Ztracený svět/Přední stráže nového světa
| Ztracený svět Arthur Conan Doyle | ||
| Zítra zmizíme v Neznámu | Přední stráže nového světa | Kdo by to mohl předvídati |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Přední stráže nového světa |
| Autor: | Arthur Conan Doyle |
| Původní titulek: | The Outlying Pickets of the New World |
| Zdroj: | Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 110–129 Digitální knihovna SVK HK |
| Vydáno: | Praha: J. Hokra, 1925 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Weinfurter |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Naši přátelé doma se mohou s námi radovati, neboť jsme u cíle a alespoň do této chvíle se ukázalo, že tvrzení profesora Challengera lze dokázati. Dosud jsme ovšem nevystoupili na vysočinu, avšak leží již před námi a také profesor Summerlee se chová teď trochu ctnostněji. Ne snad že by i na jediný okamžik chtěl připustiti, že by jeho soupeř mohl míti pravdu, ale již tolik nesetrvává při svých neustálých námitkách a většinou upadá do mlčelivého pozorování. Avšak musím se vrátiti a pokračovati ve svém vypravování tam, kde jsem ustal. Posíláme domů jednoho ze svých zdejších Indiánů, který utrpěl zranění a já odevzdávám tento dopis jeho ochraně, ačkoliv chovám v mysli značné obavy, zda-li kdy bude opravdu doručen.
Když jsem psal naposledy, opouštěli jsme právě indiánskou vesnici, kde jsme byli vysazeni z »Esmeraldy«. Jsem nucen počíti se zprávou špatnou, neboť naše první vážná nehoda (přecházím přes nepřetržité pošťuchování mezi profesory) se udála dnešního večera a mohla skončiti opravdu tragicky. Zmínil jsem se již o našem míšenci, Gomezovi, který dovede mluviti anglicky — je to velmi dobrý dělník a člověk poslušný, avšak jak se domnívám, jest stižen jistou neřestí, totiž zvědavostí, která jest ovšem u takových lidí dosti obyčejnou. Posledního večera se ukryl, jak se zdá, blíže naší chatrče, ve které jsme rozmlouvali o svých plánech a byl při tom zpozorován naším obrovským černochem Zambem, který jest věrný jako pes a který s celým svým pokolením nenávidí míšence. Zambo míšence vytáhl z úkrytu a vedl ho před nás. Avšak Gomez vytasil nůž a kdyby nebylo obrovy nesmírné síly, takže ho mohl jednou rukou odzbrojiti, byl by ho míšenec dojista probodl. Věc se skončila narovnáním, protivníci si musili podati ruce a tak máme naději, že vše skončí dobře. Pokud se týče nepřátelství mezi oběma učenci, je trvalé a hořké. Musím připustiti, že Challenger jest nejvýš vyzývavý, ale Summerlee má zase ostrý jazyk a tím činí věci horšími. Předešlého večera řekl Challenger, že mu na tom nikdy nezáleželo, aby chodil po březích Temže a díval se na řeku, poněvadž je vždycky smutné zříti místo svého nenadálého konce. Tím chtěl ovšem říci, že bude jeho kolega hozen po smrti do vody. Sám jest ovšem přesvědčen, že jest určen býti pohřben ve westminsterském opatství[1]. Summerlee však odpověděl s kyselým úsměvem, že slyšel, že londýnský blázinec dosud nebude stržen. Ale domýšlivost Challengerova jest příliš veliká, aby připustila, že by se dal doopravdy pohněvati. Usmíval se jen do vousů a opakoval neustále: »Tak! Tak!« A sice takovým dobrosrdečným tónem, jako by mluvil s dítětem. V pravdě jsou dětmi oba. Jeden jest děckem svárlivým a vyzáblým a druhý zase nesnesitelným a nudným, avšak oba při tom mají mozek, jenž je umístil do přední řady vědeckého století. Ano, mozek, povaha, duše! — Ale teprve když vidíme ze života trochu více, dovedeme pochopiti, jak mohou býti rozdílnými.
