Ztracený svět/Byl jsem cepem Páně
| Ztracený svět Arthur Conan Doyle | ||
| Otázku! | Byl jsem cepem Páně | Zítra zmizíme v Neznámu |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Byl jsem cepem Páně |
| Autor: | Arthur Conan Doyle |
| Původní titulek: | I was the Flail of the Lord |
| Zdroj: | Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 82–96 Digitální knihovna SVK HK |
| Vydáno: | Praha: J. Hokra, 1925 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Weinfurter |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Pak jsme šli společně s lordem Johnem Roxtonem dolů po třídě Vigo a poté špinavým vchodem do slavného šlechtického hnízda. Na konci dlouhé, ozdobené chodby otevřel můj nový známý nějaké dvéře a pak otočil elektrickým zapínačem. Množství lamp, svítících skrze barevná stínidla, koupalo celý, veliký pokoj před námi narudlou září. Stoje ve dveřích a rozhlížeje se, měl jsem všeobecný dojem neobyčejného pohodlí a elegance, spojené s ovzduším vážné mužnosti. Všude bylo viděti známky přepychu bohatého člověka, který se mísil se vkusem a bezstarostnou neodvislostí starého mládence. Na podlaze byly rozestřeny bohaté kožišiny a koberce z některého orientálského bazaru, svítící se měnivými barvami. Po stěnách viselo množství obrazů a tisků, ve kterých i moje nezkušené oči poznávaly umělecké předměty veliké ceny a vzácnosti. Obrazy pěstních zápasníků, balletek a závodních koní se střídaly s malbami rozmařilého Fragonarda, válečnického Girardeta a snivého Turnera.[1] Ale mezi těmito různými ozdobami byly roztroušeny trofeje, jež mne upomenuly rázně na okolnost, že lord John Roxton byl po každé stránce jedním z největších sportsmanů a athletů dneška. Temně modré veslo, křižící se s veslem jasně růžovým, oznamovalo starého člena anglických veslařských klubů a končíře a boxerské rukavice nad nimi a pod nimi byly nástroji muže, jenž jimi dobyl přední nadvládu. A jako vynikající ozdoba visely kolem síně řady vyčnívajících hlav zvěře, a sice nejkrásnější kusy ze všech koutů světa se vzácnou hlavou bílého nosorožce od Lado Enclave, který nad nimi schlipoval svůj nadutý pysk.
Uprostřed drahocenného červeného koberce stál stůl z doby Ludvíka XV. v barvě černé se zlatými ozdobami, překrásná to starožitnost, teď však svatokrádežně znesvěcena stopami po sklenicích a jizvami po zbytcích doutníků. Na stole stál stříbrný podnos s kuřáckým náčiním a lesklým podstavcem pro lihoviny, z něhož vzal můj hostitel láhev a nalil, přidav z vedle stojícího syfonu sodovky, do dvou vysokých sklenic. Když mně pokynul ke křeslu a když přede mne postavil občerstvení, podal mi dlouhý, hladký, havanský doutník. Potom, posadiv se proti mně, díval se na mne dlouho a upřeně svýma podivnýma, stále se přimhuřujícíma, avšak neohroženýma očima. Byly to oči barvy světle modré, barvy to ledovcového jezera.
Skrze tenký závoj dýmu ze svého doutníku pozoroval jsem podrobnosti tváře, jež mně již byla známa ze mnohých fotografií — silně zahnutý nos, vpadlé, jako unavené tváře, temně narudlé vlasy, na temenu hlavy řídké, vlnité, mužné kníry a malý, útočný chumaček vousů na vystupující bradě. V této tváři bylo něco z Napoleona III., ale také něco z tváře Don Quixotovy. A přece zase něco, co připomínalo typ anglického, venkovského šlechtice, smělého, živého a na volném vzduchu se pohybujícího muže, který miluje psy a koně. Jeho pleť byla rudá v barvě temného květináče, což bylo způsobeno sluncem a větrem. Jeho obočí byla chumáčovitá a svislá a to dodávalo jeho přirozeně chladným očím vzezření skoro divokého. Tento dojem byl ještě zvyšován jeho mocným a zbrázděným čelem. Postavy byl sice sporé, avšak jeho tělo jevilo velmi silnou konstrukci. A v pravdě dokázal, že málo mužů z Anglie bylo schopno námahy tak vytrvalé. Jeho výška dosahovala něco málo přes šest stop, ale zdál se býti menší, a sice pro zvláštní zaokrouhlení svých ramen. Takový byl slavný lord John Roxton, který tu seděl proti mně, kousaje úsilovně do svého doutníku a pozoruje mne mlčky a dlouze, což mne uvádělo v rozpaky.
