Zvěsti mladých let/O rybářově Lidmile

Zvěsti mladých let Karel Chalupa
Moc příkladu	O rybářově Lidmile

Údaje o textu
Titulek:	O rybářově Lidmile
Autor:	Karel Chalupa
Zdroj:	CHALUPA, Karel. Zvěsti mladých let. Praha : I. L. Kober, 1893. s. 81–110. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Daleko od nás, na břehu širého moře stála kdysi rybářská chatrč. Majetník její, chudý rybář Božec, lovil po celé dny ryby, jimiž se živil a za prodané ryby nejnutnější skrovné své potřeby opatřoval, svoji chaloupku spravoval a malé políčko vzdělával.

Jedinou radostí jeho, když s večerem z lopotné práce se vracel, byla milá asi sedmnáctiletá dceruška po zemřelé záhy manželce, Lidmila. Toutéž dobou přicházela ze vzdáleného města, kde ryby prodávala, a při skrovné, ale chutné večeři užívali spolu spokojených a blahých chvil. V jiné dny, kdy jí nebylo jíti do města, sedávala Lidmila po celý den na slunném břehu u samého moře, opodál chýše, snila o spanilých vílách, zakletých princích a hradech, o zlých kouzelnících a zaměstnávala se, skryta jsouc ve stínu bujného rákosí, nějakou ruční prací, zpívajíc při tom ony bolně teskné písně, které tak nadšeně všude přímořský lid pěje.

Jednoho jasného dne Lidmila seděla opět na břehu a nescházelo dlouho do poledne, když ve hloubi lazurové vody uzřela jakési těleso se mihnouti.

Lidunka nachýlila hlavu k vodě, nemohouc v prvním uleknutí rozeznati předmět ten, ale tento zatím již ve tmavé hlubině zmizel.

Druhého dne v téže době se týž úkaz opakoval a Lidunka s ustrnutím spozorovala, že předmět ten se pohybuje, ba domnívala se, že uzřela ve vlnách matně i hlavu a ruce lidské.

To ji překvapilo tak. že byla po celý den malomluvna, a otec, když večer z lovu se vrátil, spozoroval, že Lidunka není ve své obyčejné veselé dětinské náladě…

Třetího dne mihlo se opět cosi ve vodě před Lidunkou, a hned po tom objevila se nad vodou užaslým zrakům chudé rybářské dcerky krásná hlava mladého muže s černýma očima. Lidmilka vykřikla zděšením a prchala od břehu; ale hlava volala na ni tak prosebným hlasem, že se zastavila a z podálí vodní zjev vyslechla.

„Nelekej se mne, spanilá Lidmilo, nejsem žádný zlý vodník ani běs mořský; jsem nebohý mořský princ Orloň, o němž jsi již jistě slyšela, že nikomu neublížím. Pozoruji již déle tvoji krásu a pracovitosť a toužím s tebou promluviti, nebo myslím, že jak obličej tvůj jest krásný i srdce tvé a duše čisté jsou. Dovolíš mi této nevinné rozmluvy?“

Lidmila mlčela a jezerní muž ozval se znovu svým tklivým hlasem, který Lidmilu tolik dojímati se zdál.

„Nuž, posaď se na dřívější místo své a bohdá přesvědčíš se, že v srdci svém zrady nechovám a že na tebe pohlížím jako na čistou a milostnou vílu.“

Lidmila zvolna přiblížila se opět k moři, ale dosud s patrným strachem a bázní. Průběhem dalšího hovoru však nabyla důvěry k vodnímu muži, který měl tak krásné výrazné černé oko, a jehož bledý obličej jevil tolik bolu a neštěstí.

Tu vyprávěl jí, že je syn mocného kdys krále Tristana, jehož vodní říše daleko široko odtud na všecky strany se prostírá; vyprávěl, že otec jeho prve nad devíti ostrovy na souši vládl a mocnou čarodějkou, již jako vdovec za ženu dle vůle její pojmouti se zdráhal, s celou rozsáhlou říší pod hladinu mořskou ponořen, a sám v krále vodního zaklet byl. Vyprávěl jí dále o lesích mořských a o jeho obyvatelích, o krásných nocech poblíž hladiny mořské za svitu bledé luny, o vln jemném šplouchání, jež nekonečné písní se podobá, a o nádherném korálovém tichém zámku otce svého v říši vodní, ozdobeném perlami a perletí nejdražší, v němž veliká nádhera a ještě větší smutek panuje.

Krásnou řečí jezerního prince jsouc unesena, vzpomněla si Lidunka na domov teprve pozdě večer, když slunko již dávno do vln mořských zapadlo, a úzký zlatý pruh až k nohám Lidmiliným na rozloučenou se rozprostřel. Slíbivši, že zítra opět přijde, spěchala Lidmila známou stezkou k chatrči rodné, aby otci čekajícímu večerní krmi připravila.

„Kde pak jsi byla tak dlouho?“ divil se otec a pozoroval starostlivě dítě své.

„U jezera, otče; zabrala jsem se tak do práce,“ pravila klidně Lidmila a spěchala ze světničky, aby ruměnec, jenž lež její prozrazoval, ukryla.

Celou noc nemohla usnouti; myslila stále na vodního prince. A když ráno otec na lov vyjel, vše v domácnosti upravila a již spěchala s ruční prací k rákosí, kde podivného muže toho byla uzřela.

Princ Orloň dostavil se po chvíli a Lidmila zapomněvši na jídlo a na své občerstvení, po celý den jeho krásným slovům naslouchala. Teprve když slunko k západu se chýlilo, Lidmila spěchala opět domů. —

A tak to trvalo po kolik dní a Lidmila jedva vždy se rána dočkala. Toužebně očekávala, co jí nového vodní muž poví, čím krásným ji potěší a pobaví.

