Zvířátka a petrovští/Růženka

Zvířátka a petrovští
Maruška	Růženka	Bolenka

Údaje o textu
Titulek:	Růženka
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 106–110. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Růženka (Říha, delší verze)

Byl jeden zámek hluboko v lesích, kolem toho zámku krásný sad a v zámku žili král a královna. Té královně se narodila holčička krásná jako kvíteček; dali jí jméno Růženka. Královna Růženku sama převíjela, chovala, do kolébky kladla, v noci hlídala.

Jednou v noci leží královna na loži, děťátko spí v kolébce. Najednou však u kolébky stojí tři ženy v bílých plachetkách, v rukou jim hoří svíce. Královna žasem ani nedýchala, ale ty ženy se sklonily nad kolébkou a ta modrooká pravila:

„Budeš krásná jako růže, dobrá jako chléb.“

Po ní ta černooká jí jiný osud dala:

„Žij jako v růžích, dokud práci nepoznáš; jak se vřeténkem píchneš, zahyneš.“

Ale ta třetí, sivooká, děťátko políbila, soud napravila:

„Až tě v růžích najde, koho, sama šťastna, šťastným učiníš, k životu se probudíš.“

Královně se zdálo, že sní, chtěla vykřiknout, ale svíce zaplanuly, zhasly, bílé ženy v temnu zmizely. Královna běžela ke králi, všechno mu vypovědět; měla strach o svoji Růženku. Král druhý den přísně nakázal všechny kolovraty, motovidla, vřeténka, kozlíčky na zámku sebrat, spálit; nikdo se nesměl příze ani dotknout, aby se Růženka vřeténkem nepíchla, života nepozbyla.

Tak Růženka rostla, celý čas si jen hrála, práci nepoznala. A taková kráska se z ní stala, že celý svět udivila, všem lidem se zalíbila. Ale jednou, už jí bylo patnáct let, hrála si po zahradě se zlatým míčem; zapadl jí do malinového houští u staré věže. Zašla do houští hledat míč a našla ve staré věži malá dvířka. Pomyslila si: Co tam v té staré věži může být? Co živa jsem tam nebyla.

Vyšla nahoru po točitých schůdcích. Pod samou střechou přišla do jizby, tam seděla scvrklá stařenka Běda, předla na kolovrátku. Nikdo ji už na hradě neznal, zapomněli na ni; ona sama na nikoho nedbala, stále jen předla, předla. Růženka jakživa kolovrat neviděla, sedla si ke stařence na stoličku, dívala se na vřetánko, jak frčí, sáhla po něm a píchla se do prstu. Jakeše do prstu píchla, svezla se na zem a usnula.

Sotva usnula, celý zámek se zastavil, usnul, nikde ani muška se nehnula, každý co právě dělal, v tom zůstal, ani voda netekla, ptáci nelétali, ryby neplovaly. Jen šípky rostly v zahradě; rostly, rostly, až celý zámek zarostly. Kolem dokola hučely černé lesy, pod oblaky táhly divoké husy, venku v polích lidé orali, sili, žali, jen staří lidé vzpomínali na růžový zámek v šípkovém houští, kde princezna Růženka spala, co nikdy práci nepoznala.

Rozneslo se po kraji, po všech dalekých, mocných, bohatých zemích, že kdesi v hlubokém klínu černých hvozdů spí nevídaná krása, zapomenutá, hložím a šípkem zarostlá, v zlatém zámku, na který čas nemá žádnou moc. Přecházejí věky, střídá se syn za otce, ale tam kdesi v houštině spí princezna tak krásná, tak líbezná, jako když rozkvetla patnáctým jarem. A jen čeká, kdo ji přijde políbit — probudí se tak svěží, jako by byla včera usnula, bědy nepoznala.

Všichni princové, mocní vládcové, nosili obrázek té princezny na srdci, vzdychali a po ní toužili. Jezdili světem, ptali se lidí, hledali marně spící krásu, aby ji políbili, ze sna probudili, šťastni navěky zůstali.