Teprve následujícího dne jsme se doopravdy vydali na svoji zvláštní výpravu. Přesvědčili jsme se, že veškeré naše movitosti bylo lze snadno složiti do obou dvou člunů a pokud se týče osob, rozdělili jsme do každého canoe po šesti osobách, při čemž jsme byli vzhledem k zachování míru tak opatrnými, že jsme do každého člunu posadili jednoho profesora. Sám jsem byl ve člunu s profesorem Challengerem, který byl ve veselé a blahosklonné náladě a pohyboval se jako člověk v tichém vytržení a zářil na každého tvora svojí dobrotivostí. Avšak zažil jsem s ním již také zkušenosti ohledně jiných nálad a proto bych nebyl zcela nic překvapen, kdyby z jasného slunce přešel náhle do bouřky. Není-li možno býti v jeho společnosti v úplném klidu, tu jest také stejně nemožno býti s ním v náladě otupělé, poněvadž se nalézáme neustále v polorozechvění a pochybách, k jakému obratu jeho nebezpečná povaha dospěje.
Po dva dny jsme se plavili vzhůru po řece dosti veliké, široké asi sto metrů s vodou temné barvy, avšak průhlednou, takže jsme obyčejně viděli zcela dobře dno. Přítoky Amazonu mají skoro z polovice tuto povahu, kdežto ostatní polovička má vodu bělavou a neprůhlednou. Tento rozdíl jest způsoben územím, kterým řeky protékají. Řeky temné poukazují na rozkladné látky rostlinné, kdežto druhé označují zase hlinitou půdu. Dvakrát jsme přešli slapy a pokaždé jsme musili nésti čluny asi půl míle, abychom se jim vyhnuli. Lesy po obou stranách řeky jsou prapůvodní. Ale lze jimi proniknouti snadněji než lesy vzrůstu druhého a proto jsme neměli přílišných obtíží, když jsme přes ně naše canoe nesli. Jak bych mohl jen zapomenouti slavného tajemství těchto krajin? Výše stromů a houštiny utvořené kmeny, převyšovaly vše, co bych si byl dovedl představiti ve své hlavě, vychované ve městě. Stromy se vypínaly vzhůru jako překrásné sloupy až k nesmírné výši a nad našimi hlavami jsme mohli jen nejasně rozeznávati, jak rozpínají poboční větve v gotických, vztýčených obloucích, které se spojovaly, aby tvořily velikou, propletenou střechu zeleně, skrze níž jenom příležitostný zlatý paprsek slunečního světla se snášel dolů, aby tak vykreslil tenounkou, oslňující, světelnou čáru, uprostřed této majestátní temnoty.
Když jsme bez hluku kráčeli po tlustém měkkém koberci tlícího rostlinstva, sneslo se na naše duše mlčení, jaké poznáváme v přítmí chrámů, takže i plný hlas profesora Challengera klesl k pouhému šepotu. Kdybych byl sám, nebyl bych znal jmen těchto obrovitých stromů, avšak naši muži vědy nám ukazovali cedry, veliké, hedvábné bavlníky a stromy sandalové se všemožnými druhy rostlin, v ohromném množství, které učinily tuto pevninu přední zásobárnou lidského pokolení, ohledně oněch darů přírody, jež řadíme do světa rostlinného, zatím kdy zůstává vzhledem k oněm produktům, které nám poskytuje život zvířecí, tato končina pozadu. Živě zbarvené orchidee a čarokrásné lišejníky hořely jako barevné plameny, na temných kmenech stromů a tam, kde nějaký bludný paprsek světla padal zplna na zlatou allamandu[red 1], na červené, hvězdicovité chumáče taxonie[red 2] nebo na bohaté, temně modré kusy ipomaee[red 3], působilo to jako sen z pohádky. V těchto velikých lesních pustinách zápasí život, jenž nenávidí temnotu, neustále, aby se dostal vzhůru, ke světlu. Každá rostlina, i ta