»Nuže,« pravil konečně, »přišli jsme a vykonali jsme to, milý hochu.« (Poslední slova vyslovil rychle jako slovo jediné.) »Ano, vrhli jsem se do toho — vy a já. Myslím si teď, že když jste šel do oné dvorany, neměl jste ani zdání o něčem podobném — jak?«
»Ani jsem na nic nepomyslil.«
»A stejně bylo i u mne. Neměl jsem ani tušení. A teď tu sedíme, až po krk v bryndě. Vždyť jest tomu právě tři týdny, kdy jsem přišel z Ugandy a najal jsem ve Skotsku honitbu a podepsal jsem nájem. Jde to krásně — že ano? A jak jest s vámi?«
»Nu, u mne se to vše shoduje s předními povinnostmi mého povolání. Jsem novinářem a členem redakce ‚Gazetty’.«
»Ovšem — řekl jste to již, když jste to přijal. Mimochodem, měl bych pro vás malý úkol, kdybyste mi chtěl pomoci.«
»S radostí.«
»A nezáleží vám na tom, když byste se něčeho odvážil?«
»Copak je tu v sázce?«
»Nu, je to Ballinger — ten jest v sázce. Slyšel jste o něm?«
»Ne.«
»Ale, ale, mladíku, kde pak jste žil? Sir John Ballinger jest nejlepším jockeyem v severní části Anglie. Když jsem byl v nejlepší kondici, porazil jsem ho vždy, avšak při sázce jest mým mistrem. Nu, jest to veřejným tajemstvím, že když netrenuje, pije velmi silně, — říká tomu, že odměřuje průměr. V úterý byl stižen blouzněním opilců a od té doby zuří jako ďábel. Jeho byt jest právě nad mým. Lékaři praví, že je s tím starým chlapiskem odbyto, jestliže mu někdo nenacpe do jícnu trochu potravy. Ale poněvadž leží na posteli s revolverem na pokrývce a přísahá, že vypálí všech šest koulí na každého, kdo se mu přiblíží, je z toho mezi služebnictvem trochu rozruchu. Je to stará podšívka, tenhle Jack a také je dobrým střelcem — ale nemůžeme přece nechat takto zemříti vítěze, jenž dobyl veliké národní ceny — jak?«
»A co tedy zamýšlíte podniknouti?« tázal jsem se.
»Nu, moje myšlenka jest, že bychom ho mohli spolu překvapiti útokem. Možná, že dříme a při nejhorším by mohl střeliti do křídla jen jednoho z nás a druhý by ho měl. Kdybychom mu mohli ovinouti pokrývku kolem paží a telefonovali pak pro žaludeční pumpu, dali bychom tomu starému jelenu večeři, jež by mu zachránila život.«
Byla to opravdu záležitost zoufalá, která mi tak náhle vpadla do denní práce. Nemyslím, že bych byl zvlášť neohroženým mužem. Mám irskou obrazotvornost, která neznámo a věci, kterých jsem nezkusil, činí hroznějšími, než opravdu jsou. Na druhé straně jsem byl zase vychován ve strachu před zbabělostí a ve hrůze dávati ji na jevo. Řekl bych, že bych se dovedl vrhnouti se skály jako onen Hun v historických knihách, kdyby někdo pochyboval o mé odvaze i učiniti to a přece jen by v takovém případě to byly dojista spíše pýcha a strach, než odvaha, které by mne k tomu pohnuly. A proto, ačkoliv se každý nerv v mém těle zachvíval před onou postavou, šílící pitím lihovin, kterou jsem si představoval v hořením pokoji, odpověděl jsem přece hlasem, pokud jsem byl s to nedbalým, že ochotně půjdu. Několik dalších poznámek lorda Roxtona o nebezpečí mne pouze rozčilovalo.