Bylo tomu již měsíc, kdy prince poprvé uzřela, a kdy ji poprvé oslovil, ale jednoho dne čekala marně, vodní muž se nedostavil.

Lidmila mínila, že přijde zítra a s těžkým srdcem šla toho večera spát, ale ani druhého dne vodního muže neuzřela.

Když minul třetí den a čtvrtý, když minul týden a měsíc, a Lidmila marně každého dne ho očekávala, zmocnila se jí taková touha po něm, že byla všecka rozčilena, ano takřka churava.

Chodila zmateně po břehu mořském a doma činila vše převráceně.

Starý otec vrtěl hlavou nad jejím počínáním, ale byl toho mínění, že jí jen cos na čas do hlavy vlezlo, jakés ženské vrtochy, které zas po čase vymizejí, a neptal se jí po příčině její roztržitosti.

Když Lidmila vodního muže nikterak dočkati se nemohla a plna starosti nad osudem jeho po břehu mořském chodila, jala se kdys volati v touze své:

„Orloni, kde dlíš Orloni! Proč nepotěšíš svoji přítelkyni?“

Jak se však podivila, když po prvém zavolání veliká ryba z vody hlavu vynořila a jí pravila lidskou řečí:

„Prince se nedovoláš, milá Lidmilo; jeť daleko odsud v moři na některém zámku otce svého Tristana a trápí se velice. Však chceš-li odvrátiti od něho, aby ošklivou dceř čarodějky Jely za choť vzíti si nemusil, pospěš rychle, zbývá jen měsíc do jeho zasnoubení s hrbatou Jelinou. Princ po tobě touží, ale nesmí se z hradu vzdáliti; slyšela jsem před několika dny plujíc nad hradem jeho hluboké vzdechy, ba i tvé jméno volal v touze!“

„Ó, kterak mu pomoci? Kterak mohu já prostá dívka pomoci princi královskému?“

„Našla-li by se — jest v kletbě, která rod jeho víže, obsaženo — dcera člověka souše, která by k vůli princi tomu podobu mořské panny na se vzala, do zámku krále Tristana se dobrovolně dostavila a ruku svoji mu nabídla, bude princ ohavné Jeliny na vždy zbaven, ba v hlubinách vod ponořená říše jeho z vln mořských se vynoří a obyvatelé, nyní mořští muži, podoby lidí souše opět dojdou. Chceš-li vykonati oběť tuto, jdi ke kouzelnici Kerkyře a ta ti poradí vše ostatní, neb ona ví mnoho věcí jiným skrytých a jest zároveň největší nepřítelkou zlé jedibaby Jely, proto tím spíše ti poradí.“

„A kde doptám se na ni?“ tázala se dychtivě Lidmila.

„Za městem Salonou, kam ryby na trh nosíváš, bydlí žena ta v malé chatrči uprostřed lesa,“ odpověděla ryba a mávnuvši pestrým ohonem, zmizela ve hlubině.

Zamyšlena Lidmila stála dlouho na břehu a divila se všemu, co se kol ní za poslední doby dělo. Krásný princ zakleté vodní říše si ji zvolil za přítelkyni a důvěrnici svého žalu, a když mu porozuměla konečně a již se ho nestrachovala, ba cítila pro něho tolik soustrasti a oddanosti, tu zmizí náhle a zanechá ji v starostech o svůj osud. Pak jí rybka sdělí záhadu, jak by princ z neštěstí svého vysvobozen býti mohl. Mohla-li ještě otáleti, aby příteli svému pomohla? Není-li ona osudem zvolena, aby jej zachránila?

Podobné myšlénky zmítaly duší Lidmilinou, až se konečně rozhodla, že podnikne vše k osvobození prince Orloně z náruči škaredé Jeliny.

„Již za jeho vřelé přátelství to učiním. Ale jak já nebohá chudá rybářova dcerka mohu chtíti, aby si mně vzal za ženu! A přec jen tím dosáhne princ své svobody, pravila mi rybka. Ah, proč se jen rozmýšlím — učiním, co mohu, nechť se děje cokoliv; jest mojí povinnosti mu přispěti na pomoc a pokusiti se aspoň o to,“ mluvila k sobě, připravujíc večeři, a ruměnec odhodlanosti zbarvil její krásné líčko a oko její plálo neobyčejným žárem.

II.

„Půjdu, otče, zítra s rybami do města?“ tázala se Lidmila, když otec s lovu se navrátil, ji laskavě v jasné čelo políbil a její hebký vlas hladil.

„Zítra? Vždyť z města ničeho na ten čas nám netřeba,“ divil se otec. „Dosti času, půjdeš-li do města ode dneška za týden!“

Lidmila smutně sklonila hlavu a mlčela; odporovat otci nesměla. Týden ten zdál se jí býti věčností.

Chodila zase denně ku břehu mořskému a v myšlénkách obírala se svým mořským princem Orlonem.

Konečně nadešel den, kdy se Lidmila do města na trh s rybami odebrati měla; po celou noc nespala, a jedva prvý jitra svit úzkým okénkem do její světničky vnikl, vstala a chystala se k odchodu.

Jedva pak v městě ryby odbyla, již dala se na cestu k lesu a spěchala ke kouzelnici na poradu.

Brzy nalezla chaloupku Kerkyřinu, která stála uprostřed lesa na křižovatce. Na střeše sušilo se různé koření a bylinky a na trávníce vůkol válel se houf pestrých koťat. Z komína vycházel modrý kouř.

