Ztracený svět/Je to nejvelkolepější věcí na světě
| Ztracený svět Arthur Conan Doyle | ||
| Jest osobou naprosto nemožnou | Je to nejvelkolepější věcí na světě | Otázku! |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Je to nejvelkolepější věcí na světě |
| Autor: | Arthur Conan Doyle |
| Původní titulek: | It’s Just the very Biggest Thing in the World |
| Zdroj: | Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 37-62 Digitální knihovna SVK HK |
| Vydáno: | Praha: J. Hokra, 1925 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Weinfurter |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Sotva byly dveře zavřeny, již vyrazila paní Challengerová z jídelny. Malá tato dáma byla v náladě přímo zuřivé. Postavila se svému manželi v cestu jako rozlícené kuře před bulldoga. Bylo jasno, že viděla můj ‚odchod‘, ale nepozorovala mého návratu.
»Jakým jste to surovcem, Georgi!« zaječela. »Zranil jste tohoto slušného, mladého muže.«
Ukázal palcem za sebe.
»Zde je, zdravý a bez úhony, zde jest za mnou.«
Byla tím pomatena, avšak nikoliv přílišně.
»Lituji, neviděla jsem vás.«
»Ujišťuji vás, milostiva paní, že jest vše v pořádku.«
»Ale poznamenal vám přece jen váš ubohý obličej! Ach, Georgi, jakým jste to násilníkem! Nečiníte nic, od jednoho konce týdne ke druhému, než samé hanebnosti. Každý vás buď nenávidí, anebo si z vás tropí žerty. Již mně s vámi došla trpělivost a tohle jest konec.«
»Suché prádlo,« zavrčel.
»Již to není nikomu tajemstvím,« křičela. »Domníváte se, že celá ulice — že celý Londýn se bude pro tuto věc — — odejděte, Austine, není vás zde třeba. Myslíte, že o vás všichni nemluví? Kde jest vaše důstojnost? Vy, jako muž, jenž by měl býti rektorem na některé veliké universitě a jemuž by mělo naslouchati tisíc uctivých studentů! Kde jest vaše důstojnost, Georgi?«
»A kde jest vaše, má draha?«
»Až přílišně mne pokoušíte. Takový rváč — takový sprostý, hašteřivý rváč se z vás stal!«
»Nezlobte se, Jessie!«
»Takový řvoucí, vztekající se násilník!«
»Teď toho mám již dosti! Na stolici trestu!« pravil.
K mému překvapení se sklonil, chytil ji a posadil ji na vysoký sloup z černého mramoru, stojící v rohu síně. Tento podstavec byl nejméně sedm stop vysoký a tak tenký, že se na něm sotva udržela v rovnováze. Směšnějšího zjevu, než jaký poskytovala, sedíc tam nahoře, s tváří rozjitřenou hněvem, s houpajícíma se nohama a se ztrnulým tělem ze strachu, aby se nepřekotila, bych si nedovedl představiti.
»Sejměte mne!« naříkala.
»Řekněte ‚prosím‘.«
»Jste surovec, Georgi! Sejměte mne okamžitě!«
»Pane Malone, pojďte se mnou do mé pracovny.«
»Opravdu, pane — —« řekl jsem, dívaje se na dámu.
»Zde za vás pan Malone prosí, Jessie. Řekněte ‚prosím‘ a ihned budete dole.«
»Ach, vy surovče! Prosím, prosím!«
Pak ji sejmul, jako by byla kanárkem.
»Musíte se slušně chovati, drahá. Pan Malone jest novinářem a zítra to bude vše v jeho listu otištěno a mezi našimi sousedy se prodá o tucet exemplářů více. Zvláštní událost ze vznešeného života — cítila jste se na onom sloupu velmi vysoko, že ano? Tu tam tedy bude ještě podtitul: ‚Zběžný pohled na zvláštní domácí paní‘. Pan Malone se rád zabývá špinavým prádlem a podobnou nečistotou, jako všichni páni jeho druhu — že ano, pane Malone?«
»Jste opravdu nesnesitelný!« řekl jsem rozhořčeně.
Zasmál se, ale bylo to jako by zabučel.
»Domluvíme se ihned,« zahřměl pak, dívaje se střídavě na mne a na svoji ženu a nadýmaje svoje ohromná prsa, Poté dodal měně náhle svůj tón: »Odpusťte mi, pane Malone, tento nepatrný domácí žert. Povolal jsem vás sem nanovo za účelem mnohem vážnějším, než abyste se účastnil našich malých domácích zábav. A teď již odběhněte, ženuško, a netrapte nás.« Při tom položil obě svoje obrovské ruce na její ramena. »Vše, co pravíte, jest úplnou pravdou. Byl bych lepším mužem, kdybych činil to, co mně radíte, ale zato bych nebyl celým Georgem Edwardem Challengerem. Máme dosti lepších mužů, má drahá, ale jenom jednoho G. E. Challengera, A proto se s ním snášejte co nejlépe.« Náhle jí vlepil zvučnou hubičku, což mne překvapilo mnohem více, než prve jeho násilnost. »A teď, pane Malone,« pokračoval, se vzrůstající důstojností, »pojďme tudy, je-li vám libo.«
Vstoupili jsme do téhož pokoje, který jsme před deseti minutami tak hlučně opustili. Profesor zavřel za námi pečlivě dveře, pokynul mi, abych se usadil do křesla a přisunul mi pod nos bedničku s doutníky.