»Mluvením se to nezlepší,« řekl jsem. »Pojďte jen.«
Vstal jsem se svého křesla a on vstal také. A pak mi poklepal s tichým důvěrným zachechtáním dvakrát nebo třikrát na prsa a konečně mne zase posadil do křesla.
»Výborně, můj hochu — hodíte se mi,« pravil.
Vzhlédl jsem k němu v překvapení.
»Jacka Ballingera jsem dnešního jitra již opatřil sám. Prostřelil mi díru v rukávě mého kimona, budiž požehnána jeho stará, třesoucí se ruka. Ale pak jsme mu dali kazajku, a za týden bude s ním vše v pořádku. Povídám, mladíku, doufám, že si z toho nic neděláte — jak? Vidíte, důvěrně řečeno, mezi námi, pohlížím na onu věc v jižní Americe jako na záležitost nesmírně vážnou a kdybych měl s sebou soudruha, chci míti také muže, na něhož lze spolehnouti. Proto jsem vás zkoumal a musím říci, že jste se zachoval velmi dobře. Vidíte, vše záleží jenom na vás a na mně, neboť ten starý Summerlee bude potřebovati od začátku, abychom ho ošetřovali. Mimochodem, jste snad náhodou oním Malonem, od něhož se očekává, že dobude za Irsko ceny?«
»Možná, v reservě.«
»Myslím, že se na vaši tvář pamatuji. Nu, byl jsem přítomen, když jste dobyl proti Richmondu onoho podnosu — byl to nejkrásnější vyhýbavý náběh, jaký jsem viděl za celou saisonu. Nevynechám takového matche nikdy, mám- li k tomu příležitost, neboť jest to nejmužnější hra, která nám zbyla. Avšak, nepozval jsem vás sem, abychom mluvili o sportu. Sešli jsme se, abychom něco ustanovili o své záležitosti. Zde na první straně ‚Timesu’ jsou zaznamenány parníky. Zde jest na příklad jedna loď, jedoucí z Boothu do Para příštího týdne ve středu a jestliže byste to s profesorem mohli dohnati, myslím, abychom jí použili — jak myslíte? Dobře tedy, ostatní umluvím s ním. A jak jest s vaší výpravou?«
»O tu se postará můj list.«
»Dovedete stříleti?«
»Trochu lépe, než prostředně.«
»Dobrý Bože! Tak špatně? Je to ovšem poslední věcí, na kterou vy, mladí lidé, pomýšlíte, abyste se jí naučili. Všichni jste jako včely bez žahadel, jakmile vylétnete z úlů. Ale jednou se budete nečinně dívati, když někdo přijde, aby vám vykradl med. Ale v Jižní Americe bude třeba, abyste dovedl držeti svoji pušku přímo, neboť není-li náš přítel-profesor šílencem nebo lhářem, můžeme se tam setkati s věcmi velmi podivnými, než se dostaneme zpět. Jakou máte pušku?«
Pak došel k dubové skříni a když ji otevřel, spatřil jsem řadu třpytících se dvojitých hlavní jako píšťaly varhan.
»Podívám se, co bych vám mohl poskytnouti ze své vlastní baterie,« pravil.
Potom bral z řad krásných kulovnic jednu po druhé, otvíraje a zavíraje je s cvaknutím a zazvoněním a když je pak zase vkládal na podstavce, hladil je tak něžně, jako matka s dětmi se mazlící.
»Tohle je Blandova rychlopalná kulovnice, ráže 577«, pravil. »S ní jsem zastřelil tamhle toho velikého chlapíka.« Při tom pohleděl na bílého nosorožce. »Chybělo ještě deset metrů a byl by mne zařadil do své sbírky on.
‚V této kuli hrotité, jedinou má čáku,
ta je krásnou výhodou slabšího a mdlého.’
