
na křídlech, jichž vzmachem jest každý tvůj hled!“
A vysoký, ozářen hvězdami, vyšel
ze stínu prastarých šumících stromů,
bůh jako mladý, a rozevřel náruč,
pln touhy a lásky, a zraky mu plály,
tak hlubokým nadšením, čistým a ryzím,
že ruměnec na tváři nevzplanul dívky,
klid hluboký jako bezedné vody
a důvěra pevná jí vešly do duše,
bez výkřiku, vzpřímená, povlovně, tiše,
vstříc nesla se muži; jak květina luzná
na srdce mu klonila krásnou svou hlavu,
do očí jak rosa jí vstoupala vláha
a pravila šeptmo: „Nuž, vezmi mou duši!“
Čech schýlil se nad ni a promluvit nemoh’,
zrak nesměle sklopil před velkým tím zrakem,
jenž věrně a prostě oči jak srnčí,
a bezedně jasně jak nebesa sama
pod jejím čelem, zdroj paprsků, zářil,
však v hrudi mu bylo, jak blahé když jitro
se z úsvitu rodí ve zlaté slávě.
A kolem nich lesy se koupaly v mlze,
a chvěly se štěstím nad jejich blahem,
a vody se zurčivě v travinách smály,
a zároveň ronily na květy slzy,
a vysoko bílá svítila dráha,
po které bohové blažení kráčí,
a ze svatých dlaní jich krápala dolů
tak opojná milost do vznícených srdcí,
že milenci rovni se cítili bohům!
A snivě děl Čech: „Tak půjdeme spolu
až na práh, kde Morana v mrákotách sídlí!
U mého krbu ty seděti budeš,
ó ženo! Má berlo! Ty pavézo bolům!“
„Nuž, bozi tě slyšeli,“ pravila chůva
teď blížíc se jim, a slzy jí tekly
zpod šedých řas. Však uschly jí rychle,
a napomínala s rozvahou dívku:
„Však nyní juž pod krov, ó drahá Etnéo!
Ne slušno, bys déle zde s mužem teď dlela!
Noc chýlí se valně, a povinnost volá
vás oba před úsvitem s lůžka tak záhy.
Vždyť velikou zápalní připravit oběť
nám kázal Ildána.“
Tak pravila chůva,
však bílá Etnéa jí v odpověď děla:
„Dnes na tobě není mi rozkazy dávat!
Vždy poslušna tobě jak dítě jsem byla,
v té noci však poslušna moci jsem vyšší,
a proto teď slyš, co konat ti velím.
Jdi do domu rychle, a druidická roucha
mi připrav, a netaž se více pak po mně.
Před východem slunce přijď sama na horu,
až přiženou brav tam pro posvátnou oběť.“
Tak pravila bílá Etnéa, a chůva
jí poslechla mlčky, neb s vysostí klidnou
vše byla pronesla. Sama teď s Čechem,
zas mluviti jala se, spůsobem tímto:
„Ty, reku můj silný, se odřekni spánku!
Jdi podél potoka k pasece rosné,
tam nad sněhy bělejší kalina kvete,
pod jejími větvemi, ozbrojen, čekej,
ne mečem, však mlatem svým kamenným, těžkým.
Já povedu přímo tě k ohnivé sluji
pod samou horou, na kteréžto chlumu
ty s lidem svým sejdeš se, s otcem a s Lechem.
Taj planoucí země zjevím ti velký.“
Čech poklonil hlavu a se vzdechem díval
se za dívkou mizící v závistném šeru.
Pak pro mlat svůj spěchal, pro kamenný, těžký
a podél potoku k pasece kráčel,
až tam, kde sen sněžný svůj kalina snila;
pod jejími větvemi seděl a v duši
mu vidiny bílé s ní kanuly sladké,
tak dlouho, až nejsladší vidina skutkem
před zrakem mu stála — luzná Etnéa.
Třpyt hvězdný jí linul z rouch druidických, bílých,
na ramenech, na nohou, na hrdle kruhy
jí svítily bledě, jak srp kmítá luny,
a s hlavy, zdobené dubovým věncem,
až na paty závoj pestrý jak duha,
pln zlatých jisker, jí plynul, a dýka
za širokým, řetězy zdobeným pasem,
jí trčela. Z pochvy ji tasila dívka,
a hbitě jí s kaliny dobyla květy,
a složila v kytici[red 1] kořisť svou sněžnou.
„To vesny je pozdrav posvátnému ohni,“
mu pravila tiše, a Čech když chtěl mluvit,
tu bránila mu, prst kladouc na ústa.