nejmenší, se vypíná a vine k zelenému povrchu a ovíjí se ve své námaze kolem silnějších a vyšších bratří. Popínavé rostliny jsou zde podivné a plné přepychu. Avšak také jiné, o nichž nikdy nebylo známo, že by šplhaly, naučí se tomuto umění, aby unikly temnému stínu, takže obyčejný jasmín a kopřiva, ba i palma jacitara[red 4] zde bývá spatřena, jak ovíjí svůj kmen kolem cedrů a jak se namáhá, dospěti k jejich korunám. Pod těmito majestátními klenbami, jež se před námi při naší chůzi šířily, jsme nepozorovali nijakého pohybu zvířecího života, avšak neustálý ruch nad našimi hlavami nám prozrazoval mnohotvárný svět hadů a opic, ptáků a lenochodů, který žil ve slunečním světle a díval se s údivem na naše trpasličí, temné, klopýtající postavy v šerých, bezměrných hlubinách pod sebou. Při východu a při západu slunce ozývaly se křiky vřešťanů a papouškové se dávali do pronikavého štěbetání, avšak za horkých denních hodin naplňovalo náš sluch jenom bzučení hmyzu, jež se podobalo lomozu vzdáleného příboje, ale mezi slavnými průhledy, vytvořenými ohromujícími stromy, které v dálce nás obklopující se stávaly nezřetelnými, se nic ani nepohnulo. Někdy se plazil jakýsi číhavý tvor s pruhovanými nohami, nějaký mravencojed nebo medvěd neohrabaně mezi stíny. Bylo to jedinou známkou pozemského života, kterou jsem mohl v těchto velikých amazonských lesích pozorovati.
A přece byly jakési stopy i lidského života v těchto tajemných úkrytech a to nedaleko od nás. Třetího dne jsme zpozorovali ve vzduchu jakési zvláštní hluboké bití, odměřené a slavné, které přicházelo a odcházelo ranním vzduchem, jako nárazy. Když jsme tyto zvuky poprvé slyšeli, veslovaly naše oba čluny jenom na několik stop od sebe, a naši Indiáni zůstali bez hnutí, jako by se proměnili v bronzové sochy, naslouchajíce upjatě a s výrazem hrůzy na svých tvářích.
»Copak je to?« tázal jsem se.
»Bubny,« řekl lord John nedbale, »válečné bubny. Slyšel jsem je již dříve.«
»Ano, pane, válečné bubny,« řekl Gomez, míšenec. »Jsou to divocí Indiáni, jsou to lupiči a nikoliv lidé. Pozorují nás na každé míli naší cesty a kdyby mohli, zabili by nás.«
»Jak by nás mohli pozorovati?« tázal jsem se, zíraje při tom do nehybné prázdnoty.
Míšenec pokrčil svými širokými rameny.
»Indiáni to znají. Mají k tomu zvláštní způsoby. Pozorují nás. A hlasem bubnu se umlouvají. Kdyby mohli, zabili by nás.«
Odpoledne téhož dne — můj kapesní zápisník mne poučil, že to bylo ve středu dne osmnáctého srpna — ozývalo se z různých končin bubnování nejméně šesti nebo sedmi bubnů. Chvílemi bily prudce a chvílemi pomalu, chvílemi jako zřetelná otázka a odpověď a jeden z nich se ozýval z daleka na východě a počínal vysokým staccatovým vířením, načež pak následovalo, po krátké přestávce, hluboké dunění ze severu. V tomto neustálém hluku spočívalo něco nepopsatelně hrozivého a nervy otřásajícího. A jako by se z těchto zvuků utvářely skutečné slabiky míšencovy a opakovaly nekonečně: »Budeme-li moci, zabijeme vás. Budeme-li moci, zabijeme vás.« Ale v tichých lesích se nic nehnulo. Veškerý mír a konejšivý klid přírody ležel za onou temnou záclonou rostlinstva, avšak ze zadu přicházela neustále od našich spolubližních stejná zpráva: »Budeme-li moci, zabijeme vás,« pravili lidé na východě. »Budeme-li moci, zabijeme vás,« pravili lidé na severu.