»Jsou to pravé San Juan Colorado,« pravil. »Dráždiví lidé, jako vy, se nejlépe upokojí narkotickými prostředky. Dobré nebe! Nechtějte přece špičky doutníku ukousnouti! Uřízněte ji a uřízněte ji s úctou! A teď se pohodlně usaďte a slyšte pozorně, co vám povím. Když by se vám naskytla nějaká poznámka, ponechte si ji na dobu vhodnější.
»Nejdříve něco poznamenám ohledně vašeho návratu do mého domu, z něhož jste byl spravedlivě vystrnaděn.« Při těchto slovech zježil vousy a zíral na mne jako člověk, jenž chce vyzývati a probouzeti odpor. — »Tehdy, po onom, jak jsem řekl, zaslouženém vystrnadění. Důvod k tomu byl vaší odpovědí, kterou jste dal onomu nejvýš horlivému policistovi a ve které jsem poznával jakýsi záblesk dobrého cítění s vaší strany. — V každém případě mnohem více citu, než jak jsem uvyklý spojovati s vaším povoláním. Když jste připustil, že vina za onu událost byla na vaší straně, dal jste tím důkaz o jakési duševní neodvislosti a další důkaz o širších názorech, což probudilo moji příznivou pozornost. Podřád lidských tvorů, ke kterým na neštěstí náležíte, býval vždycky pod mým duševním obzorem. Ale vaše slova vás nad tento obzor náhle vynesla. Vplul jste v okruh mé vážné pozornosti. Z toho důvodu jsem vás žádal, abyste se se mnou vrátil, poněvadž jsem se rozhodl, že se s vámi lépe seznámím. Budete tak laskav a umístíte popel ze svého doutníku na malý japonský podnos, ležící tamhle na bambusovém stole, který stojí vedle vašeho levého lokte.«
Vše to hřímal jako profesor, který mluví k celé třídě. Otočil se na své židli tak, že se díval přímo na mne a seděl tam všecek nadmutý, jako obrovská volská žába s hlavou zvrácenou v zad a s očima zpola přivřenýma pod oteklými klapkami. Náhle se otočil stranou a pak jsem viděl před sebou pouze jeho rozcuchané vlasy, z nichž vyčnívalo jeho rudé oko. Hrabal se ve spoustě papírů, jichž byly hromady nastlány na jeho psacím stole. Pak se ke mně obrátil, drže v ruce jakousi velmi roztrhanou knihu pro náčrtky.
»Chci s vámi promluviti o Jižní Americe.« řekl, »Žádné poznámky, je-li vám libo. Ale nejdříve si přeji sděliti vám, že nic z toho, co vám teď řeknu, nesmí býti opakováno nižádným veřejným způsobem, dokud k tomu neobdržíte mého výslovného svolení. Ale takové svolení vám při všech lidských možnostech nebude nikdy dáno. Je vám to jasné?«
»Jest to velmi kruté,« řekl jsem. »Zajisté nějaký moudrý důvod — —«
Profesor položil svůj zápisník na stůl.
»Tím jest to skončeno,« pravil. »Přeji vám šťastné dobré jitro!«
»Ne, ne!« zvolal jsem. »Podrobuji se všem podmínkám. Pokud vidím, nezbývá mně nic jiného.«
»Nic na světě,« odpověděl.
»Nuže tedy, slibuji.«
»Na svoji čest?«
»Na svoji čest.«
Hleděl na mne a v jeho urážlivých očích jsem pozoroval jakousi pochybnost.
»Ostatně, co pak vím o vaší cti?« řekl.
»Slovo s to, pane« zvolal jsem hněvivě, »dovolujete si příliš mnoho! V celém svém životě jsem nebyl nikdy tak urážen.«
Zdálo se, že můj výbuch ho více zajímá než aby ho mrzel.
»Má kulatou hlavu,« mumlal. »Ploskohlavec, šedé oči, černé vlasy a jakýsi nádech černošského typu. Domnívám se, že jste keltického původu?«
»Jsem Irčanem, pane.«
»Irčanem? Irčanem?«
»Ano, pane.«
»Tím by se to ovšem vysvětlovalo. Dovolte, slíbil jste mi, že si budete vážiti mé důvěry? Ovšem, řekl bych, že tato moje důvěra bude velice vzdálena úplnosti. Chci vám však dáti několik málo pokynů, jež vás budou zajímati. Nejdříve tedy tolik — bezpochyby, že víte, že před dvěma lety jsem vykonal cestu do Jižní Ameriky — a že tato cesta bude ve světových dějinách vědy klassickou? Cílem této mé cesty bylo potvrditi některé závěry Wallaceovy a Bateovy,[1][red 1] což mohlo býti pouze vykonáno pozorováním jejich sdělených zkušeností za stejných okolností, při kterých je zaznamenali. Kdyby i moje výprava nebyla měla jiných výsledků, byla by zůstala přece jen pozoruhodnou, avšak když jsem byl na místě, udál se zvláštní případ, jenž mi otevřel zcela novou badatelskou cestu.