„Ni slova nám pronésti sluší po cestě,“
tak šeptala posléz’, pak znamení dala,
by Čech za ní kráčel, a nesla se nocí
jak ode rtů pěvce zpěv snivý se line
u rozměru ladném, a zvonění kruhů
na rukou a nohou, při souměrných krocích,
tak znělo, jak varito zpěv když provází.
Tak nesla se nocí jak vůně, již dýše
zem dotknutá jarem, tak nesla se nocí
sen jako zlatý! A pádnými kroky
Čech za ní kráčel, a opojil více
jej vděk její, který jak září ji halil,
než opojit sny mohou, vůně a zpěvy,
a bylo mu, jako by perutě orla
jej do dáli nesly za hvězdnými cíli.
A lesy jim kývaly po tiché pouti
a nebe jim svítilo svatými světly,
a vítr a potok jim nepřestal housti,
až dosáhli hory. Tam stanula dívka
a rekovi velela posuňkem slavným,
by odvalil balván omšený, šedý,
jenž skrýval do sluje tajemné vchod.
Ten zazděn byl pečlivě, zarostlý bejlím.
Teď do stěny složené z dubových břeven
a z kamenů drobných, pokrytých mechem,
mu kázala bušiti mohutným mlatem.
Hrom jeho ran se hned rozléhal horou,
dešť jisker a blesků, prachu a rumu
do temnoty lil se, a černěji nad ni
zel brzy úzký jim v ústrety otvor.
Tím vešli a mrákotnou brali se chodbou,
jež přivedla v klín je svatyně ohňů.
Tam hrůza se pojila s lepostí čarnou.
Slůj ohromnou kobkou se zdála, a v prostřed
plam modravý, prokvetlý rudými šlehy,
jak sloup rostl z bezedna k vysoké klenbě;
zem chvěla se duníc dutými hromy,
dým průhledný příšerně valil se z hloubi,
a měnil se v jiskřící hlatě po stěnách,
až jeskyně zdála se stavěna z hvězd,
a opojně do nozder poutníkům vnikal,
krev prudce do mozku a do srdce hnal jim.
Čech omámen couvl od bezdna, kde vířil
proud divoké vatry, Etnéa však blíže
ku sloupu z ohně své řídila kroky,
tam vztýčila se a vysoká stála,
v tvář hleděla hrůze, dým nadšeně ssála
a do ohně metajíc z kaliny květy,
v tu, hlubokým hlasem, propukla píseň:
„Ó praživle žárný, ty nejčistší ze všech
ty, bleskem jenž sluješ, když ve stromech z mraků,
pták s křídloma zlatýma, hbitě se míháš,
ty, ohněm jenž sluješ, když vlající plášť tvůj
nás od zimy chrání a dech její ptýlí,
ty, sluncem jenž sluješ, též hvězdou i lunou,
ty, světlem jenž sluješ v svém nejsvětším zjevu —
ó mohutný živle, já kořím se tobě!
Jsouť bozi jen myslícím světlem, jsouť ohněm,
jenž ve dvojí podstatu jsoucnosti vešel.
Hu zove se jedna a Korydvén druhá.
Hu tvůrcem jest světa, on pronikl zemi
a burácel divokou láskou jí v hrudi,
a burácel divoce v prsou pak lidí,
již jeho a země jsou vlastními dětmi;
vřel požárem v žilách jim, těkali bludně
po nivách a horách a ničili slepě.
Tu za nimi Korydvén, bohyně cudná
— buď třikráte chvála jí, labuti bílé —
na lodi své stříbrné blankytem plula,
pták bělejší sněhu, se pustila na zem,
a paprskem nejsladším vnikala dětem,
jež zplodila země, do úkrytu srdce,
a vznítila něhu tam, touhu a píseň.
Tak učila krby je stavěti tulné,
a od hroudy zraky povznášeti k hvězdám,
a učila bardy, jak harfou a zpěvem
ten nejčistší oheň, jenž nadšením sluje,
vždy znova zas křísiti, shasne-li v srdcích!
Hu sílu dal, žití, a Korydvén duši!
Vždyť duše i žití jsou světlo a oheň,
a co tajemně pouti duší se zove,
to stále a stále se rodění znova,
kruh široký lidského bytí a chtění,
to čistší jest pouze vždy vzplanutí nové!
Jest očistou oheň, a svět věcí zhyne
tou očistou ztráven! Pak země té přízrak,
květ bělosti hvězdné, do zdroje skane,
do věčného zdroje přesvatého světla,
zkad spása vší hmoty, paprslek vyšel!
Ó praživle žárný, jak miluji tebe!
Sem na mne syp zářících jisker svých liják!