Po celý den tyto bubny hučely a šeptaly a jejich hrozba se odrážela na tvářích našich barevných společníků. Ba i otužilí, chvástaví míšenci se zdání jaksi zastrašeni. Avšak tehdy jsem zase poznal, že stejně Summerlee jako Challenger vynikali svou zvláštní statečností, odhodláním vědeckého ducha. Byl to právě onen duch, jenž dovedl udržeti Darwina mezi argentinskými gauči nebo Wallace mezi malajskými lovci lebek. Soucitnou přírodou jest ustanoveno, aby lidský mozek nemohl mysliti na dvě věci zároveň, takže je-li zatopen vědeckou zvědavostí, není v něm již místa pro obyčejné osobní zájmy. A po celý den, uprostřed nepřetržitých a tajemných hrozeb, pozorovali naši oba profesoři každého ptáka v letu a každý keř na břehu, s mnohými ostrými slovními spory, při nichž se ozývalo rychle po hlubokém bručení Challengerově zavrčení Summerleeovo. Avšak při tom nejevili ani stopy nějakého smyslu pro nebezpečí a nedbali bubnujících Indiánů právě tak, jako kdyby spolu seděli v kuřáckém salonu v klubu Královské Společnosti na St. James Streetu.
»Lidožrouti z kmene Miranha nebo Amajuaca,« řekl Challenger, ukazuje palcem do lesa plného ozvěn.
»Zajisté, pane,« odpověděl Summerlee. »A doufám, že jako u všech ostatních podobných kmenů, bych také u nich nalezl jazyk, tvořící složená slova a mongolský typ.«
»Ovšem, že takový jazyk,« pravil Challenger shovívavě. »Nevím, zda-li by na této pevnině existoval druh jiného nářečí a mám jich zaznamenáno více než sto. Avšak nauku o jejich mongolském původu považuji za hluboce podezřelou.«
»Domníval bych se, že i omezené vědomosti ze srovnávací anatomie by postačily dokázati ji,« řekl Summerlee hořce.
Challenger vypjal svoji útočnou bradu, až se jeho hlava proměnila v samé vousy a střechu klobouku. »Zajisté, pane, omezené vědomosti by k tomu vedly. Avšak jsou-li naše vědomosti dokonalé, tu přicházíme k důsledkům jiným.« Pak na sebe pohlíželi vzájemně s tichým vzdorem, při čemž všude kolem se zvedal vzdálený šepot: »Budeme-li moci, — budeme-li moci, zabijeme vás.«
Této noci jsme zakotvili svoje canoe těžkými kameny místo kotvami uprostřed řeky a vykonali jsme veškeré přípravy k možnému útoku. Avšak nic se neudálo a s jitrem jsme se dali na další cestu a bití na bubny umíralo ponenáhlu za námi. Asi kolem třetí hodiny odpolední jsme dopluli k velmi příkrým slapům, více než míli dlouhým, — byly to právě slapy, na kterých se profesor Challenger setkal se svojí nehodou při první cestě. Doznávám, že pohled na ně mne potěšil, neboť tvořily opravdový přímý a první doklad, třeba že malý, o pravdivosti jeho vypravování. Indiáni vynesli nejprve naše čluny a pak naše zavazadla houštinami, které na tomto místě byly málo prostupné, kdežto my, čtyři běloši, s puškami na ramenou, jsme kráčeli mezi nimi a každým nebezpečím, jež by mohlo přijíti z lesů. Před večerem jsme šťastně přešli slap a pluli jsme asi deset mil od nich, načež jsme na noc poznovu zakotvili. Počítám, že jsme na tomto místě byli od hlavní řeky vzdáleni nejméně sto mil vzhůru po přítoku.
Za časného dopoledne následujícího dne jsme se dali velikou odchylkou. Až do rána jevil profesor Challenger velikou netrpělivost a neklid, prohlížeje neustále oba břehy řeky. Náhle vykřikl uspokojeně a ukazoval na jeden strom, který se vypínal ve zvláštním úhlu na břehu proudu.
»Co myslíte, že to jest?« tázal se.
»Je to dojista palma assai,« řekl Summerlee.