»Víte zajisté — nebo možná, že v tomto zpola vzdělaném století třeba nevíte — že krajiny kolem některých částí řeky Amazonu jsou dosud jen částečně prozkoumány a že veliká řada menších řek, z nichž některé nejsou naprosto na mapách, se vlévá do této řeky hlavní. Mým cílem bylo navštíviti tuto málo známou a zastrčenou krajinu a vyšetřovati její zvířectvo. Toto moje bádání mně poskytlo materiál k mnohým kapitolám mého velikého a monumentálního díla přírodopisného, které, jak doufám, ospravedlní můj život. Vracel jsem se, když jsem svoje dílo dokonal a tu jsem měl příležitost ztráviti jednu noc v malé indiánské vesnici na místě, kde jistá říčka — její jméno i místo zatajuji — se vlévá do řeky hlavní. Tamní domorodci jsou Indiáni kmene Cucama. Je to kmen příjemný, ale skleslý, a jejich duševní schopnosti sotva že přesahují průměrného Londýňana. Několik z těchto lidí jsem na své cestě vzhůru po řece vyléčil, čímž jsem na ně učinil dostatečný dojem svojí osobností, takže jsem nebyl nijak překvapen, když mne při mém návratu chtivě očekávali. Poznal jsem podle jejich znamení, že některým z nich bylo nutně třeba mých lékařských služeb a proto jsem následoval jejich pohlavára do jedné chatrče. Když jsem vstoupil, viděl jsem, že trpící, k němuž jsem byl povolán, abych mu pomohl, vypustil právě v tom okamžiku ducha. Ale k mému překvapení to nebyl Indián, nýbrž běloch. Opravdu, mohu říci že to byl až přílišný běloch, neboť jeho vlasy byly barvy lnu a jeho obličej jevil některé známky albina.[2] Byl oděn v hadry, byl nesmírně vyhublý a jevil veškeré stopy dlouhého strádání. Pokud jsem mohl rozuměti zprávě domorodců, byl jim úplně cizí a přišel do jejich vesnice přes lesy v posledním stupni vyčerpanosti.
»Vak tohoto muže ležel vedle jeho lůžka a já jsem se dal do prohlížení jeho obsahu. V jedné schránce jeho vaku bylo napsáno bělochovo jméno a rodiště. Jmenoval se Maple White a byl z Detroitu, v Michiganu. Je to jméno, před nímž jsem hotov každou dobu sejmouti klobouk. Neříkám příliš mnoho, když poznamenávám, že bude na stejné úrovni se jménem mým, když tato záležitost dojde konečné víry.
»Z obsahu jeho vaku bylo zřejmo, že tento muž byl umělcem a básníkem a že hledal přírodní krásy. Byly tam také načrtány verše. Nechci se prohlašovati za znalce v takových věcech, ale zdálo se mi, že se jim opravdu nedostává valné ceny. Pak tam bylo ještě několik obyčejných obrazů, představujících krajiny při řece, malířská skřínka, dále skřínka s barevnými tužkami, několik štětců, tamhle ta ohnutá kost, jež leží na mém kalamáři, Baxterova kniha ‚Motýlové noční i denní‘, laciný revolver a několik patron. Pokud se týče ostatní výzbroje, tu buď žádné neměl, anebo ji ztratil cestou. To byli veškeré věci, náležející tomuto podivnému americkému cestovateli.
»Chtěl jsem se právě od něho odvrátiti, když jsem zpozoroval, že z jeho roztrhaného kabátu vpředu něco vyčnívá. Byla to tato kniha pro náčrtky, jež byla již tehdy ve stavu tak zbědovaném, jak ji vidíte teď. Mohu vás opravdu ujistiti, že ani první vydání Shakespeareových děl by u mne nedošlo takové úcty jako tato památka, a to již od prvé chvíle, kdy přešla do mého majetku. Zde ji vezměte a při tom vás prosím, abyste ji prohlédl, stránku za stránkou, a přesvědčil se o jejím obsahu.«
Vzal si doutník a opřev se zády v křesle, upřel na mne pár kritických očí. Chtěl pozorovati dojem, jaký u mne vyvolá tento dokument.
Otevřel jsem onu knihu s jakýmsi očekáváním nějakého zjevení, ačkoliv jsem nemohl uhodnouti, jakého by bylo druhu. Prvá stránka mne však zklamala, poněvadž neobsahovala nic, kromě obrázku velmi tlustého muže v kabátě z hrubé vlněné látky a s nějakým nápisem pod tím. Pak následovalo několik stránek, naplněných malými kresbami Indiánů v různých posicích a zaměstnáních. Pak následoval obrázek veselého a tlustého kněze v jesuitském klobouku, sedícího naproti velmi hubenému Evropanovi, s nápisem: »Snídaně s Bratrem Cristoferem v Rosariu.« Studie žen a dětí vyplňovaly několik následujících stránek a pak byla v knížce dlouhá řada kreseb, představujících zvířata s vysvětlivkami, jako »kapustňák na písku«, »želvy a jejich vejce«, »černý ažuti pod miritiovou palmou« poslednější obrázek představoval jakési zvíře, podobné vepři. A konečně zde byly dvě stránky vyplněné studiemi nějakých ohyzdných ještěrů s dlouhými tlamami. Nenacházel jsem v tom nic neobyčejného a řekl jsem to profesorovi.