Hoď na mne to hučící rudé své roucho,
a trhni mne vichrem svých křídel do hlubin
svých paprsků tvůrčích! Vždyť krásnější bytí
na toho přec čeká, kdo tajem tvým prošel!“
Tak zpívala druidka, a hlas její rostl
jak šlehání plamu, a blíže, vždy blíže
se šinula k bezdnu, kde vířila bouře,
a z podzemí rachot jak dýchání obra
zněl příšerně, děsně, a plamen jak ruka
po dívce juž sahal, juž klesala v propasť,
tu schvátil ji Čech, a svým ramenem silným
zpět trhl jí k sobě, a v náruč mu padla
jak skosený květ, a Čech k srdci ji vinul,
a držel ji pevně, však ona zas v oheň
zrak nořila, velebně vztýčila hlavu,
a svatými výpary věštecky zpita,
zas mluvit se jala, jak tonoucí ve snách:
„Věz, třemi že kruhy veškeré bytí
se blíží ku praboha nejsvětší slávě:
kruh první jest prázdnoty zející propasť,
jest spánek to hluboký, zárodků snění —
v tom bezdně byl lid tvůj, když trpěl a snášel
jak svalený k zemi, když pojil se slzou,
a útěchy neměl než vlastní své vzdechy.
Vzdech ale, a slza jsou kořenem spásy!
Vždyť ze slz se duha mu sklenula krásná,
a vzdechy se spojily v mohutný vichor —
ten na brány osudu burácel hromem,
a ze spánku budil, a vyšel lid jarý
tak z prvního kruhu, a na tebe čeká
a za tebou půjde jistým teď krokem
do kruhu druhého, do kruhu boje,
jejž druidové poutí nazvali duší.
Boj myšlenek jest to, volnosti rozkvět.
Kruh druhý ten dodává lidskému bytí
tu nejvyšší cenu, ač bolestmi vede.
Po věky tím kruhem potomci tvoji
pouť konati budou za svatými hesly.
Tam veliká kyne jim, nejčistší sláva!
Ó, Čechu, pak vejdou do třetího kruhu,
jenž vítězstvím jest a blaženstvím sluje,
do kruhu, v němž panuje přesvětlá láska!
Ó, Čechu, tak daleko k výsluní jesti,
že nestačí zrak můj, by postihl štěstí,
jež na lidstvo čeká, až vrcholu dojde!
Juž kalí se vidina, mrak stíní mysl…
Duch unaven letem juž perutě skládá!“
A slabě juž šeptajíc končila vzdechem,
a hlava jí klesala; zavřela oči.
Čech polekán táhl ji k východu sluje,
však opět se vzpřímila, pohledla na něj
a zašeptla tiše: „Dřív úkol svůj skončím!
Hleď kolem sebe!“ A mlčela opět.
Čech pomalu prohlížel svatyni ohně,
a viděl, že menší se hloubaly sluje
do tvrdých skal, a z jich tajemných stínů
se poklady třpýtily kovových zbraní,
a kamenů drahých, a stříbra a zlata,
a do tmy se ztrácely popelnic řady,
a kamenná křesla ze soumraku čněla,
a kostlivci bílí v příšerném klidu
na stolcích těch seděli, oděni v roucha
juž zetlelá… Někteří zbraň měli, harfu,
v svých bez pleti rukou, a na hlavě věnce
neb blyskavé přílby, a z úst jejich němých
smrt chmurně se šklebila, z bez očí důlek,
mraz hrobový vanul, a zírala hrůza.
Čech necítil jí, neb neznalť on bázně,
čar velkého podivu pojal jej pouze,
a tázavě hleděl na luznou Etnéu.
Té nadšení zaplálo znova teď v očích
a velikým hlasem tak pravila reku:
„Můj Čechu, ó poslyš! Toť hrobka mých otců!
Ty’s dědicem jejich! Tam hleď k tomu stolci,
kde ve zlaté zbroji své bohatýr sedí,
ten největší ze všech, ten přeslavný olbřím,
jenž udatných Bojů kdys přivedl plémě
sem v drahou tu zemi za soumraku doby!
Toť Sigovés sám, a mnou mluví k tobě:
Zbraň jeho slavnou a meč jeho vezmi!
Ó posvěť tu zbraň, kterou potřísnil krví!
On okovy kul, a ty budeš je lámat.
Ne násilí pášeš, ty béřeš svůj úděl;
co násilí dalo, to násilí vzalo,
však z krve a ohně teď vyrůstá práva
strom plodný, a ovoce ponese velké,
a mečem je chrániti bozi ti velí!