S tlukoucím srdcem dívka vstoupila do tmavé, učazené světnice, v níž uprostřed pod velikým krbem s otevřeným komínem seděla stará shrbená ženština. Kouzelnici Kerkyře spadal rozcuchaný žlutavý vlas do čela, nos jí splýval přes ústa a bezzubá brada se jí chvěla stále. Tenké rty šeptaly stále nějaká tajemná slova. Několik koček, očima svítících, plazilo se neb leželo jí u nohou a ty spatřivše cizí dívku, zježily hřbety, až z nich jiskry sršely.

„Co zde chceš, dívko krásná? V čem tobě radu dáti mám?“ tázala se Kerkyra mladé dívky, ostýchavě k ní postoupivší a jí z bázně ruku políbiti hodlající.

Lidmila vypravovala jí, proč přichází, a čarodějnice vyslechnuvši úmysl její. že chce prince vysvoboditi, pravila:

„Nešťastná děvo! Víš-li pak, v jaké nebezpečí se vrháš? Věz, že nepodaří-li se ti ještě před zasnoubením ho dostihnouti, a přijdeš-li pozdě, věčně pak mořskou pannou zůstati musíš a nikdy na povrch zemský se nedostaneš. Říše krále Tristana rozkládala se prve na několika ostrovech, ale z vůle přemocné a zlé čarodějky, mé největší nepřítelkyně Jely, v podmořskou říši proměněna. Zakletí to trvá již mnoho let. Čarodějnice ta královského syna právě před týdnem zajala, když se k tobě opět vydati hodlal, aby jej v některé ze svých slují podmořských, které jsou střeženy obludami vodními, před tebou skryla, neboť se dověděla, že u tebe dlívá a že u tebe úplně zapomíná na povinnost svoji, vzíti si totiž její hrbatou dcerušku, která již touhou po něm zmírá. Setrváváš-li však na svém úmyslu, statná dívko, tož tě musím rychle učiniti způsobilou, abys mohla pod vodou žíti, proměním tě v mořskou pannu, ale pak musíš také nejprve plouti do říše krále Tristana, a nepoznána vyptati se, ve které sluji jej asi stará Jela zajatého má, a k němu pak pospíšiti. Přijdeš-li dříve, než bude oddán Jeleně, a nabídneš mu ruku svoji jako pozemšťanka, bude zachráněn on i jeho otec, a s ním celá říše vypluje opět na povrch vody. Na cestu ti dám proutek, jímž veškeré živočichy mořské šlehnutím si služebnými učiníš; více pro tebe nemohu učiniti, ostatek musíš vykonati sama. Proutek tento nesmíš od sebe odložiti, neb ho budeš potřebovati, abys prince a otce jeho i veškerý vodní národ jejich, kteří jsou vodními muži, to jest od polou těla ryby, opět v dřívější jejich lidskou podobu s nohama uvedla. I na sebe samotnou pamatuj, jinak bys zůstala mořskou pannou na vždy,“ radila Kerkyra, které se Lidmila nad míru zalíbila; bylať Kerkyra čarodějkou jen pro lidské dobro. Znala mnoho léků, kterými bídě lidské pomáhala, a svými nadpozemskými vědomostmi jen dobré věci konala.

Tato stará žena rozdělala pak na ohništi oheň, postavila naň kelímek s jakousi tekutinou, pak chopila se pometla a honíc kočky kol ohniště, jež se do vzteklého běhu daly, mumlala divná a nesrozumitelná slova, z nichž některá zvláště vyrazila, až oheň výše zaplápolal a tekutina čirá jako voda zaklokotala.

Po chvíli byl nápoj hotov, a kouzelnice pravila:

„Nyní dej sem dlouhý vlas tvůj,“ a uchopila se krásné kštice její.

Lidmila zaplakala, vidouc krásný dlouhý svůj vlas v rukou čarodějky. Ale ta vytrhla z hlavy jen tři vlasy a vhodila je na oheň, kde zasyčevše shořely.

„Tak, a zde pak máš svůj nápoj kouzelný; o polednách vypij veškeren obsah v lahvici a bez bázně vrhni se do mořských vln. Ale nezapomeň na proutek a jeho moc,“ řekla Kerkyra a podávala Lidmile lahvičku s bílým mokem.

„A čím vám budu povinna za vaši dobrou radu?“ tázala se nesměle Lidmila, když přijala láhev se zázračnou tekutinou.

„Ničím, milé dítě, za věci takovéto nelze platiti. Jsem ti prospěšná jen proto, poněvadž zároveň pomáhám ničiti záměry své nepřítelkyně Jely. Chceš-li mně však prospěti, tož najdeš-li prince v některé sluji a vysvobodíš jej, tu se rychle poohlédni, nespatříš-li někde skrytou zlatou skřínku se smaragdovýma nohama a brilantovým víčkem. Pakli by se ti poštěstilo skříň tuto čarodějnici uzmouti a s ní kámen věčného žití, který se v ní nalézá, na povrch země suché vynésti, pak budeš žíti tak dlouho, jak ti bude libo. A komu kámen ten jen ukážeš, žíti bude sto let. Nezapomeň na mne, já jej jen jednou spatřila a již se blížím ke stu let, hleď, bys mi jej ještě jednou ukázala, chci žíti ještě lidem k dobrému dalších sto let. A teď jdi!“

Lidmila vyšla z chaloupky a spěchala domů.

III.

Když Lidmila se ráno probudila ze spánku, stálo slunko již vysoko na obloze a otec, nečekav na ni a nechtěje její zdravý spánek rušiti, nejspíše již vyjel na lov do širého moře.