»Tohle jsou zajisté pouze krokodilové« řekl jsem.
»Aligatoři! Aligatoři! V jižní Americe žije sotva zvíře, jež by bylo lze nazvati pravým krokodilem. Rozdíl mezi nimi — —«
»Myslil jsem, že jsem dosud neviděl nic neobyčejného — nic takového, co by ospravedlňovalo vaše slova.«
Zasmál se hlasitě.
»Podívejte se na následující stránku,« pravil.
Ale mně se to dosud nelíbilo. Celá strana byla vyplněna náčrtem nějaké krajiny, provedené hrubě v barvách, oním způsobem malby, jakého používá umělec při náčrtech na volném vzduchu, jako vodítka k pozdějšímu dílu, podrobněji vypracovanému. Bylo zde jakési bledězelené popředí, pokryté roztřepenou vegetací a půda se pomalu zvyšovala a končila u čáry skalin, které měly barvu temně rudou. Při tom byly tyto skály podivně žebrované, jako nějaký čedičový útvar, který jsem kdesi viděl. Šířily se jako nepřerušená stěna na celém pozadí. Na jednom místě byla osamnělá skála v podobě pyramidy, na jejímž vrcholu stál veliký strom, jenž se zdál býti od ostatních skalin oddělen rozsedlinou. Za tím vším byla modrá, tropická obloha. Tenká linie rostlinstva lemovala vrcholy rudého úskalí. Na následující stránce byl ve vodových barvách jiný obrázek, znázorňující stejné místo, avšak mnohem blíže, takže bylo viděti zřetelně podrobnosti.
»Nuže?« tázal se.
»Jest to zajisté zvláštní útvar,« řekl jsem, »ale nejsem dosti geologem, abych mohl říci, že jest to podivuhodné.«
»Podivuhodné!« opakoval. »Je to jedinečné. Je to neuvěřitelné. Nikdo na světě ani ve snu netušil o takové možnosti. A teď obraťte další stránku.«
Obrátil jsem a vykřikl jsem překvapením. Na celé stránce byl obrázek nejpodivnějšího tvora, jakého jsem kdy spatřil. Bylo to jako divoký sen kuřáka opia, jako vidění v horečce. Hlava tohoto tvora se podobala hlavě ptačí, tělo bylo jako u nafouklé ještěrky, vlekoucí se ohon byl opatřen hroty, které čněly vzhůru a zakřivená záda byla opatřena hřebenem pilovitého třepení, které vypadalo jako tucet kohoutích hřebínků, postavených za sebou. Před tímto tvorem byl jakýsi směšný trpaslík nebo postava malého človíčka, jež tu stála a zírala na zvíře.
»Nuže, co o tom soudíte?« zvolal profesor mna si ruce s výrazem triumfu.
»Je to nestvůra — je to příšerné.«
»Ale co ho pohnulo, aby nakreslil takové zvíře?«
»Myslím, že obyčejný rum.«
»Ach, to jest tedy vaše nejlepší vysvětlení?«
»Nuže, pane a jaké jest vaše?«
»Moje vysvětlení jest zcela pochopitelné, totiž, že onen tvor žije, že jest nakreslen podle přírody.«
Byl bych se zasmál, ale napadlo mne, že bychom se mohli podruhé točiti po celé chodbě jako ventilátor v okně.
»Zajisté,« řekl jsem, »zajisté,« — vyslovil jsem to tak, jako když uklidňujeme blbce. »Ale přiznávám se,« dodal jsem, »že mne mate tato malinká lidská postava. Kdyby to byl Indián, mohli bychom ji považovati za důkaz nějakého trpasličího kmene, avšak jest zřejmo, že to jest Evropan v širokém klobouku proti slunci.«
Profesor zafuněl jako pohněvaný býk. »Tímhle jste zasáhl černé,« řekl, »tímhle opravdu rozšiřujete můj názor o všech možnostech. Částečné mozkové ochrnutí! Ochablost rozumu! Podivuhodné!«
Byl mi příliš směšným, aby mne to bylo zlobilo. A vskutku bylo by to mrháním síly, neboť, kdybyste se byli chtěli na tohoto muže zlobiti, byli byste ve zlosti bez přetržení. Spokojil jsem se s unaveným úsměvem. »Bylo mi nápadné, že onen člověk je tak malý,« řekl jsem.
»Pohleďte sem!« vykřikl, nakláněje se vpřed a klepaje na obrázek prstem, jenž vyhlížel jako veliká, chlupatá jitrnice. »Vidíte přece za zvířetem onu rostlinu. Domnívám se, že jste si myslil, že to je nějaká pampeliška anebo něco podobného, jak? Nuže, to je opravdová palma kostrboulová, která dorůstá až do padesáti nebo šedesáti stop. Což pak nevidíte, že onen člověk jest zde nakreslen účelně? Ve skutečnosti by přece nemohl takhle státi před oním zvířetem a zůstati na živu, aby je mohl nakresliti. Načrtal tam svoji vlastní postavu, aby tím podal poměr velikostí. Řekněme, že byl asi pět stop vysoký. Strom jest desetkráte vyšší, a to bychom právě očekávali.«
»Dobré nebe!« zvolal jsem. »Tu si tedy myslíte, že ono zvíře bylo — — jakže, vždyť by nádraží Charing Cross sotva stačilo pro takového netvora jako chlívek!«
»Nehledě k této nadsázce, jest to zajisté exemplář úplně vyrostlý,« pravil profesor vlídně.