»To jest správné. A byla to tato palma assai, kterou jsem si zvolil za cestovní známku. Tajný průchod jest půl míle dále, na druhé straně řeky. Mezi stromy není průlomu viděti. A to jest právě zázrakem a tajemstvím celé věci. Tam, kde vidíte světle zelené sítiny místo temně zeleného podrostu, tam mezi velikými bavlníky, jest můj soukromý vchod do neznáma. Vjeďme tam a pochopíte to.«
Bylo to skutečně místo čarovné. Když jsme dospěli na označený bod u čáry světle zelených sítin, poháněli jsme oba čluny tyčemi skrze ně do vzdálenosti několika set metrů a náhle jsme se vynořili na mělké a klidné řece, jejíž voda byla nad písčitým dnem průhledná. Byla asi dvacet metrů široká a po obou stranách byly její břehy pokryty nejbujnější vegetací. Nikdo, kdo by nezpozoroval, že na krátkou vzdálenost toto rákosí si vyměnilo místo s keři, by byl naprosto neuhodl, že jest zde taková řeka a ani by se mu nezdálo o pohádkové zemi za ní.
Byla to v pravdě země pohádková, nejčarovnější, jakou si lidská představa dovede vykouzliti. Husté rostlinstvo se setkávalo nad hlavou proplétajíc se v přirozenou záclonu a skrze tuto zelenou chodbu naplněnou zlatým přítmím, tekla zelená, průhledná řeka, již sama o sobě krásná, avšak obdivuhodná podivnými barvami vrhanými s hůry živým světlem, jež při svém dopadu procházelo clonou a bylo jí umírňováno. Řeka se táhla v dálku, jasná jako křišťál, nehybná jako tabule skla a zelená jako okraj ledovce. Tak tekla pod listnatou klenbou a každý úder našich vesel vysílal tisíceré drobné vlnky přes její svítící povrch. Byl to vhodný vstup do země zázraků. Veškerá znamení Indiánů přešla, avšak zvířecí život byl zde četnější a krotkost zdejších tvorů dokazovala, že lovce dosud nepoznali. Rozčepýřené, malé opice, pokryté jako černým sametem se sněhobílými zuby a se zářícíma, výsměšnýma očima, pokřikovaly na nás, když jsme šli kolem. Tu a tam se vrhl s těžkým, temným šplouchnutím do vody některý kaiman se břehu. Jednou na nás zíral v mezeře mezi křovinami temný, neohrabaný tapír a pak se odklátil do lesa. A jednou také žlutá, svalnatá postava veliké pumy sebou mrskla mezi podrostem a její zelené, zlovolné oči zíraly na nás s nenávistí přes její osmahlá ramena. Ptáků zde byla hojnost, zejména ptáků brodivých, jako čápů, volavek a ibisů, kteří se shromažďovali v malých skupinách, modrých, purpurových a bílých, stojíce na každém kmenu, který vyčníval se břehu a křišťálová voda pod námi byla oživena rybami všech tvarů a barev.
Po tři dny jsme pokračovali v této cestě stinnou chodbou, do které pronikalo mlhavě zelené sluneční světlo. Tam, kde se naskytaly delší rozhledy, byli byste sotva mohli říci, zdali někde vzdálené, zelené vody se končí a kde zase vzdálená zelená klenba se začíná. Hluboký mír této podivné vodní cesty nebyl rušen žádnou známkou člověka.
»Není zde Indiánů. Příliš se bojí kurupuri!« řekl Gomez.
»Kurupuri jest duch lesů,« vysvětloval lord John. »Jest to jméno, jímž označují všemožné druhy ďáblů. Ti ubožáci se domnívají, že v tom směru jest něco strašlivého a proto se těmto místům vyhýbají.«
Třetího dne bylo zřejmo, že naše cesta na člunech nepotrvá již příliš dlouho, neboť řeka rychle mělčila. Dvakráte ve dvou hodinách jsme narazili na dno. Konečně jsme vytáhli canoe do podrostu a strávili jsme noc na břehu řeky. Ráno jsem s lordem Johnem prošel několik mil lesem, při čemž jsme se drželi rovnoběžně se řekou. Když jsme však viděli, že jest stále mělčí, vrátili jsme se a podali jsme o tom zprávu, kterou však profesor Challenger již očekával. Věděli jsme, že jsme dospěli k nejzazšímu bodu kam lze dojeti po člunech. Proto jsme lodě vytáhli a skryli jsme je mezi křoviny, poznamenavše svými sekerami jeden strom, abychom mohli čluny zase najíti. Pak jsme rozdělili různá zavazadla mezi sebe — pušky, střelivo, potravu, stan, pokrývky a ostatní — a naloživše si na ramena svoje věci, vydali jsme se na další, nepohodlnější oddíl své cesty.