Teprve když Lidmila k moři zašla, napadly ji různé pochybnosti. Tisíce výčitek za to, že otce starého opustiti hodlá, vzniklo v její duši, tisíce obav, co díti se bude s ní pod mořem, pobíhalo jí myslí. Což jestli již se nevrátí a navždy jako opuštěná mořská panna v moři blouditi bude? Jak otec bude bědovati nad ztrátou jediné dcery své, která se s ním ani nerozloučila; jak hořem vlasy bude si trhati s šedé hlavy a jí klnouti nezdárné. Konec bude těm blahým chvílím večerním, které s ním vždy tak ráda trávívala, ze starých kronik při svitu kahance mu předčítajíc. A kdyby i posléze se vrátila po dlouhé době, což když nenalezne otce více? Nerozhodnuta stála Lidmila u břehu a pohlížela upřeně na čirou, kouzelnou tekutinu v lahvičce a již již chtěla ji vrhnouti do moře. Umínila si, že se předsevzetí i touhy své, prince uzříti a vysvoboditi vzdá a snažila se myšlenky své jinými nahraditi. Leč marno vše úsilí! Za chvíli, když domů od břehu se vracela, vstoupil jí na mysl princ Orloň, vstoupilo jí na mysl jeho neštěstí, připomněla si zprávu ryby, že princ po ní touží a že jen ona jest s to, aby ho vysvobodila. Jen ona jediná! Kdyby jen směla otci sděliti, co podniká, byla by spokojena, ale to nesměl žádný pozemšťan věděti, pravila jí rybka i kouzelnice.

V poledne kázala jí mocná touha vyjíti znovu k moři, které se marně bránila. Přistoupivši ku kraji moře, vyňala odhodlaně lahvičku a jedním douškem vypila kouzelný nápoj.

V témž okamžiku pozbyla nohou a hladký šupinatý zlatý ohon ukončoval její tělo. A hned po tom vrhla sebou do vody a vznášela se v zelenavém klidném moři. Voda ji unášela sama a jen ohonem dávala směr — byla mořskou pannou.

V ruce držela kouzelný proutek a krásné její vlasy plynuly za ní jaké ohon komety a leskly se leskem neobyčejným.

Oči její viděly vše tak jasně jako ve vzduchu, jen v jakémsi duhovém odstínu, jako pohlížíme-li hranolem skla.

Světlo sluneční pronikalo i do hloubky a Lidmila rozeznávala v čisté vodě daleko vzdálené předměty; celé dno mořské odráželo něžné blankytné odstíny, jež v dálce temněly a temněly, až zmizely. Skaliny, celé háje rudých korálů, hojně různých druhů ryb, zvolna kol ní táhnoucích, pláně mořské, na nichž jako kvítky pestrobarevné lastury a hvězdice byly rozsety, mořské houby, podobající se měkkým pohovkám, polypy, něžné jasanky a tu a tam celý les mořské zelené trávy, jež ode dna až ku hladině mořské se pnula. Lidmila kochala se v těchto dosud nepoznaných krásách podmořských a nepomyslila ani, zdaž se pravým směrem ubírá, tak byla překvapena svým okolím. Nitro moře bylo pro ni ovšem cos nového, nevídaného, o čem prve neměla ani tušení. Teprv když unavena na skále kyprou houbou porostlé usedla, vzpomněla si, že jest jí hledati cestu k zámku krále Tristana a to co nejrychleji, chce-li dosíci svého cíle.

Švihla tudíž kouzelným proutkem mořského raka, jenž právě na skálu vylézal a ji si prohlížeti se zdál.

„Raku, pověz mi, kde je zámek krále Tristana?“

A rak jí pravil řečí lidskou: „Azurový hrad krále Tristana, v němž král stále dlí, stojí v korálovém háji, deset mil odtud.“

„A kterak bych se tam nejsnáze a nejrychleji dostala?“ tázala se Lidmila dále.

„Máš-li moc, zvířata svým proutkem poslušnými sobě učiniti, zjednej si jím některou rybu k službám; se mnou bys dlouho ke korálovému háji se nedostala.“

Lidmila tak učinila; zahlédnuvši nad sebou statnou rybu, švihla ji proutkem a poručila, aby s ní k zámku krále Tristana co nejrychleji plula. Ryba ihned uposlechla.

I usedla Lidmila na ni a ryba hnala se průzračnou vodou mořskou ke korálovému lesu. Lidmile byla by cesta dlouhou bývala, kdyby se čarokrásnými zjevy v moři nebyla těšila. Za nedlouho slunce zapadlo, a bledá luna vyšla nad ohromnou hladinou tichého moře, rozlévajíc stříbrné světlo na jemné vlnky a osvětlujíc vyšší vrcholky mořských skal.

Tak dorazili k půlnoci do korálového lesa a spatřili mezi hustými rudými větvemi korálových stromů v dáli čarovným světlem ozářený azurový zámek, a než se Lidmila nadála, ryba zastavila se u něho.

Lidmila rybu s lichotivou poznámkou propustila, oplula zámek se všech stran, ale nikde dveří ani vrat nenalezla, okna byla zastřena a zámek jak vymřelý neb zakletý. Obyvatelé nejspíše spí, mínila bývalá dcerka rybářova, Lidmila, a nijak nevědouc si rady, usedla na skalisko mořskou travou a chaluhami obrostlé a unavena cestou a neobyčejnými dojmy tohoto dne, usnula, pevně svírajíc pravicí proutek kouzelný.

IV.

Smuten žil král Tristan ve své ač tiché a krásné, přece jemu, jako bývalému pozemšťanu, nepříjemné říši. V poslední době mnoho věcí jej trápilo. Vzdalť se již dávno naděje, že své kosti vedle předků svých v zem suchou uloží, a nikdy nemyslil, že jediného syna Orloně věnovati mu bude šeredné dceři šeredné čarodějky, jež příčinou byla zakletí celá jeho říše.