Doufám, že znáte také Gordonovy verše, neboť jest básníkem, který opěvuje koně a pušku a také člověkem, který dovede s oběma zacházeti. Ale zde mám jednu užitečnou zbraň — ráže 470, s dalekohledem, dvojitým vyhazováčkem nábojnic a rovným letem střely až do tří set padesáti kroků. Je to kulovnice, které jsem užíval proti peruanským otrokářům, před třemi lety. Mohl bych vám říci, že jsem byl v oněch končinách opravdu cepem božím, ačkoliv byste toho nenalezl v žádné modré knize.[2] Jsou chvíle, milý mladíku, kdy se každý musí zastati lidského práva a spravedlnosti, jinak byste se necítil nikdy již čistým. Z toho důvodu jsem se pustil na vlastní pěst do malé války. Sám jsem ji vyhlásil, sám jsem ji financoval a také jsem ji sám skončil. Každý z těchto vrubů znamená jednoho vraha otroků — je jich tu pěkná řádka, že ano? Tento veliký je za Pedra Lopeza, který byl jejich králem, zabil jsem ho v bažinách řeky Putumayo a zde jest něco, co by se hodilo vám.« Vyňal krásnou kulovnici, ozdobenou hnědými a stříbrnými arabeskami. »Je opatřena dobře gumovou botkou, muška je ostrá a zásobník jest na pět patron. Této zbrani můžete svěřiti svůj život.« Pak mi pušku podal a zavřel dveře své dubové skříně. »Mimochodem,« pokračoval, vrátiv se ke svému křeslu, »co víte o tomto profesoru Challengerovi?«
»Až do dnešního dne jsem ho dosud nikdy nespatřil.«
»Nu, a já také ne. Je to žertovné, že bychom se měli vydati na cestu se zapečetěnými rozkazy od muže, jehož neznáme. Zdá se mi býti takovým pánovitým starým ptákem. A také se zdá, že ani jeho bratři ve vědě ho příliš nemilují. Jak se stalo, že jste se o tuto záležitost počal zajímati?«
Vypravoval jsem mu svoje krátké zkušenosti z dnešního jitra, jimž naslouchal napjatě. Potom vyňal mapu Jižní Ameriky a rozprostřel ji na stůl.
»Věřím každému jednotlivému slovu, které vám řekl a považuji vše za pravdu,« pravil pak vážně, a »pamatujte, že mluvím-li tak, mám něco za lubem. Jižní Amerika jest místem, které miluji a myslím, že přejdete-li správným směrem od Dorienu do Fuega, jest nejvelkolepějším, nejbohatším a nejpodivnějším kusem země na této planetě. Lidé toho dosud nevědí a nedovedou si uvědomiti, co se z Jižní Ameriky může státi. Procestoval jsem ji všemi směry z jednoho konce na druhý a právě na těchto místech jsem zažil dvakráte suché období, jak jsem řekl, když jsem se zmínil o válce, kterou jsem vedl s otrokáři. Když jsem tam byl, zaslechl jsem také nějaké historky podobného druhu — indiánské pověsti a podobné a zajisté, že jest něco za tím. Čím více o této zemi víte, milý mladíku, tím spíše chápete, že jest tam vše možné — vše. Je tam právě jenom několik úzkých, vodních cest, po nichž se lidé plaví a mimo těch je všechno v temnotě. Na příklad zde dole v Matto Grosso« — při tom ukázal svým doutníkem na jedno místo mapy — »anebo zde nahoře v tomto koutě, kde hraničí tři země, tam by mne nepřekvapilo nic. A jak onen muž řekl dnes večer, jest tu padesát tisíc mil vodní cesty, běžící lesem, který jest přibližně tak veliký jako Evropa. Vy a já bychom mohli býti od sebe vzdáleni jako by jeden byl ve Skotsku a druhý v Cařihradě a přece bychom byli oba v témž velikém, brasilském lese. Člověk si zde dovedl pravě jen proklestiti jedinou cestu a paběrkuje v bludišti. A řeka se zde zvedá a padá v rozdílu skoro čtyřiceti stop a polovina této oblasti je bahno, kterým nemůžete přejíti. Proč by v této zemi nemohlo býti něco nového a zázračného? A proč bychom my nemohli býti lidmi, kteří to naleznou? A pak,« dodával a jeho podivný vyhublý obličej zářil rozkoší, »na každé míli se můžeme setkati s nějakým sportovním nebezpečím. Jsem jako starý golfový míč — moje bílá barva byla ze mne již před dávnou dobou vytlučena. Život mne může teď spráskati, ale na mne nezůstane stopy. Ale sportovní nebezpečí, milý mladíku, to jest sůl života. Pak to stojí za to, abychom zase žili. Stáváme se příliš měkkými a tupými a pohodlnými. Dejte mi jen velikou pustou zemi a široké prostory s puškou v pěsti a pak něco k tomu, co stojí za hledání. Zkusil jsem to již s válkou a jízdou s překážkami a s aeroplány, ale taková honba na zvířata, která vypadá jako sen o večeři z mořských raků, jest přece jen z brusu novým pocitem.« A při této vyhlídce se vesele zachechtal.