»Avšak,« zvolal jsem, »nelze přece zkušenosti veškerého lidského pokolení odstraniti na základě takového prostého náčrtku« — zatím jsem obrátil ostatní listy a přesvědčil jsem se, že v knize nebylo již nic jiného — »na základě náčrtku nějakého potulného, amerického umělce, který jej mohl nakresliti v hašišovém opojení nebo v horečném blouznění či snad prostě jen proto, aby uspokojil svoji bujnou obrazotvornost. Jako muž vědy nemůžete přece něco podobného hájiti.«
Místo odpovědi sejmul profesor z jedné příhrady knihu.
»Zde jest výtečná monografie[3] od mého nadaného přítele Raye Lankestera!« pravil. »Jest zde jedna ilustrace, která vás bude zajímati. Ach, ano, zde jest! Nápis pod ní zní: ‚Domnělé vzezření živého dinosaura stegosaura z jurské doby[4]. Jeho zadní noha byla dvakráte větší dospělého muže.‘ Nuže, co tomu říkáte?«
Podal mi otevřenou knihu. Když jsem pohleděl na obrázek, byl jsem překvapen. V tomto znovuzbudovaném zvířeti dávno mrtvého světa viděl jsem zajisté velikou podobnost s náčrtkem neznámého umělce.
»Je to dojista pozoruhodné,« pravil jsem.
»Avšak nepřipouštíte dosud, že jest to rozhodující?«
»Mohlo by to býti ovšem jen náhodou, nebo snad onen Američan viděl někde podobný obraz a zapamatoval si jej. Bylo by pravděpodobno, že by se podobná věc objevila nanovo v paměti člověka, stiženého horečkou.«
»Dobrá tedy,« pravil profesor shovívavě, »zatím to odložíme. Teď vás však prosím, abyste se podíval na tuto kost.« Podával mi kost, o které se již před tím zmínil, že byla v majetku onoho mrtvého člověka. Byla asi šest palců dlouhá a tlustší mého palce a na jednom konci byly jakési známky po vyschlé chrupavce.
»Jakému známému zvířeti by mohla tato kost asi náležeti?« tázal se profesor.
Prohlížel jsem pečlivě kost a pokoušel jsem se vzpomenouti si na nějaké svoje zpola zapomenuté vědomosti.
»Mohla by to býti velice tlustá, lidská kost klíční,« řekl jsem.
Můj společník zamával rukou, jako by mne chtěl s pohrdáním omlouvati.
»Lidská klíční kost jest zahnuta. Tato jest rovná. A pak lze pozorovati na jejím povrchu žlábek, který nasvědčuje, že s kostí byla spojena veliká šlacha, což by nebylo u klíční kosti na místě.«
»Pak se tedy přiznávám, že nevím, co by to bylo.«
»Netřeba, abyste se za to styděl, že tím dáváte na jevo svoji nevědomost, poněvadž nemyslím, že celý štáb učenců ze South Kensingtonského musea by ji mohl určiti.« Pak vzal z malé krabičky po pilulkách malou kůstku u velikosti bobu. »Pokud mohu sám posouditi, jest tato lidská kost protějškem oné, kterou držíte v ruce. To Vám poskytne trochu názoru o velikosti onoho zvířete. Podle zbytku chrupavky poznáváte, že to není kost zkamenělá, nýbrž nová. Co tomu říkáte?«
»Zajisté z nějakého slona — —«
Zaúpěl, jako bolestí.
»Nemluvte tak! Nemluvte o slonech z Jižní Ameriky. I v našich dnech soukromých škol —«
»Nuže, tedy,« přerušil jsem ho, »z nějakého jiného jihoamerického zvířete — na příklad nějakého tapíra.«
»Můžete býti jist, mladíku, že svoje předměty velmi dobře znám. Tohle není kostí, již by bylo lze stotožniti s nějakou kostí tapírovou, nebo jiného tvora, v přírodopise známého. Tato kost náleží zvířeti ohromnému, velice silnému a jestliže porovnáváme, také nesmírně dravému. Zvířeti, které žije na zemském povrchu, ale vědou nebylo dosud pozorováno. Nejste dosud přesvědčen?«
»Alespoň mám o věc hluboký zájem.«
»Tu tedy není váš případ beznadějný. Cítím, že někde ve vás číhá trochu rozumu a proto budeme za tímto světélkem tápati, dokud ho nenalezneme. Zanecháme teď zemřelého Američana a já budu pokračovati ve svém vypravování. Dovedete si představiti, že jsem sotva odešel od Amazonu, abych se nebyl pokoušel vniknouti do této věci trochu hlouběji. Nalezl jsem některé stopy ohledně směru, kterým zemřelý cestovatel přišel. Indiánské pověsti mohly mně ovšem postačiti i samy o sobě jako vodítko, neboť jsem podobná vypravování o nějaké zvláštní zemi nalezl všeobecně, u všech kmenů, ve veškerém poříčí. Slyšel jste zajisté, co jest to Kurupuri?«
»Nikdy.«
»Kurupuri jest duch lesů, je to něco hrozného, něco zlovolného, něco, čemu jest se nutno vyhnouti. Nikdo nedovede popsati jeho tvar nebo povahu, ale podél celého Amazonu jest to slovo hrůzy. Ale teď uvažte, veškeré kmeny souhlasí v udávání směru, kde Kurupuri žije. Byl to tentýž směr, kterým Američan přišel. V onom směru bylo něco děsného. A bylo mojí povinností najíti, co by to bylo.«
»A co jste učinil?« Moje lehkovážná nálada mne naprosto opustila. Tento mohutný muž mne nutil ku pozornosti a úctě.