Ze svého tichého zámku, v jehož oknech vždy záslony byly spuštěny, vyploval zřídka, a v jeho očích zračil se smutek nad neštěstím říše. Což, zde rodilí synové a dcery; ti, od narození tu přebývajíce, byli zvyklí vodní říši. Jinak však bylo starému, již šedivému králi v těch věčně chladných hlubinách, kam paprsek teplého slunka jen slabým svitem vniká a jen luna někdy stříbrné své svity v koruny nejvyšších skalisek vplete.

Tak sebral často skrovnou družinu svou a plul kolik dnů i neděl ve vodách věčných a hledal klid a upokojení své zbouřené duše.

Dnes měl v úmyslu ku povrchu vod mořských se podívati a zlaté slunko svými starými, jakoby již usínajícími zraky opět jednou shlednouti.

Vyplul až k samé hladině a vzepřel zraky k modré pláni nebeské.

Nad lesy, jež kolem břehu stály, vznášel se černavý mrak, a slunko sklánějíc se v západ na půl z něho vyhledalo, že jakoby vznícen zahořel temným nachem, a nad ním čarné bělorudé šípy světla spěly výš a výše… Skály z lesů vyčnívající zaplály, že zdály se býti drahokamy, blíže břehu v ty jasné zelené luhy slunko jakoby úsměv vrhlo a v dáli šeré, kdes v pršce se zračíc, vykouzlilo slunko krásnou duhu. Král Tristan byl unesen krásou bývalé svojí vlasti, a zraky se mu orosily slzami; ale nebylo jich zříti — ihned s vodou se spojily.

V dáli jako labuť osiřelá bělala se bílá plachta rybářské bárky. I umínil si král, že počká, až připluje: toužil opět jednou promluviti si s blaženým občanem souše. Jak rád by si byl král vod změnil své postavení s každým chudým rybářem na suché zemi! Loďka však obrátila plachty a mířila ku břehu. Král, chtě provésti, co si umínil, jí následoval. Dospěl bárky u břehu, právě když starý rybář z ní vystupoval.

„Nu. jaký byl dnes lov, milý rybáři?“ pravil panovník, hlavu z vody vynořiv.

„Nelovil jsem dnes, milý králi,“ pravil staroch, shlédnuv zářící korunu na jeho hlavě, „ale hledal jsem drahý poklad ve vlnách, který se mi tu ztratil.“

„A jaký to poklad byl?“ tázal se zvědavě král Tristan, „tenť dojista hluboko ke dnu mořskému zapadl, aby se již odsud nepovznesl.“

„Ó nikoli! ty, vznešený panovníče, míníš poklad skutečný — hledám však dceru svou, své jediné potěšení, která zmizela. Dlouho byla smutna a roztržita, nikterak nemohl jsem se dopátrati příčiny smutku jejího, i míním, že hrozného cos přimělo ji skončiti život svůj ve tvé krásné, ale pro nás hrozné říši.“

A ubohý Božec, neboť on to byl, smutně zahleděl se do země, a z očí dvé bohatých slz mu vytrysklo.

„Kdybych alespoň mrtvé tělo měl, byl bych spokojen; v slzách bych ji pochoval a denně bych hrob své drahé Lidmily navštěvoval, ale takto ani místo mi známo není, kde vlnám mladý svůj život v pospas věnovala.“

„Utiš se, milý starče,“ pravil pohnut král Tristan, „poručím lidem svým v celé své rozsáhlé říši vodní, aby hledali tělo tvé milé dcerky, a neopomenu tobě zprávu o tom dáti co nejdříve; avšak pověz neklamný znak, dle kterého dceru tvou poznám!“

„Na mezenci levé ruky nosila ubohá dcera má vždy zlatý prstének, v němž prostý kamének krvavé barvy byl vsazen. Však dle toho nepoznáš dcery mojí, nebo prstenů podobných může býti více, ba i loupežnou rukou by jí mohl býti odcizen; ale dle jejích velikých, modrých krásných očí, které jako pomněnky na břehu klidného potůčku s důvěrou do světa hledí, ji poznáš. Očí podobných není na světě, v jejích očích spočívá něžné kouzlo, které každého uchvátí a které ji činí každému tak milou. Její krásné oko a dlouhý bohatý zlatý vlas, který v mocných pletencích jí se šíje splývá, činí ji podobnou dobrým vodním vílám, a často když jsem na ni pohlížel úkradmo, nemohl jsem se ubrániti pocitu, který se mne zmocňoval, jakoby dcera má nenáležela ani tomuto světu, nýbrž byla skutečně nějakou princeznou z pohádky. Tak jsme spolu žili klidně v práci blahodárné, a náhle mi zmizela. Poslední čas byla zadumána a dlouho stávala na břehu moře, pohlížejíc do dálky svýma krásnýma očima, kteréž se podobaly hladině téhož moře v jeho tichých okamžicích, kdy nebes blankyt se zhlíží v jeho zrcadelné azurové hladině. Po očích těch poznáš dceř moji, a je-li na živě dosud, tož ji, králi, vylič můj hluboký bol a žal, a ona zajisté přispěchá do ustarané náruči mé, není-li upoutána nějakou zlou mocí v šíré dáli. Snad se zlé moci nějaké znelíbilo, že jsme tak šťastně spolu žili, majíce nebe na zemi: totiž klid a štěstí, a dítě mé mi odloudila; jinak nemohu si zmizení milého dítěte vysvětliti.“

