Ztracený svět/Všude kolem nás je plno hrdinství

Ztracený svět Arthur Conan Doyle
	Všude kolem nás je plno hrdinství	Pokuste se o štěstí u profesora Challengera

Údaje o textu
Titulek:	Všude kolem nás je plno hrdinství
Autor:	Arthur Conan Doyle
Původní titulek:	There Are Heroisms All Round Us
Zdroj:	Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 3–13 Digitální knihovna SVK HK
Vydáno:	Praha: J. Hokra, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Weinfurter
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Pan Hungerton, její otec, byl opravdu nejméně uhlazenou osobou na celém světě — byl to takový lidský papoušek, kosmatý, rozčepýřený a neúhledný; byl sice zcela dobromyslný, ale naprosto soustředěný na svoje vlastní, zpozdilé já. Kdyby bylo vůbec možno, aby mne něco od Claudie zapudilo, tu by to byla pouze myšlenka na takového tchána. Jsem přesvědčen, že opravdu věřil ve svém srdci, že jsem chodil k Chestnutům třikráte za týden jenom pro potěšení z jeho společnosti a zvláště proto, abych slyšel jeho názory o dvojí peněžní měně, o kterémž předmětu byl jaksi oprávněným znalcem.

Po celou hodinu, nebo snad i déle jsem naslouchal jeho jednotvárnému štěbetání, jak špatné peníze vytlačují dobré, o určité hodnotě stříbra, o podceňovaní rupie^[1] a pravém základu kursů.

»Dejme tomu,« vykřikl chabě, »že by byly veškeré dluhy světa zároveň vypověděny a že by věřitelé trvali na neodkladném zaplacení. Co by se pak stalo za nynějších okolností?«

Dal jsem mu samozřejmou odpověď, že bych byl člověkem zničeným, načež vyskočil se svého křesla, pokáral mne pro moji navyklou lehkovážnost, pro niž mu nebylo možno rozmlouvati se mnou o nějakém rozumném předmětu a pak vyrazil ze dveří, aby se ustrojil a šel na nějakou schůzi svobodných zednářů.

Konečně jsem byl tedy s Claudií o samotě a osudná chvíle se dostavila! Po celý tento večer mně bylo jako vojínovi, čekajícímu na signál, který ho povolá k něčemu beznadějnému, buď k vítězství, nebo k porážce. A právě tak se střídala v mojí mysli myšlenka na vítězství se strachem na odmítnutí.

Seděla se svým pyšným a jemným profilem, rýsujícím se před rudou záclonou. Jak byla hezká! A přece zase jak byla vzdálena! Byli jsme přáteli, zcela dobrými přáteli — avšak nikdy jsem u ní nemohl dojíti dále, za ono obyčejné kamarádství, jaké jsem dovedl uzavříti s některým svým soudruhem, zpravodajem z Gazetty — aby bylo naprosto upřímné, naprosto vlídné a beze všech vedlejších vztahů. Veškeré moje pudy se bouří proti ženě, která jest příliš upřímná a která se mnou zachází beze všech rozpaků. Takové chování není pro muže poklonou. Tam, kde zavládá opravdu nějaký cit, bývá vždy doprovázen bázlivostí a jakousi nedůvěrou, Je to dědictví ze starých, zlých dnů, když láska a násilí chodily spolu ruku v ruce. Skloněná hlava, sklopené oči, zajíkající se hlas a choulící se postava — jsou skutečnými známkami lásky a nikoliv přímý pohled a přímá odpověď. I za svého krátkého dosavadního života jsem poznal alespoň tolik — anebo jsem to zdědil ve vzpomínkách své rasy, jež nazýváme pudem. Claudie byla však plna všech jiných ženských vlastností. Někteří ji považovali za chladnou a tvrdou, ale taková myšlenka byla by u ní pochybením. Její jemně zbarvená, jako bronzová pleť, ve svém koloritu skoro východní, její havraní vlasy, její veliké jasné oči a plné, avšak krásné rty — to vše byly příznaky povahy vášnivé. Avšak uvědomoval jsem si se smutkem, že až do této chvíle jsem nenalezl klíče k jejímu tajemství. Avšak ať se dostaví cokoliv, chtěl jsem ukončit toto napětí a chtěl jsem dnešního večera svoji záležitost urovnati. Mohla mne pouze zamítnouti. Ale bylo lépe býti milencem zamítnutým, nežli přijatým bratrem.