Nešťastná hádka mezi našimi hašteřivci označila počátek tohoto nového oddílu. Challenger vedl již od počátku našeho setkání naši celou družinu, což bylo spojeno se zřejmou nespokojeností Summerleeovou. Když však teď uložil svému soudruhovi ve vědě jakousi povinnost (záležela pouze v nesení kovového barometru — aneroidu), dostoupila tato věc vrcholu.
»Směl bych se otázati, pane,« řekl Summerlee se zlomyslným klidem, »v jaké hodnosti si osobujete právo vydávati takové rozkazy?«
Challenger zablýsknul očima a zježil vousy.
»Činím tak, profesore Summerlee, jako vůdce této výpravy.«
»Jsem nucen říci vám, pane, že vás v této hodnosti neuznávám.«
»Tak?« a Challenger se uklonil neohrabaně a výsměšně. »Snad byste chtěl sám přesně určiti moje postavení?«
»Ano, pane. Jste mužem, jehož pravdomluvnost máme posuzovati a zkoušeti, a tato komise jest zde právě k tomu. Jdete, pane, se svými soudci.«
»Božínku!« řekl Challenger a posadil se na okraj jednoho člunu. »V tom případě půjdete ovšem svojí cestou a já zase půjdu podle své libosti. Nejsem-li vůdcem, nemůžete ode mne očekávati, abych vás vedl.«
Díky nebi, že zde byli dva lidé se zdravým rozumem — byl to lord John Roxton a já, — kteří zabránili svévoli a pošetilosti našich učených profesorů a zároveň tomu, že jsme nebyli s prázdnýma rukama posláni zpět do Londýna. Jaké to však bylo dokazování a prošení a vysvětlování, než jsme je mohli obměkčiti! Konečně se dal Summerlee se svým úsměvem a svou dýmkou na pochod a Challenger hubuje a vrče, svolil, že půjde za ním. Nějakou šťastnou náhodou jsme v této době objevili, že oba naši učenci smýšlejí stejně uboze o doktorovi Illingworthovi z Edinburgu. Od té chvíle to bylo jedinou naší záchranou a každá napjatá situace byla ihned zmírněna, jakmile jsme pronesli jméno tohoto skotského přírodopisce. Potom se vždy oba naši profesoři spojili k dočasnému přátelství a svazku, k čemuž byli vedeni svoji ošklivostí k tomuto společnému soupeři, kterého oba tupili.
Postupujíce jednoduchou řadou podle břehu řeky, přesvědčili jsme se záhy, že se dále súžuje v pouhý potok a že se konečně ztrácí v zeleném bahnisku, pokrytém houbovitými mechy, v nichž jsme klesali až po kolena.
Toto místo bylo děsně oživeno mraky moskytů a všeho druhu létající havěti a proto jsme byli rádi, když jsme zase přišli na pevnou půdu a když jsme mohli zacházkou mezi stromy obejíti tuto morovou bažinu, která z dálky bzučela jako varhany — takový hluk se odtamtud ozýval životem hmyzu. Druhého dne, když jsme opustili svoje čluny, viděli jsme, že se změnila veškerá povaha krajiny. Naše cesta neustále stoupala a když jsme postupovali, byly lesy stále řidčí a ztrácely svoji tropickou bujnost. Obrovské stromy alluviální[2] planiny u řeky Amazonu ustoupily palmě fenixové[red 5] a kokosové, které zde rostly ve sporých trsech a mezi nimi byl hustý podrost. Ve vlhčích prohlubeninách skláněly zase palmy mauriciové[red 6] svoje půvabné vějíře. Cestovali jsme úplně za vedení kompasu a jednou nebo dvakrát nastaly jakési spory ohledně názorů mezi Challengerem a oběma Indiány, načež pak, abych citoval pohněvaná slova profesorova, se naše celá společnost sjednotila, že bude »důvěřovati záludným pudům nevyvinutých divochů na místě nejvyššímu produktu moderní evropské vzdělanosti«. Že jsme byli k tomu oprávněni, ukázalo se třetího dne, když Challenger připustil, že poznává několik známek ze své dřívější cesty a na jednom místě jsme opravdu přišli ke čtyřem kamenům, zčernalým ohněm, kteréž zajisté označovaly tábořiště.