Zpěváci o ní zpívali v hradech, báby o ní vyprávěly divy v chaloupkách, když draly peří s dívkami kolem vytopené pece, hoši o ní snívali zjara na pastvě, když hlídali v noci stáda koni, ale nikdo už o ní nic nevěděl, kde je, komu bude přáno ji najít, ze sna probudit.

Až jeden mocný princ, skvělý bojovník, dal vyhledat v knihách, kde je ten kraj spící krásné princezny, vytáhl s velikým vojskem, dal pálit lesy, kácet stromy, prosekávat roští, dobývat se černými hvozdy k tomu růžovému dolu. Ale čím víc pálili a pustošili, tím hustší byl ten les, tím víc bloudila ta vojska v pustinách bez konce. Marně hledali, marně se namáhali, spící princeznu nenalezli, jen kraj v poušť obrátili.

Tak po čase druhý princ, měl peněz nečítaných, smyslil sobě spící krásu, líbeznou Růženku, objevit, ze sna ji probudit. Vysílal posly do širokého kraje, zlato rozséval kolem sebe, sliboval hory doly tomu, kdo objeví šípkové houští, najde zlatý zámek, dovede jej tam, kde spí zakletá princezna. Síla lidu se vyhrnula do kraje, prolézali lesy, procházeli horami, hledali, všude dobře placeni byli, ale nadarmo. Ani ten bohatý princ Růženku nenašel, svého štěstí nedošel.

Až jednou šel těmi lesy mladý, veselý zpěvák, bylo mu Jan. Chodil si tak od hradu k hradu, zpíval své písničky, najedl se a napil, zas šel dál, nic neměl, ale nikomu nesloužil, po bohatství, po slávě netoužil. Zašel do těch lesů, až v nich zabloudil. Chodí, chodí, až najednou cítí vonět plané růže, vidí šípkové houští, obsypané růžovými kvítky. Vešel do těch keřů, zpívá si starou písničku o spící Růžence a keře se před ním odklánějí, splétají se v růžové loubí až do zahrady ke krásnému zámku.

Vešel do zámku. Všude ticho jako v zakletí. V kuchyni kuchaři stojí u rožňů, ale netočí, po schodech lokajové drží mísy, ale nenosí, v pokoji hosté sedí za stolem, skleničky v rukou, ale nepijí, muzikanti na kůru nadýmají tváře, ale netroubí.

Jan prošel celým tím zámkem, ale nic se nehnulo. Vyšel do zahrady — ticho pod šípkovou klenbou. Když už všechno prohledal, našel i malá dvířka ve věži, vyběhl po točených schůdcích a tam co vidí: scvrklá stařenka Běda přede na kolovrátku, vřeténko jen frčí, u nohou jí spí krásná dívka, princezna Růženka.

Jak se na Růženku podíval, až se mu dech zastavil nad tou krásou. Zdvihl ji k sobě, pohladil po zlatých vlasech, políbil ji na rty. Jak ji políbil, stařenka Běda zmizela jako pára, Růženka se probudila. Sotva modré oči otevřela, vzala milého Jana za ruku a pravila:

„Pojď, půjdeme k tatínkovi a k mamince,“ jako kdyby se znali odmalička.

Sotva vešli do zahrady, všude plno života. Šípkové keře se rozklonily, slunce zasvitlo na sad, na zámek, ptáci se rozezpívali, rybky ve vodě šplouchaly, včelky na růžích bzučely. A v kuchyni kuchaři roztočili rožně, na schodech lokajové se rozběhli s mísami, v pokoji zazvonily sklenky, zahřměli muzikanti.

Růženka vedla Jana za ruku až ke královně, ke královi, klekla s ním a pravila:

„Drazí rodičové moji, toto je můj milý, zpěvák Jan, který nás všecky vysvobodil ze zakletí.“

Rodiče radostí zaplakali, trouby zazvučely, hned se slavila slavná svatba Šípkové Růženky s Janem zpěvákem.