Až k tomuto bodu dospěly moje myšlenky chtěl jsem právě přerušiti dlouhé a trapné ticho, když v tom se na mne upřely dvě kritické, temné oči a pyšná hlava se usmála v jemné výčitce.

»Mám jakousi předtuchu, že se o mne chcete ucházeti, Nede. Přála bych si, abyste toho neučinil, neboť takto jsou naše styky mnohem hezčí.«

Přitáhl jsem k ní svoji židli o něco blíže.

»Ale jak jste mohla věděti, že jsem se o vás chtěl ucházeti?« tázal jsem se se skutečným údivem.

»Což pak toho ženy nevědí vždy? Domníváte se snad, že by některá žena na světě mohla býti takto bezděčně překvapena? Ale, Nede, naše přátelství bylo přece tak dobré a tak příjemné! Jaká by to byla škoda, kdyby se mělo pokaziti! Což pak necítíte, jak je to krásné, když mohou spolu mladý muž a mladá žena mluviti tváří v tvář tak jako my?«

»Nevím toho, Claudie. Vidíte, dovedu mluviti tváři v tvář se — se staničním dozorcem.« Nedovedu si vysvětliti, jak se tento úředník ocitl v naší záležitosti. Ale přicupal sem a oba jsme se mu zasmáli. »Ale to by mne ani v nejmenším neuspokojovalo. Chci vám položiti ruku kolem pasu a chci, aby se vaše hlava sklonila na moje rameno a — Claudie — — —«

Když zpozorovala, že bych chtěl některé z těchto svých přání uvésti ve skutek, vyskočila ze židle.

»Pokazil jste všechno, Nede,« řekla. »Pokavad se nedostaví takové věci, jest vše tak krásné a přirozené! Jaká škoda! Proč pak se neovládáte!«

»Já jsem to přece nevynalezl,« pravil jsem prosebně. »Je to přece přirozené! Je to náklonnost.«

»Nu, možná, že by to bylo jiné, kdyby byla náklonnost u obou, ale já jsem jí nikdy nepocítila.«

»Avšak musíte přece — vy, s vaší krásou, s vaší duší! Ó, Claudie, vždyť jste byla stvořena, abyste milovala! Vždyť jest to pro vás nutností!«

»Musíte čekati, až se to dostaví samo.«

»Ale proč mne nemůžete míti rada, Claudie? Zaviňuje to můj, zevnějšek, či co?«

Nepovolila ani dosti málo. Napřáhla ruku — takovou krásnou ruku a při tom byla její pósa, když se nakláněla, tak skvostná — a sklonila mi hlavu vzad. A pak se mi podívala do zvráceného obličeje s úsměvem nesmírně čtveračivým.

»Ne, tím to není,« řekla konečně. »Nejste hochem, kterého by byla příroda učinila marnivým a proto Vám mohu bezpečně říci, že to není tím. Leží to hlouběji.«

»Je to moje povaha?«

Přisvědčila vážně.

»A co mam činiti, abych to napravil? Posaďte se a promluvme si o tom. Ne, nechci opravdu nic, jen se prosím posaďte.«

Dívala se na mne s jakousi nedůvěrou a podivem, což působilo na moji mysl více než její prostosrdečná důvěřivost. Jak to vypadá prostě a zatroleně, když to máte před sebou černé na bílém! A možná, že to jest přece zase jen nějaký cit, kterýž jest vlastním jenom mně. Ale buď jak buď, usedla přece.

»Nuže tedy, povězte mi, jakou mám vlastně chybu.«

»Mám ráda někoho jiného,« pravila.

Teď bylo na mně, abych vyskočil se židle.

»Není to žádná jednotlivá osobnost,« vysvětlovala mně, smějíc se výrazu mé tváře, »je to pouze ideál. Dosud jsem se nikdy nesetkala s mužem, jakého mám na mysli.«

»Tedy mi o něm něco povězte. Jak pak vypadá?«

»Ach, mohl by vám býti velice podoben.«

»Jak jest to od vás hezké, že jste tohle řekla! Nu, povězte mi tedy, co činí a co nečiním já? Řekněte jen jediné slovo — je antialkoholikem, vegetarianem, letcem, theosofem^[2] nadčlověkem — pokusím se o vše, Claudie, poskytnete-li mně pouze jediné myšlenky, co by vás těšilo.«

Zasmála se pružnosti mé povahy.