Cesta, neustále stoupala a přecházeli jsme pak po úbočí, na němž byly roztroušeny skály. Ku přejití tohoto úbočí nám bylo třeba dvou dnů. Rostlinstvo se poznovu změnilo a zbyl jen strom, poskytující rostlinnou slonovinu[red 7], s velikým množstvím podivuhodných orchideí, mezi nimiž jsem se naučil znáti vzácnou Nuttonia Vexillaria a skvostnou Cattleya se šarlatovými a růžovými květy a potom Odontoglossum. Příležitostně jsme překročovali potůčky, se dnem pokrytým oblásky a se břehy, porostlými svislým kapradím, Tyto potůčky bublaly dolů do mělkých propastí a poskytovaly nám každého večera dobrá tábořiště na břehu některého rybníčka, ve kterém byly roztroušeny skalní balvany a v nichž hejna malých ryb s modrými hřbety u velikosti a tvaru našeho anglického pstruha, nám poskytovaly výtečnou večeři.
Devátého dne po opuštění našich člunů, kdy jsme byli urazili, jak počítám, asi jedno sto dvacet mil, počínali jsme pronikati posledními skupinami stromů, které se zatím staly nižšími a konečně byly pouhými keři. Na jejich místo nastoupila nezměrná pustina, porostlá bambusem, jenž zde rostl tak hustě, že jsme mohli pronikati dále jenom tehdy, když jsme si indiánskými mačetami[3] a sekerami vysekali stezku. Bylo nám k tomu třeba celého dlouhého dne cesty od sedmé hodiny ranní až do osmé večer, při čemž jsme si jenom dvakráte, vždycky hodinu, odpočinuli, abychom překonali tuto překážku. Nelze si vůbec představiti nic jednotvárnějšího neb únavnějšího, neboť i na místech otevřenějších jsem neviděl dále než na deset nebo dvanáct metrů. při čemž obyčejně byl můj obzor obmezen v předu zády bavlněné kazajky lorda Johna a po obou stranách žlutou stěnou, vzdálenou ode mne jedinou stopu. Shora na nás dopadal proud slunečního světla, tenký jako ostří nože a patnáct stop nad hlavami jsme viděli vrcholky třtin, kývající se pod modrou oblohou. Nevím, jaký druh zvěře obývá takové houštiny, ale několikráte jsme slyšeli šplouchání velikých, těžkých zvířat zcela na blízku. Podle zvuků, které vydávala, soudil lord John, že by to mohl býti divoký hovězí dobytek. Právě když se počínalo stmívati, opustili jsme tento pás bambusové houštiny a ihned jsme se rozložili táborem, jsouce tímto nekonečným dnem vyčerpáni.
Časně z rána, následujícího dne, jsme byli již zase na nohou, a viděli jsme, že povaha krajiny se poznovu změnila. Za námi byla bambusová stěna tak určitá, jako by označovala tok řeky. Před námi byla otevřena planina, zvedající se zvolna do výše a porostlá tu a tam jednotlivými skupinami stromovitých kapradin, při čemž celek se před námi křivil, až byl konečně uzavřen dlouhým hřbetem v podobě velrybí páteře. Tohoto hřbetu jsme dostihli kolem poledne, abychom se přesvědčili, že jest za ním pouze nehluboké údolí, zvedající se poznovu s mírným stoupáním, které vedlo k nízké, oblé čáře obzorové. Na tomto místě, když jsme přetínali prvý z těchto kopců, se cosi událo, co mohlo býti po případě věcí velice důležitou.