»Zvítězil jsem nad nejvyšším odporem domorodců — jest to odpor, jenž sahá až tam, že se zdráhají i mluviti o této věci — a bystrým přemlouváním a dary, což, jak připouštím, bylo podporováno některými hrozbami, že je potrestám, získal jsem dvou mužů, aby mně byli vůdci. Po mnohých dobrodružstvích, kterých nepotřebuji popisovati, a po cestě do jisté vzdálenosti, o níž se nechci zmíniti, ve směru, který zatajuji, přišli jsme konečně do jisté krajiny, jež dosud nebyla popsána. A také nebyla v pravdě nikdy navštívena, kromě oním mým nešťastným předchůdcem. Byl byste tak laskav a pohleděl byste na tohle?«
Podával mi fotografii u velikosti poloviční kabinetky.
»Její neuspokojivé vzezření nutno přičísti okolnosti,« řekl ke mně, »že když jsme pluli po řece dolů, převrhl se náš člun a že se rozbila skřínka, obsahující nevyvolané filmy. A to bylo spojeno s nešťastným výsledkem. Skoro všechny moje snímky byly naprosto zničeny — nenahraditelná to ztráta. Zde jest jeden z těch několika, které jsem z části zachránil. Doufám, že laskavě přijmete toto vysvětlení o nedostatcích nebo nepravidelnostech této fotografie. Mluvilo se o padělku. Neshoduje se s mojí povahou, abych se o takovém názoru hádal.«
Fotografie byla dojista velice vybledlá. Nevlídný kritik by si mohl snadno tento kalný obrázek vykládati způsobem chybným. Představoval temně šedou krajinu a když jsem postupně rozřešil její podrobnosti, viděl jsem, že představuje dlouhou a ohromně vysokou čáru skalin, které vypadaly přesně jako obrovský vodopád, viděný z dálky, před nímž byla v popředí zvedající se planina, porostlá stromy.
»Myslím, že jest to totéž místo, jako na onom malovaném obrázku,« řekl jsem.
»Je to totéž místo,« odpověděl profesor. »Nalezl jsem tam také stopy, kde onen muž tábořil. A teď pohlédněte na toto.«
Byl to bližší pohled na tutéž krajinu, ačkoliv tato fotografie byla nejvýš pokažena. Viděl jsem zcela zřetelně onen skalní vrchol, stojící o samotě, s jediným stromem nahoře. A tato skála byla od ostatních oddělena trhlinou.
Teď již o tom nepochybuji vůbec,« pravil jsem.
»Nuže, tím jsme něco získali,« řekl. »Pokračujeme přece jen, že ano. A teď vás prosím, abyste se podíval na vrchol onoho skalního jehlance! Pozorujete tam něco?«
»Je tam obrovský strom.«
»Ale na onom stromě?«
»Tam sedí veliký pták,« řekl jsem.
Podal mi lupu.
»Ano,« řekl jsem, dívaje se lupou. »Na stromě stojí veliký pták. Zdá se, že má mohutný zobák, řekl bych, že jest to pelikán.«
»Nemohu vám blahopřáti k vašemu dobrému zraku,« řekl profesor. »Není to pelikán a také to není vůbec pták. Bude vás asi zajímati, že se mi podařilo tento exemplář zastřeliti. Byl mým jediným naprostým důkazem o mých zkušenostech, důkazem, který jsem mohl vzíti s sebou.«
»Máte jej tedy?« Zde bylo tedy konečně něco hmatatelně potvrzujícího.
»Měl jsem jej, ale na neštěstí byl ztracen s mnohými jinými věcmi při oné nehodě s člunem, kterou byly zničeny moje fotografie. Chňapl jsem po něm, když mizel ve vírech proudů a část jeho křídla mně zbyla v ruce. Když mne voda vynesla na břeh, byl jsem v bezvědomí, ale bídný zbytek mého krásného exempláře zůstal nedotčen a zde jej před vás kladu.«
Pak vyňal z jedné zásuvky nějakou věc, podobající se horní části křídla, jakéhosi velikého netopýra. Byla to zahnutá kost, nejméně dvě stopy dlouhá, u které byla blanovitá rouška.
»Jaký to nestvůrný netopýr!« poznamenal jsem.
»Nic takového,« řekl profesor vážně. »Když tak žiji ve svém vědeckém a vzdělaném ovzduší, nebyl bych si myslil, že by byly tak málo známy i první základy přírodopisu. Jest možno, že byste nevěděl o základní skutečnosti, kterou nám podává srovnávací anatomie, že totiž ptačí křídlo jest opravdu přední končetinou, kdežto křídlo u netopýra jest složeno ze třech prodloužených prstů, mezi nimiž jest blána? Nuže, v tomto případě není kost rozhodně přední končetinou, a vidíte sám, že jest zde prostá a jediná blána, visící na jediné kosti a že proto nemůže náležeti netopýrovi. Avšak není-li to ani ptákem, ani netopýrem, co jest to tedy?«
Moje malá zásoba vědomostí byla vyčerpána.