Zbroj tedy vezmi, můj vítězi světlý!“
Tak zvolala dívka, a veleba svatá
jí zářila s čela a ze zraků čarných,
a bohatýr zašel do jeskyně hloubi,
a mrtvému s hlavy vzal přílbu a z rukou
meč těžký a štít, a hle, břemena zbaven,
v prach mrtvý se skácel, leb chrastila dutě
na skalnaté půdě. Však bohatýr silný
zpět vracel se k druidce, ta vysoká stála
v tom bílém svém rouše, a úsměv pln vděku
teď na rtech jí svítil. Juž nebyla věštkou,
zas byla jen dívkou, a srnčími zraky
o lásce své mluvila hluboké, tiché,
a zjev její snem byl o nejsladším blahu,
a šveholem ptáka se řeč její zdála,
když Čechovi pravila: „Moje ty slunce,
tak viděla dávno jsem tebe juž kráčet
ve zlaté zbroji! Tak plavé tvé kštice
ti proudily na pás, tak ranní ti zora
ze zraku svítila, vidmem když krásným
jsi v prorockém snu se mi poprvé zjevil!
Slyš, jak se to dálo… Má posvátný oheň
moc tajemnou… Jako do hluboké vody
cos osudně láká, tak do klína jeho
to vábí, ač hrůzou to schvacuje duši…
Před rokem mne otec sem do sluje vedl,
a střemhlav já do ohně vrhnout se chtěla,
jak šílena kouzlem… Pád zadržel otec.
Mé tělo jak mrtvé mu v náruči dlelo,
však duše má letěla do zdroje plamů…
O žhoucích těch krásách ty tušení nemáš,
jež zrak můj tam postih’. Všech kamenů barvy
tam tekutě svítily, květy jak hlatě
na lodyhách z dýmu se houpaly, slapy
se řítily z jisker do ohnivých jezer,
a bludiček stáda hnal vítr jak mraky.
Tam veliká vatra, bílá a hvězdná,
bez dýmu a kouře, střed ohňů všech, plála,
a stále to znělo z ní, zpěvy jak svaté!
A stále k té vatře přilétaly stíny
tak bledé a slabé, a pily z ní, pily,
a více a více nabývaly síly,
čím více z ní pily, a krásy a vzletu.
To svatého nadšení oheň byl čistý,
a stínové oni, to byly duše
těch mužů a žen, jež zvolili bozi
k velikým činům, a přilétly duše,
když těla jich spící o činech těch snila.
Já hleděla tiše, až vzrušil mne přízrak:
na stolci z červánků postava stála,
z duh měla roucho a z blyskavic závoj
tvář její halil. Já strachem se chvěla.
A z plápolu vatry mně kynul ten přízrak
a ukázal na duši píjící světlo.
Já přihlédla. Čechu, jak tebe teď vidím,
já tenkrát tě spatřila, chrabrý můj reku!
Tvé vidmo se na mne tak blankytným zrakem
jak ty v této chvíli usmívalo tklivě,
hluboce v duši mou vnikl tvůj obraz!
Při prvním tvém úsměvu zjevno mi bylo,
že ’sléz přišel ten, o němž osud mi věstil.
Ó Čechu, já čekala příchod tvůj jistě,
neb ve snu mi tenkráte přízrak tak mluvil:
„On přijde, a jeho tvá zem bude rodná,
a země té štěstí on přiková k sobě.
Však zaplatit dlužno, co osud mu dává,
ne obětí malou. Zem po ní lační.“
Tak hučel ten přízrak, hlas jehož zdál se
mi podoben praskotu požárů divých.
Ta slova tak temná zdála se dříve,
dnes rozumím jasně. Zem lačnou tu nasyť!
Ó sladký můj reku, hleď, v hloubi těch hrobek
jsou nesmírné poklady, národů kořisť
všech, kolik jich táhlo kdy drahým tím krajem.
Štít lesklými kameny, zlatem a stříbrem,
ty naplň teď svůj, a v plameny třikrát
jej vyprázdni plný, ať nelační země!“
Tak radila dívka, a třikráte štít svůj
Čech poklady plnil, a třikráte v propasť
lup národů řítil se s rachotem hromů.
Pak za ruku jala jej dívka a vedla
jej ze sluje temna, a moc byla prchla,
a zora se smála na zlaceném nebi,
a rosou se třpýtily zelené lesy,
a ve zbroji zlaté Čech v úsvitu sladkém
jak slunce se zdál, a bílá Etnéa
jak květina vonná, jež z lůna se země
při červáncích rodí. A děla Etnéa
tvář obrátíc k němu, tiše a slavně:
„Nuž, na chlum teď hory já povedu tebe,
bys úděl svůj spatřil a vlasť svého kmene.“