Možná, že jsem se příliš dlouho zdržel u této své nové známosti, avšak jest určen býti mi soudruhem po mnoho dní a proto jsem se pokusil nakresliti ho tak, jak jsem ho poprvé spatřil, s jeho zvláštní osobností a jeho podivnými, malými odchylkami v řeči a myšlence. Jenom nutnost, abych se dostal na svoji schůzku, mne konečně vyhnala z jeho společnosti. Opustil jsem ho sedícího uprostřed jeho rudých světel a čistícího olejem zámek oblíbené kulovnice, při čemž se stále ještě pro sebe usmíval při myšlence na dobrodružství, jež nás očekávají. Bylo mi teď docela jasno, že máme-li před sebou nějaké nebezpečí, nebyl bych mohl v celé Anglii najíti chladnější hlavy a statečnějšího ducha, s nimiž bych je mohl sdíleti.
Oné noci, ačkoliv jsem byl tak unaven událostmi tohoto dne, seděl jsem dlouho s Mc. Ardleem, vydavatelem našeho listu, vysvětluje mu celou situaci a on ji považoval za tak důležitou, že mi slíbil přednésti ji příštího ráno Siru Georgeovi Beaumontovi, našemu šéfovi. Bylo pak ujednáno, že budu psáti domů přesné zprávy o našich dobrodružstvích ve formě za sebou jdoucích dopisů Mc. Ardleovi a že tyto listy budou buď uveřejňovány v »Gazettě«, jakmile dojdou, nebo že budou uveřejněny později, podle přání profesora Challengera, neboť jsme dosud nevěděli, jaké podmínky připojí k oněm pokynům, jež nás měly vésti do neznámé země. Jako odpověď na telefonický dotaz neobdrželi jsme od něho nic určitého, kromě hromování proti tisku, končícího s poznámkou, že jestliže mu udáme náš parník, podá nám veškeré vysvětlivky, o nichž se domnívá, že budou vhodny, až v okamžiku našeho odplutí. Druhá naše otázka nedoznala odpovědi vůbec, kromě žalostného bekotu jeho ženy, jež nám sdělovala, že její manžel jest již v náladě velice rozčilené a že doufá, že nepodnikneme již nic, abychom ji ještě nezhoršili. Třetí pokus, který se udál později, průběhem dne, vyvolal obrovské břinknutí a následující potom zprávu telefonické centrály, že profesor Challenger rozbil svoje naslouchátko. Potom jsme se vzdali dalších pokusů o spojení.