Král byl dojat hlubokým žalem chudého rybáře a slíbil, že hned rozešle své poddané, by po dívce té pátrali, pokud ovšem jejich síly stačí a pokud se jim nepostaví vstříc čarovná moc, která i je pod vodou v zakletí držela. Rozpomenul se na syna svého, který taktéž byl jeho jedinou nadějí a radostí, a který nyní doma zajisté očekával příchodu jeho, a tu sevřelo se mu srdce jakýmsi strachem, který mu šeptal, že i synu jeho hrozí nějaké neštěstí. Nebylť doma již přes týden a proto nevěděl, že syn jeho byl jat čarodějnicí Jelou. Potěšiv rybáka a slíbiv mu, že mu co nejdříve dá zprávu o pátrání po dceři jeho, ponořil se král do hlubiny, kdež naň čekala družina jeho, a plul zabrán v trudné myšlénky k svému, do těchto nekonečných mořských vod zakletému zámku.

V myšlénkách zjevilo se mu celé jeho neštěstí, ale to ho tak netrápilo jako osud vlastního jeho syna. Ten krásný panic s tím bledým obličejem a stále smutně svislou hlavou, pro kterého kdys chystal tak skvělou budoucnost na svých ostrovech, jimž vládl, tanul mu na mysli. Jaká budoucnost ho nyní očekává — ve spojení s hnusně škaredou dcerou čarodějné Jely, která život svůj udržovala pouze kamenem věčného žití. kterým sice i dceři stáří Methusalemovo zaopatřiti mohla, ale krásy jí dáti nemohla. Jaký to život po boku této příšery, která, majíc hrb napřed a hrb vzadu, ověnčí se vodními liliemi a bude žíti po boku junáckého a čackého prince Orloně, ssajíc z něho jako upír mládí jeho a denně jej o jeho klid a štěstí olupujíc pouhým svým zjevem.

V.

V podobných myšlénkách zabrán doplul král Tristan po celotýdenní potulce k svému tichému zámku a podivil se nemálo, když nenalezl syna svého doma. Podivení jeho však vzrostlo ve velký strach a žal, když mu sluhové oznámili, že již celý týden ho v zámku nespatřili a že myslili, že mešká s královským otcem svým na výletu po potopené říši. Ihned rozeslal posly na vše strany a slíbil velikou odměnu tomu, kdo dá o princi zprávu nejdříve. Všichni sluhové se ihned rozplavali po všech končinách říše, a král zůstal samojediný se svým žalem ve velikém azurovém paláci. Smuten plul chodbami a velikými sály a nikde nenalezl pokoje. V neštěstí svém vzpomněl na neštěstí rybářovo, kterémuž slíbil, že mu vynajde dceru, a zatím sám, hle, potřeboval podpory. I jeho syn ztracen, snad navždy ztracen ve spárech mocné čarodějky a její škaredé dcery. Pak si umínil, že bude též svého jediného syna hledati a chtěl plouti směrem k jeskyním Jeliným. Vyplul úplně sám, beze všeho průvodu, aby byl úplně osamocen se svým žalem.

Když oplul první skalisko za zámkem, spatřil na jednom výstupku spící mořskou pannu. Jemný vodní proud pohrával jejími dlouhými vlasy a tak sama spočívala na měkkých chaluhách a spala. Obličej její jevil velikou žalost a nepokoj. Když král již ji chtěl minouti, nechtěje spánku jejího rušiti, ač by rád se byl vyptal, nepotkalo-li toto nešťastné stvoření — neb vodní panny jsou vesměs zaklené princezny neb dívky souše, které se něčím nezachovaly zlým čarodějkám — na svých potulkách syna jeho, tu vykřikla ze sna Lidmila, neb ona to skutečně byla, a volala v mocné touze jméno Orloňovo.

„Orloni, již jdu, již se blíží ochránkyně tvá!“

Král překvapen stanul, a když vodní panna ze sna procitla, tázal sejí, o jakém Orloni to ze sna mluvila.

Dívka zrudla v tváři a pohlédla nesměle na statnou dosud postavu krále, o jehož zlatou korunu se lámaly paprsky luny, a ihned jí něco v duši pravilo, to že otec Orloňův, král Tristan, o němž jí tolik dobrého syn jeho na břehu vyprávěl.

Pohlédna v obličej vodní panny a spatřiv její tklivé modré oko, které na něho nyní plno důvěry pohlíželo, poznal i on zmizelou dceř chudého rybáře. Nemohl si však představiti, jak mořskou pannou se stala. I uchopil ji za ruku a pravil:

„Tys Lidmila, dcera rybářova, viď? Ó spěš rychle a potěš svého nešťastného otce, který tě má již dávno za ztracenou.“

„Ah, králi, mně není možno jíti k otci mému dříve zpět, dokud nevyplním svého poslání na dně mořském!“ odtušila Lidmila, a srdce jí pukalo při vzpomínce na starého otce.

„A co tě nutí býti tak nepřirozenou k otci svému?“ táže se král.

„Povím ti, králi, vše, neb vidím, že i tys smuten a snášíš týž osud jako otec můj. I tobě zmizel syn — jak jsem se dověděla — a já jsem zde, bych jej vysvobodila z rukou čarodějných a tebe i celou tvoji říš kouzla zlého zbavila. Buď mi nápomocen v díle tom, které vykonati jsem povinna drahému příteli svému, tvému nešťastnému synu Orloni.“

Král žasnul nad řečí touto, pak vzpomněl si na kletbu, která ztratí moci jen tenkráte, když dítě souše se obětuje za syna jeho, a jal se jí ihned vyptávati na všechny podrobnosti jejích záměrů, a poznav z řeči Lidmiliny, že má dosti odhodlanosti a odvahy skutek tento vykonati, vzal ji do svého zámku, aby se mohli uraditi, co a jak dále počíti. —

Lidmila udiveně pohlížela na veškeru tu královskou nádheru, kterou si ani ve snu nedovedla dosti skvěle představiti.