Profesor Challenger, který se dvěma zdejšími Indiány byl v předu naší společnosti, se náhle zastavil a ukazoval rozčileně v pravo. Když tak učinil, viděli jsme ve vzdálenosti asi jedné anglické míle jakéhosi tvora, který se podobal obrovskému, šedému ptáku, vzlétnuvšímu pomalu se země a vzdalujícímu se od nás, při čemž letěl velice nízko a rovně, až zmizel mezi stromovitými kapradinami.
»Viděl jste to?« křičel Challenger s nadšením. »Summerleee, viděl jste to?« Jeho soudruh zíral upřeně na místo, kde onen tvor zmizel.
»Co myslíte, že to bylo?« tázal se.
»Podle mého nejlepšího přesvědčení to byl pterodactyl.«[4]
Summerlee vypukl v posměšný smích. »Nějaký pterozouvák!« řekl. »Byl to čáp, jestliže jsem vůbec něco viděl.«
Challenger se tak rozzuřil že nemohl ani promluviti. Hodil si prostě svoje zavazadla na záda a dal se na další pochod. Avšak lord John se ke mně obrátil a tu jsem viděl, že jeho obličej byl vážnější než obyčejně. V ruce měl svůj Zeissův,[5] hranolový, dvojitý dalekohled.
»Zaostřil jsem svoje kukátko na onoho tvora, dříve než se dostal za stromy,« pravil. »Neodvažuji se říci, co to bylo, ale dávám v sázku svoji pověst jako sportsman, že to nebyl pták, jakého bych byl viděl za celý svůj život!«
Tak se tady věci mají. Jsme teď opravdu na pokraji neznámá a setkáváme se s předními strážemi tohoto ztraceného světa, o němž náš vůdce mluvil? Sděluji vám tuto událost tak, jak se stala a proto z ní budete míti právě tolik jako já. Bylo to okolností ojedinělou, neboť jinak jsme nic pozoruhodného nespatřili.
A teď, moji milí čtenářové, jestliže budu jakých míti, jsem vás dovedl po široké řece a skrze záclony sítiny a pak zeleným tunelem, a vzhůru po vysočině, porostlé palmami a přes bambusovou houštinu, jakož i přes planinu stromovitých kapradin. Konečně leželo místo našeho určení právě před námi. Když jsme překročili druhý hřbet, spatřili jsme před sebou nepravidelnou, palmami řídce porostlou rovinu a pak čáru vysokých, rudých skal, které jsem viděl na obraze. Když tyto řádky píši, leží tam před námi a nelze ani v nejmenším pochybovati, že jest to útvar tentýž. Na nejbližším místě jest vzdálena od našeho ležení asi sedm mil a zatáčí se do dálky, při čemž se šíří, až kam zrak může dohlédnouti. Challenger se prochází kolem nás jako kohout, který dostal první cenu a Summerlee mlčí, ačkoliv je dosud nevěřící. Ještě den a některé z našich pochybností budou u konce. Zatím však José, jehož rámě bylo probodeno zlomenou bambusovou větví, trvá na tom, aby se mohl vrátiti a proto odevzdávám tento dopis jeho péči a mám jen slabou naději, že se dostane do vašich rukou. Jakmile k tomu budu míti příležitosti, budu psáti zase. Ke svému listu přikládám hrubě načrtanou mapu naší cesty, která bezpochyby usnadní pochopení mého vypravování.
- ↑ Tam bývají pochováni nejslavnější angličtí mužové. Poznámka překl.
- ↑ Starší naplaveniny. Pozn. překl.
- ↑ Široké, ostré nože. Pozn. překlad.
- ↑ Předpotopní ptakoještěr. Pozn. překlad.
- ↑ Zeiss je optický závod v Jeně v Německu, který vyrábí zejména výtečné drobnohledy a velmi ostrá kukátka. Pozn. překl.