»Nuže, předně si nemyslím, že by můj ideál mohl mluviti takovýmto způsobem,« řekla. »Byl by to muž tvrdší a přísnější, jenž by nebyl ochoten podrobiti se rozmaru pošetilého děvčete. Ale především to musí býti muž, jenž dovede pracovati, jenž dovede býti činným, jenž se dovede dívati smrti ve tvář, a to bez bázně — muž velikých činů a neobyčejných zkušeností. Nebudu míti nikdy ráda muže, ale vždy jenom slávu, kterou si dobyl, neboť její odlesk mne osvětlí. Vzpomeňte si na Richarda Burtona!^[3] Když jsem četla životopis, který o něm napsala jeho manželka, dovedla jsem opravdu pochopiti její lásku. A lady Stanleyová^{[red 1][4]}. Četl jste někdy onu podivuhodnou poslední kapitolu této její knihy o jejím choti? To jsou muži, jaké by mohla žena zbožňovati ze vší své duše a při nichž by mohla sama býti ještě větší a nebyla by tedy snížena svoji láskou. Byla by ctěna celým světem, poněvadž dovedla vnuknouti vznešené činy.«

Ve svém nadšení vypadala tak krásně, že jsem skoro ztratil nit našeho rozhovoru. Ale sebral jsem se s napětím a pokračoval jsem pak ve svých důvodech.

»Nemůžeme přece býti všichni Stanleyi nebo Burtony,« řekl jsem. »A pak, nemáme k tomu příležitosti — alespoň já jsem neměl nikdy příležitosti. Kdybych jí měl, pokusil bych se o to.«

»Avšak příležitosti jest všude kolem nás dosti. Jest to právě známkou takového muže, kterého míním, že si nalezne příležitost sám. Nedá se ničím zdržeti. Nikdy jsem se s podobným člověkem nesetkala a přece se mi zdá, že ho velmi dobře znám. Všude kolem nás jest plno hrdinství, jež čeká, aby bylo vykonáno. Jest na mužích, aby se jich chopili a na ženách, aby svoji náklonnost zachovaly takovým mužům jako odměnu. Podívejte se jen na onoho mladého Francouze, jenž se předešlého týdne vznesl v balonu. Vál právě zuřivý vítr, ale poněvadž bylo oznámeno, že vyletí, trval na tom a odplul. Vítr ho zanesl na vzdálenost tisíce pěti set mil za dvacetčtyři hodiny, takže spadl uprostřed Ruska. To byl člověk, jakého míním. Představte si ženu, kterou miluje a jak ostatní ženy jí musí záviděti! A k tomu bych ráda dospěla — aby mně bylo záviděno k vůli mému muži.«

»Vykonal bych to také, abych se vám zalíbil.«

»Avšak neměl byste toho vykonati pouze proto, abyste mně potěšil. Měl byste býti takovým, poněvadž jinak nemůžete, poněvadž jest vám to přirozené — poněvadž člověk ve vašem nitru touží, aby se mohl hrdinně vyjádřiti. Tak jako teď, když jste popisoval předešlého měsíce výbuch ve wigantských uhelných dolech, což jste tam nemohl jeti a pomáhati oněm lidem přes dusivé plyny?«

»Vždyť jsem to učinil.«

»Ale nikdy jste mně toho neřekl.«

»Nestálo to za to, abych se s tím chvástal.«

»Nevěděla jsem o tom.« Hleděla teď na mne jaksi s větším zájmem. »To bylo od vás statečným činem.«

»Musil jsem. Chcete-li něco dobře popsati, musíte býti na místě, kde se co děje.«