„Jelikož nezbývá mnoho času k jednání, prosím tě, králi, bys mne zde dlouho nezdržoval a mně jen řekl, kde bych nalezla sluje kouzelnice Jely. Ihned tam se vydám a jej vynajdu, neb jsem se určitě dověděla, že jej kouzelnice ta zajala a až do oddání s dcerou svojí v zajetí držeti hodlá. To však musíme překaziti!“ naléhala Lidunka, ale král pravil:

„Nemysli, že věc ta jest tak lehká. Sluje baby Jely jest dobře střežena a není tak lehký přístup k ní, jak se domníváš. A pak sotva živoucí bys se dostala do rozsáhlých těch míst, kdybys jistě nevěděla, kde syn můj zajat dlí, nebo tisíceré nebezpečí nastraženo jest každému, kdo blíží se do okolí čarodějky té.“

Tu vzpomněla si Lidmila na svůj čarovný proutek a již měla plán zosnovaný.

Otevřela okno zámku a tu spatřila maličkou zlatou rybku plouti mimo. I dotknula se jí svým proutkem, a rybka promluvila ihned lidskou řečí:

„Co si přeješ, krásná Lidunko, ode mne?“

Lidmila sdělila jí přání své a rybka plula bystře jako šipka vodou, aby vykonala rozkaz krásné dívky, aby totiž vypátrala, kde skryt jest spanilý princ Orloň a kde nalezá se kámen věčného žití v jeskyních Jeliných.

VI.

Rybka hbitě prolétala všemi otvory jeskyň, až konečně zahledla v pozadí malou jeskyňku, na velký zámek uzavřenou. I proklouzla skulinou u dna do vnitř a spatřila prince Orloně sedícího na lůžku a lomícího rukama nad osudem svým. Promluviti však k němu nesměla. Pak vyplula a nahlédla do jeskyně, v níž stará jedibaba seděla se svojí dcerou Jelinou, která spřádala měsíční paprsky ve svatební roucho, aby se svému krásnému ženichu zalíbila. Na zadním hrbu seděla jí mořská krysa se zlatým obojkem na krku. Matka byla následkem kamene žití as pětistyletá a její mladá dceruška as okolo devadesáti v nejlepších letech. Stará seděla na třínožce, svýma baziliščíma očima pohlížela na svoji dceru a vyprávěla jí, jak vystrojí slavné hody na počest jejího zasnoubení — které se již zítra konati mělo — že jí dá výbavou sto sudů černých perel báječné ceny, a líčila jí radosti, které zažije s princem Orloněm. Devadesátiletá dceruška se rděla radostí a přední hrb se jí dmul rozechvěním.

Rybka vyklouzla rychle ze sluje, když spatřila popsanou zlatou krabici s démantovým víkem, v níž se nalezal kámen věčného žití a do níž často pohlížela Jelena, a plula zpět do korálového zámku, kdež vše věrně vylíčila krásné Lidmile.

Tato zatím nelenila a svým kouzelným proutkem podmanila sobě ohromný zástup velikých mořských ryb, jako pilounů, velryb a jiných mořských velikánů, kteří se lenivě dosud povalovali na dně mořském a které jí vesměs svoji službu slíbili vědouce, že z nich, jakmile kouzlo Jelino pomine, budou různí ptáci a zvířata, jež prvé probíhala se po zelených ostrovech.

Když jí chytrá zlatá rybka sdělila, co spatřila, tu Lidmila nemeškala, a hned jakmile první paprsek slunka nad hladinou vyšel a mořskou říši ozářil, s králem Tristanem, celým jeho ocasatým komonstvem, jakož i s hrozným zástupem mořských obyvatelů, z nichž nejsilnější v předu pluli, vyplula na výpravu proti čarodějce Jele.

Když se přiblížili k slujím těm, Lidmila vyslala zlatou rybku opět na výzvědy, a tato se brzy vrátila se zprávou, že matka i s dcerou dosud v hluboký spánek jsou pohrouženy, chtíce sobě odpočinouti bezpochyby před velkými hody, které dnes uspořádati hodlaly, v den to, kdy se měla Jelina spojiti s krásným synem královským, v jehož objetí doufala zcela omládnouti a státi se krásnou jako vodní víly; neb jí matka předpověděla, jakmile spočine v náručí prince toho, že stane se nejkrásnější dívkou světa. Ale rybka sdělila, že vchodu do jeskyně střeže ohromný ichthyosaurus, hrozná to potvora mořská s hadím ohonem, ještěříma nohama a ohromnou žraločí hlavou s vypoulenýma zelenýma očima.

Toho se král ulekl nemálo, nebo znal obludu tu a její velikou sílu, Lidmila jej však svojí chytrostí ukonejšila a vezmouc něžnou zlatou rybku do svých rukou, prosila jí, by vykonala, co započala, a jí nápomocna byla i dále.

„Co však mohu já slabá rybka proti takové obludě zmoci?“ tázala se tato.

„Chytrostí se mnoho zmůže i nad velkou silou. Ty laškovně poletuj kol té nemotory, dráždi ji a vylákej ji z jejího brlohu, pak naši pilouni a žraloci vykonají ostatní. Nebo přesile naší neubrání se ani největší ichthyosaurus.“

A tak se také stalo. Rybka vykonala vše správně a podráždila starou mořskou bestii tak, že se za ní rozehnala ven ze sluje. Ale tu se na ni vrhly všechny ryby z družiny Lidmiliny a udolaly za chvíli i strašně se zmítající obludu.