»Toho opravdu nevím,« řekl jsem.
Otevřel pak ono vzorné a rozhodující dílo, na které byl již dříve poukázal.
»Zde vizte,« pravil, ukazuje na obraz neobyčejného létajícího netvora, »jest to výtečné znázornění dimorphodona nebo pterodactyla, létajícího plaza z doby jurské.[5] Na následující stránce je nákres, znázorňující složení křídla. Porovnejte jej laskavě s kusem, který držíte v ruce.«
Když jsem přihlédl blíže, pocítil jsem, že mým nitrem přechází vlna úžasu. Byl jsem přesvědčen. Nemohl jsem jinak. Tento úhrnný důkaz byl přemáhající. Náčrtek, fotografie, vypravování a teď i skutečná ukázka — to vše bylo důkazem dokonalým. A také jsem to vyjádřil — vyjádřil jsem to vřele, neboť jsem cítil, že profesor je člověkem zneuznalým a týraným. Opřel se zády ve svém křesle, přivíraje oční víčka a usmíval se blahosklonně, vyhřívaje se v tomto náhlém paprsku slunečního světla.
»Jest to opravdu nejvelkolepější věcí, o které jsem kdy slyšel!« řekl jsem, ačkoliv bylo při tom probuzeno spíše moje nadšení novinářské než vědecké. »Je to obrovské. Jste Kolumbem vědy, jenž objevil ztracený svět. Lituji opravdu nesmírně, jestliže jsem se zdál o vás pochybovati. Vždyť to bylo vše tak nemyslitelné. Avšak dovedu přece zcela dobře chápati důkazy, když je vidím a tyto by dojista postačily každému.«
Profesor vrčel uspokojením.
»A pak, pane, co jste učinil pak?«
»Bylo právě deštivé počasí, pane Malone a moje zásoby byly vyčerpány. Probádal jsem jistou část oné obrovské skalní stěny, ale nebyl jsem s to, abych našel nějakou cestu nebo způsob, abych ji mohl slézti. Ona skála v podobě pyramidy, na níž jsem viděl a zastřelil pterodactyla, byla trochu schůdnější. Poněvadž jsem trochu zvyklý lézti po skalách, podařilo se mi vyšplhati asi do poloviny její výše. S této výše jsem nabyl trochu lepšího názoru o rovině, jež se rozkládá na vrcholu skalní stěny. Objevil jsem, že jest nesmírně veliká; ani na východ ani na západ jsem nedohlédl konce a všude se rozkládaly skaliny, na vrcholcích zelené. Pod touto stěnou jest oblast bahnitá a džunglovitá, plná hadů, hmyzu a zimnice. Tvoří tak přirozenou ochranu tohoto zvláštního kraje.«
»Viděl jste snad ještě nějaké jiné stopy života?«
»Nikoliv, pane, neviděl jsem. Avšak v onom týdnu, když jsme leželi táborem na úpatí skalní stěny, slyšeli jsme nahoře velmi podivné zvuky.«
»Avšak, což ono zvíře, které Američan nakreslil? Jak si vysvětlujete to?«
»Můžeme se jen domnívati, že se dostal na vrchol stěny a že tam zvíře viděl. Proto také víme, že tam nějaká cesta býti musí. Víme stejně dobře, že však tato cesta jest velice obtížná, poněvadž jinak by tito tvorové přišli dolů a vpadli by do okolní krajiny. To jest přece jasné, ne?«
»Ale jak se tam tato zvířata dostala?«
»Nemyslím, že by tato záhada byla příliš temnou,« řekl profesor. »Zde jest možno jenom jediné vysvětlení. Jižní Amerika jest, jak jste snad slyšel, pevninou žulovou. V nějaké vzdálené době se událo na tomto jediném místě, uvnitř, jakési veliké, náhlé, sopečné zvednutí. Mohl bych poznamenati, že tyto skály jsou čedičové a že jsou tedy původu sopečného. Oblast, snad tak veliká, jako Sussex[6], byla v celku zdvižena se vším živým, co obsahovala, při čemž byla zároveň odříznuta kolmými skalami, tak tvrdými, že odporují každému zvětrání, od ostatní pevniny. A jaký je toho výsledek? Nu, obyčejné přírodní zákony byly zastaveny ve svých účincích. Různé překážky, které ve světě působí na zápas o bytí — které působí ve velkém — jsou tam vesměs buď změněny nebo odstraněny. Pozoroval jste, že stejně pterodactyl jako stegosaurus jsou z doby jurské a proto jsou to tvorové v životním vývoji velmi staří. Těmito podivuhodnými a náhodnými podmínkami se tam uměle zachovali.«
»Vaše důkazy jsou dojista důvodnými. Jest pouze třeba, abyste je předložil povolaným odborníkům.«
»Tak jsem se také domníval ve své prostotě,« řekl profesor hořce. »Mohu vám pouze říci, že tomu tak nebylo, že jsem se setkal při každém kroku s nevěrou, jež se rodila částečně z hlouposti a částečně ze žárlivosti. Není v mé povaze, pane, abych někomu podlízal, nebo abych hleděl dokázati nějakou skutečnost tam, kde se o mém slově pochybovalo. Po prvních výsledcích jsem se již nesnížil, abych ukázal tyto své potvrzující důkazy, které mám. Onen předmět se mně zhnusil, — a nechtěl jsem již o něm ani mluviti. A když pak přišli lidé jako vy, kteří jsou představiteli bláznivé zvědavosti obecenstva, aby mne rušili v mém soukromí, tu jsem jim nemohl vycházeti vstříc s důstojnou zdrženlivostí. Připouštím, že jsem svojí povahou trochu prudký a že, jsem-li popuzen, dovedu býti i násilný. Obávám se, že jste to pozoroval i sám.«
Pohladil jsem si oko a mlčel jsem.