A teď, trpěliví čtenáři, vás již nebudu přímo oslovovati. Od té chvíle (dojde-li vás vůbec nějaká další zpráva), bude to pouze prostřednictvím listu, který zastupuji. Vkládám do rukou vydavatelových toto vypravování o událostech, které vedly k nejpozoruhodnější výpravě všech dob tak, aby nevrátím-li se již do Anglie, bylo tu nějaké sdělení, jak se věc udála. Píši tyto poslední řádky v salonu boothského poštovního parníku »Francisca« a budou poslány na pevninu lodivodou a doručeny panu M. Ardleovi. Budiž mi dovoleno nakresliti ještě poslední obraz, než zavru svůj zápisník — obraz, jenž tvoří poslední vzpomínku na starou zemi — a který vezmu sebou. Jest vlhké, mlhavé ráno v pozdním jaru a padá řídký a chladný déšť. Tři postavy v nepromokavých pláštích, které se mokrem lesknou, kráčejí po nábřeží, směřujíce k přístavnímu můstku velikého poštovního parníku, na němž se třepetá modrá vlajka. Před nimi tlačí nosič vozík, naložený vysoko kufry, uzly a skříněmi na pušky. Profesor Summerlee, dlouhá to, melancholická postava, kráčí vlekle a se skloněnou hlavou jako člověk, jenž již teď má o sebe velikou starost. Lord John Roxton jde prudce a jeho hubená a dychtivá tvář září neustále mezi loveckou čapkou a vlněnou rouškou na bradě a spodní části obličeje. Pokud se týká mne, jsem rád, že mám za sebou únavné dny příprav a bolesti rozloučení a nechybuji ani dosti málo, že je to v mém vzezření také viditelno. Náhle, právě když docházíme k lodi, ozve se za námi výkřik. Jest to profesor Challenger, který slíbil, že se s námi rozloučí. Běží za námi a dosud vidím jeho zlostnou, odfukující postavu s rudým obličejem.
»Nikoliv, děkuji vám,« praví. »Na palubu raději nepůjdu. Chci vám říci pouze několik slov a to mohu učiniti také zde. Prosím, abyste se nedomnívali, že bych vám byl snad nějak zavázán za to, že se na tuto cestu vydáváte. Chci, abyste pochopili, že jest mně to věcí úplně lhostejnou, a odmítám rozhodně každý pocit osobních závazků. Pravda zůstane pravdou a nic, co byste mohli sděliti ve svých zprávách, jí nemůže změniti, ačkoliv by takové zprávy mohly roznítiti davy a ukonejšiti snad zvědavost několika lidí, naprosto bezvlivných. Moje poukazy ohledně vašich instrukcí a vedení jsou v této zapečetěné obálce. Otevřte ji, až budete v jednom městě na Amazonu, které se jmenuje Manaos. Avšak nikoliv dříve, až onoho určeného dne a hodiny, jež jsou označeny na zevní straně obálky. Porozuměli jste mi? Ponechávám vaší cti, abyste přesně dostáli mým podmínkám. Nikoliv, pane Malone, vašemu dopisování nechci klásti nijakých mezí, neboť uveřejnění skutečnosti jest přece jen předmětem vaší cesty. Avšak žádám, abyste nepsal nic o přesném místě svého určení a také aby nic nebylo uveřejněno, až po vašem návratu. S Bohem, pane. Přece jen jste něco učinil, abyste smířil moje city k nenáviděnému povolání, jemuž na neštěstí náležíte. S Bohem, Lorde Johne. Domnívám se, že jest vám věda zapečetěnou knihou, ale přes to si můžete blahopřáti k lovišti, které vás očekává. Budete míti zajisté příležitost popsati v »Loveckých listech«, jak jste srazil dimorphodona,[3] který vyletuje jako prskavka. A vám také dávám s Bohem, profesore Summerlee. Jste-li dosud schopen polepšení, o čemž, abych byl upřímným, přesvědčen nejsem, vrátíte se zajisté do Londýna jako člověk zmoudřelý.«
Pak se obrátil na podpatku a o minutu později jsem viděl z paluby jeho krátkou, zavalitou postavu, hopkující v dálce, jak si razil cestu ke vlaku. A tak jsme tedy na Kanále La Manche. Poslední zvonění k odevzdávání dopisu doznělo a loučíme se s lodivodou. Teď poplujeme dávnou a starou cestou přes oceán. Bůh žehnej všem, které zde opouštíme a dejž nám bezpečný návrat.