»Jaká to střídmá pohnutka! Zdá se, jako by to bylo olupovalo o veškerou romantičnost. Avšak přece jen, ať byla vaše pohnutka jakákoliv, těší mne, že jste sestoupil do oněch dolů.« Podala mi ruku, ale s takovou roztomilostí a důstojností, že jsem se mohl pouze skloniti a ruku jí políbiti. »Řekla bych skoro, že jsem jen pošetilou ženou a že mám obrazotvornost děvčátka. A přece jest to opravdu se mnou sloučeno, je to tak úplnou části mého vlastního já, že nemohu jinak, než se chovati podle toho. Provdám-li se, chci si vzíti jenom slavného muže.«

»Proč byste toho neučinila?« zvolal jsem. »Právě jen takové ženy, jakou jste vy, dovedou muže povznašeti. Poskytněte mi jen příležitosti a uvidíte, zdali se jí uchopím! A pak, jak jste sama řekla, muži by si měli vytvářeti příležitosti sami a nikoliv čekati, až se jim naskytnou. Pohlédněte na Clivea^[5] — byl to pouhý úředník a podmanil si Indii. Při svatém Jiří! Přece ještě něco ve světě vykonám!«

Zasmála se mému náhlému, irskému vzkypění.

»Proč ne?« řekla. »Máte přece vše, co muž může míti — mládí, zdraví, sílu, vzdělání a energii. Litovala jsem tolik, když jste počal mluviti — ale teď jsem ráda — tak ráda — jestliže to jen opravdu ve vás tyto myšlenky probudí!«

»A kdybych snad — —?«

Její ruka spočinula na mých rtech jako teplý samet.

»Již ani slova, pane. Měl jste již býti před půlhodinou v kanceláři, k večerní službě, jenom že jsem neměla srdce, abych vás upamatovala. Někdy, až snad dobudete ve světě svého místa, pohovoříme si o tom nanovo.«

A tak se stalo, že tohoto mlhavého listopadového večera jsem se hnal ve voze elektrické dráhy, jedoucí směrem ke Camberwellu^[6] a že mně při tom v nitru srdce planulo. Byl jsem naplněn horlivým rozhodnutím, že nesmí již uplynout ani jediný den, abych nevykonal nějakého činu, který by nebyl hoden mé dámy. Kdo by však si byl na celém širém světě mohl představiti neuvěřitelnou podobu, ve které se měl onen čin uskutečniti, nebo zvláštní cesty, jimiž jsem měl k němu býti doveden?

Tato počáteční kapitola se bude snad zdáti čtenářovi beze všeho spojení s mým vypravováním. A přece jen bez ní k tomuto vypravování ani nebylo došlo, neboť jen tehdy, když člověk vyjde do světa s myšlenkou, že hrdinské činy čekají všude kolem nás a když má živou touhu ve svém srdci, uchopiti se každého takového činu v dohledu, jen tehdy přeruší svůj život, jaký až dosud znal a odváží se do podivuhodného, tajemného přítmí oné země, kde odpočívají ve- liká dobrodružství a veliké odměny. Vizte mne tedy v redakci ‚Daily Gazette‘ jako člena redakčního personálu, jehož jsem byl naprosto nevýznačnou jednotkou s umíněným rozhodnutím, že bude-li možno, ještě této noci naleznu úlohu, jež by byla hodna mé Klaudie! Byla to snad tvrdost, bylo to sobectví, že mne žádala, abych se k její oslavě odvážil svého života? Takové myšlenky příslušely ovšem středověku a nikoliv horlivému, třiadvacetiletému muži, v horečce jeho první lásky.

---

1. Indická mince. Poznámka překl.
2. Moderní přívrženec indických světových názorů o nesmrtelnosti duše a jejím opětném vtělování.
   Poznámka překl.
3. Sir Richard Francis Burton (1821—1890), angl. cestovatel po Americe, Indii a Africe. Jeho manželka Isabela, jež ho na poslednějších cestách doprovázela, vydala jeho životopis. Pozn. překl.
4. Slavný cestovatel po Africe. Pozn. překl.
5. Robert lord Clive (1725—1774), vstoupil jako písař do služeb Východoindické Společnosti. Pak vstoupil do vojska a postupoval, až se stal vojevůdcem a dobyl proti nabobu Surakja-Dovelon města Murširábádu, čímž založil panství Angličanů v Indii. Pozn. překl.
6. Londýnské jižní předměstí na západ od hvězdárny greenwichské. Pozn. překl.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Dorothy Stanleyová, Henry Morton Stanley