»Moje žena mně obyčejně pro tuto věc činila výčitky. Ale přece se jen domnívám, že každý čestný muž by cítil stejně. Avšak dnes večer mám v úmyslu podati nejzazší důkaz, jak lze ovládnouti vůlí svoje city. Zvu vás, abyste se súčastnil přednášky.« A podal mi vstupenku, kterou vzal s psacího stolu. »Vidíte z tohoto lístku, že pan Percival Waldron, přírodovědec, požívající obecné pověsti, oznamuje svoji přednášku ve dvoraně zoologického ústavu ‚O přírodních památkách minulých věků‘. Přednáška bude se konati o půl deváté hodině večerní. Byl jsem zvláště pozván, abych byl přítomen na podiu a abych promluvil několik slov díků přednášejícímu učenci. Při tom budu pečovati o to, abych s nejjemnějším taktem a nenápadně učinil několik málo poznámek, které by vznítily zájem posluchačstva a které by zároveň způsobily, že by snad někteří z nich si přáli vniknouti do věci hlouběji. Nebude to nic obsažného, víte, jenom jakési pouhé naznačení, že za tím vším jsou větší hlubiny. Budu se držeti přísně na uzdě a uvidím, zdali touto sebevládou dosáhnu poněkud příznivějšího výsledku.«
»A smím tam přijíti?« tázal jsem se chtivě.
»Nu zajisté,« odpověděl srdečně. Dovedl se chovati s nesmírnou vlídností, což bylo skoro stejně překonávající jako jeho prudkost. Jeho laskavý úsměv, když se jeho tváře náhle nadmuly jako dvě červená jablíčka mezi polozavřenýma očima a jeho silnými, černými vousy, byl opravdu podivuhodný. »Přijďte za všech okolností. Bude mi velikou útěchou, když budu věděti, že mám ve dvoraně spojence. Třeba že byl o věci tak nevědomý a nezdatný. Doufám, že bude přítomno velmi mnoho posluchačstva, neboť Waldron, ačkoliv jest naprostým podvodníkem, má v obecenstvu značné množství následovníků. A teď, pane Malone, si dovoluji podotknouti, že jsem vám věnoval skoro více času, než jsem zamýšlel. Jednotlivec si nesmí osobovati toho, co jest určeno celému světu. Budu se těšiti, když vás dnes večer spatřím při přednášce. Mezitím pochopíte, že z materiálu, který jsem vám svěřil, nesmí býti nic uveřejněno.«
»Avšak pan Mc. Ardle — můj šéfredaktor, víte — bude zvědav, co jsem zde činil.«
»Řekněte mu, co vám libo. Můžete mu mezi jiným říci, že pošle-li mi sem ještě někoho jiného, aby mne obtěžoval, příjmu ho s jezdeckým bičíkem. Avšak spoléhám na vás, že nic z toho se neobjeví v tisku. Dobře! Tedy ve dvoraně zoologického ústavu o půl deváté večer.«
Když mně pokynul při odchodu z pokoje, měl jsem ještě poslední dojem jeho rudých tváří, modročerných, vlnících se vousů a nesnášenlivých očí.
- ↑ Angličtí přírodozpytci. Pozn. překl.
- ↑ Bělák. Člověk, jenž nedostatkem podkožního barviva mívá velmi světlou kůži, často zcela bílé vlasy a někdy i oční duhovky zbarveny trochu rudě. Pozn. překlad.
- ↑ Zvláštní spis, pojednávající o jednotlivém předmětu nebo zvířecím či rostlinném řádu. Pozn. překl.
- ↑ Čeleď stegosaurus náleží k řádu dinosaurů, kteří jsou velikou skupinou vymřelých plazů záhadného původu, hojně zastoupených ve všech dílech světa, ve druhohorách. Byli to tvorové ohromné velikosti, dosahující někdy až třiceti metrů délky. Velmi památné formy byly nalezeny v juře a křídě evropské a severoamerické. Pozn. překl.
- ↑ Pterodactylus náležel k druhohorním plazům, kteří jsou neznámého původu a představují zvláštní obdobu netopýrů a ptáků mezi plazi. Jeden rod ze svrchní křídy severoamerické měl křídlo v rozpětí až 7 metrů šířky. Pozn. překl.
- ↑ Hrabství v Anglii. Pozn. překl.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Alfred Russel Wallace a Charles Spence Bate