Zvonečky/Ztracená a nalezená Růženka
| Zvonečky Stanislav Řehák | ||
| Útlocitná Mařenka | Ztracená a nalezená Růženka | Jak Jeníček máslo prodal |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ztracená a nalezená Růženka |
| Autor: | Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický) |
| Zdroj: | ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Zvonečky. Obrázky z věku mladistvého Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 15–18. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Verze ze souboru Povídky (1880): Malá Růženka | |
Ze školy kráčela děvčátka po dvou, rokujíce živě vespolek. Když byla již došla místa, kde se obyčejně rozcházela, a kde je pan učitel opouštěl, oddělila se tři od ostatních a ubírala se k domu pana Plesnivého.
Pan Plesnivý pyl bohatým obchodníkem a váženým měšťanem. Měltě četnou rodinu, k níž i naše tři ze školy přicházející dívky náležely.
Když byly malé školačky zdvořile do světnice vstoupily a pozdravily, odešly do vedlejšího pokoje, kdež za stůl, na němž káva již přichystána byla, zasedly a posvačily.
Šloť u pana Plesnivého všecko jako na drátkách, jakž u řádného obchodníka ani jinak býti nemůže.
Po svačině mohly se děti pana Plesnivého vždy něčím pobaviti; bylať to doba odpočinku — doba zábavy. Dcerušky obyčejně hrály si s loutkami, jichž měly s dostatek; chlapci pak, jsouce starší, vyhledávali raději společnosti sobě rovné, prohánějíce se v tu dobu za městem.
Tentokráte se však dívkám do hry s loutkami jaksi nechtělo. Neustále na sebe pohlížely a všecky byly jako na trní. Matka nemohouc tak nápadné jich chování pochopiti, pravila: „Což si dnes nebudete společně hráti?“
„Ach, matinko!“ jala se nejstarší Pavlinka, sepnouc ručinky, prositi, „my jsme se na cestě ze školy umluvily, že tě poprosíme, abysi nám dovolila dnes jíti do lesa na jahody; slyšely jsme od svých spolužaček, že narostlo již velmi mnoho jahod v lese; a jsou prý tak červené jako panenská jablíčka; viz tato kytici, již jsem obdržela od Josefky Tichých.“ A Pavlinka nad hlavu vyzdvihla velkou kytici pěkných, červených jahod a podávala ji matce.
Ačkoli matka bojíc se, aby dcerušky nic zlého nepotkalo, chvíli odporovala, přece nemohla prosbě tak naléhavé odolati, zvláště když i Boženka a Růženka, mladší sestry Pavlinčiny, svoje prosby připojily.
„Jdětež tedy,“ pravila matka, „ale tobě, Pavlinko, přikazuji, abysi měla na Boženku a Růženku pozor. Brzy se vraťte a hleďte, aby se žádné z vás nic zlého nestalo.“
Dívky radostí zajásaly; ihned jaly se připravovati na cestu. S velikými širáky na hlavách a s košíčky, v nichž každá krajíček chleba uschovaný měla, na rukou, vydaly se na cestu k nedalekému lesu.
Blíže lesa stála myslivna, kterou obýval pan Tichý, městský lesník. V myslivně této zastavila se naše trojice malých děvčátek pro Josefku, dcerušku pana lesního. Odtud pak všechny vesele hopkujíce zahnuly do lesa.
Les, do něhož dívky naše se ubíraly, byl dosti veliký, tak že kdo v něm nebyl dosti dobře znám, mohl snadno zablouditi. Ale na to dívky ani nepomyslily, měly neustále na mysli jen ty krásné paseky s místy plnými červených jahod, jak jim to Josefka byla vylíčila; mimo to se svěřily úplně Josefce, která takměř každý kousek lesa velmi dobře znala. Vesele hopkujíce a radostně písně prozpěvujíce na povel Josefčin, pojednou všecky stanuly. Ohlednuvše se, spatřily v pravo ne sice příliš velikou, ale za to jakoby krví politou paseku, plnou jahod. Na nic nečekajíce daly se hned do sbírání.
I bylo to podívání na hemžící se dívky, kterak o závod své košíky naplňovaly. Podobaly se věru hromádce mravenčí.
Košíčky jejich byly však dosti veliké a tudíž přibývalo v nich jen ponenáhlu; mimo to jim jahody také zachutnaly, a protož nedivte se, že naplňovaly mimo košíček také jiné, mnohem hlubší nádoby, své žaludky; vy byste tak zajisté také činily, není-liž pravda?