Pak tiše vplavala Lidmila v průvodu odvážné rybky do sluje a král s družinou očekávali v hrozném napjetí konec výpravy, který jedině je mohl spasiti aneb je opět na dlouhá léta do jich hrozného osudu uvrhnouti.

Tu před ní klidně spala stará čarodějka Jela s nevěstou Jelinou a na skále uprostřed jeskyně, osvětlené žhoucími jakýmis drahokamy, stála zázračná skřínka. Již se jí chtěla uchopiti, však rybka jí šeptala, by plula jen za ní a stanula u těžkých vrat, v nichž vězel veliký klíč. Lidmila s tlukoucím srdcem otevřela a již stanula před lůžkem svého drahého přítele — krásného prince Orloně. Nespal, ležel na lůžku a pohlížel trudně před sebe. Když slyšel, že se otvírá jeho vězení, loučil se v duchu se svou svobodou a myslil, že již vede k němu čarodějnice jeho nevěstu Jelinu. Ale jak radostně vyskočil z lůžka, když spatřil před sebou tu, na niž tak vřele a toužebně myslil, jako na krásný zmizelý sen. Nechtěl věřiti očím svým, ale Lidmila mu kynula, by mlčel, a pojavši jej za ruku, vyplula s ním ze žaláře do jeskyně, v níž spala zlá čarodějnice s dcerou, jíž se zdálo jistě o krásném ženichu, a chopila se zlaté skřínky. V tom procitla hrozná jedibaba Jela a vyrazivši hrozný skřek ze sebe, chtěla vyskočiti z lůžka, tu však pravila slavnostně hrdinská Lidmila, držíc prince Orloně pevně za ruku:

„Princi Orloni, já obětovala se jako dcerka pozemské říše za tebe a chci býti tvojí ženou.“

Výrok ten ohromil čarodějnici Jelu tou měrou, že klesla na zem a počala hrozně řváti. I probudila se též Jelina a spatřivši krásnou dívku, vedoucí prince Orloně, a vidouc skřínku s kamenem věčného žití v rukou jejich, chtěla se na ni vrhnouti.

Ale že vyplnila se podmínka v kletbě obsažená a dívka pozemská obětovala se za prince, pozbylo všechno kouzlo a kletba své moci a Lidmila se zachráněným princem vznášela se do výše. Skály se rozstoupily, jeskyně se rozpadla a pevná zem stoupala do výše ke hladině moře.

Obě čarodějky se svíjely v malomocném vzteku ve své čarodějné skrýši, ale vše ostatní, co náleželo k devíti ostrovům krále Tristana, rychle stoupalo na jasné slunečné světlo. Lidmila s Orloněm pohledli kolem sebe a hle, tu plul i starý král Tristan k nim se svým komonstvem a jal se objímati nalezeného a vysvobozeného prince a jeho krásnou ochránkyni.

VII.

Když vyplulo všech devět krásných ostrovů nad hladinu mořskou a skřínka s kamenem věčného žití se objevila na suchu, tím okamžikem přestalo tlouci černé srdce čarodějky Jely a její ohavné dcery, a těla jejich vyplula na povrch moře jako škaredé hnusné mrtvoly.

Veškeří obyvatelé zakleté říše však byli ve velkých rozpacích, nebo po zemi se svými rybími ohony nemohli se pohybovati; tomu však pomohla Lidmila svým kouzelným proutkem. Koho se jím dotknula, dostal svoji dřívější podobu a tu velebení oddanosti Lidmiliny nemělo konce, a vše klanělo se krásné Lidmile, která zářila blahem a štěstím, pohlížejíc stále na svého krásného prince.

Král ustanovil svatbu na příští den, Lidmila však prosila, by směla nejprve odebrati se k svému otci, který jistě ji oplakával jako mrtvou. Král svolil a nařídil ihned, aby skvělé komonstvo na královských lodích, v jichž čele jeli princ Orloň a nyní princezna Lidmila, vypravilo se na břeh. Tak se také stalo a za několik dní stanulo skvělé loďstvo na břehu před rybářskou chatrčí. Jak podivil se starý rybář, když spatřil vystupovati z lodi krásnou princeznu a krásného prince a v princezně poznal svoji domněle ztracenou dcerku. Tu nemělo objímání a vypravování konce, a otec musel všeho zanechati a jeti s nimi zpět na jeden z devíti ostrovů Tristanovy říše.

Ovšem než odjeli, neopomenuli zajíti ke kouzelnici Kerkyře, aby jí ukázali kámen věčného žití, by mohla ještě sto let dále žíti. Ale tato dověděvši se, že staré zlé čarodějky Jely není více na živu, pravila, teď že i ona ráda zemře, neb nemá již na světě co činiti, když nemusí brániti zlu, které ona po světě rozsévala.

Tu odjeli všichni do granátového zámku ku králi Tristanovi, v němž na stolku ze slonové kosti stála otevřená klícka s bývalou zlatou rybkou — nyní milou sýkorkou — která tak velkých zásluh o záchranu prince si dobyla, a vedle ní skřínka s kamenem věčného žití.

Chudá rybářská dcerka stala se za odměnu svého věrného přátelství, obětavosti, vzorných mravů a vytrvalosti povahy princeznou a neukradl-li jim někdo ten kámen věčného žití, žijí dosud šťastně všichni pospolu. Škoda, že nevíme, kde ty ostrovy leží, šli bychom se jistě i my na ten kámen věčného žití podívat.