Starší dívky nejsouce spokojeny s místem jedním — ač jim hojnosť jahod poskytovalo — těkaly neustále dál a dále, až vzdálily se malé Růženky, kteráž jim stačiti nemohla a na jednom místě za vděk brala, tak daleko, že ji nejenom neviděly, ale ani se jí dovolati nemohly. Tu teprve poznaly svou chybu a jaké nebezpečí hrozí malé Růžence. Zvláště Pavlinka, kteráž za Růženku zodpovědna byla, velmi naříkala a činila si výčitku, že se pro jahody tak zapomněla, Růženky si nevšímajíc.
Měly sice již košíčky plné jahod, leč ty již netěšily jich; neboť strach, jenž jim jejich srdéčka svíral, nedovoloval jim ani na nic jiného mysliti, než na ztracenou Růženku. I hledaly, volaly, plakaly — ale Růženku jakoby země pohltila.
Slunce již ponenáhlu chýlilo se k západu, a v lese počalo se velmi stmívati.
Nemůžete sobě, drahé děti, ani představiti, jak bolestně dojalo to dobré rodiče, když tak neslýchanou událosť uslyšeli. Nebyli by se snad ani tak lekli, kdyby jim nebylo povědomo, že se v lese nalézá plno hlubokých jam. Jámy ty, tak zvané hlíníky, byly právě v tu dobu vodou naplněny; a tudíž se snadno státi mohlo, že Růženka do některé z jam těch upadnouti a se utopiti mohla. Proto jsouce nanejvýš zarmouceni, rychle se služkou na cestu do lesa se vydali.
Pavlince a Božence bylo s druhou služkou doma zůstati. Na cestě k lesu stavili se starostliví rodiče u pana lesního, který se již všeho od Josefky dověděl, aby ho za pomoc požádali. Pan lesní s největší radostí prosbě jejich vyhověl. I zavolal rychle Štěka, svého honícího psa, a pak všichni k lesu pospíchali.
Pan Tichý, jsa lesníkem velmi zkušeným, rozdělil všecky osoby tak, aby na každou jistá čásť lesa ku hledání připadla. Sám pak se svým Štěkem — na nějž vlastně nejvíce spoléhal — šel středem lesa.
Již přešli téměř celý les, ale po Růžence nebylo dosud nikde ani stopy. Rodiče hořce plakali, domnívajíce se, že již ani svého milého dítka nespatří. I chtěli se již k jamám odebrati, aby v nich hledati se jali, než tu pojednou ozve se — štěkot psí. Pan polesný znamenaje hlas Štěka, rychle obrátil své kroky tam, odkud štěkot zavzníval; rodiče téměř zoufalí následovali ho. Nedlouho na to objevil se Štěk, jenž neustále ocasem kroutě, pánu svému velmi se lichotil — hned na to však zase odběhl. Všickni majíce to za dobré znamení, šli za ním až k místu, kde pojednou stanuli.
Tušení je nezklamalo. U malého stromku spatřili totiž klidně jako andílka, spící Růženku a vedle ní plný košíček s jahodami. Radosť, jakáž je překvapila, nelze ani vypsati. Vidouce všichni Růženku volně oddychovati, dlouhou chvíli patřili na ni, milostným obličejem jejím se kochajíce. Konečně nemohla již déle zdržeti se paní Plesnivá, vzala Růženku do náručí a tisícerými polibky ji obsypala. Sotva tak byla učinila, otevřelo děvčátko krásná svá očka, a spatřivši milenou svou matinku a tatínka objímalo a líbalo je horoucně. Pak jala se vypravovati, jak svých sestřiček hledala, ale najíti jich nemohla, nýbrž vždy víc a více bloudila, až pojednou — nevědouc ani jak — usedla k tomuto stromečku a šťastně u něho také usnula.
Rodiče jsouce nálezem zdravé Růženky nevýslovně potěšeni, hlasitě děkovali Bohu a jejich příteli, panu lesnímu, za tak laskavou pomoc.
Pak dali se na zpáteční cestu.
Byl již také nejvyšší čas; neboť co došli domů, byla čirá tma.
Doma bylo teprve radosti!
Pavlinka byla tatínkem pokárána, že jsouc nejstarší měla především příkazu matčina dbalá býti a o mladší sestry pečovati, a za trest všechny dcerušky pana Plesnivého nikdy již na jahody samy jíti nesměly.